Původní plán byl pokusit se přejít park napříč, co nejvíce se přiblížit zasněženým vrcholům a skončit v přístavu Santa Marta. Jestli je to tak proveditelný jsem nevěděl, jelikož se mi nepodařilo najít žádnou použitelnou mapu, kde by byly vyznačený cesty parkem. Nezbývalo tedy než tam prostě někudy vlízt a zjistit jak to vlastně je až na místě.

Z GPS vypadalo, že ideálním místem pro započetí treku bude vesnice Guatapuri, asi 40 km vzduchem od Valleduparu. Jednak tam vedla jakási silnice, čili se nabízela možnost, že tam bude něco jezdit a ušetřim si tak vyčerpávající pochod horkou nížinou, a taky už vesnice ležela ve výšce, kde se dá normálně přežít (asi 1500 mnm).

Z Valleduparu jsem vyrazil k jeho severnímu okraji, s tim že tam zastavim nějakej bus a necham se odvézt k 20 km vzdálené odbočce k parku. Ovšem jak jsem se dozvěděl od paní, co měla na kraji města stánek s občerstvením, po týhle silnici (ač se tváří jako hlavní) téměř žádný busy nejezdí. A když už, tak je třeba jet s nima rovnou z autobusáku, kterej je na druhým konci města. Skvělý… Nicméně chlapi, co u stánku posedávali, řikali ať prostě zkoušim mávat na všechny okolojedoucí auta, že by snad měl někdo zastavit. Tak jsem asi hodinu mával na auta, ale bezvýsledně. Naštěstí tam pak zastavil náklaďák, řidič si šel koupit ke stánku pití a mě se povedlo ho ukecat ať mě k odbočce sveze.

Odtud jsem se vydal dál pěšky, ale vedro mi nakládalo fest, takže asi po třech kilometrech jsem si v jedný z okolních zahrad utrh ze stromu mango a ve stínu pod stromem jsem ho začal pojídat. Za chvíli ke mně přišel ze zahrady chlapík, kterej zřejmě viděl, jak to tam škubu, ale ne že by mi za to začal nadávat. Naopak mi nabíd, že mi přinese další mango a nějakou vodu k pití. Dones teda slíbený ovoce a chvíli jsme si povídali o tom kam jdu a podobně. Řikal, že do Guatapurí občas jezdí nějaký auto a že dobrý místo na stop je asi o dva kiláky dál, u mostu.

Šel jsem teda k mostu a protože byl zrovna čas oběda a na místě byl bufet, nechal jsem zatim dopravu plavat a šel se najíst. Když jsem jídlo dojídal, zahlíd jsem na stromě za jídelnou kus nějakýho zvířete. Šel jsem to teda prozkoumat a zjistil jsem, že se tam prohání několik menších opic.

Kvalita videa je bohužel nic moc a fotky skoro nešly udělat, protože ty potvory nevydrží chvilku v klidu. Ale i tak jsem měl radost, že jsem viděl zas nějaký nový, zajímavý zvíře. Navíc tam, kde bych ho vůbec nečekal.

Po tom, co jsem se dostatečně vynadíval na opice jsem pokračoval na druhou stranu mostu, kde jsem chtěl zkusit stopnout nějaký to auto. Než jsem ale stihnul vůbec zaujmout pozici, už mi zastavil sám od sebe chlápek s džípem a vzal mě až do vesnice Atanquez, odkud to bylo do Guatapuri asi 8 km. Tam už jsem pokračoval pěšky, ovšem když jsem zhruba v půli cesty uviděl pěkný místo na táboření, navíc u řeky, kde jsem se moh vykoupat, rozhod jsem se zůstat přes noc.

Do Guatapuri jsem došel další den ráno. Tady už končila silnice a dál do hor vedla pouze pěší stezka. V týhle vesnici jsem se taky poprvý dostal do kontaktu s domorodým obyvatelstvem, který celý tenhle úsek hor obývá.

Jsou to indiáni z kmenů Kogi a Arhuaco. Žije to v takovýhlech chatrčích:

Tady pak je celá vesnice:

A na netu se mi podařilo najít nějaký jejich fotky, takže takhle to vypadá:

Arhuaco:

Kogi:

Oblečený jsou všichni stejně, taky vypadají dost stejně a občas je dost těžký určit, jestli je daná osoba ženská nebo chlap. Však jsou taky určitě mezi sebou všichni příbuzný.

A  tyhle lidi jsou podle mýho názoru chamraď přímo neskutečná. Nepříjemný, nepřátelský, neodpoví ani na pozdrav a když už se musí s člověkem bavit, tak k němu stojí bokem nebo zády. Navíc mluví nějakou svou hatmatilkou a španělsky umí hůř než já.

Klasická zábava chlapů je žvejkat nějaký listy, který produkujou žlutou barvu a tou pak natírat takový jakoby vřeteno, který maj ustavičně v ruce. Klasická zábava žen je vybírat vši z vlasů svých harantů a pojídat je. Vrchní autorita vesnice se jmenuje „mamo“ a je to nějakej kněz nebo šaman nebo čert ví vlastně co.

V jejich pohledu je jasně vidět, že se všeho cizího z části bojí, ale hlavně to nenávidí. A jejich jediná starost, co se mě týče byla, jestli mam nějaký povolení ke vstupu na jejich území. To jsem samozřejmě neměl, protože jsem neměl tušení, že něco takovýho potřebuju a že tu tahle pakáž vubec žije.

Výše uvedené samozřejmě neplatí o všech (potkal jsem i několik normálních jedinců), o většině ale určitě.

Ale zpátky do Guatapuri. Tady ještě krom indiánů žijou i klasický kolumbijci, takže když mě zastavil normálně oblečenej chlápek s tim, jestli mam povolení, myslel jsem si, že se jedná o nějakýho vychcánka, kterej ze mě chce vymámit prachy. Což vlastně nakonec byla tak napůl pravda. Napřed se šel do chatrče zeptat mamo, co má se mnou dělat, a pak mi přišel oznámit, že mamo řiká, že buď musim nechat nějaký peníze pro komunitu, nebo se vrátit zpátky dolů. Chtěl 50 000 pesos, což jsem mu zalhal, že nemam a navíc jsem mu řek, že se mi celá tahle záležitost nějak nezdá, že mu nevěřim, že nechce ty prachy pro sebe a že bych rád mluvil přímo s mamo. K tomu mě pustit nechtěl a celkově se začal nějak vykrucovat a nakonec povídá, že teda můžu jít dál a žádný peníze nenechávat. Nicméně, že vejš jsou další vesnice, kde budu muset znova žádat o povolení pokračovat.

O pár kilometrů dál byla vesnice San Jose, kde mě zastavili dva indiáni až těsně na konci. Řikali, že musim zpátky do vsi prosit o povolení a že oni by taky určitě nějaký potřebovali, ke vstupu do mý vesnice. Tak to jsem se jim vysmál s tim, že takhle to mezi normálníma lidma nefunguje. Nicméně šel jsem teda kam chtěli. Ve vesnici ovšem byla akorát jedna stará ženská, která neuměla španělsky a pár spratků, jinak nikdo. Koho mam teda prosit o povolení jsem nevěděl, takže jsem se rozhod, že se na to vykašlu a na původní cestu se vrátim přes hřeben a obejdu tak ty dva šašky, co mě před tim zastavili.

To se povedlo, situaci mi navíc ulehčila mlha, která zrovna zaplavila údolí a tim pádem jsem nebyl vidět. Zbytek dne už proběh bez dalších problémů. Potkal jsem akorát několik samotných indiánů, který si mě ale naštěstí nevšímali. Utábořil jsem se hned u cesty, na hřebeni, zhruba v 2800 mnm. Tady už končil prales a krajina i hory začly vypadat opravdu pěkně.

Ráno, když jsem se balil, tak ke mně čert ví odkud přišel indián a začal si se mnou povídat. Jmenoval se Javier, jak jsem se pozdějc dozvěděl, a byl to jedinej normální člověk, kterýho jsem na týhle straně hor potkal. Ptal se odkud jsem a kam jdu a vysvětloval mi filozofii místních kmenů. Žijou v souladu s přírodou, věří, že každá věc v ní, živá i neživá, má duši. Jsou háklivý na svou zem a myslí si, že cizí lidi sem chodí jenom krást jejich zlato, kontaminovat jim řeky a prostě celkově dělat samý špatný věci. Taky jsem mu musel složitě vysvětlovat, co je to turista. Nechápal, že jsem sem přišel jenom proto, abych viděl místní přírodu. Nakonec mi řek, že o pár set metrů vejš je vesnice a poprosil mě (nikoliv nařídil) ať se tam zajdu ohlásit k místnímu mamo, aby o mě věděl.

Jelikož to byl sympaťák, tak jsem mu chtěl vyhovět, čili jsem se rozhod do vesnice jít. No, že jsem tam lez. Tam už byli zase jenom ty starý známý zamračený ksichty, ihned chtěli vidět povolení a k mamo mě vubec nepustili. Opět řikam, že žádný povolení nemam, jenom slovní z Guatapuri a ze San Jose (kec). Hlavní mluvčí ale trval na tom, že musim mít jedině oficiální papír a ne jeden, nýbrž hned čtyři. Po jednom z každýho hlavního města tří regionů, na jejichž území se park nachází a čtvrtý nevim, nejspíš osobně od kolumbijskýho prezidenta. Prostě tenhle zmetek tu nechtěl nikoho bílýho ani vidět a vymyslel si podmínky tak, aby je nešlo splnit. Zároveň mi ale řikal, že v některých vesnicích by po mě mohli chtít peníze za to, že mě nechají projít a to že je jenom obyčejná zlodějina a ať jim určitě nic nedávam. Což krásně ilustruje případ toho prvního chytráka z Guatapuri.

No a závěr byl takovej, že mi povídá, že jsem touhle cestou jenom ztrácel čas, že se musim okamžitě vrátit dolů a znova, že tudy můžu projít až budu všecky ty povolení. No to si děláš kozy, ne, rudochu?

Nasrat! Vracet se teda rozhodně nebudu. Nicméně pro úspěch dalšího pokračování treku jsem musel předstírat, že se hodlam poslušně řídit jeho příkazy a smutně jsem se teda začal vracet zpátky.

Jakmile jsem byl z dohledu vesnice, zopakoval jsem osvědčenej trik ze San Jose a zamířil vzhůru na hřeben s úmyslem vesnici obejít. Bylo třeba vystoupat celkem dost, něco okolo kilometru, takže jsem tim ztratil celej den, ale aspoň byl z hřebene pěknej výhled a v dáli viditelná i první zasněžená hora.

Na hřebeni jsem zůstal přes noc a dopoledne dalšího dne trávil opětovným složitým sestupem. Během sestupu jsem byl určitě viditelnej z dalších chatrčí vejš nad vesnicí, ale naštěstí mě nikdo nepronásledoval a možná nakonec ani neviděl.

Okolo poledne jsem došel k místu, kde se cesta větvila a kde byly taky poslední indiánský chatrče. Ukázalo se, že maj obydlí jenom do vejšky +- 3500 mnm, dál už je od nich pokoj. Napravo se dalo jít do regionu Guajira a nalevo pak dál pokračovat regionem Cesar a následně přejít do regionu a Magdalena, případně se vrátit jinou cestou zpět do Valleduparu. Obě cesty vedly přes průsmyk okolo 4200 mnm, takže značný stoupání bylo nevyhnutelný.

Rozhod jsem se pro levou cestu, jelikož jednak později vedla blízko nejvyšších hor a okolo spousty jezer a taky proto, že kdyby se něco podělalo a vyhmát mě ještě za průsmykem nějakej rudoch, moh jsem říct, že se vracim dle slibu do Valleduparu, akorát jinou cestou.

Ale dobře to dopadlo a nikoho jsem nepotkal. Přespal jsem kus za průsmykem a další den jsem se během sestupu úspěšně vyhnul všem chatrčím i lidem a ještě vyfotil žábu mlokovku, kterou jsem viděl naposledy v Argentině:

a její kamarádku, žábu celočernou, kterou jsem nikde předtím neviděl:

Sestup trval až do nějakých 2600 mnm, kde bylo ono druhé rozcestí mezi Valleduparem a Magdalenou a taktéž hned tři indiánský vesnice vedle sebe. Ty se mi podařilo za pomoci mačety obejít neviděn křovinatým svahem a moh jsem tedy opět začít stoupat směr Magdalena.

Celý den se mi úspěšně dařilo vyhýbat se všem kontaktům s domorodci, problém nastal až u posledního shluku chatrčí, kde nebyla žádná možnost je obejít tak, aby mě nikdo neviděl. Tak jsem prostě pokračoval přímo po cestě s tim, že to nějak dopadne. No samozřejmě, hned jak mě zahlídli, už na mě volali ať jdu k nim. Tak jsem šel.

Byli tam tři chlapi (dva mladý a děda), ženská a nějaká ta harance. Hned se ptali kam jdu, tak řikam, že do Magdaleny, načež ihned následovala otázka, jestli mam povolení. Vymyslel jsem si historku, že přicházim z Guajiry a že jsem měl povolení pro tenhle region a že pro Cesar ho mít tim pádem nemůžu, jelikož jsem vůbec nebyl ve Valleduparu. Navíc, že tudy prostě chci jenom projít do Magdaleny. Chvíli se mezi sebou radili tou jejich řečí a pak se mě dědek ptá, jestli mam průchod schválenej od mamo z dolní vesnice. Tak jsem mu přihrál další vymyšlenou historku o tom, že jsem dole mluvil akorát s nějakýma dvěma mamovo nohsledy a že k němu samotnýmu mě nepustili. A že tyhle chlapi mi dovolili projít výměnou za slib, že už se tamtudy nebudu vracet.

Zdálo se, že mi to zbaštili. Zase se chvíli radili a pak děda povídá, že můžu jít, ale že musim ještě tenhle den překročit hranici do Magdaleny a nepřespávat v Cesaru. To jsem mu samozřejmě promptně slíbil, aby mě nechal jít, byť jsem věděl, že to rozhodně nemůžu splnit. Hranice regionů byla ve 4200 mnm a já se teď nacházel v 3500 mnm, což znamená tak dvě a půl hodiny času potřebnýho k výstupu. Přičemž už bylo celkem pozdní odpoledne a byl jsem dost vyčerpanej z předchozí části. Ale nepočítal jsem s tim, že by mě tam šli ráno kontrolovat.

Když jsem mu teda slíbil i tohle, tak byl spokojenej a řikal, že už chybí jenom jedna věc: Nechat mu tam moje boty. Tak jsem mu hned řikal, že to přeci nejde, že to tam je plný šutrů a že bez bot to nedam. On se začal smát a řikal, že to byl jenom fór a pak z toho měli všichni děsnou srandu. No, uznávam, že mě tim dostal, smysl pro humor bych od těhle lidí rozhodně nečekal.

Když mě teda propustili, pokračoval jsem dál ve výstupu a někde okolo 3900 mnm jsem to zapích. Už tady okolo byly skály hodně pěkný, ale to  nejlepší mělo teprve přijít.

Okolo několika menších jezer:

jsem se vyškrábal do sedla (cca 4500 mnm) kde se nad Lagunou del Helicoptero

čněly dva z pětitisícových vrcholů, Pico Ojeda a Pico La Reina (vpravo)

Na druhý straně sedla pak bylo možno vidět Pico Guardian

Ze sedla to pak bylo kousek k dalšímu jezeru, Laguna Naboba

odkud je i výhled na nejvyšší kolumbijské hory, Pico Bolívar a Pico Colón (úplně vpravo). V popředí je pak Pico Simmonds, jevící se zdánlivě nejvyšší, avšak ve skutečnosti o 100 m nižší než dva ostatní vrcholy.

Tak to, co jsem chtěl vidět, jsem viděl, teď se odsud ještě nějak dostat. Cesta dolů evidentně žádná nevedla, sem tam byly akorát náznaky nějakých ovčích stezek. Jít do samotný Santa Marty by znamenalo nutnost překročit nějak ten ledovcovej hřeben nebo to vzít nějakou ukrutnou oklikou. Ani jedno z toho mi nepřišlo jako dobrej nápad, takže jsem zvolil jako novej cíl sestupu město Aracataca, kam tekla už od nejvyšších vrcholů stejnojmenná řeka, podél níž jsem očekával, že povede i cesta.

Než jsem se ale propracoval k řece, bylo třeba složitě obejít několik dalších jezer:

To mi zabralo zbytek dne a tak ihned jak jezera skončila a krajina přešla opět v travnatá údolí, jsem se utábořil.

Tohle byla taky moje poslední jihoamerická noc ve výšce nad 4000 mnm. Jakmile jsem následujícího dne sestoupil do 3500 mnm, už tam znovu byla indiánská vesnice. První koho jsem potkal byl nějakej klučina a, světe div se, sám od sebe mě pozdravil a ptal se jak se daří. Slečna ve vesnici se se mnou taky normálně bavila a poradila mi kudy vede cesta dál. Tak to vypadá, že na týhle straně hor jsou indiáni o dost vstřícnější. A nebo jsem jim prostě nevadil, protože jsem sestupoval dolů a nešel jim nahoru krást zlato a sypat arsen do řeky. Tady taky už nepadlo až dolů jediný slovo o nějakým povolení.

Tim se teda muj pohled na tyhle indiány vylepšil z původního – vesnice vypálit, muže povraždit, ženy znásilnit a vykastrovat a děti natřít marmeládou a svázaný naházet do mraveniště – na současný – ať si dělají, co chtějí, hlavně když už je nikdy nepotkam. A je třeba říct, že ať už jsou jaký jsou, spousta věcí z jejich způsobu života se mi dost zamlouvá. Například používaj téměř výhradně přírodní materiály a žijou z toho, co si naloví nebo vypěstujou. Tim pádem nejsou nikde žádný odpadky. Taktéž nepoužívají žádný stroje, takže v horách jsou pouze stezky a žádný silnice. Zvířata chovají na divoko, v žádných ohradách. Ovce, osli, krávy, prasata, kozy, slepice, všecko to tam pobíhá volně v přírodě i daleko od chatrčí. Veškerá voda je tam zcela čistá a člověk se nemusí bát se napít ani z řeky která právě protekla jejich vesnicí. A možná ještě něco dalšího na co si teď nevzpomenu.

Během následujících tří dnů jsem tedy už bez nějakých dalších problémů sestoupil podél řeky zpět do pralesa, do vedra, mezi kvanta bodavýho hmyzu a nekonečno žravých mravenců. Naštěstí tady dole vždycky skoro celý odpoledne hustě propršelo, takže teplota se trochu snížila, čimž šlo v pralese přežít. Jinak nahoře bylo celou dobu jasno a nespadla ani kapka.

Poslední noc jsem tábořil na louce vedle nějaký starý, nepoužívaný školy. Ráno, po pár kilometrech chůze jsem dohnal chlapíka, kterej s manželkou, dítětem a dvěma mulama kráčel taktéž směr Aracataca. Byli to už zase klasický kolumbijci, žádný indiáni z kmene. Chlapík si se mnou hned začal povídat a když jsem mu řikal, kde jsem tábořil, tak povídá: “ Jasně, vždyť já jsem tě tam viděl. A proč jsi nepřišel přespat k nám do domu? Vždyť je od tý školy jenom kousek.“ Tak jsem mu řikal, že místní indiáni mi nejsou nijak příznivě nakloněni a tim pádem, že mě ani nenapadlo otravovat u nějakýho obydlí. A měl jsem radost, že jsem zase zpátky mezi těma fajn lidma. On řikal, že indiáni nemůžou zapomenout, jak s nima Španělé kdysi dávno vyjebali a o všechno je okradli. Zůstalo to v nich do dneška a jak vidí bělocha, hned si myslí, že má nějaký špatný úmysly.

S touhle rodinkou jsem pokračoval společně až k místu, kde začínala sjízdná cesta a kde chlapík zastavil, aby vyložil muly. Já šel dál směrem k hlavní silnici a tři kilometry před ní se spustil tradiční odpolední slejvák, a vydatně mě sprchoval po zbytek cesty.

Do samotný Aracatacy, která byla kousek za silnicí jsem nakonec ani nešel a rovnou stopnul autobus mířící do Santa Marty, s tim, že chci vysadit u odbočky na maloměsto Cienaga, kde jsem chtěl trek ukončit. Autobus byl brutálně klimatizovanej a já totálně mokrej, takže se divim, že jsem z toho něco nechyt. Taková zima jako v tom busu nebyla ani nahoře  u těch jezer.

Z křižovatky jsem došel do Cienágy, kde jsem momentálně ubytovanej a odkud už mě čeká jenom poklidnej postupnej přesun k panamským hranicím.

Jinak, co se týká přírody v parku Sierra Nevada de Santa Marta, tak za mě je to to nejlepší, co lze v Kolumbii vidět. Čili rozloučení s jihoamerickýma horama proběhlo ideálním způsobem. A pokud se chystáte na dovolenou do Kolumbie a máte na to třeba jenom 14 dní, čili čas na jeden trek, doporučuju jít právě na tohle místo. Tady máte všechny vegetační pásma na jednom místě, můžete si vystoupat od moře až k ledovci a krajina v každým místě je tu opravdu nádherná.

Akorát si radši před tim sežeňte to stupidní indiánský povolení, jinak vám ty hovada nedají pokoj. Nevim přesně jak se jmenuje ta instituce, kde se to dá opatřit, snad nějaká Casa indigena. A jestli to něco stojí a kolik, to taky netušim. Ale v každým případě jsou to města Riohacha, Santa Marta a Valledupar. Tam by vám snad někdo měl bejt schopnej poradit. A povolení by mělo stačit jedno. Z toho regionu, kterým hodláte stoupat nahoru.

A nebo to můžete zkusit bez povolení. Jak vidíte, taky to lze. Ovšem je potřeba mít notnou dávku štěstí, navykládat indiánům všeljaký lži a nebát se je neuposlechnout. Za sebe můžu říct, že kdybych o tý nutnosti povolení věděl, tak si ho opatřim. Bylo by to tak jednodušší a příjemnější. Ale zase ne tak dobrodružný.