Mapa:

Délka pobytu: Do pasu jsem dostal razítko na 30 dní, které navíc ještě spadají do oněch 90ti společných dní se Salvadorem, Nikaraguou a Guatemalou. Když přiletíte do země letadlem, měli byste teoreticky mít nárok strávit tu bez víza těch klasických 90 dnů, ale jestli to tak skutečně je nebo jestli dostanete všude 30 nemůžu potvrdit ani vyvrátit. Celní poplatek činí 3 $ na vstupu, na výstupu neplatíte nic. V Hondurasu dostanete klasicky jak vstupní, tak výstupní razítko.

Honduras byl taky první zemí, kde chtěl celník vidět, že jsem očkovanej proti žlutý zimnici. Bylo to ale kvůli přítomnosti jihoamerických razítek v mým pasu. Počítam, že pokud cestujete ze severu nebo z jinýho světadílu, nic takovýho vyžadovat nebudou.

Jazyk: Španělština. Občas se někdo tváří, že umí anglicky, ale jak je to ve skutečnosti nevim, jelikož se s místníma bavit v angličtině odmítam. Jednak proto, že potom zapomínam španělský slovíčka a taky proto, že mě sere jak si o mě ustavičně myslí, že jsem z USA. A beztak jim často kvůli šílenýmu přízvuku rozumim hůř než když mluví španělsky.

Měna: Lempira. 1 L =  1 Kč. Tedy pro Čechy, který nebaví neustále přepočítávat ceny a přemejšlet, jestli je to či ono v místní měně drahý nebo levný, je Honduras ideální svět. Tady máte ceny přímo v korunách.

Další, aspoň pro mě, příjemnou věcí je, že tu v podstatě nemají mince. Existují tu sice centy, ale, stejně jako v Nikarague, je používají pouze supermarkety a ještě ne zdaleka všechny. Mezi lidma se platí výhradně bankovkama, které začínají už na 1 lempiře. Čili sebou člověk nemusí vláčet žádnej kovovej bordel, co trhá kapsy.

Počasí: Horko je tu pořád, ale díky kopcovité krajině na většině uzemí je to se snesitelností výrazně lepší než v předchozích třech zemích. V noci už jsem se tu téměř nepotil. Deště opět každodenní záležitost, ale díky teplýmu počasí nic, s čim by si měl člověk lámat hlavu. Spíš to berte jako příjemný osvěžení.

Ceny: Hodnotama jsou vetšinou stejný jako v Nikarague, ale díky tomu, že lempira je silnější, je tu přibližně o čtvrtinu dráž. Což je ale pořád dost levno.

Ubytování: Pokud chcete bydlet za levno, je třeba hledat něco, co se jmenuje „hospedaje“. Tam většinou seženete pokoj za 100 – 150 L. Ale jsou to takový ty klasický brlohy, kde je často společná koupelna pro všecky a v cimrách se producíruje všeljiká havěť jako švábi a pod. Mě tyhle věci nevadí, takže jsem bydlel výhradně na takových místech, ale pokud chcete něco lepšího, je třeba hledat „hotel“. A hotely jsou tu na muj vkus proklatě drahý. Ceny pokojů začínají na 250 – 300 L. Ale zas tam budete mít vlastní koupelnu, čisto a často i klimatizaci.

A kde levný ubytování hledat? Těžko říct, na žádný obecný pravidlo jsem nepřišel. Ideální je zeptat se někoho z místních, nejlíp nějakýho trhovce, a ten vám obvykle správně poradí. Neptejte se policajtů a příliš dobře oblečených lidí, ti vás budou posílat do drahých hotelů pro turisty. A leckdy se může stát, že žádný levný hospedaje ve městě prostě neni. Tohle platí pro menší či zcela neturistický místa.

Jídlo: Nejlepší volbou z hlediska cena/výkon jsou klasicky comedory na trhu, kde sežene jídlo za 40 – 50 L.

Obvyklým pokrmem je maso, banán, avokádo, fazolová kaše, míchaný vejce a kukuřičný placky. Případně je někdy jako příloha taktéž yuca. Ano, je to skutečně tak, nikde žádná rejže. Tu dostanete jako přílohu pouze když si dáte polívku (klasicky za +-40 L, obří porce +-70 L). Bohužel, nakládaná zelenina, známá z Nikaraguy, tady už bývá na stolech pouze občas a už ani na trhu jí neprodávaj. Škoda.

Taky si tu rádi účtujou za pití, obvykle 10 L, takže pokud nechcete platit nic navíc, řekněte si jenom o vodu, ta je zdarma a můžete jí vypít kolik chcete.

V čase večeře už bývají trhy jako obvykle zavřený, ale nějakej ten podnik, kde se dalo povečeřet okolo 50 L jsem našel vždycky.

Potraviny: Rozumný je zase začít nákup na trhu a poté pro zbytek vyrazit do supermarketu. Palí se tu sice přejmenovalo na Despensa, ale pořád platí, že ceny má ze všech řetězců nejnižší. Ceny věcí prodávaných na váhu jsou stále vztahovány na libry či unce.

Oves drcená, 300 g – 16 L, tady je zase problém, že nejde sehnat nikde na váhu a větší balení než těch 300 g neprodávaj, takže se nákup ovsi trochu prodraží. Nabízí se teda řešení přivézt si dostatečné zásoby odjinud, kde je cena normální; Kukuřičný lupínky, 500 g – 30 L; Cukr, 1 lb – 10 L; Mortadela, 1 lb – 19 L; Kukuřičný placky, 3 ks – 2 L; Mlíko v prášku, 360 g –  57 L; Pivo, plechovka 473 ml – 20 L; Marmeláda, 340 g – 24 L; Bramborová kaše, 204 g – 32 L; Kořenící směs, 1 lb – 30 L; Okurka salátová, 3 ks – 10 L; Sušenky s náplní, 264 g – 12 L; Čokoláda, 750 g – 56 L; Med, 500 g – 40 L; Slunečnicovej olej, 450 ml – 26 L; Hořčice, 1/2 lb – 7 L; Sušený nasolený rybičky, 1 lb – 40 L; Pečivo – prodávaný opět po pytlících, kde je nějakej počet malých houskochlebů. Cenově to výchází cca 1 chleba za 1 L. Ostatní pečivo je snad ještě tragičtější než v Nikarague, prostě nic než pocukrovaný chleby různých tvarů a velikostí, čili nemá smysl kupovat.

Ambulanti jsou pochopitelně i zde, ale už to neni zdaleka takový šílenství jako v Nikarague. Prostě standardní jedna až tři báby na jednu větší zastávku.

Ohledně ambulantů mam ještě jeden postřeh, kterej už jsem chtěl zmínit u Nikaraguy, ale zapomněl jsem na to. Že prodávaj krom jídla všecky možný další krámy jako hodinky, nabíječky, pásky a pod. je zcela běžný. Ovšem co jsem viděl poprvý v Nikarague a jednou i tady v Hondurasu a co mi přijde jako totální šílenost jsou individua, který chodí s pytlem plným všemožných léků a pilulek, kde maj od každýho druhu tak zhruba jeden kus a který prodávají lidem, co potřebujou něco vyléčit. Vše samozřejmě pečlivě vybaleno a bez jakýchkoli letáků. No nevim jak vám, ale mě připadá, že nechat si něco naordinovat od báby, která je ráda, že zvládla horko těžko dokončit základku v Horním Buranově, se skoro rovná pokusu o sebevraždu. A nechápu, že zákon něco takovýho ještě nezakázal. Častokrát mají i ty správný léky všeljaký nežádoucí účinky, o kterých ví nějakej ambulant leda hovno a navíc tomu, že od něj ten skutečně správnej lék dostanete dávam tak 20%. A to jsem ještě asi hodně shovívavej. Takže od tohodle určitě ruce pryč.

Doprava: Tady už nejsme v socialismu a tim pádem jsme přišli o státem stanovené tarify, což nevyhnutelně znamená zdražení. Cena se pohybuje od 0,6 do 1 L za kilometr a odvíjí se z typu autobusu, kvality silnice a asi i převýšení. Ve zkratce, nejlevnější doprava je v co nejhorším šrotu po rovný asfaltce. Někdy dostanete při placení lístek, který si při výstupu vybírají zpět.

Na většině hlavních tahů je asfalt a kde neni, tam se na tom pilně pracuje. Vedlejší silnice jsou často z panelů nebo aspoň zpevněný, takže celkově vzato je stav komunukací v Hondurasu na slušný úrovni, řek bych.

Mezi některýma lokalitama busy nejezdí, nýbrž pouze maršrutky se svým minimem pohodlí a patřičně zlodějskýma cenama. Tady je nejlepší vyrazit pěšky a cestou někoho stopnout. Řidiči ochotně zastavujou a místní jsou timhle způsobem zvyklý cestovat. Kolikrát jich jede na korbě nějaký Toyoty třeba 10.

Taxi či otřesný tříkolky samozřejmě nebrat.

Vstupný: Honduras je krom ostrovů v Karibiku a mayských ruin Copán příjemně neturistickej, takže jsem žádný vstupný nikam neplatil a ani neviděl místo, kde by se něco vybíralo. Teda asi se něco platí za vstup do pevnosti San Cristobal v Gracias, ovšem výběrčí byl velmi laxní a než si mě všimnul, byl jsem už značnej kus od vstupu. Určitě se těšil jak mě zkasíruje na zpáteční cestě, ale já mu tuhle radost nedopřál a zdrhnul dírou v plotě.

Jinak se samozřejmě platí vstup do výše zmíněných ruin. Mělo by to být 300 L, ale s jistotou to potvrdit nemůžu, páč jsem tam nebyl. Také se asi něco platí u vodopádu Pulhapanzak, ale opět jsem na místě nebyl, takže nic bližšího nevim.

Vybavení: Neznám ani ceny a ani nevim kde shánět. Nabízí se velká města Tegucigalpa a San Pedro Sula, nicméně ani v jednom jsem nebyl, takže tentokrát nemůžu poskytnout k výbavě vůbec žádné informace.

Otevírací doby: Supermarkety od 8:00 do 20:00, trh začíná okolo sedmý a končí okolo čtyř odpoledne. V neděli bejvaj některý obchody zavřený a na trhu to taky tolik nežije, ale pořád je otevřeno dostatek prodejen, abyste sehnali všecko potřebný.

Internet: Wifi zdarma je občas dostupná v centrálních parcích měst, ale fungovala mi tak jednou z deseti případů. Internetový kavárny jsou aspoň jedna snad v každým městě, ale net je pomalej, nestabilní a účtujou si balík (25 L/hod). Ovšem je fakt, že jsem vymetal dost slušný vidlákovy, takže je možný, že situace ve větších městech je výrazně lepší. V ubytovacích zařízeních byla wifi překvapivě vždycky a navíc rychlá a stabilní. Tak aspoň něco.

Bezpečnost:

„Jen nemnoho dobrodruhů se odvážilo překročit brány Hondurasu a vstoupit tak do samotného pekla. Živé je již více nikdo nespatřil.“

– Antonín Zápotocký, Rudá záře nad Kladnem

Jak naznačuje úryvek z díla dnes již nestárnoucího velikána světové literatury, pověsti, které o Hondurasu všudemožně kolují, nestaví zemi do zrovna příznívého světla. Ba právě naopak: vraždy, únosy, loupežná přepadení, drogy, války gangů – tohle všechno a další podobné aktivity jsou tu běžnou součástí každodenního života a vylézt na ulici bez doprovodu ozbrojeného komanda se rovná sebevraždě. Kulky tu lítají vzduchem o sto šest, ulice jsou dlážděné usekanými hlavami a sehnat v obchodech cokoliv jiného než rakve je prakticky nemožné. A možná, že i ten nejdrsnější dobrodruh, jakého kdy historie poznala, Adam Lelek, cestovatel a fotograf, by si raději propích plíci, jenom, aby sem nemusel. Ano, takový je Honduras, smrtící past, ze které není úniku jinak, než nohama napřed…

A dost.

Teda jaký neuvěřitelný bláboly o týhle parádní zemi kolujou internetem, to už vážně zůstává rozum stát. Bohužel statistiky v počtu násilných úmrtí na hlavu tyhle fantazie vydatně podporují. San Pedro Sula a Tegucigalpa se totiž již několik let drží v první pětce žebříčku. Co se děje v těhle městech nevim, ale jistý je, že oboum se dá vcelku bez problémů vyhnout (jako jsem to ostatně udělal já) a zbytek země je na tom s bezpečností stejně jako třeba předchozí Nikaragua. Tohle mi i několikrát potvrdili místní, takže to neni jenom nějaká moje domněnka z krátkodobýho pobytu.

Pokud chcete Honduras navštívit a neuděláte to kvůli řečem, co o něm kolují, je to velká chyba. Vyhněte se těm dvoum vražedným městům, nebo je jenom rychle projeďte a dál už se vážně neni čeho bát. Samozřejmě možnost, že vám tu něco ukradnou existuje, ale tohle platí všude po světě a dávat si na věci pozor je základním pravidlem pro cestování, takže to asi nemusim dál rozebírat.

Osobní zkušenosti: Honduras je pohodová země, kde se dá zas po delší době normálně vyrazit na trek tam, kam se vám zrovna chce. Díky kopcovitý, ale ne sopečný krajině máte jistotu, že vždycky najdete vodu, lidi jsou rozlezlý téměř všude, takže si nemusíte prosekávat cestu pralesem, jelikož nějaká pěšina už na místě bude a díky pastvinám neni všecko tak hrozně zarostlý a tim pádem se dá z vršků leckdy vidět řádnej kus pěkný krajiny. Zároveň je, zřejmě díky mizerný pověsti, v zemi minimum turistů, takže budete mít přírodu většinou jen pro sebe.

Samozřejmě, že čas od času potkáte někoho z místních, ale to vůbec nevadí, protože lidi jsou tu fajn, vždycky ochotný pomoct a poradit. A myslim si, že jsou i docela rádi, když vidí, že Honduras někoho zajímá.

Co se vody týče, tak ve městech jsem pil klasicky z vodovodu, venku pak povětšinou z řek a potoků (někdy ne ani úplně čistých následkem dešťů), případně co mi dali lidi, který jsem o vodu poprosil. Žádný zdravotní problémy jsem neměl.

Z míst k návštěvě bych doporučil určitě národní park Celaque okolo nejvyšší hory Las Minas, nějaký z koloniálních měst, který jsou tu výrazně hezčí a útulnější než v předchozích třech zemích, a pak prostě vyrazit někam jen tak do krajiny, objevovat všeljaký vodopády, jeskyně, vesničky a další zajímavý věci, kterých tu určitě bude spousta. Akorát se o nich nikde nepíše.

Naopak mezi místa, která bych doporučil vynechat patří  velká města Tegucigalpa, San Pedro Sula a menší město Choloma, o kterých sami místní říkají, že je to tam nebezpečný. Myslim si, že tam ani neni k vidění nic, co by za nějaký riziko stálo.

Co se týče největších turistických atrakcí v zemi, což jsou ruiny Copán a karibský ostrovy jako např. Roatán, tak o těchto místech vám nic bližšího nepovim, jelikož jsem žádné z nich nenavštívil. Já radši lezu tam, kde vidí turistu jednou za uherskej rok.

V Hondurasu je turismus ještě v plenkách, takže tu existuje spousta potenciálně zajímavých míst, o kterých se nikde nedočtete a tim pádem je tu stále co objevovat. Takový země vždycky stojí za návštěvu a to i opakovaně. Zvlášť ve spojení s milýma lidma, dobrým jídlem a nízkýma cena.

Takže vzhůru do Hondurasu! Tahle země si víc pozornosti určitě zaslouží.