V pul osme rano, dlouho predtim, nez slunce rozpusti kazdodenni opar, jsem vyzvedl v pujcovne horske kolo a vyjel vstric Narodni rezervaci Paracas, ktera chrani stejnojmenny poustni poloostrov a pruh pobrezi dale na jih, a oproti sousi asi dvojnasobnou rozlohu prilehleho more.
Tyhle stavby by mohly byt leccim, ale zrovna informacni centrum rezervace bych tu nehledal. Jsem tu moc brzy, jeste je zavrene.
Neni to uplne obvykla kulisa pro jizdu na kole…
Pak dojedu k mori a koukam na to malem s otevrenou pusou. Playa Roja – Cervena plaz. Oproti Paracasske zatoce jsou tu vlny jak se na ocean patri. V jejich rytmu pobihaji nahoru a dolu cernobili ustricnici s cervenymi zobaky.
„I’ve been through the desert on a horse with no name (…)“
„(…) After nine days I let the horse run free
‚Cause the desert had turned to sea
There were plants and birds and rocks and things
There was sand and hills and rings (…)“
-America, A horse with no name
Poust se promenila v ocean a ja jsem se ocitl na dalsi plazi. Natahnu se do pisku tvoreneho prevazne ulomky drobnych muslicek a dlouze odpocivam. Znovu, stejne jako u jezera Titicaca, vzpominam na Byronovy verse, proslavene filmem Utek do divociny:
„There is a pleasure in the pathless woods,
There is a rapture on the lonely shore,
There’s society, where no one intrudes,
By the deep Sea, and music in its roar:
I love not Man the less, but the Nature more…“
Kdyz pak zvednu hlavu, poezie a osamelost pobrezi je tatam. Vzadu stoji tri mikrobusy, tri osobaky, nekolik ctyrkolek, a vpravo ode me se na plaz vyhrnulo vsechno jejich osazenstvo. Jdu pospolu s limskymi stredoskolaky radit do velikych studenych vln.
Luxusni vyhlidka…
Makety tretihornich obyvatel Paracasu v informacnim stredisku. Metr a pul vysoky tucnak a ozubeny prastrejda dnesnich pelikanu s rozpetim kridel 6 metru:
