PN Los Nevados (17.5. – 24.5. 2017)

Jak jsem avizoval v předchozím příspěvku, dalším místem kam se ubírala moje cesta byl národní park Los Nevados, kde se nachází, mimo jiné, tři, ledovcema vybavené, sopky. No aby ne, však jsou to všechno, bez tří kilometrů, osmitisícovky.

Z Ibagué jel linkovej autobus do osady Juntas, zhruba 20 km severně od města. Odtud pak vedla pěšina do nitra národního parku. Dobrá zpráva byla, že po cestě nemohlo projet auto ani motorka, takže byl v parku od těhle krámů pokoj. Špatnou zprávou bylo převýšení přes 2 km, který bylo nutný překonat, pokud chtěl člověk vidět i něco jinýho než zamlženej les.

Jelikož jsem si dával s opuštěním Ibague celkem načas, odcházel jsem z Juntas okolo třetí odpoledne. Tim pádem jsem vystoupal jenom nějakých 300 m a už byl čas se utábořit. Stan jsem postavil na pastvině naproti úvodnímu vodopádu:

Ráno jsem vyrazil brzy, abych měl dostatek času poprat se se zbývající částí výstupu. Vytrvalý mrholení a všudypřítomná mlha mě provázely de facto celým stoupáním a k nějakýmu zlepšení došlo až v místech, kde se nachází poslední pastviny a les pomalu přechází ve frailejonový pláně, tj. někde okolo 3600 mnm.

Tady jsem se taky rozhod zůstat přes noc. Našel jsem si místo tak, abych ze stanu viděl přímo na první z hor, Nevado de Tolima, toho času uvnitř mraku. Doufal jsem, že, stejně jako v Ekvádoru, i tady by mohlo bejt za svítání jasno a tedy příležitost sopku vidět a vyfotit.

A skutečně, ráno už tam na mě čekala:

A protože tenhle den bylo počasí až neuvětiřelně vydařený, protože cesta dál sopku pěkně obloukem obchází, a protože hora je to krásná a fotogenická, nedalo se dělat nic jinýho, než fotit znova a znova z dalších a dalších úhlů:

Zároveň se mi ten den povedlo vyfotit i obě další sopky – Nevado Santa Isabel (vlevo) a Nevado del Ruiz.

Jelikož další dny bylo počasí už takový, jaký bych mezi frailejony čekal, tj. hnusný až běda, žádnou lepší fotku Isabely už bohužel nemam.

Ale to už předbíham. Zatim jsem na cestě okolo Nevada de Tolima, kde se v případě zájmu lze i ubytovat v místním Hotelu Thermal:

Sirná termální lázeň nezaměnitelné “vůně” je samozřejmým doplňkem residence. A díky tomu, že jezírko je přímo za barákem, můžete (musíte) ty hovna čichat vesele celou noc.

No, podruhý už jsem se ke koupeli zlákat nenechal. Ani ne tak kvůli smradu, ale hlavně proto, že jsem byl rád, že se konečně zas nacházim ve vejšce, kde se furt nepotim jak prase a kde můžu normálně existovat. Tak přeci hned nepolezu do horký vody, že jo.

Tenhle den jsem taky potkal asi šest zcela nekolumbijských turistů, což je přesně o šest víc, než za celou předchozí dobu pobytu v Kolumbii. Když jsem se navíc podíval do mapy, kudy vede cesta dál, zjistil jsem, že západně od dvou následujících hor je jakejsi turistickej koridor, kde snad projede i auto a kde jsou rozmístěný horský chaty s občerstvením a ubytováním.

Tak takhle ne. Začal jsem teda hledat možnost, jak obejít hory z východu. Jelikož tam žádná oficiální cesta nevedla a většina turistů je jak ovce, tj. kudy jde jeden, tam jdou i ostatní, byl jsem ochotnej vsadit boty, že tam nikoho nepotkam. A terén tady neni ani bez cest nijak extra náročnej na pohyb, takže místo toho, abych od Tolimy pokračoval po značený trase k Laguně Encanto, střihnul jsem to do vedlejší doliny.

Tady zatim taky vedla pěšina, jelikož před koncem údolí byla něčí farma. Blízko ní jsem se utábořil, abych ještě využil možnost mít stan na rovný a suchý pastvině.

Dalšího dne jsem pokračoval přes hřeben, po nějaký zvířecí stezce do dalšího údolí, které vedlo až pod sopku Santa Isabel. Mezitim se ovšem stihlo totálně podělat to počasí. Všechno okolo se ponořilo do mlhy a kolem poledne začal déšť, kterej vytrval až někdy do hluboký noci. Jakmile jsem našel nějaký přijatelný místo na stan, hned jsem to zapích, protože v tomhle sajrajtu nemělo smysl pokračovat. No, aspoñ jsem měl výhled na pěknej kus skály.

Ráno byla mlha stále přítomna, i když občas se trochu rozestoupila a šlo i vidět kam se vlastně jde. Abych se moh posunout dál na sever a zároveň se vyhnul všem nepřístupným korytům a útesům, bylo třeba vylézt skoro až na vrchol Santa Isabel. I přes tenhle fakt ale nemam kvůli mlze z hory jedinou fotku. První místo, kde se dal nějakej snímek opatřit byla až ledovcově barevná Laguna Totarito, východně pod vrcholem:

Od ní jsem pak pokračoval frailejonovým močálem, okolo dalších skal a dalších jezer:

až k místu, kde byl možný výhled na poslední sopku, Nevado del Ruiz, která ale byla momentálně bezpečně schovaná v mraku. Jak jinak.

Ovšem chvíli před soumrakem se nebe vyčistilo a celý masiv byl perfektně vidět:

Ráno se situace opakovala, takže Nevado del Ruiz podruhé:

Odtud jsem vyrazil podél řeky dolů do údolí, kde měla podle GPS vést cesta, která by mě dovedla až k silnici na severní hranici parku. Mezi Santa Isabel a Ruizem jsem se pohyboval pouze po zvířecích stezkách, který se střídavě objevovaly a mizely. Ale skutečně jsem tu, dle předpokladu, už žádnýho dalšího turistu ani jinýho člověka nepotkal.

Po pár kilometrech prodírání se frailejonama jsem k mýmu překvapení opravdu narazil na cestu z mapy. Vydal jsem se teda dál po ní a zrovna když jsem procházel okolo prvního stavení na téhle straně parku, spustil se slejvák. Dům byl opuštěnej, takže jsem se tam moh před nepřízní počasí v pohodě ukrýt.

Už za tři a půl hodiny bylo po dešti a  moh jsem vesele pokračovat dál. Když se mlha rozptýlila odhalila pěkný údolí s několika vodopády:

Timhle údolím a pak dál přes hřeben jsem po cestě pokračoval skoro až k silnici, blízko který jsem se utábořil.

Po ní jsem pak ráno ušel sotva půlkilák, když jel okolo autobus do nejbližsího většího města Manizales. Dál jsem teda pokračoval busem, nicméně komunikace byla opět v tak otřesným stavu, že třicetikilometrovou pasáž před napojením na asfaltku jel autobus bezmála tři hodiny.

Z Manizales jsem měl v plánu jet do vesničky Versalles, která je na hlavním tahu na Medellín a z ní pokračovat do města Rionegro, kde jsem se chtěl ubytovat a dokoupit zásoby. Jednodušší by samozřejmě bylo jet do Rionegro přes Medellín, ale když už se mi podařilo vyhnout se Cali i Bogotě, byla by škoda si to teď návštěvou posledního zbývajícího velkoměsta pokazit.

Ovšem veškerý busy a maršrutky, který jely na Medellín byly obsazený. Musel jsem teda zvolit bus, kterej mířil k pobřeží a s nim jet pouze do osady La Feliza, kde ze silnice odbočoval a kde jsem doufal, že chytnu něco dalšího.

Nicméně ani po dvou hodinách čekání v úmorným vedru (byl jsem už opět někde okolo 700 mnm) se žádnej volnej spoj dál na sever nenašel. Tak jsem to teda vzdal, ušel po silnici ještě asi 10 km, vyfotil ještěrku s oranžovou hlavou:

a na jednom z polí nad cestou se utábořil, doufaje že ráno bude situace s dopravou lepší.

Už v půl sedmý jsem byl zpátky na silnici a naštěstí se situace z minulýho dne neopakovala a zastavil mi hned první bus, na kterej jsem mávnul.

Za dvě hodiny už jsem byl ve Versalles a odtud jsem pokračoval pěšky po lokálních silnicích směrem na 35 km vzdálenou vesnici El Retiro, odkud podle mýho odhadu mohlo jezdit něco už přímo do Rionegro.

Ušel jsem opět asi 10 km a zrovna fotil malýho černýho hada,:

když mi zastavil okolojedoucí motorkář a nabíd mi svezení do Retira. Ujeli jsme nějakých 22 km a pak už jsem mu musel říct, ať zastaví, že zbytek dojdu pěšky, protože bolest zad a nohou kvůli váze batohu už byla nesnesitelná.

Za půl hodiny jsem došel do vesnice, odkud vskutku jezdil každou chvíli bus do Rionegro. Vyfotil jsem ještě kostel na náměstí:

a šel jsem se přepravit do plánovanýho cíle treku. V Rionegro jsem opět vyfotil kostel na náměstí:

a šel hledat ubytování. Vzhledem k tomu, že celá tahle oblast na mě působí takovým nějakým učesaným dojmem, všecko mi tu připadá modernější a čistčí, než v místech, který jsem v Kolumbii navštívil dosud, čekal jsem, že najít nějakej levnej nocleh by moh bejt problém.

Nicméně opak byl pravdou, uspěl jsem hned v prvním hotelu. Akorát mam cimru velkou zhruba jako stan:

Taky jsem si tu dal konečně místní oblíbený pokrm Bandeja Paisa, o kterým jsem všude možně čet, jak to člověka zasytí a vyčerpá na kdoví jak dlouho. No, je to v podstatě taková větší porce jídla, který dostanete ke klasickým obědům. A místo nasycení a vyčerpání jsem měl stejný pocit jako obvykle – že bych si to dal z fleku ještě jednou.

Mnohaměsíční výprava napříč andskými zeměmi