Po snídani ještě čekáme, až na stan posvítí slunce. Ani poté se mi nechce ze spacáku.

Obejdeme konec jednoho hřebene a brzy se dostaneme k jezeru Carizal s bazénově modrou vodou. Než mu vítr zčeří hladinu vlnkami, dokonale odráží okolní vrcholy i suťové kužely u jejich úpatí. Za jezerem se napojíme na na širokou prašnou kamenitou cestu, kterou projede i auto. Serpentinami nás povede až do průsmyku Abra de la Calzada (5045 m). Cestou do průsmyku je až horko a když nebzučí mouchy, ticho jako za šumavskè zimní noci. Zato na druhé straně, cestou dolů, proti nám vane chladný, ale hlavně nepříjemně suchý vítr.

Míjíme i takové andské jezero Laka – také hodně zanesené a zarůstající vegetací. Jsou tu taky dlouhé vodopády, plazící se po skalách. Dnem doliny se plazí namodralá ledovcová říčka.
Pasák lam s plnou pusou koky nám vesele odpovídá na pozdrav. Prašná silnice náhle poblíž řeky končí. Snad prezident Evo najednou potřeboval peníze na kampaň… Místo ní se objevují zbytky bytelně dlážděného kamenného chodníku, snad ještě z inckých časů.
Táboříme těsně nad místem jako vystřiženým ze snu, který se mi během let několikrát zdál:
„Vystoupím na pustý horský hřeben, a pode mnou se otevře hluboké údolí s plochým dnem. Na něm se většinou pasou mamuti, dinosauři, nebo jiné obludy.“
Tady se pase jen pár lam. Zato ty okolní hřebeny mají přesně tu správnou barvu a tvar.
Hned nad námi přemosťuje říčku balvan, nápadně připomínající žulovou Bábu u Žihle.

Po příchodu na tábořiště se celý smočím v řece. Umýt se, poté, co člověk spí ve spacáku oblečený, je přímo rozkoš, ale zahřát se dá následně práci, zvlášť, když se slunce záhy schovalo za hřeben. Po páté hodině prochází kolem s lamami a ovcemi pasák a pasačka. Pasák má na zádech otep roští. Dřevo je i tady, v „pouhých“ 4180 mnm velmi vzácné.
Zítra pokračujeme v obcházení masivu Illampu – Ancohuma. Přejdeme 4500 m průsmyk, a pak bychom měli sejít až do 3500 m.