Hranici mezi Salvadorem a Guatemalou tvoří tahle řeka

a silnice přes ní byla tak zacpaná kamiony, že bych bez pomoci místních ani nezvlád najít celnici. Tam jsem dostal bez zbytečných otázek a poplatků razítko a jako dobu pobytu mi celník zapsal 31 dní, což byl zbytek z oněch 90, který jsem obdržel v Nikarague. Z mapy to vypadá, že ani v týhle zemi neni o zajímavý místa nouze, tak snad ten měsíc bude stačit.

Hned za čárou je městečko Moyuta, klasický to příhraniční vidlákov,

ovšem tentokrát i s bankomatem, takže jsem si ihned vybral místní měnu quetzal (1 Q = 3 Kč) a zbylý dolary si namísto nevýhodnýho směňování schoval na lepší časy.

Z Moyuty jsem plánoval vyrazit v průběhu dalších tří dnů přes město Escuintla a jezero Atitlán do Chimaltenanga, kde jsem si chtěl v neděli opět zahrát Magic v místním klubu. Kratší cesta by samozřejmě vedla přes Guatemalu neboli Guate, ale tím bych se ochudil o mojí oblíbenou zábavu: vyhýbání se hlavnímu městu.

Autobus do Escuintly (jak jinak než školní z SSA) jel ale až ve čtyři odpoledne, takže jsem musel nějaký tři hodiny čekat. Aspoň jsem měl čas zkontrolovat na netu jak si vede Plzeň po sportovní stránce. Ve fotbale beznadějně první a v hokeji dokonce taky, ale tam asi jenom o skóre. No tak hlavně aby to vydrželo.

Bus přijel ve stanovený čas a za chvíli jsme vyrazili vstříc Escuintle. Ujeli jsme ale jenom nějakých 30 km, když se v motoru přetrhla nějaká hadice, vytek z něj veškerej olej a bylo po jízdě. Stalo se tak přesně u jezera Gueguecho, což nebylo vůbec ošklivý místo

a vzhledem k tomu, že se připozdívalo, řek jsem busovýmu poskokovi ať mi vrátí zbytek jízdnýho, že tu zakempim do zejtra. Ten se samozřejmě cukal, že prej to neni nutný, protože závadu za chvíli opraví, případně, že pojede další bus a podobný výmluvy. Když se ale ke mně se stejným požadavkem přidala i většina ostatních cestujících, začal prachy vracet.

Šel jsem teda omrknout jezero, jak to vypadá s možnostma táboření a koupele. Místa na stan bylo všude spousta, jelikož okolí laguny tvořily výhradně rovný pastviny, ale s koupáním už to tak slavný nebylo, jelikož k vodě nevedla žádná přístupová cesta a mezi jezerem a loukama byl zarostlej bažinatej pás. Objevil jsem ale jinou možnost a to koryto pro krávy, kam jsem se bez otálení naložil.

Hlavní fáze koupele měla ale teprve přijít. Okolo druhý v noci jsem se totiž probudil v napuštěný vaně a to jsem byl přitom pořád ve stanu. Venku už nějakou dobu probíhal řádně prudkej slejvák, kterej dočasně proměnil louku na další jezero a já byl ponořenej zhruba v 10 cm vody a batoh samozřejmě jakbysmet. Jelikož nadmořská vejška místa byla nějakých 20 m, tj. zóna největšího vedra, byla i dešťová voda teplá jak kafe a proto jsem se nevzbudil dřív.

No teď už se dalo jenom čekat až přestane chcát a voda odteče. To se stalo asi za půl hodiny, ale ač z louky voda za chvíli zmizela, ze stanu se jí přes podlážku nějak nechtělo. A to i přes hromadu děr, který do ní průběžně vykusujou mravenci. Musel jsem teda vylézt ven, vytahat pár kolíků a stan vyždímat. Venku ale touhle dobou byla přibližně miliarda komárů, který se do mně ihned pustili, aby mi už tak dost pitomou situaci ještě osolili. Zabíjet je nemělo smysl, sice jich šlo jednou ranou deset, ale nových dvacet místo nich přilítlo. Nechal jsem se teda vysávat a snažil se co nejrychlejc dostat vodu ze stanu. Za zhruba jeden litr krve jsem měl hotovo a při návratu do stanu jsem si uvědomil, že kamsi zmizel ešus s lžící, který jsem si nechal večer venku. Jelikož všechen ten příval vody končil ve strouze vedoucí do jezera, pomalu jsem se začal s věcma loučit a přemejšlel kde tady budu shánět nový.

Ráno jsem zjišťoval jak jsou na tom věci v báglu a dle očekávání mokrý všechno od A až po železo, veškerý dokumenty nevyjímaje. V pasu se roztekla ze všech razítek nejvíc ta peruánská. Holt kvalita se nezapře. Aspoň, že celý dopoledne vydrželo svítit slunce a moh jsem tak věci okamžitě usušit. A dokonce jsem o pár metrů dál objevil i ten ešus a lžíce s deklem se zasekly pod stanem, takže veškerá způsobená škoda byla nakonec jedna role hajzlpapíru.

No, tak to bychom měli první den v nové zemi, doufam, že i ty další budou probíhat ve stejně bezstarostném duchu. Na druhou stranu aspoň vim na co si tu mam dávat majzla a dobře, že se to stalo tady dole v teple a ne někde na vrcholu sopky ve čtyřech tisících. Mimochodem oprava busu byla opravdu tak blesková, jak u podržtaška sliboval. Ještě v jedenáct dopoledne tam stál odstavenej…

Vrátil jsem se zpět na silnici a vydal se pomalu dál s tim, že časem snad pojede nějakej ten bus. Než ale přijel nabídnul mi odvoz až do Escuintly kamion, pokud řidiči a ochrannému ozbrojenci, co cestoval s ním vykouřim péro, přičemž to budou vzájemně natáčet na video a pak to daj na youtube. To by se vám líbilo, co? Tak si na ten hnus nechte zajít chuť, protože chtěli koupit jenom flašku coly. To mi přišlo fér a určitě levnější než bus, takže mě naložili a za hodinku a půl už jsem byl na místě.

Ve městě jsem si dal k obědu rybí polívku, což bylo klasický caldo a v něm hozená celá ryba. Rejže, tortilly a pití navrch, to celé za 15 Q. No neber to. Pak už jsem jenom zdokumentoval místní kostel

a pokračoval dál směr jezero Atitlán. Busem jsem dojel do vesnice San Lucas, která se nachází na jeho břehu a nad ní se tyčí jedna z mnoha Guatemalských sopek, vulkán Tolimán. Jelikož ale na místě panovalo typický počasí guatemalskýho deštivýho období, tj. déšť a mlha všude okolo, viděl jsem ze sopky kulový. Tak aspoň to jezero:

Většina fotek je pořízena z místa, který sehnat nebylo vubec jednoduchý. Břeh je totiž obloženej soukromýma rezidencema a mezi nima neni ani kousek volnýho místa. Když jsem se tam motal mezi oplocenýma vilama a hledal aspoň nějakej přístup k vodě, narazil jsem na hodnýho chlapíka, kterej mi řek, že tady je soukromý sice úplně všecko, ale že vedle jeho pozemku je už dlouho opuštěnej barák a tam že je fajn místo u vody, kde si můžu postavit stan. A měl pravdu. Byla tam terasa akorát na stan a od ní vedlo schodiště až do vody, takže na koupání ideální. Prostě luxusní soukromý tábořiště zdarma.

Ráno jsem se vrátil do vesnice, zdokumentoval jsem místní kostel, kterej jsem včera nezvlád najít

a odešel na tři kilometry vzdálenou křižovatku vyčkávat spojení do Chimaltenanga.

Mimochodem o tom chlápkovi, jehož tvář visí na kostele, jsem si myslel, že to je nějakej vlivnej sektářskej boss, jelikož tohle neni zdaleka jediný místo, kde je vyvěšenej a jelikož místní obyvatelstvo tvoří z většiny indiáni podobný těm v Bolívii nebo Peru (barevný oděvy, haranti na zádech, vlastní jazyky), který jsou přesně ten typ, kterej by takovýmu individuu skočil na špek. Naštěstí se ale jedná jenom o nějakýho oblíbenýho kněze, zavražděnýho v osumdesátých letech.

Bus přijel za chvíli, později bylo ještě třeba přestoupit na křižovatce Las Trampas a za další asi hodinu už jsem byl v Chimaltenangu. Ubytování dle mých představ jsem našel během chvilky, velkej pokoj, vlastní koupelna, wifi, příjemná majitelka, 35 Q za noc. Zaplatil jsem rovnou za tři noci a vydal se prozkoumat město a najít karetní hernu, abych zjistil, jestli nedělní turnaj platí. V Chimaltenangu stojí, co se staveb týče, za řeč akorát hlavní náměstí

s kostelem

a vojenskou pevností

Ve zbytku města už jsou jenom obchody a taky dvě velký tržnice, kde se dá sehnat vše co Guatemala může nabídnout. Hernu, ač jsem znal adresu, jsem našel až na čtvrtej pokus. Ulice jsou tu totiž číslovaný od náměstí na obě strany stejně, čili roh Calle 2 a Avenidy 2 je tu čtyřikrát. Slušná demence. Nicméně   vedoucí klubu Mario mi potvrdil, že turnaj bude a že můžu přijít, takže vše dopadlo k mý spokojenosti.

Sobotu jsem strávil na trhu sháněním zásob a dalšího vybavení. Například pohory (už moje čtvrtý tady v Latinský Americe) jsem tentokrát pořídil za krásných 200 Q a vypadají, že by mohly vydržet i dýl než půl roku jako ty troje předchozí.

V neděli jsem vyrazil na karty, ovšem Mario mi oznámil, že se turnaj musí přesunout na příští tejden, neboť z důvodu zemětřesení v Mexiku se zpozdila zásilka s produktem a tim pádem neni s čim hrát. Řek jsem mu, že pokud stihnu obejít všechno co mě zajímá v západní části Guatemaly během následujícího tejdne, tak bych příští neděli dorazil, ale že slíbit to na 100% nemůžu. Mario řikal, že v pohodě, když přijdu, přijdu, když ne, nic se neděje.

Že je Guatemala velmi specifická co se týče poštovních zásilek celkově jsem zjistil v pondělí ráno, když jsem vyrazil poslat pohledy. Pohledy, a vcelku pěkný a za normální cenu, jsem sehnal v prvním krámku se suvenýrama, o to nic. Ale poslat je poněkud nejde, jelikož v Guatemale neni žádná klasická pošta. Pouze soukromý zásilkový společnosti, který si účtujou nepřiměřený pálky. Poštovní společnost tu zkolabovala před víc jak rokem a od tý doby to nebyl stát schopnej dát do kupy. Jakási kancelář je sice otevřená na náměstí, ale úřednice mi řekla, že dosud nemají stanovený ani tarify k posílání zásilek a že snad začátkem října. Když jsem se pak ptal na začátku října, už to byla polovina měsíce a předpokládam, že takhle by to šlo do nekonečna. Ostatně, když jsem se na to ptal někoho z místních, vždycky řikal, že to spustí nejdřív příští rok. Pohledy teda budu muset poslat až z Belize. A dost dobře nechápu jak může nějaká země fungovat bez pošty, ale zjevně to nějak zvládaj.

Poté už jsem Chimaltenango opustil směrem na západ, ale doufal jsem, že se sem stihnu ještě do neděle vrátit.

První zastávkou bylo městečko Chichicastenango,

kam vlastně už ani nevim proč jsem chtěl jet, neboť tam neni nic až tak zajímavýho. Jediný co trochu víc upoutalo mou pozornost byl místní velkej hřbitov, barevnej jak cirkus, s domečkama místo klasických hrobů.

Tady se evidentně umírá hodně, ale zato zvesela.

Z Chichicastenanga jsem vyrazil směrem k sopce Chicabal, která má v kráteru jezero a takový místa, to já rád. Cesta vedla přes město Xela (zkráceně Quetzaltenango), který je přímo nabitý kostelama a dalšíma historickýma budovama. Bohužel jsem to předtim nevěděl, navíc jsem tam přijel až okolo čtvrtý odpoledne a nechtěl zůstávat přes noc, takže jsem nestih zdokumentovat úplně všecko.

Z Xely jsem pokračoval přes San Juan Ostanculco

do vesničky San Martin Sacatepequez odkud vedla cesta směrem k jezeru a kam jsem dorazil už úplně za tmy a samozřejmě za nezbytnýho deště. Vylez jsem kousek nad vesnici, kde jsem přespal bez stanu, ale pod střechou na verandě jednoho z neobydlených domků, už dostatečně vysoko, aby mě neotravovali mravenci ani komáři.

Pršelo zřejmě celou noc a i ráno, když jsem chvíli po svítání pokračoval dál, byla všude mlha a lehce mrholilo. Doufal jsem, že se to časem rozpustí, abych z jezera vůbec něco viděl. Těsně před finálním stoupáním jsem procházel přes louku okolo jakýsi výběrčí brány, ale nikdo nikde nebyl, tak jsem se tam radši moc nezdržoval a šlapal nahoru.

Na hraně kráteru jsem byl okolo osmý a, přesně jak jsem předpokládal, sopka byla plná mlhy a z jezera jsem neviděl ani mililitr. S tim jsem se nehodlal ale jen tak smířit a rozhod se čekat na zlepšení podmínek jak dlouho to bude nutný. Okolo devátý bylo sice furt stejně hnusně, ale nahoru vylez další turista, mladej Němec, co měl ale polskýho otce. Byl tedy aspoň z poloviny normální, tak jsem se s nim byl ochotnej bavit. Ale pěkně španělsky, žádná angličtina.

Rozhod se tam se mnou počkat jestli se jezero ukáže, nejspíš hlavně proto, že jeho už dole zkasírovali a to hned o 50 Q. Vybírat tolik za pohled na jezero, jemuž podobných je v okolních zemích k vidění hned několik a zadarmo, je hodně slušná drzost, ale když neni ani to, za co jste platili vidět, je to podle mě už jenom sprostá krádež. Poplatek prej odůvodňujou tim, že se jedná o posvátný mayský místo. Já jsem ale toho názoru, že by byli ochotný prohlásit za svatý místo jakejkoliv kout země, kam chodí turisti, jenom aby z nich mohli tahat další prachy.

Chlapci jsem se samozřejmě ihned pochlubil, že jsem nic neplatil, což jeho zoufalství ještě prohloubilo. Nakonec to ale nebylo tak tragický, jelikož poté, co jsme tam asi hodinu seděli a quetzali o všem možným, se mlha v kráteru rozplynula a jezero se ukázalo v celé své kráse.

Sestoupili jsme pak i dolů do kráteru, kde je pěšina okolo celý laguny a podél ní jsou cedule s názvama mayských měsíců. Zřejmě aby dodaly místu na posvátnosti. Ačkoli teda po chvíli se na opačný straně jezera objevila partička indiánek a nějakej rituál tam skutečně začaly rozjíždět.

Když jsem se dostatečně vynadíval, rozloučil jsem se s Polopolákem, kterej se rozhod ještě dál kochat a vylez po nekonečným schodišti zpátky nahoru.

Při návratu do vesnice jsem těsně před výběrčím místem radši odbočil na na úzkou stezku do lesa, aby snad ještě někoho z těch vydřiduchů nenapadlo chtít po mně ten vstup zpětně. Po pěšině jsem vrátnici obešel a za chvíli byl zpět na široký cestě. Sice to nebyla ta, po který jsem přišel, ale do vesnice a následně k silnici vedla taky.

Počkal jsem na bus zpět do San Juan a odtud se vydal dál na západ do San Marcos, kde jsem pouze přestoupil na další bus jedoucí ke křižovatce na Tajumulco, odkud vede cesta na vrchol stejnojmenné sopky, nejvyššího to bodu Guatemaly.

Právě tady jsem se rozhodl vrátit se poprvé od kolumbijské Santa Marty do výšek nad 4000 mnm a ukojit tak svůj vysokohorský absťák. Dál jsem se taky rozhodl přespat na vrcholu (4220 mnm), pokud to bude možné, abych si zas trochu obnovil aklimatizaci a hlavně abych si užil zas nějaký to chladnější počasí. Už jsem to potřeboval jako sůl. A kdyby se z vrcholu naskytly nějaký pěkný výhledy vůbec bych se nezlobil. Ovšem vzhledem k příšernýmu počasí (opět kombinace hustá mlha plus déšť), který panovalo na křižovatce v době mýho příjezdu jsem si nedělal žádný přehnaný naděje, že něco uvidim.

Křižovatka samotná je ve třech tisících metrech, takže na vrchol zbejvá vystoupat 1200 m. Z těch jsem ukrojil tenhle den pouze nějakých 200 a u posledního pořádnýho zdroje vody (trubka vedoucí z vodovodní šachty) jsem se utábořil.

Ráno sice už téměř nepršelo, ale mlha byla stále všude okolo. Nicméně že bych snad díky snížené viditelnosti ztratil cestu jsem se bát nemusel. Stezka je totiž až na vrchol velmi kvalitně značena poházenými odpadky. V problematických pasážích, kde by mohlo dojít k odbočení špatným směrem jsou pak značky co možná nejvýraznější.

Krom tohodle „značení“ je ale okolní krajina velmi pěkná, stoupá se borovým lesem a travnatýma pláněma

a nějaká ta zelená vegetace pokračuje až na úplný vrchol.

Výstup není nijak obtížný, ale kdyby se přeci jen člověku už dál nechtělo, může zakempit v podstatě kdekoliv. Vhodných míst je od shora až dolů hromada, akorát  je potřeba mít zásoby vody. V úplný nouzi se dá využít slabej pramen pod touhle skálou,

zhruba někde okolo 3800 mnm. Ale jestli je tam i v suchým období, to těžko říct.

Všechny tyhle informace jsem se ale dozvěděl až cestou dolů, kdy bylo i něco okolo vidět. Při výstupu mě mlha provázela až nahoru a byl jsem rád, když jsem měl výhled deset metrů před sebe.

Stan jsem si postavil na úplným vrcholu,

kde je i několik ohrádek z kamenů, zřejmě pro tento účel. A hned jak jsem vlez dovnitř, dostal jsem na úvod brutálním krupobitím a byl jsem sakra rád, že jsem nešel tábořit do kráteru (což byl muj prvotní tip),

protože tam by mě to dozajista znova vytopilo. Tady se voda rychle vsákla do suti a jedinou památkou na průtrž tak byla mohutná vrstva ledu okolo stanu.

Když jsem ale ráno vylez ze stanu, byly všechny předchozí příkoří ze strany počasí zapomenuty. Obloha byla totiž více méně jasná a ačkoliv okolní doliny stále zaplňovaly mraky, výhled z vrcholku byl i tak naprosto fantastickej.

Hora je nejvyšší místo široko daleko a tak to budí dojem, že z ní můžete vidět celej svět. Za chvíli mě od ledovýho vichru začlí zíbst ruce i nohy, ale i přesto jsem tam stál ještě drahnou dobu a vychutnával si tu parádu.

A měl jsem to celý sám pro sebe. Tedy s výjimkou několika horských ještěrů,

který pobíhali po okolních kamenech a dělali mi společnost.

Okolo devátý se začlo zase postupně zatahovat, tak jsem se zbalil a slez zpátky na křižovatku. Tu jsem už opět zastih v její klasický formě, tedy plnou mlhy a s nikdy nekončícím mrholením. Odtud jsem se chtěl vydat do města Huehuetenango na severozápadě, kde jsou k vidění mayský ruiny Zaculeu. Jedny z těch, co mi z fotek připadaly nejvíce návštěvyhodný.Chtěl jsem ale cestou poznat i další kraje, takže jsem nezvolil nejsnažší trasu přes San Marcos a Xelu, nýbrž komplikovanou, s několika přestupama, přes všeljaký zapadákovy.

První na řadě byla Tejutla,

po ní přišel San Miguel Ixtahuacán,

který dal vzpomenout na ty největší peruánský klenoty jako Espinar a Santo Tomás. Vesnice plná indiánu, třetina z nich na mol ožralá, druhá momentálně zaostalá a ten zdánlivě normální zbytek byl úplně stejně mimo jako předchozí dvě skupiny. Zde ukázky odpovědí, který jsem dostal na otázku „Odkud jezdí autobusy na Huehuetenango?“:

1. „Gringo!“ – tenhle byl nalitej, budiž
2. „Dneska už žádný nejedou.“

– „Ok, nevadí, můžu počkat do zejtra. Ale potřebuju vědět odkud jezdí.“

-„Jeden jede v půl šestý a další v šest“

3. „Jdi dva bloky rovně, pak další dva doprava dolů, tam je zastávka“ – Fajn, jdu tam, ale nic, co by připomínalo zastávku tam nevidim. Ptam se teda znova týpka, co tam postává. Odpověď: „Jo, ty jezdí támhle z křižovatky. Jdi dva bloky nahoru a další dva doleva.“ No, ty vole. Už jsem začínal tušit, že tady se něco dozvědět asi bude nadlidskej úkol. Nicméně zkusil jsem ještě policajta:
4. „Takže jedeš do Huehue, jo?“

– “ Jo, chci tam navštívit mayský ruiny. Ale teď potřebuju vědět odkud jezdí ty busy.“

-„No jo, ale to si tam potom musíš vzít taxi. Autobusák v Huehue je od Zaculeu hrozně daleko.“

No tohle místo je snad nějaká utajená přírodní cvokárna. Radši už jsem se na to vykašlal, než mi rupnou nervy a na někoho z těch idiotů zaútočim mačetou, a vyrazil po silnici co nejrychlejš pryč, abych se moh utábořit co nejdál od vesnice.

Jenže jsem ušel asi jenom 2 km a jel okolo jeden z těch náklaďáčků, co za poplatek převážej lidi. Řidič u mě zastavil, povídal že jede do Colotenanga a že mě může svézt. Colotenango je už na hlavní silnici a do Huehue je to z něj kousek, takže jsem si nastoupil.

Za nějaký dvě hodinky jsme byli na místě.

Huehuetenango jsem se rozhod nechat na zejtra a kousek vedle vesnice se utábořil.

Ráno jsem akorát slez k silnici, tam už na mě čekal bus a za půl hodinky jsem stál na autobusáku v Huehue. K ruinám to odsud bylo fakt celkem daleko, nějakých 5-6 km, ale žádný taxi jsem si samozřejmě nebral.

Šel jsem pěkně procházkou, nejprv okolo nějaký továrny na odpadky nebo na zdechliny, soudě podle množství zopilotů, který se tam vyskytovalo.

Jedem mi i elegantně zapózoval.

Dál jsem to vzal přes centrum

a odtud už rovnou k ruinám.

Vstupný do Zaculeu dělá 50 Q a myslim, že to za to stojí. I přesto, že ruiny nejsou restaurovaný právě vhodným způsobem (použití betonu všude, kde to jenom trochu jde), vypadají dost pěkně.

Akorát jsem zrovna vychytal dobu, kdy tam byl nějakej školní vejlet, takže byl park obsypanej ječící a pobíhající harancí, která tu obecně dělá bordel sotva jí máma sundá ze zad.

Tady ještě pár kostí z muzea

a tim jsem s prohlídkou ruin a vlastně celý západní Guatemaly hotov a můžu vyrazit zpět do Chimaltenanga, abych si konečně zahrál ty karty.

Tam jsem přicestoval někdy ve 4 odpoledne; v průběhu jízdy jsem ještě zaznamenal krajinu mezi Huehue a Xelou;

a šel se opět ubytovat na tři noci do již prověřeného hostelu.

V sobotu jsem opět doplňoval zásoby, v neděli odehrál turnaj a v pondělí ráno vyrazil směrem na sever, zkoumat zbývající kus Guatemaly. Prvně jsem se chtěl dopravit do Puerto Barrios, abych si zas po nějaký době prohlíd Karibik a zkontroloval, jestli nevyschnul. Ovšem přímá cesta vede přes hlavní město a to je zakázaná zóna, takže bylo třeba udělat to znova komplikovanou formou poznávacího zájezdu po guatemalských vidlákovech.

První na řadu přišel San Martin Jilotepeque.

Tady jsem musel dvě hodiny čekat na bus do Joyabaj

kam jsme přijeli až skoro před soumrakem, jelikož cesta připomínala spíš tankodrom a bus tak ujel sotva 10 km za hodinu. Přespal jsem blízko vesnice, zase na zastřešený verandě opuštěnýho domu a zase pršelo snad celou noc.

Další bod na trase bylo město Quiche,

ale protože nejsem velkej fanda kýče, moc jsem se tam nezdržoval a pokračoval dalším busem do Sacapulas.

Tady odsud už jezdily tyhle starý autobusy mým směrem jenom k 10 km vzdálený křizovatce a ve zbytku Guatemaly už se dalo na větší vzdálenost cestovat jenom maršrutkama či klasickýma, ale drahýma autobusama. Škoda.

Z místa byl pěknej výhled do okolí

a moh jsem si ho vychutnat vskutku dosytosti, protože než přijela nějaká dodávka, co měla zahrádku na střeše (a tim pádem kam dát muj bágl), trvalo snad tři hodiny.

Ta mě odvezla do městečka Uspantán,

odkud už jsem šel dál pěšky, pouze hledaje místo k táboření. To jsem našel na pastvině

kousek od vesnice Chicamán. Řikal jsem si, že jestli zase přijde nějakej ostřejší déšť, tak asi zase skončim vyplavenej, ale lepší místo nikde nebylo. Naštěstí pršelo jenom slabě.

Ráno jsem došel do Chicamánu

kde jsem zas věky čekal na použitelnou maršrutku a tou se nechal odvézt do města Cobán.

Silnice opět v hrozným stavu, ale tentokrát to tolik netrvalo, jelikož dodávky jsou v o dost lepším technickým stavu než prastarý autobusy a můžou tak jet rychlejc.

Z Cobánu jsem se ještě přesunul na jih, na křižovatku El Rancho, kde jsem se u řeky utábořil.

Původně jsem se v ní chtěl vykoupat, ale z fotky je patrný, že neni zrovna nejčistší a taky nijak příjemně nevoněla, tak jsem to radši zavrh. Nerad bych se ráno probudil a zjistil, že mi slezla všechna kůže nebo narostla třetí ruka.

Z El Rancho jsem přejel na křižovatku u města Morales a odtud  už konečně do Puerto Barrios.

Přístav je ale dost nezajímavá díra, moře taky nic extra nenabízí,

takže jsem si dal na trhu aspoň pozdní oběd a přesunul se do vedlejší vesnice Santo Tomas, abych tam našel místo na přespání. Tam byla aspoň nějaká pláž,

ale vzhledem k tomu, že celej den nepřetržitě chcalo, bylo všecko promáčený a kempování tam nepřicházelo v úvahu. Na poslední chvíli jsem ale objevil nepoužívanou louku mezi barákama, kde bylo i celkem suchý návrší a tam jsem zůstal. A taky jsem se od souseda dozvěděl, že dnešní den je poslední z tohodle proklatýho období dešťů. Tak snad konečně.

Ráno bylo skutečně nebe vymetený,   takže pán nejspíš nequetzal. Vrátil jsem se busem zpět na křižovatku k Morales, odkud jsem se chtěl přesunout do nejsevernější části země, omrknout tam další ruiny a následně se odporoučet do Belize.

Z křižovatky jezdily ale maršrutky jenom do Rio Dulce, což je vesnice 30 km severně, navíc všechny bez zahrádky. Dál jezdily pouze velký autobusy, který ale chtěly za jízdu do cca 200 km vzdálený Santa Eleny 100 Q, což jsem platit odmít. Doufal jsem, že časem přijede bus jiný společnosti než FDN, kterej by si moh účtovat míň. Ale i další byl od nich, tak jsem ho opět odmít. Potom mi nabíd křižovatkovej poskok od FDN, že mi další bus sleví na 80 Q, tak jsem mu na to kejvnul, i když se mi to zdálo furt moc.

Ovšem než tenhle bus přijel, jel okolo konečně nějakej od jiný společnosti, ale i přesto, že jsme tam byli čtyři, co na něj zuřivě mávali, tak nám nezastavil. Když jsme pak nahlas nadávali, co je to za čůráka, vysvětlil nám jeden ze stánkových prodavačů, že tu nestaví nikdo krom FDN, protože jim to tahle společnost zakazuje, aby sami shrábli všechny prachy. Aha. Tak tim pádem jsem s FDN skončil, neboť s takovýma zmrdama cestovat nebudu ani kdybych měl jít celých těch 200 km pěšky.

Odešel jsem z křižovatky a zkoušel cestou stopovat, abych se dostal aspoň do toho Rio Dulce, ale bez úspěchu. Po nějakých třech kilometrech jsem došel k baráku, kde majitel u silnice prodával nějaký ovoce, což bylo fajn místo na stopování, takže jsem tam zůstal a mával na okolojedoucí auta. Nikdo ale nezastavil. Prodávající pán řikal ať to zkoušim dál, že časem určitě někdo zastaví. Já už tomu moc nevěřil, ale ukázalo se, že měl pravdu. Nakonec mi zastavil chlapík, kterej mě odvez nejen do Rio Dulce,

ale dokonce až do města Poptún ještě o 100 km dál. Přijeli jsme tam sice už za tmy, ale řidič povídal, že si nemusim dělat starosti s hledáním místa na stan, jelikož je možný spát přímo v parku ve městě a že je tam klid. Postavil jsem teda stan tam a klid tam skutečně byl, takže jsem se ráno probudil celkem vyspalej.

Vydal jsem se prozkoumat město, abych zjistil kde to vlastně jsem a jak je to s dopravou dál.V centru jsem akorát vyfotil kostel,

jinak jsem tam nic zajímavýho neshledal. Na autobusáku jsem zjistil, že všechny maršrutky na sever jsou bez zahrádky, takže bylo nutný počkat na velkej bus a to jinej než FDN. Tohle čekání trvalo až do dvanácti, ale jiná možnost nebyla.

Před druhou hodinou jsme byli v Santa Eleně, zašel jsem si na trh na oběd a později omrknout blízký velký jezero Petén.

Uvnitř jezera je ostrov Flores,

což je zřejmě fest turistický místo, protože je to tam samá cestovní agentura, samý taxi a samej krámek se suvenýry. Nicméně turisti zrovna asi nedostali dovolenou, protože jsem tam žádný neviděl.

Využil jsem tedy místo aspoň k tomu, abych se v jedné z agentur informoval jak se to má s cestou k ruinám El Mirador, který jsem chtěl navštívit. Věděl jsem, že cesta tam a zpátky vede džunglí, trvá to celý minimálně 4 dny a je tam spousta bažinatých pasáží. Zajímalo mě, pochopitelně, jestli jsou tam místa kde sehnat vodu a kde tábořit. Chlapík povídal, že to tam je, ale že v tomhle období, kdy je cesta složitě prostupná a plná vody, tam lidi pouští pouze v doprovodu průvodce. Samostatně se tam může až někdy od prosince, kdy většina bažin vyschne. Inu, tim pádem pro mě návštěva tohodle místa padá, protože vejlety kde vás vodí průvodce za ručičku se neshodují s mojí představou o vandrování.

Když teda nemůžu na El Mirador, rozhod jsem se nakonec, že navštívim i ty nejprofláklejší ruiny tady, Tikal. Protože je to jediný místo, kde jsou podobně velký pyramidy. A jestli je něco lepšího než mayský pyramidy, jsou to velký mayský pyramidy, takže je prostě někde vidět musim.

Ještě předtim jsem ale chtěl strávit pár dní ukempenej někde u jezera a sepsat tam dosavadní průběh Guatemaly než to všecko zapomenu. Prvně jsem to šel zkusit k jezeru Salpetén,

ale tam jsem neobjevil žádný použitelný místo na stan. Aspoň jsem se tam ale konečně vykoupal a pak se vrátil kousek zpátky k vesnici El Remate, která je na východním břehu Peténu. Tam už jsem místo na stan našel a jak už si začínam v Guatemale zvykat, skončilo to další katastrofou.

Tentokrát pro změnu mravenčí. Ráno jsem musel ze stanu vypadnout už před svítáním, protože ty kurvy mě bodaly jak šílený po celým těle. Na světlo jsem počkal o kus dál na lavičce a pak jsem se vydal prozkoumat kolik tý havěti ve stanu vlastně mam. No bylo jich tam přibližně tolik co v mraveništi a další mraveniště bylo uvnitř batohu. Vyklepal jsem to nejhorší, schytal během toho další várku štípanců a rychle se sbalil než se znova zformujou, abych se přesunul někam, kde nejsou a tam se zbavil i toho zbytku.

V Remate jsem zůstat nechtěl, neboť billboard před vesnicí říká, že je to „pueblo turistico“ a to zní dost strašidelně. Odešel jsem tedy zkusit štěstí ke třetímu jezeru v pořadí, Macanché.

A tady už to byla trefa do černýho. Travnatá pláž přímo u jezera,

perfektní přístřešek na přespání,

možnost koupele v kteroukoliv dobu

žádnej otravnej hmyz, žádný turisti a božskej klid i přesto, že hned u jezera byla vesnice. Mimochodem, ony zvláštní konstrukce v jezeře jsou stojany kam chodí místní ženy prát prádlo.

Prvně jsem vyklepal z věcí zbytek mravenců, pak se zabydlel v přístřešku a dal se do psaní. Okolo poledne za mnou přišla holčina z blízkýho domku a pozvala mě na oběd. Přijal jsem, protože jídlo zdarma se nikdy neodmítá a dostal fazole s vejcetem a tortilly. Poděkoval jsem a naoplátku si chodil k nim do baráku následující dni pro vodu. U jezera se mi totiž tak líbilo, že jsem tam zůstal tři noci.

Vlastně čtyři. Čtvrtý den ráno jsem sice vyrazil navštívit ruiny Tikal, ale protože dál jsem chtěl pokračovat přes ruiny Yaxhá směr Belize, znamenalo to, že budu znova projíždět okolo Macanche. Nechal jsem si teda batoh u lidí ve vesnici, do Tikalu vyrazil jen z penězma na vstup a telefonem na focení, s tim že na noc se vrátim do přístřešku. Lepší místo k táboření bych totiž asi sotva našel.

Co se pak Tikalu týče, tak ač se za vstup platí 150 Q a místo je to opravdu dost turistický, za návštěvu bezesporu stojí. Tamější ruiny jsou totiž tak monumentální, že jsem na  to čuměl s otevřenou hubou.

Jako čekal jsem, že to nebude úplnej propadák, když je to tak oblíbený. Ale že to je až taková bomba, to by mě ani ve snu nenapadlo.

Některý z chrámů jsou dokonce až tak obrovský, že jsem je skoro ani nemoh dostat do jednoho záběru.

A ačkoli turistů bylo v parku požehnaně, díky jeho značný rozloze jich nikdy nejsou na jednom místě nějaký davy, takže to člověka ani nijak neobtěžuje. Prostě občas někoho potkáte, ale většinou budete zdánlivě sami.

Kromě ruin se dá v Tikalu vidět taky spousta pralesních zvířat jako opice, nosálové, tukani, papoušci, ona bezocasá suchozemská vydra nyequi, známá z Panamy, jacísi mayský posvátný pávi, tapíři, ještěrky, žáby, hadi, pavouci a když má někdo opravdu kliku, může vidět i ocelota nebo jaguára. S jejich focením na telefon už je to samozřejmě slabší, takže fotek mám jenom pár a ještě mizerných.

Všechnu tu nádheru obejít a zdokumentovat mi trvalo pět hodin a to jsem, myslim si, docela hnal. Tikal je teda určitě zábava na celej den a pro lidi, co si nechali implantovat kočičí oči jsou pak k dispozici i noční exkurze.

Mezi ty já ale nepatřim, takže jsem to ve tři zabalil a dopravil se zpět do mé oblíbené noclehárny u jezera Macanche.

Ráno, ač se mi moc nechtělo, už jsem tohle místo definivně opustil a nechal se odvézt dál na východ, na 30 km vzdálenou křižovatku, odkud vedla cesta k parku Yaxhá, kde se nachází další starobylý mayský města. Ruin totiž neni nikdy dost.

K hranicím parku to bylo od křižovatky ještě ale 11 km. A protože tohle místo neni ani zdaleka tak turistický jako Tikal, nejezdí tam žádná hromadná doprava a tim pádem nezbývalo než jít pěšky. Ještě štěstí, že jel náhodou kolem chlapík s Toyotou, kterej mě nabral už asi po kilometru chůze a odvez mě až k hlavním ruinám. Cestou bylo ještě třeba zaplatit vstup 80 Q, což taky neni úplně málo, ale, narozdíl od Tikalu, tady může člověk zůstat kolik dní chce, navštívit všechny tři naleziště (Yaxhá, Nakum, Naranjo), zdarma přespávat v mravencůmvzdorných přístřešcích, podobných tomu u jezera Macanche, a vůbec využívat všech služeb kempovišť.

Yaxhá, dle očekávání, neni tak bombastická ani rozlehlá jako Tikal, ale svý kouzlo určitě má.

Pyramid a chrámů je tu požehnaně,

může se tu na ně i lézt,

a když se k tomu přidá poloha mezi dvěma lagunama

a početná skupina indiánů, vyvolávající pod hlavní pyramidou pekelný démony

neni místu vlastně co vytknout.

V bližší laguně jsem se chtěl vykoupat, ale bohužel je to zakázaný, neboť je údajně plná hladových krokodýlů. Žádnýho jsem samozřejmě neviděl a to jsem při břehu pátral celkem intenzivně.

Nechal jsem teda jezero jezerem, a protože do setmění zbejvala spousta času, bylo možný se pustit do dalšího, tentokrát opravdu šílenýho, dobrodružství. Jmenovitě se jednalo o cestu k druhým ruinám Nakum.

V období deštů a ještě i pár tejdnů po jeho konci je stezka vedoucí jinak neprostupnou džunglí v poněkud horším stavu. V praxi to vypadá tak, že minimálně polovina ze sedmnácti kilometrů je de facto potok. Voda sice neni nijak hluboká, maximálně do půlky lejtek, ale stejně se v ní jde mizerně a chůzi výrazně zpomaluje. A zpomalit nebo nedejbože úplně zastavit je přesně to, co nesmíte za žádnou cenu udělat. V tu ránu totiž kolem sebe máte skoro neprůhledný mračno komáru připravených vycucnout vám krev do poslední kapky.

Krom vody jsou další překážkou na různých místech do cesty popadaný kmeny stromů a keřů, nezřídka kdy vybavený ostrými trny. Ty musíte nějak přelézt, podlézt nebo oblézt, což znamená další ztrátu tempa a každý takový zaváhání komáři nemilosrdně trestaj.

Do toho si přidejte typicky úmorný vedro (jsme hodně nízko, okolo 150 mnm) a snad stoprocentní vlhkost a máte tu skutečnou cestu peklem.

Po třech hodinách zběsilýho pochodu jsem konečně dorazil ke vstupní bráně hlasající Nakum. Za ní bylo ještě potřeba přejít rozvodněnou řeku po něčem, čemu se dá říkat most jen ztěží. Z původních čtyř,vedle sebe ležících prken, zůstalo na několika místech už jen jedno a to ještě napůl schnilý. Když jsem se pomalu a opatrně přesouval na druhou stranu, bodavý bestie si mě samozřejmě jak se patří vychutnaly. Ale vyhodnotil jsem, že štípance jsou menší zlo než mít znova vodu ve všech věcech.

Do kempu jsem ale i tak dorazil mokrej jako hnůj. Pohory od brodění se pěšinou a zbytek od potu. Tábořiště tvořilo několik domků na vykácený, slunečný louce, avšak i tak tam bylo komárů pořád dost.

Ono tam bylo vůbec celkově dost zvířat, podobně jako v Tikalu. Však je to taky stejnej prales. Krom nich byla na místě taky trojice správců, kteří mě nadšeně přivítali a hned řikali, že v tomhle období sem skoro žádný turisti nechodí, a když už, tak s průvodcem. Pak mi nabídli, že můžu přespat v jedný z momentálně neobsazených postelí, vybavený moskytiérou, což jsem vděčně přijal. Jelikož jsem byl z pochodu dost hotovej a navíc se začlo připozdívat, nechal jsem návštěvu ruin na zejtra, akorát si připravil večeři, osprchoval se vodou z řeky a šel spát.

Ráno jsem vyrazil do areálu hned po snídani a i tohle místo určitě za vidění stojí.

Je to tu menší než v Yaxhá a neni tu žádná pořádná (či spíš pořádně zrestaurovaná) pyramida, ale teprve tohle je to pravý ztracený město v džungli, jehož návštěvu si musíte zasloužit a vybojovat.

Rozhod jsem se na místě zůstat ještě další den, abych si to tam náležitě užil a taky abych nemusel absolvovat ten brutální pochod dva dny po sobě. Povídal jsem si se správcema, který řikali, že se střídají po patnácti dnech a že taky musí chodit tou samou cestou, co jsem přišel já. Ovšem jim tolik nenakládaj ty komáři, protože jsou schopný i přes to horko nosit dlouhý oblečení. To já prostě nezvládam (a vlastně ani žádný vhodný nemam, když tak o tom přemejšlim). Večer jsem pak od nich dostal i najíst rejži s fazolema a cibulí. Prostě fajn chlapi.

Největší radost mi ale udělal ten, kterej spal ve vedlejší posteli se mnou v baráku. Večer totiž do stavení vlezla odporná, chlupatá a velká tarantule a jakmile jí tenkhle chlapík uviděl, prohlásil, že něco tak hnusnýho je třeba jedině zabít a neprodleně jí mačetou rozpůlil na dvě menší. Takhle kdyby to dělal každej, hned by pro mě bylo na světě veseleji.

Třetího dne ráno jsem se pak se správcema rozloučil a vyrazil zpět do Yaxhá. Bylo to stejně nepříjemný jako napoprvý, ale teď už jsem aspoň věděl, co mam čekat, takže jsem cestu zvlád i o něco rychejc.

Zpět v Yaxhá jsem se musel jít nejprv osprchovat jezerní vodou a pak jsem vyrazil zpět k silnici. Tentokrát v parku nebyli žádný turisti, takže to vypadalo, že mam smůlu a budu muset jít těch 11 km pěšky. Zhruba v polovině ale vyjížděl od jednoho z přilehlých baráků džíp, jehož řidič mě zbytek cesty ušetřil. Ten pochod k Nakumu mi částečně nahradil návštěvu ruin El Mirador a nakonec jsem rád, že to takhle dopadlo. Nevim, nevim, co bych řikal po čtyřdenním pochodu ve stejných, ne-li horších, podmínkách. Takový teda bylo mý poslední plánovaný dobrodružství v Guatemale.

Ještě jedno neplánovaný pak přišlo v městečku Melchor,

ležícím těsně u hraničního přechodu do Belize, když jsem se rozhod přenocovat na místním olympijským stadiónu, což je ohražený hřiště za touhle bizarní sochou:

Okolo druhý v noci se začal okolo motat, už na první pohled, dost pochybnej týpek. Otravoval mě přiblblýma otázkama, nenechal mě spát a předevšim mě v každý druhý větě ujišťoval, že mě v žádným případě nepřišel okrást. Okamžitě mi bylo jasný, že opak je pravdou a jenom plánuje jak mě nejsnáz obrat. Za půl hodiny konečně odešel pryč, ale tušil jsem, že jenom na oko. Připravil jsem si teda k ruce mačetu a čekal co bude dál.

Předpoklad byl správný, za deset minut byl chlapec zpátky, hrozně nenápadně zamaskovanej trikem přetaženým přes hlavu, mávající dlouhým kindžálem a požadující všechny moje věci. Vytáh jsem svou vlastní mačetu a byť byla skoro o polovinu kratší, zmrda to evidentně dost překvapilo a půlka jeho sebejistoty byla pryč. Řek jsem mu ať se na to vykašle a táhne do hajzlu, že ode mě v žádným případě nic nedostane. To se mu ale nechtělo, místo toho začal blábolit, že chce vlastně jenom něco k jídlu, že má chudou rodinu a podobně. Mě připadal spíš jako feťák, co nemá na další dávku, takže jsem jeho plky ignoroval, jenom jsem sledoval jeho pohyby a začal si balit věci, s tim, že holt vypadnu já někam, kde je světlo a kde mě nebude moct otravovat.

Než jsem ale balení dokončil, stihl zlodějíček nad situací poněkud ztratit kontrolu. Mezi svýma řečma na mě čas od času výhružně zašermoval, asi aby si dodal sebevědomí, a při jednom z těhle kousků trefil blízkej sloupek a mačeta mu vypadla z ruky. Na nic jsem nečekal, přiskočil jsem a kudlu mu sebral. V tu ránu se dal ten zoufalec na útěk a cestou ještě popad mou pláštěnku na batoh, toho času už plnou děr a prakticky na vyhození a to byla jeho jediná kořist z celý akce. Ovšem výměnou za mačetu.

Za tohle tě, fešáku, doma určitě nepochválí. Nějakej šťoural by moh dokonce namítnout, že skutečným zlodějem jsem teda byl vlastně já.

Když už jsem měl skoro sbaleno, rozhod jsem se to dokončit a opravdu se radši přesunout na zbytek noci do centrálního parku, než přijde nějaký další podobný individuum, tentokrát třeba i s bouchačkou.

Ukořistěnou mačetu jsem ráno daroval chlapíkovi, se kterým jsem se tu bavil už předchozí den a kterýmu jsem odvyprávěl i noční historku, jelikož s tak obrovským kusem železa a navíc bez pouzdra se nikam vláčet nebudu. Poděkoval a řikal, že tahle ožralá a sjetá omladina je prostě problém a že je dobře, že se mi nic nestalo. A jelikož se ukázalo, že pracuje jako příhraniční měnič valut, ještě mi proměnil zbylých 27 Q na belizskej dolar ve velice příznivým kurzu.

No tak to bychom měli Guatemalu, zkrátka zemi, kde se pořád něco děje, a teď už je čas přelézt do Belize.

Podle správců z Nakumu mě tam sice nic dobrýho nečeká. Prý tam jsou všude akorát velký zlý negři, který rádi útočí na turisty a je třeba bejt vždy připravenej jim od tý nadbytečný vejšky pomoct mačetou. Chlapi sice byli proti Belize dost zaujatý, ale dlužno říct, že na mapě země působí ještě nudnějším dojmem než Panama. Tak snad to tak nebude i ve skutečnosti. Jdu se na ty negry podívat.