Chihuahua – Ciudad Valles (11.1. – 22.1. 2018)

Východní půlka Chihuahuy už toho moc zajímavýho nenabízí a sousední Coahuila je na tom velmi podobně, neboť většinu jejího území zabírá poušť. Pro mě to znamenalo, že se můžu přesunout, bez obav, že bych o něco zajímavýho přišel, až rovnou do jejího jihovýhodního koutu, do města Saltillo. Nicméně jet na jeden zátah autobusem 700 km se mi nechtělo, takže jsem to rozdělil na dva úseky se zastávkou v Torreónu na hranici Coahuily a Duranga.

Torreón je vedle Saltilla jediný další větší sídlo v Coahuile a taky je to první mexický město, o kterým můžu říct, že mi přišlo vyloženě hnusný. Neni tam žádný historický centrum, ba dokonce ani žádná historická stavba, všude jenom obchoďáky a továrny. Jinde by to třeba ještě mohla zachránit okolní krajina, ale zdejší nekonečná pustá rovina tomu naopak nasazuje korunu.

Když jsem viděl jaký to tu maj pěkný, nepokoušel jsem se ani hledat žádný ubytování a radši jsem hned vypadnul ještě o 20 km dál do vesnice Matamoros,

kde jsem přespal v přilehlé pustině.

Během následujího dopoledne jsem pak dokončil přesun do Saltilla a tam zůstal následující tři dny. Ne že by to tam bylo tak pěkný nebo zábavný, aby si to zasloužilo tolik pozornosti, ale byla tu magicová herna. A jelikož byla při cestě široko daleko jediná a já si chtěl, stejně jako v předchozích zemích, zahrát turnaj k příležitosti vydání nový sady, musel jsem tu do neděle počkat.

Mezitím jsem obešel a zdokumentoval kostely a další zajímavý stavby v centru

a taky vylez na kopec, kde žije Kristus,

abych se odtamtud pokochal vyhlídkou na celý město.

Krista jsem ale nikde nahoře neviděl, asi byl zrovna na pivu.

Po odehraném turnaji už nemělo smysl dál v Saltillu tvrdnout. Totéž platilo i pro Coahuilu jako takovou, takže v pondělí jsem jí definivně opustil a přepravil se do městečka Matehuala v San Luis Potosí.

Přespal jsem jak jinak než v okolní pustině

a ráno pak odjel do samotného San Luis, hlavního města státu. Tím jsem octnul zpět v oblasti středního Mexika, kde se, když jsem tu byl naposledy, města předháněla v tom, kdo bude mít hezčí katedrálu a historický centrum. A, dle očekávání, ani v San Luis Potosí nechtějí zůstat pozadu, naopak bych řek, že v pomyslné soutěži míří hodně vysoko, protože to tu architektonickými skvosty doslova přetéká.

Mým dalším cílem po prohlídce centra bylo Cerro de San Pedro, což měly údajně být ruiny opuštěný hornický vesničky. Místo leží cca 20 km na západ od San Luis, ovšem autobusy jezdí jen do poloviny cesty, k osadě Los Gomez

a zbývajících 10 km je třeba jít pěšky. Poněvadž se ale blížil soumrak, nechal jsem většinu pěší části na další den a raději se utábořil.

Když jsem pak dalšího dne dopoledne dorazil do vesnice, zjistil jsem, že k opuštěným ruinám to má teda dost daleko. Možná třetina domů je normálně obydlená, druhá třetina udržovaná ve stabilním stavu a až ten zbytek jsou opravdu ruiny. Takže to tu vlastně vypadá jako ve většině vesnic v Bolívii. A v Mexiku z toho maj národní památku a turistickou atrakci.

Ze San Pedra jsem se vrátil na autobusák do San Luis a odtud se nechal přepravit do městečka Rio Verde, o asi 150 km dál východním směrem.

A tam začalo bejt sakramentsky teplo. Ovšem zatim ne co se počasí týče, to přišlo až o den pozdějc. Teď bylo zataženo a dokonce taková kosa, že jsem si musel během dne oblíct mikinu, což se mi stalo naposledy někde v horách v Jižní Americe.

V Rio Verde byl jinej druh tepla. Stál jsem na křižovatce u autobusáku a přemejšlel, jestli chci jít do centra hledat levný ubytování nebo to střihnout rovnou pryč někam do polí a tam se utábořit, když tu slyšim jak se mě nějakej ženskej hlas ptá, jestli potřebuju s něčim poradit. Ohlídnu se, ale vedle mě stojí akorát podivnej obtloustlej mladík s náušnicí v uchu. Než stihnu něco říct, tak ono individuum otázku zopakuje, takže teď už je mi jasný, že ten zženštilej hlas skutečně patří jemu a taky je mi okamžitě jasný s kým mam tu čest.

Nicméně byl normálně oblečenej a nepůsobil jako nějakej pouliční úchyl, takže když už se nabíd, tak se ho ptam, jestli tu zná nějakej lacinej hotel. Dal mi polohu nějakých dvou hotelů, o kterých si myslel, že jsou levný, ale dodal, že neni přímo z Rio Verde, nýbrž z vesnice San Ciro o 30 km dál, takže s cenou si neni úplně jistej. A nebo prej, jestli chci tak můžu přespat u něj v San Ciru. No jasně. Abych se pak uprostřed noci probudil a zjistil, že mi cpe do prdele něco, co tam v životě nechci mít. Jenže když v zápětí povídá, že má v domku dost místa, protože tam žije jenom s přítelem, tak jsem o jeho nabídce začal vážně uvažovat. Stanovat v tom hnusným počasí se mi moc nechtělo a že najdu během zbývající půl hodiny světla slušně naceněnej hotel nebylo vubec jistý. A fakt, že už s někym žije mi připadal jako dostatečná záruka toho, že na mě nebude nic zkoušet. A tak jsem se teda rozhod strávit noc u teploušů v San Ciru.

Tenhle chlapík (jestli ho tak vůbec můžu nazvat), který se mi pozdějc představil jako Carlos, je něco jako učebnicovej příklad bukvice. Nejen, že má ten typicky “teplej” hlas, náušničku a celkově šíleně zženštilý chování, ale navrch je to kadeřník, plánuje si otevřít cukrárnu a má malýho pejska v růžovým oblečku. V životě bych nevěřil, že někdo takovej vážně existuje, je to spíš jak nějaká karikatura.

Jeho přítel Henri je o poznání normálnější. Je to sice taky kadeřník, ale ne každej kadeřník je automaticky teplej a jinak jsem na něm nezpozoroval nic, co by ho na první pohled prozrazovalo. A jelikož je Henri původem z Venezuely a do Mexika utek před tamější bídou, moh jsem se konečně někoho zasvěcenýho zeptat, jak to v tý Venezuele teď vlastně doopravdy vypadá.

Řikal, že v podstatě všecko, co se píše ve zprávách je pravda, respektive, že skutečnost je možná ještě horší. Nejsou tam potraviny, léky, hygienický potřeby, prostě nic. Měna je totálně devalvovaná, lidi zoufalí, na chleba stojíš frontu třeba celej den a když ho dostaneš, tak stejně nemáš jistý, že ho doneseš domů. Prezident je idiot bez vzdělání, kterej vůbec netuší, jak se řídí stát a akorát se drží zuby nehty u moci. Většina ostatních zemí odmítá Venezuele jakkoli pomoct dokud se nezmění režim a lidi mezitim houfně utíkají pryč. Henri řikal, že podle jeho odhadů bude potřeba aspoň 10 let na to, aby se země dostala zpátky na úroveň, kde byla před nástupem Madura. A taky řikal, že rozhodně nedoporučuje tam v současný době cestovat. Akorát by člověka o všechno obrali.

A Carlos, ač teplej jak zemský jádro, se ukázal bejt jinak dost fajn týpek. Oholil mě, vypral mi všecko špinavý prádlo, dal mi najíst, poradil mi kde najdu dál na východě ty nejhezčí vodopády a nainstaloval mi do telefonu software WhatsApp, díky kterýmu se dá zadarmo volat kamkoliv a komukoliv, kdo to taky používá. Stačí bejt připojenej na net. No sice jsem se o tom dozvěděl dost pozdě, ale lepší než drátem do oka.

Noc proběhla zcela bez problémů, ráno jsem se rozloučil s oběma kadeřníky, za vše poděkoval, vyfotil kostelík na náměstí

a vrátil se zpět do Rio Verde. Tam jsem taky vyfotil kostelík na náměstí,

dal si na trhu oběd a přesunul se dál na východ, na křižovatku u vísky Tamasopo, kde měly bejt první z oněch Carlosem zmiňovaných vodopádů.

Tamasopo a vůbec celá východní část San Luis Potosí leží ve výšce okolo 300 mnm, takže tady doopravdy začlo to výše zmiňované teplé počasí. Ač horko, tak v těhle zimních měsících je tu klima celkem snesitelný, v létě odhaduju, že tu musí bejt všude mračna hmyzu a vedro na chcípnutí. Taky zmizela poušť a nastoupila hustá vegetace.

Do vesnice jsem z křižovatky došel asi za hodinu, vyfotil si místní pozoruhodně ošklivý kostel

a pokračoval dál ke kaskádě, která je půl hodiny chůze od vesnice. Na místě jsem zjistil, že vodopád je uvnitř jakýhosi rekreačního arálu, kam se platí vstup 40 pesos. To se mi zdálo docela dost a taky už bylo celkem pozdní odpoledne, takže jsem se zatim na kaskádu vykašlal a šel se utábořit na blízkou pastvinu, s tim, že ráno omrknu, jestli se dá ohledně toho vstupu něco vymyslet.

Moje dosavadní zkušenosti řikají, že každá takováhle zpoplatněná přírodní atrakce má nějaký slabý místo, kudy se tam dá zdarma proniknout. Jde jen o to ho najít. Zkusil jsem jít po druhým břehu řeky, než kde je přístupová brána a objevil tam vchod pro údržbáře. Ti momentálně o něčem rokovali ve vedlejší ohradě odkud nebylo ke vchodu vidět, čehož jsem hbitě využil a za chvíli už se kochal pohledem na parádní soustavu vodopádů a tyrkysová jezírka pod nimi.

V areálu byla taky mapa, kde byly vyznačený další kaskády a vodopády v oblasti (o některých asi nevěděl ani Carlos) a jelikož Tamasopo mě dost navnadilo rozhod jsem se je postupně obejít všecky.

Nejbližší z nich se měla nacházet u zapadlý, 40 km vzdálený osady El Aguacate, a protože tam k mýmu překvapení existovalo autobusový spojení, moh jsem se tam přepravit ještě tentýž den.

Vodopád se nachází asi 1,5 km od vísky, hned u cesty, ovšem stéká z přilehlé stěny kaňonu, takže výhled z oficiální pozorovatelny je dost mizerný.

S tímhle jsem se ale spokojit nehodlal. Na druhé straně rokle jsem ve srázu viděl pěšinu, ze které musí být vidět na vodopád perfektně, takže jsem začal pátrat jak se tam dostat. O kousek dál byly nějaký domky a za jedním z nich jsem objevil stezku pro sestup do kaňonu. Slez jsem teda dolů a doufal, že se korytem dostanu až pod vodopád. Bohužel po pár metrech byla hluboká tůň a okolo kolmý skály. Šlo by to sice snadno přeplavat, ale bez telefonu, takže by nebyly žádný fotky. Nezbylo teda než se vydrápat do protějšího svahu a zkusit najít tu pěšinu, která je vidět z vyhlídky. To se mi po chvíli proplétání se mezi šlahouny podařilo, takže tady máte vodopád v celé jeho kráse:

Přístup k němu je sice mizernej, ale myslim, že to za trochu tý námahy stojí. A taky máte celkem jistotu, že tam nebudou žádný další turisti.

Užil jsem si tedy výhled na padající vodu, poté se vrátil zpět na původní stranu a v poli kousek od vyhlídky se utábořil.

Po Aguacate následovala Cascada de Micos, kam ale tentokrát  nejezdil přímej bus, takže jsem musel zkusit stopovat. Šlo to ale hladce, zastavilo mi hned první auto a vysadilo až na místě.

Tam mi nějakou chvíli trvalo zjistit kde že ty kaskády vlastně jsou, protože z vyhlídky u silnice je vidět akorát tahle skála,

ale voda žádná. O kus níž jsou pak nad silnicí jakýsi nádrže a z nich vytékající voda vytváří něco jako kaskádu.

Chvíli jsem si myslel, že je to ono a tim pádem teda oproti předchozím místům dost velká bída, ale pak jsem se podíval znova ke skále a odtud už bylo vidět to, co jsem hledal.

Teď ještě jak se tam dostat. Od nádrží vedlo dolů schodiště až k řece, ale tam bylo zase nějaký rekreační středisko, kam se platil vstup. Holčina, co peníze vybírala mi navíc řekla, že odtud stejně neni vidět nic než poslední kaskáda, takže bylo třeba hledat jinej přístup.

Vrátil jsem se zpátky na silnici a tentokrát šel podél ní opačným směrem. Po chvíli jsem došel k plácku u nějaký rozestavěný boudy, kde šlo srázem slízt až k řece. Tím jsem se dostal k několika menším kaskádám

a taky k místu, kde do řeky přitéká vodopád z nádrží.

To už vypadalo mnohem líp, ale pořád to nebyla ta velká kaskáda, kterou jsem viděl ze shora. Dál proti proudu už byl sráz moc prudkej a voda příliš hluboká, než aby se tam dalo pokračovat, takže jsem vyšplhal zpět na silnici a zkusil hledat další místo kudy později slézt.

To mi nabídla opuštěná vodní elektrárna o nějakých 200 m dál. Okolo ní vedlo dolů stejný schodiště jako dříve od nádrží a tentokrát neústilo v žádným parku, nýbrž přímo pod hledanou kaskádou.

Teď už jsem byl spokojenej.

Zpátky u silnice jsem počkal na autobus, který už tudy opět jezdil a nechal se odvézt na křižovatku Minas Viejas, odkud vedla cesta k jak jinak, než dalšímu vodopádu. Bágl jsem nechal na místě a nějakých 4,5 km směrem k vodě si dal na lehko.

Přístup je opět zpoplatněn, ale kolik se platí nevim, neboť i sem jsem vlez na černo. Bylo to totiž až trapně jednoduchý. Stačilo obejít výběrčí budku, ze které bylo vidět pouze na jednu stranu směrem k chodníku, zadem a hotovo.

Vodopád je opět nádhernej,

krásně přístupnej ze všech stran

a voda nebesky modrá a čistá.

Tady by se dalo válet a užívat si klidu klidně několik dní, jenže já si moh dovolit věnovat místu sotva půlhodinu. Pak jsem se musel vrátit na křižovatku, abych chytil další autobus a stihnul dorazit k poslední z kaskád před západem slunce.

Tou kaskádou byl Mirador El Meco, ovšem bus jel pouze do vesnice El Naranjo a na dalších 8 km bylo třeba si vzít taxík. Jinými slovy, bylo nutný jít pěšky.

K vodopádu jsem dorazil necelou půlhodinu před soumrakem, což byl akorát čas na to, abych stihnul vše omrknout,

utábořit se v blízkém průseku a dát si koupel v tyrkysový řece.

O nějakých 10 kilometrů dál od El Meco je sice ještě jeden vodopád jménem El Salto, ovšem od místních jsem se dozvěděl, že tam momentálně neteče žádná voda, neboť kaskády jsou součástí výpustě z nějaký přehrady a tu otvíraj pouze v létě. Na suchý skály jsem nijak extra zvědavej nebyl, takže tím tahle kaskadérská část skončila a já se po návratu do Naranja rozhodl dopravit do městečka Ciudad Valles a tam si dát zas chvíli oraz.

Ve Valles je k vidění akorát pár kostelů v nezvyklým stylu

a podivná konstrukce na náměstí.

Zbytek města nestojí za řeč, ale je tu klid a příjemný počasí, takže si nestěžuju.

Mnohaměsíční výprava napříč andskými zeměmi