Horou, kterou jsme si vybrali pro novy utok na nadmorskou vysku 6000 mnm, je Coropuna. Presneji jeden z jejich sesti sestitisicovych vrcholu (6125 m). Z Espinaru, ktery se take vyskytuje v mapach pod jmenem Yauri, ale nikdo mu tak nerika, je to k Coropune 150 km vzdusnou carou. A ta vzdusna cara vede pres horsky prostor, kde nejsou vubec zadne sjizdne cesty. Vsichni nam rikali, ze je treba jet tam dlouhym obloukem pres Arequipu, ale my jsme uz do ni zpet nechteli, a tak Lukas vymyslel ponekud dobrodruznejsi „severni cestu“ do Cotahuasi.

Z Espinaru jsme od dopoledne az do tmy 4 ruznymi mikrobusy cestovali do mestecka Haquira, kde sice kostelu chybi vez, ale na rozdil od Santo Tomas, pres ktere jsme toho dne take jeli, tam nejsou lide, kteri si musi sami pro sebe nahlas rikat: Hele, gringo!, nebo rovnou pokrikovat „Hola, gringo!“ Z regionu Cusco jsme se dostali na okraj regionu Apurimac.

Z Haquiry jsme nasledujiciho dne jeste popojeli asi 30 km micrem, ale pak uz nastal konec legrace, a 150 km bez jakekoliv osobni dopravy a sidel citajicich vic nez 20 lidi, zato s nejmene 5 petitisicovymi prusmyky.

Posunovali jsme se pesky…

… a kazdeho dne dopoledne se nam podarilo chytit jednu terenni Toyotu, ktere tu ridce projizdeji mezi doly ztracenymi v horach. Tech nebyt, asi by tu nebyla ani ta „silnice.“

Toyoty nas vzdy posunuly o prijemne velky kus neuveritelnou krajinou:

Ale kazdy den nam bylo dano stopnout jen jednu, a tak presun par dnu trval.

V Culipampe, nekolika domech u vzacne krizovatky cest, bylo mozne dat si na objednavku i veceri. Dokonce s Barbarem Conanem prehravanym z DVDcka. Synkove kucharky ho hrozne zrali.

Pohrichu pesky jsme na tomto useku zadnym z „petkovych“ prusmyku neprosli, vzdy nas zrovna naka Toyota nabrala. Tady k nemu ale uz nebylo daleko:

Chvili po vysadku v osade Huarcaya:

dnesni auto uz je vyuzito, jde se pesky:

no comment:

Predposledni jizda nebyla Toyotou, ale vyjimecne nakladakem. Ale do dolu jel taky, vezl limonady a susene mleko v plechovkach. Zvidavy ridic pak sam vyprovokoval foceni:

Notne nas k Cotahuasi priblizil, ale jaksi jsme se objevili na jine silnici, nez jsme cekali. Provoz na ni se stale limitne blizil nule:

Dalsiho dne jsme se nam hned rano podaril stop z 4800 mnm do Cotahuasi leziciho ve stejnojmenem kanonu ve 2600 mnm. Zaclo obdobi paradniho bezcasi, s jidlem u nosu, v teplem klimatu a bez internetu 🙂