Pasto – Pitalito (20. 4. -29. 4. 2017)

Přesun z Pasta do Pitalita měl být původně otázkou několika hodin, nicméně autobus jel tak strašně pomalu, že to trvalo tejden.

Děkuji za pozornost.

Ano, takhle by mi to psaní vyhovalo. Jenže takhle to bohužel neproběhlo.

Na autobusák v Pastu jsem přišel těsně potom, co oba autobusy na Pitalito odjely a další jely buď pozdě odpoledne nebo další den. Čekat se mi nechtělo, takže jsem vymyslel alternativní plán, což bylo jet do města Popayan a z něj přejít na východ přes národní park Purace a archeologickou oblast San Agustin právě do Pitalita. Původně jsem to chtěl jít opačně a skončit v Popayanu, abych měl dost času prozkoumat tamější historický centrum.

Poněvadž 250 km dlouhá cesta trvala šest hodin, přijel jsem do Popayanu pozdě odpoledne a bylo teda třeba najít nějaký ubytování. I v Kolumbii platí, že nejlevnější hotely jsou blízko tržnice, takže jsem zamířil tam. Levných hotelů se v týhle čtvrti dalo najít skutečně spousta, problém ale byl, že bylo skoro všude obsazeno. Klaplo to asi až na desátej pokus.

V hotelu jsem moh další den zůstat do 12, takže jsem dopoledne využil k průzkumu onoho historickýho centra. Popayan je další z měst, kterým se přezdívá ciudad blanca. Po bolívijském Sucre, peruánské Arequipě a ekvádorské Ibařře je to už čtvrtá mnou navštívená ciudad blanca v Jižní Americe. Ovšem jak určitě sami uznáte z následujících fotek, je ze všech čtyř, co do atraktivity a architektonický krásy, rozhodně nejslabší.

Ale zase je ze všech nejvíc “blanca”. Bílou fasádu má totiž snad úplně každý dům v centru.

Dopoledne mi nakonec bohatě stačilo k návštěvě všeho zajímavého, co město nabízí, takže v 11:30 už jsem odjížděl busem do vesnice Coconuco, ležící asi 25 km západně od města. A hlavně taky o 1 km výš, což byl hlavní důvod proč jsem tenhle úsek nechtěl jít pěšky.

Další dni už jsem ale poctivě kráčel po svých a několikrát denně odmítal nabídky dobrosrdečných okolojedoucích řidičů ke svezení. Po pár kilometrech chůze se přímo u silnice nechal vidět tenhle vodopád:

Na hranici parku Purace (cca 20 km od Coconuca) jsem dorazil až další den. V tuhle chvíli se asfaltka změnila v polní cestu a taky zmizelo veškeré, dosud velmi hojné osídlení. Čili se zdá, že kolumbijské parky pokračují v ekvádorské tradici za což si zaslouží palec nahoru. Ovšem druhá věc, za kterou dávam naopak velmi důrazně palec dolů, je placení vstupného do parku. Naštěstí se neplatí do všech, ale tam kde ano je jeho výše, obzvlášť pro cizince, značně přehnaná. Posuďte sami (připomínam, že 1000 pesos je asi 9 kč):

http://www.parquesnacionales.gov.co/portal/es/derechos-de-ingreso/

Purace je jedním z placených parků, nicméně se platí zřejmě pouze v severní části, kde je většina hlavních lákadel a v jižním úseku, kde jsem se pohyboval já nevybíral nikdo nic. Však by taky nebylo za co. Vede tu pouze ta jediná silnice napříč a do nitra parku žádné cesty nevedou.

Popravdě mě park zas až tak moc nezajímal. Je to kombinace frailejonových mokřadů a neprostupných křovinových džunglí s jedním nevýrazným sopečným hřebenem uprostřed.

Dají se tam spatřit nějaký ty jezera, vodopády a termální prameny, ale ve výsledku podle mě nic, co bych už někde dřív neviděl v lepším provedení.

Cedule u silnice dále slibovaly tapíry a medvědy, ale dle očekávání jsem neviděl ani jedno z toho.

Trochu problém nastal, když jsem začal shánět plac na kempování. V mokrý džungli okolo nebyla nejmenší šance, že by se tam vyskytlo nějaký kloudný místo a u silnice, kde furt něco jezdilo bych se zase nevyspal.

Naštěstí se ale podél silnice občas vyskytovali vojáci, kteří si tu a tam v pralese vytvářeli tábořiště. Vysekali kus vegetace a z listí a dřeva vyrobili na zemi suchý a rovný lůžka. V takových, již opuštěných tábořištích, jsem přespával následující dvě noci.

Zajímavý bylo když kolem po silnici projížděl nějakej těžkej náklaďák. Jelikož mokrá půda neni nijak zvlášť pevná a stabilní, byl vždycky takový průjezd jako lehký zemětřesení.

A co tam vlastně ti vojáci dělali, to nemam nejmenší tušení. Široko daleko tam nikdo a nic neni. Zřejmě nějaký cvičení. Nějak jsem se jich nestih zeptat. Když se se mnou někdo z nich dal do řeči, točilo se všechno akorát okolo toho, že mi nechtěli věřit, že jdu fakt celou tu cestu pěšky.

Jedinou přírodní atrakci, kterou jsem pak v parku viděl byla Laguna del Buey. Leží asi dva kiláky od silnice a pěšina, co k ní vede je ve stylu z bláta do louže a zpět do bláta a takhle furt dokola. Nakonec ale podstoupit tenhle opruz podle mě stálo za to, jezero vypadalo dost pěkně:

Jakmile park skončil, stala se z cesty opět asfaltka a začlo klesání do obydlených oblastí. Dosud jsem se pohyboval ve výšce okolo 3000 mnm, vesnice Isnos

a San Augustin

kam jsem mířil jsou ale asi jenom v 1700 mnm, což znamenalo prudkej nárůst teploty někam směrem k nesnesitelnu.

Ovšem okolo těhle dvou vesnic se nachází různá archeologická naleziště a taky spousta vodopádů, který bylo třeba navštívit, což znamenalo pár dní v týhle nížině vydržet. Jelikož je veškerý okolí obydlený a zkultivovaný, musel jsem chtě nechtě přespávat na něčím pozemku. Nicméně nikdo z lidí z toho nedělal žádnou vědu a v pohodě mě nechali se utábořit, kde jsem potřeboval.

V těhle místech jsem si taky definitivně potvrdil, že stejně jako v Ekvádoru pěstujou banány kdekoliv to jenom trochu jde, v Kolumbii se dá říct to samý ohledně kafe. Kávovníky jsou tu fakt úplně všude.

Archeologická naleziště, která tu lze vidět jsou většinou pohřebního charakteru. Je to vždy nějaký hrob a u něj sošná soška.

A mám z toho pocit, že stačí, aby člověk viděl jedno z míst a jakoby viděl všechny. Takže když jsem zjistil, že na místa zvaná Alto de los Idolos a Bosque de Estatuas se platí vstup dohromady 25 000 pesos, moh jsem je z plánu návštěv s klidným svědomím vypustit.

Zde jsou fotky ze zdarma přístupných míst, která jsem navštívil:

Alto de las Piedras

El Tablon

Chaquira

La Pelota

El Purutal

A zde fotky z vodních atrakcí:

Salto de Bordones

Salto de Mortiňo

Sombrerillos

Estrecho de Magdalena

Údolí řeky Magdalena

Menší vodopády okolo řeky Magdalena, foceno z archeologickýho naleziště Chaquira

Mám pocit, že u fotek vodopádů (navíc ještě z mobilu) je problém, že naprosto nedokážou vystihnout jak takový místo působí ve skutečnosti. Na fotce je to prostě takovej rozmázlej čůrek vody, často ještě dost z dálky, kdežto když to člověk vidí na živo, tak je to úplně o něčem jiným. Ta vejška, potažmo hloubka, ten ohlušující hukot vody, kapky vody vířící všude po okolí ve vzduchu, síla a rychlost toho proudu. Jednoduše bomba. Ale na fotce a myslim, že ani na videu si nic z toho pořádně neužijete, to se prostě musí vidět. Takže tady máte další z důvodů proč sem vyrazit.

Ze San Augustin jsem vyrazil po silnici směrem k Pitalitu a když mi po chvíli zase někdo nabíd svezení, tak už jsem tentokrát neodmít a nechal se odvézt až do města. Chlapík mě odvez až k supermarketu Exito, který je na okraji města a kam už jsem se pozdějc nechtěl vracet. Potřeboval jsem tam nakoupit instantní bramborovou kaši na další úsek cesty, která je tu, stejně jako v Ekvádoru, magicovou terminologií řečeno “mythic rare” , neboť je k dostání jen zhruba v jednom s osmi supermarketů a na trhu pak vůbec. Ale zase je tu k sehnání i s mlíkem, o čemž si můžou v ostatních zemích nechat jenom zdát.

Od supermarketu jsem došel do centra, kde jsem se na tři dni ubytoval. Ve městě samotném jsem neobjevil nic zajímavýho, čili tentokrát ani nepřikládam žádný fotky.

Mnohaměsíční výprava napříč andskými zeměmi