V Azogues jsem nic extra zajímavého neobjevil, za fotku mi stály akorát dva kostely. Jeden na kopci nad městem:

a druhý na náměstí:

Z města odjíždim 27. 1. ráno, na sever, do asi 30 km vzdáleného Caňaru. Odtud chci pěšky pokračovat do národního parku Sangay, jehož hornatou částí bych chtěl projít postupně až k jeho severnímu okraji.

Cesta navíc vede přes vesnici Ingapirca, vedle níž jsou nejzachovalejší Incké ruiny v Ekvádoru, takže využiju příležitost a místo navštívím.

Jelikož jsou tyhle ruiny asi dost turisticky oblíbené, platí se do areálu vstup 2$ (překvapivě platí stejnou sumu jak cizinci, tak místní). Ale vzhledem k tomu, že místo je pečlivě udržované a každá skupinka turistů dostane přiděleného průvodce, který vysvětluje k čemu sloužily jednotlivé stavby, přijde mi vybírání vstupného úplně v pořádku. Navíc není nijak přemrštěné.

U průvodců si člověk může vybrat mezi španělským a anglickým výkladem. Já jsem řek, že je mi to jedno a nafasoval jsem angličtinu. Ve skupině jsem byl jenom s jedním dalším člověkem, konkrétně Holaňďanem. Prohlídka trvala asi půl hodiny (místo není nijak extra velké a bez nutnosti poslouchat výklad by to člověk prošel tak za 10 minut), a tady jsou nějaké fotky:

Podrobnosti o jednotlivých místech už jsem zapomněl, nicméně všechno jsou to záležitosti zemědělskýho charakteru. Ta jediná výraznější stavba uprostřed jsou zbytky jakéhosi Chrámu Slunce, který byl postaven tak, aby sluneční paprsky při východu a západu během inckých svátků vždy svítily na nějaká předem určená místa.

V areálu samozřejmě nesmí chybět obligátní lamy.

V úbočí říčního koryta pod ruinama je ještě k vidění tahle skála, která připomíná profil lidské tváře:

Od ruin jsem vyrazil asi ve dvě, k hranici parku, kam jsem chtěl ten den dojít, chybělo ještě asi 10 km a asi 800 m převýšení. Počasí se s narůstající výškou postupně zhoršovalo a když jsem okolo páté kousek za poslední osadou před parkem stavěl stan byl už to dost řádnej humus. Hustý mrholení, do toho fičel poměrně silnej vítr a všude okolo mlha, že bylo vidět tak sotva na 50 m.

A to jsem v tuhle dobu ještě netušil, že tenhle sajrajt mě bude provázet de facto po celou dobu v Sangay. Vědět to, tak bych sem asi vůbec nelez.

Ráno tedy počasí stále stejné jako večer, ale sbalil jsem se a vyrazil směrem na jezero Culebrillos, doufaje, že se to časem dá nějak do kupy. Ale ani náhodou. K jezeru jsem dorazil okolo jedný, věci na sobě jsem totálně promočený, boty samozřejmě taky a od větru jsem byl celej zmrzlej. Takže když jsem na břehu zahlíd jakejsi polorozpadlej domek, na nic jsem něčekal a zapad dovnitř.

Tam už byly čtyři místní kluci, který u jezera rybařili. Taky úplně promočený a zmrzlí. Ale aspoň měli uvnitř rozdělanej oheň, takže jsem se tam moh ohřát. Řikali, že tohle hnusný počasí je tady v týhle době normální, ale nechtělo se mi tomu moc věřit, vzhledem k tomu jaký počasí bylo ve stejný vejšce před pár dnama v Cajas. V domku jsem pobyl asi dvě hodiny, než jsem se dal jakž takž do kupy. V jednu chvíli se mlha i trochu rozestoupila a bylo vidět jezero, tak jsem ho natočil:

Od jezera jsem vyrazil dál na sever s tim, že si někde za chvíli postavim stan, dřív než zas úplně promoknu. Jenže vzhledem k tomu, že skoro všechny místa mimo svahy byly promočený tak, že to byla v podstatě bažina, nebylo zas tak jednoduchý nějakej použitelnej plac na stan najít. Když jsem prolejzal jeden svah, kde se mi zdálo, že by to postavit šlo, uviděl jsem krásně zblízka přímo před sebou zase nějakou srnku, ale tentokrát to taruca určitě nebyla. Chvíli jsme na sebe koukali a pak utekla. Pátral jsem později, co to teda bylo zač a skoro jistě bych tvrdil, že se jednalo o tzv. běloocasýho jelena. Další dni jsem ho viděl ještě několikrát, ale už ne takhle zblízka.

Abych si vůbec moh uvařit večeři v tom větru a dešti, musel jsem přistoupit k tomu, že jsem měl vařič uzavřenej ve stanu v předsíni. Asi to neni úplně bezpečný, ale nic jsem nepropálil a jídlo v klidu uvařil, takže jsem to opakoval i následující dny.

Ráno opět mlha, vítr, mrholení, ale furt jsem věril, že se to srovná. Pokračoval jsem teda dál, cestou jsem minul další dvě jezera, který vypadaly hodně podobně jako ty v Cajas, takže jsem se ani nesnažil je fotit.

Prolezl jsem sedlem někde okolo 4300 mnm a z něj pokračoval dolů širokým korytem řeky, který vedlo přímo na sever. Někde okolo 3700 mnm jsem se utábořil a čekal jak to bude s počasím dál.

Ráno samozřejmě opět mlha, vítr, déšť. Když se počasí během 3 dní ani na chvilku nezměnilo, už jsem teda začal věřit, že je to tady teď takhle pořád. Nicméně, vzhledem k jasný obloze v Cajas, jsem stále nebyl ochotnej uvěřit tomu, že by se to počasí mohlo během pár dní takhle totálně rozesrat. Pojal jsem teda podezření, že v horách, který navazujou na východní část Ekvádoru, tj. na prales, je teď tehle sajrajt a v části která navazuje na pobřeží by mohlo bejt slunečno. Rozhod jsem se to tedy bez otálení prověřit a z koryta jsem přes hřeben zamířil na západ, mimo národní park.

A skutečně, cca kilometr za průsmykem déšť přestal, vítr se uklidnil a byť obloha nebyla úplně jasná, daly se mezi mrakama vidět modrý místa. Tak jsem si moh konečně trochu vydechnout.

Bohužel Sangay je téměr celý na pralesní straně, takže jsem věděl, že pokud se tam chci vrátit, čeká mě znova ten humus.

Ale i tak jsem byl ochotnej tomu těch plánovaných deset dní věnovat.

Pokračoval jsem tedy zatím obydlenou oblastí mimo NP, po cestě směrem k jezerům Ozogoche. V jedny ze zatacek se nachazely celkem pekny vodopady, bohuzel ovenceny hromadou hadic, kteryma si vesnicani privadi k baraku vodu.

I přesto, že na jezera táhne od východu po většinu času mlha, podařilo se mi natočit obě velké laguny ve chvíli, kdy byly dobře viditelné.

A tady ještě vodopády, které napájí jedno z jezer:

Od těchto dvou lagun jsem pokračoval přes průsmyk na sever k dalším dvoum. Ty už se mi tak dobře zachytit nepovedlo, nicméně aspoň fotky mam (v předu Atilo, vzadu Magdalena).

K jezerum se vaze take jakysi podivny ukaz, kdy kazdorocne v zari a rijnu naletava na vodni hladiny sekta silenych ptaku a pacha tak hromadne sebevrazdy. Mistni tu z toho maji druhy vanoce.

U jezer také protíná park asfaltka a jelikož jsem se na ní dostal v 11:45 a autobus do Riobamby měl jet podle paní, co bydlela v domku u silnice, ve 12:00, rozhodl jsem se s ním odjet. Z Riobamby jsem pak chtěl ihned pokračovat zpět do NP, na severozápadní okraj k sopce El Altar a jezerům okolo ní.

Pasáž okolo sopky Sangay, tj. mezi Ozogoche a Altarem, teď podle mně vzhledem k počasí nemělo smysl vůbec navštěvovat.

Autobus dorazí chvíli po dvanáctý, v Riobambě jsem ve 14:30. Zde se pouze neprodleně přesunu z centrálního autobusáku na východní, kam dorazím chvilku před odjezdem autobusu, který mě doveze do osady Verdepampa, odkud vede už pěšina k El Altar.

Protože autobus dorazí do Verdepampy chviklu před pátou, už se nikam dál neženu a tábořim na plácku vedle cesty.

Další den mě čeká asi 10 km chůze a cca 1 km převýšení k místu, kde by mělo být jakési tábořiště. Z něj jsem pak plánoval jít na lehko k několika blízkým jezerům a pokud to půjde, vyfotit i sopku.

Cesta k tábořišti je sice značená, ovšem tak fikaně, že to skoro vypadá na práci nějakýho Peruánce. Značka je rovnostranný trojúhelník, jehož vrchol označuje směr kam se má jít. Ale který vrchol, že jo? Samozřejmě hned na první křižovatce ukazovaly dva vrcholy na nějakou cestu. Vybral jsem si jak jinak než špatně a pak jsem se asi dvě hodiny motal v různých pěšinách, který jenom propojovaly pastviny a ve výsledku nikam nevedly, než se mi povedlo vrátit se na správnou cestu.

Počasí zatim nebylo nijak tragický, chvílema sice pršelo, ale pak zas svítilo slunce. Od deště byla cesta podmáčená a samý bahno, takže se v tom nešlo nic moc. Navíc cca od 3900 mnm opět začlo to starý znamý odporný klima, tj. stálý déšť, vítr a mlha. To už jsem začal tušit, že toho z jezer asi moc neuvidim, o sopce nemluvě. K tábořišti, který bylo cca 4200 mnm vysoko, jsem dorazil okolo druhý. Byl to celkem fajn plácek pod převisem, takže tam nepršelo a ani nezatejkalo, protože i zem byla suchá. Navíc byl odtud dobrý výhled na blízké vodopády i do údolí, kterým se přišlo. Škoda, že obojí bylo skoro pořád v mlze.

A že by mi tu uschly nějaký mokrý věci, o tom jsem si moh taky nechat leda zdát.

Další den jsem zkusil jít na lehko nahorů k jezerům pořídit nějaký fotky. Ale bez šance, přes mlhu nebylo vidět vůbec nic a navíc z druhé strany hřebene fičel vichr, ve kterým se nedalo ani rovně jít. Takže jsem zbytek dne proflákal ve stanu. Aspoň se mi podařilo v jednu mimořádně světlou chvilku vyfotit vodopády vedle a údolí pode mnou.

Další den jsem se rozhodl přejít přes hřeben do vedlejší doliny, kde mohlo být lepší počasí i případný výhled na sopku, ale hlavně turistický přístřešek. Cesta po hřebeni nebyla vůbec žádný med, jednak tam fičel již zmíněný uragán, taky samozřejmě pršelo (od 4500 mnm se déšť měnil na sníh) a jako obvykle nebylo přes mlhu nikam vidět. Ale nějak jsem se tim prosekal a okolo druhý jsem stál dole u přístřešku.

Byla to skupina pěti domků a uvnitř byly postele, kuchyň, záchody a všeljaký vybavení. Akorát byly veškerý vstupy zamčený. A to mě teda dost nasralo. Jednak jsem počítal s tim, že budu spát někde vevnitř, pryč od větru, a že si konečně usušim ty mokrý hadry. A pak taky, jakej má smysl přístřešek, co je zamčenej a nikde nikdo, kdo by ho odemknul.

S touhle situací jsem se nechtěl smířit a vytipoval jsem si jedny dveře, který jsem se rozhod za každou cenu otevřít. Na zemi u jednoho domku se válel kus zlomenýho majzlíku a pomocí něj a cihly jako kladiva jsem přesekal vruty, který držely panty dveří ve stěně. Dveře jsem pak snadno vysadil a dostal se tak do druhýho patra jedný z budov. Tam bylo pár zamčených místností s palandama a  chodba s lavičkama na, kterých se dalo pohodlně přespat. To mi uplně stačilo, takže jsem si vybalil věci začal připravovat večeři.

Asi za hodinku jsem z okna zahlíd nějaký lidi, který směřovali zezdola k přístřešku. Napřed jsem myslel, že jsou to nějaký rybáři, co si zabrali přístřešek pro sebe, ale když se víc přiblížili, bylo jasný, že jsou to turisti. Podle vzhledu místní, dva kluci a dvě holky. Zatim jsem čekal a pozoroval, co budou dělat. Když jsem viděl, že tam taky něšťastně bloumají a zkouší, jestli je někde něco otevřený, zavolal jsem na ně z okna ať jdou ke mně nahoru, jestli chtějí, že dveře jdou vysadit.

Za chvíli přišli a byli evidentně rádi, že můžou dovnitř. Měli mokrý skoro všecky věci a furt si stěžovali jaká je zima. Ve skutečnosti žádná hrozná zima nebyla, když člověk nestál na větru, ale místní jsou prostě za každýho trošku horšího počasí hned zmrzlí. Ale tak to bylo i v Peru a Bolívii. Byl jsem dost překvapenej, že někdo další je takovej blázen, aby sem v tomhle počasí lez, ale oni nepřišli kvůli turistice. Ukázalo se, že holky studujou na univerzitě v Riobambě biologii a sem přišly odebrat vzorky vody z jezera Amarillo uvnitř kráteru sopky  Altar pro svojí diplomku. Kluci je jenom doprovázeli, jeden z nich studoval fyziku, druhej nevim co. K jezeru, který bylo od přístřešku asi  4 km chtěli jít až další den.

Vysvětlili mi taky jak je to vlastně s tim přístřeškem. Dole v údolí, na začátku cesty, je místo, kde si můžeš zaplatit za pokoj, případně za používání kuchyně a oni ti dají příslušný klíče. Sami taky za nic neplatili a chtěli spát ve stanu. Když se trochu vzpamatovali a uschli, prišla jedna z dívek (Anita) s nápadem, že zkusí otevřít dveře ke kuchyni v dolním patře kreditkou, protože si chtěli uvařit něco k jídlu. Myslel jsem si, že taková ptákovina může fungovat leda ve filmu, ale během pár vteřin měla dveře otevřený. Čimž dokonale zesměšnila moje předchozí pracný sekání pantů. V kuchyni byl sporák s funkční bombou, tekla tam voda a bylo tam všeljaký vybavení k vaření. Navíc byla propojená s vedlejší cimrou, kde byly nějaký lavice a matrace na přespání. Přesunuli jsme se teda dolů.

Tam jsme si pohodlně uvařili večeři a dokonce se na chvíli zlepšilo počasí do tý míry, že byla vidět i část sopky, což jsem ihned vyfotil.

Taky se začli kolem domku ometat malí roztomilí divoký králíci, takže tady jsem taky pořídil fotky, ale nijak extra dobry samozřejmě nejsou. Telefon je na focení něčeho malýho z dálky téměř nepoužitelnej.

Na noc jsem zabral jednu z lavic a spalo se mi parádně, ani náznak jakýkoliv zimy. Ostatní si dle očekávání ráno stěžovali jaká jim byla v noci kosa. Druhá z holek (Vero) měla nějaký pochroumaný stehno a blbě se jí chodilo, takže změnili plán tak, že vzorky z jezera dojdou odebrat kluci, holky mezitim začnou sestupovat zpátky a dole se pak všichni potkají. Já k jezeru jít taky nechtěl, protože jsem po předchozích zkušenostech nevěřil, že bych tam přes mlhu něco viděl. Anita řikala, že jestli nechvátam, ať jdu s nima, že pro ně dolů večer přijedou její rodiče a můžou mě taky odvézt do Riobamby. To mi přišlo jako dobrý řešení, tak jsem šel s nima. Když jsem si vzal na cestu jenom triko a kraťasy, holky, nabalený ve čtyřech vrstvách oblečení, zase nechápaly jak to, že mi neni zima. Vysvětloval jsem jim, že když se člověk hejbe, že se za chvíli zahřeje a že když začne pršet, skončim akorát s dvouma kusama mokrýho oblečení, zatimco ony budou mít mokrý zase všecko, ale tvářily se dost nedůvěřivě.

Holky šly brutálně pomalu, 10 km dolů jsme šli asi 7 hodin. Cesta byla navíc opět rozprasená a samý bahno, což pochod ještě víc zpomalovalo. V poslední fázi na tom byla Vero s nohou navíc už dost mizerně a nemohla skoro vůbec jít.

Dolů jsme dorazili cca ve 4 a čekali jsme až přijdou klucí. Když v půl sedmý padla tma a kluci furt nikde, myslel jsem, že někde nahoře zakempili a slezou to až ráno. Jít po tmě v tý bahnitý cestě mi přišlo dost šílený. Nicméně holky řikaly, že určitě přijdou, tak jsme čekali dál.

No a měly pravdu, v osum kluci skutečně přišli i se vzorkama. Byli zaflákaný blátem od hlavy až k patě, jak se cestou několikrát vysekali, ale jinak v pohodě.

Za chvíli přijeli Anitini rodiče, naložili nás a odvezli do Riobamby. Mě vysadily u levnýho hotelu u nádraží, kde jsem teď ubytovanej.

Celkově mi přijde, že jsem z parku Sangay viděl vzhledem příšerným podmínkám celkem dost a že je to místo, který určitě stojí za návštěvu. Ale ne v tomhle období.

Tady jsou ještě nějaký fotky z Riobamby: