Pocilga
Dnes tak trochu zaspal Lukáš. Normálně bývá v 7 vzhůru a hned si míchá snídani, dnes jsem ho vzbudil až v 8 já, když jsem vytahoval tablet. Z tábořiště vyrážíme dále dolů až po 10. hodině.
Hned z okraje nejbližšího prahu se kocháme plochým zeleným dnem s pasoucími se lamami a meandrující ledovcovou říčkou. Na konci se trochu zdvihá moréna, na které stojí prosté kamenné domečky se střechami ze sušené trávy. Kolem síť nízkých kamenných ohrad.

Právě tady se z údolí odpojujeme a začínáme stoupat, naštěstí po cestě, do průsmyku, který nakonec nemá ani celých 4500 m. Těsně před vrcholem stoupání vidíme zdechlé lamátko, natažené, hlavu z kopce. U něj postává lamí máma. Ejhle, lamátko najednou vyskočí a dožaduje se máminy pozornosti. L. toho využívá k rýpnutí: “ Vidíš, každýmu normálnímu živočichovi nevadí spát s hlavou z kopce, jenom tobě jo.“
Za průsmykem se otevře pohled – jak jinak – opět na rovné zelené dno doliny stovky metrů pod námi, pasoucí se lamy a klikatící se říčku. Navíc je tu stametrový vodopád – ne kolmo dolů, ale řítí se po prudké holé sklále.
Cestou si vykládáme, kdo má jaký vztah ke který m zvířatům. Jak klesáme, přimíchávají se mezi lamy krávy. Pak se objeví první strom, nové druhy květin, keře.

Ve vísce Cocoyo jsme o 1 km nníž než v průsmyku – 3500 m. Jsouce věčnými hladovci, jsme napnutí, jestli je tu obchod, kde bychom trochu posílili náš jídelníček. Vskutku je – jeden kamenný obchůdek a naproti jeden stánek s širokým sortimentem včetně zeleniny a ovoce. L. kupuje nakonec jen banány, já víc: banány, cibuli, okurku, sladké pečivo, oplatky. Zblízka si nás prohlížejí místní (nejen) děti. Je neděle. Pár opilců ( v Bolíviii dost vzácný jev) si uprostřed ulice posunuje basu piv. L. musí ráznou větou odehnat jednoho, který se s ním chtěl příliš přátelit.
Všechny děti, které pak potkáme na pláni za vsí cestou k závěru doliny, kde se chceme utábořit, si říkají o bonbón. Silně kontroverzní dědictcí po předchozích turistech. Ani jednou nezazní „prosím“, vždycky jen: “ Caramelo??“ No, my stejně žádné nemáme, tak je to snadno vyřešené.

L. si hledá závětří pro vařič v maličkèm kamenno-drnovém přístřešku, který označuje za chlívek pro prasata, která tu před naším příchodem běhala. Později si musí ze španělsky psané detektivky vyhledat ve slovníku výraz pocilga. A ejhle, ono to znamená prasečí chlívek.

Já mám k večeři quinuu se samými pizzovými ingrediencemi – olivami, cibulí, sýrem, kečupem a olivovým olejem – přesto to ale jako pizza zrovna moc nechutná.
Zítra nás ihned za tábořištěm čeká nástup do 1 km převýšení na asi jen 3 km vzdálenosti.