Sopky (9. 2. – 19. 2. 2017)

V následujících dnech jsem měl v plánu obrazit nejzajímavějsí ekvádorský sopky a pokud možno pořídit jejich fotky. Jelikož jsou tu všechny hory většinu dne schovaný v mracích, tušil jsem, že to focení asi nebude úplně jednoduchý.

První na řadu přišel vulkán Chimborazo, jelikož se nachází nejblíž od Riobamby. Za ideálního počasí je krásně vidět přímo z města, ale já ho během tří dnů neviděl ani jednou. Jedná se taky o nejvyšší horu Ekvádoru (6310 mnm) a její vrchol je nejvzdálenějším místem na Zemi od jejího středu.

Okolo sopky je přírodní rezervace a autobusem z Riobamby se dá pohodlně dostat až na její okraj, kde je v cca 4400 mnm i navštěvnický centrum. Tam jsem se zaregistroval, podepsal nějaký lejstro, že tam budu i kempovat a vyrazil směrem vzhůru. Potřeboval jsem vystoupat do cca 5000 mnm, kde je horská chata a vedle ní kempoviště. V tomhle mrazáku jsem pak chtěl přespat a doufal jsem, že brzo ráno by sopka mohla bejt vidět. K chatě jsem potřeboval dojít kvůli vodě, protože jsem byl na západním svahu sopky, kde je to nejsušší a tim pádem tam nejsou skoro žádný potoky nebo prameny. Až chatě se dá taky dojet i autem a lidí tam jezdilo poměrně dost. Ale vůbec nechápu proč, jelikož odpoledne bylo všecko v mracích a mlze, tudíž tam nebylo absolutně nic k vidění. A koule na to tam v tý zimě přespat nikdo neměl. Samozřejmě krom dvou strážců, který jsou ale v teple uvnitř chaty.

Zima byla v noci skutečně dost výživná, před úsvitem mohlo bejt klidně -10 stupňů, stan jsem obalenej ledem a vodu ve flašce, co jsem zapomněl venku, totálně zmrzlou Celou noc totiž byla úplně jasná obloha. Několikrát jsem vylejzal na záchod a pokaždý jsem před sebou perfektně viděl měsícem osvětlenej vrchol Chimboraza. Vyfotit to bez blesku ale samozřejmě nešlo, čili mi nezbejvalo než doufat, že to tak vydrží do rána.

A naštěstí to vydrželo:

Sice to v tomhle stavu zůstalo asi jenom půl hodiny, a pak se to opět na zbytek dne zatáhlo, ale to mi bohatě stačilo.

Vedle chaty se taky nachází tenhle památník, věnovaný těm, kteří na Chimborazu zemřeli:

Během toho, co jsem si ho fotil se okolo začal ometat tenhle dost podivnej čokl:

Respektive, že to je čokl jsem si myslel na začátku, ale to že vypadal spíš jak obří liška a že se poměrně zvláštně pohyboval, v jednom kuse větřil a byl docela plachej ve mně nějaký pochyby vyvolalo. Takže když vylez jeden ze strážců z chaty, šel jsem ho zeptat, co je to zač. Řikal, že to neni pes, nýbrž že to je divoký zvíře, lobo (lobo = vlk) a že tady občas bejvá takhle k vidění. No vlk to teda rozhodně neni, ale v Jižní Americe normální vlk nežije, tak si ho holt udělali z liškopsa.

Buď jak buď, já byl určitě spokojenej, že jsem viděl zase nějaký nový zvíře a že mam vyfocenou sopku, tj. že se vyplatilo strávit tady tu mrazivou noc.

Zůstavat tu dál už nemělo smysl, takže jsem se vydal zpátky k silnici, ale jinou cestou, než jsem přišel. Po pár kilometrech jsem se dostal pryč z toho suchýho pásma, krajina tu začala bejt trochu přívětivější, už tu i něco rostlo a páslo se tu i spoustu vicuňí. Tim jak se tu často courají lidi, tak nebyly tak plachý a pořád nepískaly, jako když jsem je potkal někde dřív. Takže jsem si je moh i vyfotit.

Na silnici jsem došel před polednem, za chvíli jel autobus, kterým jsem se vrátil zpátky do Riobamby. Tady jsem už jenom přesedl na autobus do města Latacunga, ze kterého jezdí busy skoro až ke kráteru Quilotoa, což byl muj další cíl.

Sopka samotná nestojí za řeč, ale kráter vyplňuje úchvatný jezero, který ale bylo opět v době mého příchodu zahalený mlhou. Navíc už byla skoro tma, když jsem dorazil na místo a baterku jsem měl zrovna vybitou, tak jsem hnal dolů na břeh jezera postavit stan dokud něco vidim. To jsem stihnul jen tak tak.

Kousek pode mnou, přímo u vody už jeden stan stál. Bydlel v něm sympatickej brit Adam, kterej projiždí Jižní Amerikou na kole v podstatě stejnou trasou jako jdu já. Nějakou dobu jsme si tam po tmě povídali o všem možným a mimo jiný vyprávěl o nějakým svým kamarádovi, kterej projížděl na kole přes Peru. A někde severně od Huarázu projížděl pár vesnicema, kde po něm místní házeli šutry a gestikulovali na něj, že ho podříznou. Když se pak v nějakým normálním městě ptal, co to mělo znamenat, řikali mu, že ty vesničani věří tomu, že všichni bílý kradou jejich děti, zabíjí je a prodávají jejich orgány. No ještě, že jsem tyhle magory nikde nepotkal. To už by Peruánce na mým žebříčku oblíbenosti národů posunulo snad i za Němce.

Ráno byla mlha pryč, takže jsem si mohl jezero koněcně pořádně prohlídnout. Je to zase jedno z těch, který se chvástá, že patří k nejkrásnějším na světě, jenže v tomhle případě to může bejt klidně pravda. Laguna Quilotoa je opravdu nádherná.

Abych mohl pořídit nějakou kloudnou fotku, bylo třeba vylézt z kráteru zpátky nahoru, na jeho okraj. Nicméně, ač jsem ho oběhnul téměř celý dokola, místo, ze kterého bych jezero nacpal do jednoho obrázku se mi najít nepodařilo. Nejlépe dopadly následující fotky:

Cestou nahoru a pak zase dolu zpátky ke stanu se na mě nalepilo několik čoklů, který se okolo jezera potulovali.

Samozřejmě, první, co udělali, když přišli k mýmu stanu, bylo že vytáhli pytlík z odpadkama a roztahali je všude okolo.

Když jsem se před odchodem šel opláchnout do jezera, teprve tehdy jsem zjistil, že voda v kráteru je jednak slaná (plus jsem taky ucítil železitou a sirnou pachuť) a taky vcelku teplá vzhledem k nadmořský vejšce 3500 m. Adam řikal, že viděl na hladině místa, kde vybublával z vody nějaký plyn, takže budou v kráteru i zřejmě nějaký termální prameny.

Jezero je jinak místo fest turistický, okolo desátý ráno už dolů proudily slušný davy lidí. Ono se taky neni čemu divit, když vypadá jak vypadá.

Od jezera jsem pokračoval směrem na sever, k vesničce Chugchilán. Odtud jsem se chtěl busem přiblížit ke dvoum sousedicím sopkám: Iliniza Norte a Iliniza Sur. Cesta do Chugchilánu byla dost zábavná, pěšina vedla často prudkým svahem nebo bylo třeba po kládách přejít vcelku hluboká koryta.

Do vesnice jsem dorazil okolo čtvrtý. U jednoho baráku jsem si nabíral z kohoutu vodu a přemejšlel, kde se utábořim, když tu vylez zevnitř chlapík. Hned řikal, že ohledně vody žádnej problém, ať si jí naberu kolik chci a že jestli mam zájem, tak si můžu postavit stan u něj na zahradě. Tim pádem jsem měl s tábořením vystaráno.

Ráno jsem pak busem pokračoval do vesnice Sigchos a odtud hned k místu, kde podle GPS začínala cesta, co vedla až k sopkám. Nicméně k sopkám se chodí téměř výhradně z východní strany a já šel od západu, takže nevyužívaná cesta byla ze začátku přehražená různýma drátama, které oplocovaly pastviny a později zarostlá a skoro neznatelná. Ale i tak byl terén snadno schůdný a navíc jsem měl jistotu, že mě tam nebude nikdo otravovat.

Utábořil jsem se ve 4000 mnm, cca 5 km od vrcholů sopek (+- 5200 mnm), v místě odkud na ně byl dobrý výhled. Jenže jako vždy byly oba vrcholy v mracích. Ráno to tentokrát nebylo o nic lepší, tak jsem se rozhodl zůstat na místě a čekat, zda se hory ukážou.

To se povedlo až těsně před soumrakem, celej den bylo hnusně, a najednou z ničeho nic čistá obloha a pod ní krásně viditelný obě hory.

Udělal jsem teda fotky a když jsem se vracel ke stanu, uviděl jsem na protějším srázku sedět nějakou šelmu. Jelikož jsem koukal proti slunci, neviděl jsem jí úplně zřetelně a myslel jsem, že mam fakt kliku a konečně vidim nějakou z místních divokých koček. Pomalu jsem se k ní začal přibližovat a těšilo mě, ze zatim vůbec neutíká. Když jsem se dostal dostatečně blízko, abych jí viděl pořádně, zjistil jsem, že to bohužel kočka neni, nýbrž znovu onen liškopes. Ale aspoň se mi ho podařilo obstojně vyfotit.

Ráno jsem se sbalil a vyrazil do sedla mezi obě sopky, kterým jsem chtěl projít na východní svah, sestoupit dolů k panamericaně a pokračovat přes ní dál na východ ke Cotopaxi.

Do sedla bylo třeba překonat převýšení zhruba 800 m a nevedla tam žádná cesta, nicméně i tak nebyl výstup nijak náročný. Kousek pod sedlem bylo tohle jezírko, asi první mnou viděný v Ekvádoru, který má tuhle typickou ledovcovou barvu.

V sedle na východní straně se pak nacházela horská chata a od ní vedla už zřetelná cesta až dolů. Ale lidi tam nikde žádný nebyli. Slez jsem zase do 4000 mnm, kde byl plácek pro kempování a tam jsem i zůstal přes noc.

Na plácku se hemžili zase ty malí divoký králíci (asi tuší, že liškopes je druhý straně, tak si tu nebojácně poskakujou), tak jsem se pokusil je vyfotit, ale opět fotka nic moc.

Když jsem ráno vylez ze stanu byly obě Ilinizy krásně vidět, takže mam i foto z východní strany.

Tohle je pak nějakej blízkej bezvýznamnej kopec, ale líbilo se mi jak je nasvícenej, tak jsem ho taky cvaknul.

Pak jsem pokračoval dolů směrem k silnici. Níž ve svahu už zase začlo osídlení a pastviny, takže jsem musel znova přelejzat všeljaký ohrady a dráty, ale nakonec jsem se úspešně vymotal až k panamericaně. Tam jsem chvíli stál a přemejšlel jak se přes ní dostat. Přebíhat jí mi přišlo dost o hubu, protože tam v jednom kuse něco jezdilo a ne zrovna pomalu. Naštěstí byl kousek vedle podjezd pro vlak, kterým jsem tak bezpečně prošel na druhou stranu.

Odtud už stačilo jít přímo na východ k asi 20 km vzdálenýmu vulkánu Cotopaxi, toho času ponořenýmu v mracích (jak jinak, že jo…). Ze začátku vedla až k jakýsi turistický vlakový stanici asfaltka. Cestou jsem taky prošel okolo ekvádorskýho centra vesmírných operací, který jsem tady opravdu nečekal. U stanice byl v domku securiťák, tak jsem ho poprosil o vodu a pokračoval dál. Tady asfaltka končila a dál se šlo po polozarostlých cestách lesem až k sopce. K sopce taky vede oficiální cesta, která leží víc jižně než jsem byl a po které se dá (jako na Chimborazu) dojet autem až k horské chatě někde ve 4600 mnm. Ale to neni nic pro mě.

Když jsem procházel borovýma lesama pod Cotopaxi, tak jsem si připadal jak někde u nás na Šumavě. Kdyby mi ty fotky někdo ukázal doma, asi bych mu nevěřil, že jsou z Ekvádoru.

Jenže pak se mraky rozestoupí a tam je tohle:

A to už na Javor neukecáš.

V místě, kde jsem pořídil tuhle fotku jsem se taky utábořil, poblíž byla voda a byl odsud nejlepší výhled. Odsud je to k vrcholu vzduchem nějakých 15 km.

Ráno jsem pokračoval blíž k sopce, již opět bezpečně ukryté v mraku. Chtěl jsem pořídit fotku ještě víc zblízka, ale až k horské chatě jsem jít nechtěl. Přijde mi že hora vynikne nejlíp když je možný jí vyfotit celou i z kusem okolí. Došel jsem teda jenom na kempovací plac v 3900 mnm, asi 7 km od vrcholu. To už jsem se nacházel u hlavní cesty, takže jsem měl možnost vidět, že nahorů jezdí značný množství lidí, ale v kempu byl pouze jeden další stan s nějakýma třema francouzema. Možná ostatní kempujou nahoře u base campu, ale moc tomu nevěřim. Spíš si nahoře prohlídnou jak vypadá poctivá mlha a jedou zase dolů.

Sopka se za celej den ani náznakem neobjevila, tak jsem doufal, že snad zejtra to bude lepší. Ráno byla ale furt v mraku a nevypadalo to moc optimisticky, takže jsem se stejně jako u Iliniz rozhodl zůstat další noc. Mezitim se odporoučeli francouzi a v průběhu odpoledne je na jejich místě nahradilo stádo krav.

Krávy tam vydrželi až do rána, někdy v noci začly bučet jak pomatený, což mě vzbudilo, tak jsem vylez ven a koukam, že sopka je celá odkrytá. Ovšem vyfotit jsem jí za tmy nemoh. Ve stejným stavu byla i v půl šestý, když jsem byl na záchodě. No a hodinu na to, když už konečně bylo světlo… byla komplet utopená v mraku.

Tak jsem byl nasranej a rozhod jsem se to tu zabalit a vrátit se k panamericaně. Ovšem v průběhu balení se začal mrak okolo vulkánu postupně rozpouštět a když jsem odcházel byla sopka komplet viditelná a vydržela tak k mýmu překvapení po celou dobu sestupu. Fotek jsem udělal teda několik, hora je to krásná a fest fotogenická.

Ze začátku dne bylo taky možný až od Cotopaxi pořídit i fotku Iliniz.

Pak jsem ještě cestou dolů potkal tohodle ptáka, který se vůbec nebál a nechal se bez problémů vyfotit:

V tuhle chvíli můžu konečně plně zužitkovat nekonečné hodiny strávené studiem ornitologie a s naprostou jistotou říct, že zvíře na obrázku je pták obecný (avis vulgaris).

Okolo poledne jsem byl zpět na panamericaně a jelikož všechny sopky, co jsem vidět chtěl, jsem viděl a zásoby už jsem měl jen na poslední den, rozhodl jsem se přesunout zas do nějakýho města. Chytil jsem první autobus, co projížděl okolo a nechal se odvézt na autobusák do Quita.

V Quitu jsem ale rozhodně zůstat nechtěl, město je zbytečně velký a rozplizlý a taky mi nepřišlo ničim zajímavý. Pokračoval jsem tedy dál na sever do města Ibarra.

Pro Čecha, přicházejícího z jihu, je tohle místo zajímavé hlavně tím, že je to první významné město, kde se točí voda v záchodě směrem, na který je z domova zvyklý.

A jinak je Ibarra zatím asi nejhezčí ekvádorské město, kde jsem byl. Jak mě poučila paní, vedle který jsem seděl v busu, přezdívá se mu Ciudad blanca, stejně jako peruánský Arequipě. A velký historický centrum se spoustou parádních kostelů a dalších staveb se může s tím arequipským směle měřit. A tady mají ještě navíc hned vedle města tohle velký jezero: