Jelikož je Mexiko poslední zemí, kterou navštívím v rámci tohodle vandru a taky je to místo, který jsem chtěl vidět už od malička, řikal jsem si, že by bylo záhodno si jí pořádně užít. A první příležitost trochu se rozšoupnout jsem dostal hned na celnici, kde jsem musel uhradit vstupní poplatek 500 pesos (1 peso = cca 1,2 Kč). Za to mi bylo naděleno razítko, migrační karta, potvrzení o zaplacení a konečně možnost pobývat v Mexiku následujících 180 dní. Ovšem vzhledem k pokročilýmu stádiu rozkladu téměř veškerýho mýho vybavení a taky proto, že začínam cítit, že po dvou letech tvrdý cestovatelský dřiny potřebuju nějakou dovolenou, jsem se později rozhodl nechat celých 80 dní propadnout, s tim, že kulatá stovka by mi snad měla na zevrubnější prohlídku stačit.

Od hranice jsem se nechal busem odvézt asi 10 km do prvního většího osídlení, kterým je město Chetumal.  Pro lidi, který cestují opačným směrem, tj. do Belize, je tohle ideální místo, kde se mohou připravit na neopakovatelnou atmosféru a styl tamějších obcí, neboť ani zde není jediná zajímavá stavba či jakákoliv věc, co by stála za fotku.

Nicméně aspoň je tu zase řádná tržnice i s comedory, kde se člověk slušně nají za pohodových 40 pesos.  A jak jsem později zjistil v místním supermarketu, celkově v Mexiku není vůbec tak draho jak jsem si původně (ani nevim proč) myslel. Právě naopak, ceny jsou zhruba stejné jako v Guatemale, možná i nižší. To mě samozřejmě příjemně potěšilo, ale na nákupy bude čas později, teď je třeba řešit kam dál.

Momentálně jsem se totiž nacházel na turistickém Yucatánu, dokonce přímo v tom nejturističtějším ze všech mexických států, Quintana Roo. A tady jsem teda rozhodně nemínil zůstat ani o minutu dýl než bude nezbytně nutné. Pro útěk z Yucatánu dál na západ bylo třeba urazit nějakých 600 km, což znamenalo odkroutit si v buse aspoň desetihodinovou šichtu. Fuj. Nicméně když jsem dorazil na autobusák, zjistil jsem, že mexický dálkový busy už naštěstí nejsou vyřazenej šrot z USA, nýbrž vcelku luxusní povozy, jako maj třeba v Argentině. Jelikož v těhle busech se dá i obstojně spát, nabízela se jako ideální varianta odbejt si přesun v noci. V úvahu připadaly tři destinace: Tuxtla, Palenque a Villahermosa. Nejlépe to časově vycházelo do poslední jmenované, čili jsem se vydal právě tam. A ani cena dopravy tu neni nijak vysoká. Nevim už přesně kolik lístek stál, ale vycházelo to míň, než koruna za kilometr. A dražší než tyhle kvalitní busy jsou v Mexiku už jenom taxikáři a podobný šmejdi.

Villahermosa je hlavní město státu Tabasco, má asi 900 tisíc obyvatel a k vidění je toho tam docela dost. Do města jsem dorazil okolo sedmý ráno a ubytování jsem i v tuhle hodinu našel poměrně rychle. Pokoj za 100 pesos, hned vedle trhu a s příjemným majitelem, kterej mi poradil kde co shánět co nejlevnějc, co je ve městě zajímavýho a vůbec ochotně odpovídal na všechny moje otravný otázky. Ideální svět.

Jelikož byla neděle a tim pádem zavřený internetový kavárny, nechal jsem vyřizování koupě letenky na zejtra a vydal se místo toho na obhlídku města. Je tu historický centrum, kde je k vidění pár pěkných kostelů

spousta soch místních hrdinů

a taky tahle villa hermosa,

což je sídlo místní vlády. Ovšem tohle výjimečně neni to největší lákadlo města. Tim je, teda aspoň pro mě, jezero Laguna de Ilusiones

a přilehlý park,

který je kombinací zoo a muzea s olmeckými sochami.

V jezeře plavou krokodýli

nad nim poletují všeljaký ptáci

a po okolních chodnících pobíhají volně mezi lidma roztomilí nosálové.

To mě samozřejmě patřičně navnadilo, takže jsem si za 40 pesos musel jít prohlídnout i tu archeologickou zoo. Takhle vypadají ony olmécké sochy,

kterých je tam dohromady tak okolo třiceti. A takový tam mají zvířátka:

Fotky jsou občas dost mizerný, jelikož velký kočky jsou za dvojitým pletivem a hadi herpeticky uzavřený v zaprasených terárkách, ale k dalším zvířatům se dá přiblížit v řádu desítek centimetrů, takže na živo je to určitě fajn zážitek. A vlastně i toho hada si tam můžete ošahat. Jednu takovou žlutou krajtu tam měli vytaženou a poučeli jí lidem do ruky či omotat okolo těla.

Ve Villahermose jsem zůstal ještě další dva dny, kdy jsem si jednak koupil tu letenku (nejlevnější jsou z Cancúnu, takže mě ještě čeká návrat na ten prokletej Yucatán) a dále pak na trhu testoval všeljaký jídlo a místní sladkosti. Všechno výborný.

Čtvrtý den ráno jsem se pak přesunul o 150 km jižně, do městečka Palenque ve státě Chiapas,

blízko kterého se nachází další mayské ruiny. Na fotkách vypadaly dost působivě, takže jsem usoudil, že je třeba je navštívit. Z Palenque je to k ruinám 8 km a jezdí tam pouze taxíky a stejně předražený maršrutky, čili nezbývalo než jít pěšky. Vstupný na místo činí celkem 102 pesos, přičemž prvních 32 se vybírá 3 km před ruinama za průchod národním parkem a dalších 70 pak přímo u areálu. Myslim, že by udělali líp, kdyby to vybírali pěkně najednou. Jednak by tak mohli zaměstnávat o jednoho výběrčího míň, dál by nemuseli návštěvníky dvakrát otravovat s placením a hlavně by nebylo tak do očí bijící, že těch 32 pesos je vyhozených v podstatě úplně za nic. Ale tenhle dementní systém dvojího výběru tu mají na víc místech, tak asi nemá smysl se nad tim pozastavovat.

Ruiny samotné opět nezklamaly.

Pyramidy, chrámy, věže – všechno tam je a k tomu ještě několik kaskád a vodopadů.

Snad akorát ty davy turistů a místní prodejce všeljakých zbytečných krámů bych oželel. Jenže tady v Chiapasu je to takhle všude. Stát je to více méně džunglovitej, všechno je zarostlý, takže se moc nedá vypadnout jen tak někam nazdařbůh a holt se musí navštěvovat místa, kam chodí všichni. Ale i tak to určitě stojí za to.

Z parku jsem se vrátil zpět do vesnice, abych si někde poblíž našel místo k táboření. Prvně jsem odbočil směrem na jakousi malou osadu, ale než jsem k ní stihnul dojít bylo mi okoloprojíždějícíma motorkářema doporučeno ať to otočim zpátky a utábořim se radši někde u cesty k ruinám. V jejich vesničce prý pro cizince neni bezpečno, operujou tam zapatisti , kteří kdyby mě našli, tak mě prý buď okradou, nebo udělají i něco horšího. Riskovat to rozhodně nemělo smysl a když chlapi navíc zastavili projíždějící auto a domluvili mi odvoz zpátky na křižovatku k ruinám, kam bych jinach pěšky došel už za tmy, nebylo co řešit. Poděkoval jsem motorkářům za varování, poté ještě řidiči za převoz a uložil se ke spánku na lavičce v přístřešku hned kousek za křižovatkou.

Ležel jsem tam asi hodinu, když mě probudila policejní hlídka. Vysvětlil jsem jim situaci, nicméně oni zastávali názor, že ani tady neni na spaní bezpečno a řikali ať se sbalim, že mě odvezou o kus dál směrem k ruinám, kde je prej barák, kde můžu zadarmo přenocovat a kde mě nikdo nebude otravovat. Nechal jsem se teda holt znova odvézt a barák, o kterým mluvili bylo jakýsi muzeum bambusu.

Člověk tam ale nikde žádnej nebyl a na starosti to tam měl akorát tenhle čokl:

Policajti nicméně řikali, že to je v pohodě, že majitelce brnknou, že tu jsem, ať si nedělam starosti a jdu v klidu spát. Natáh jsem se teda na bambusovou lavici a znovu se uložil ke spánku. Ještě jsem teda musel několik minut drbat psisko, který do mě před tim pořád šťouchalo čumákem a vyžadovalo pozornost. Takovejhle hlídač je asi sen každýho zloděje bambusu, ale já byl rozhodně rád, že neštěká celou noc jak pominutej, což je jinak typický chování latinskoamerickýho čokla.

Majitelka a ani nikdo jinej se do rána neukázali, tak jsem se v klidu nasnídal, sbalil, rozloučil s čoklem, vyfotil pěknou užovku na chodníku

a vyrazil zpátky k hlavní silnici. Tam jsem chytnul Toyotu se zastřešenou korbou, což je místní způsob přepravy na kratší vzdálenosti a nechal se odvézt dalších 25 km na jih, k odbočce na vodopád Misol Ha.

K tomuhle vodopádu a vůbec zřejmě na všechna zajímavá místa v tomhle státě se platí vstupný, z čimž bych měl v jiný zemi asi dost problém. Ale tady je vždycky vidět nějaká ta skutečná práce (stezky, schody, mosty, přístřešky), kterou si místní dali s tim, aby byla atrakce bez problémů přístupná a o tuhle infrastukturu se pak dále starají a opravují. Vstupy navíc nejsou nijak přehnaný, většinou okolo 30 pesos a platí stejně cizinci i mexičani. A v takovým případě rád přispěju. Zvlášt, když všechna ta místa vypadají, tak jak vypadají. Tedy naprosto úžasně.

Například tohle Misol Ha tady:

Kdybych na něco takovýho narazil někde uprostřed divočiny, tak tam snad začnu hledat skřítky a víly, protože celý místo působí jak z pohádky.

Pod velkým vodopádem pak vede cesta k menším kaskádám a jeskyni

a když se všim dostatečně pokocháte, můžete si dát koupel v jezírku.

A protože v dnešní době je návštěva jen jednoho vodopádu denně už prostě málo, vydal jsem se od Misol Ha rovnou k Agua Azul, kaskádám ležícím o 40 km dál, kousek od silnice. Jelikož řidiči, kteří k místu jezdí si účtují za poslední 4 km od silnice stejných 25 pesos jako za předchozích 40, šel jsem tuhle pasáž samozřejmě pěšky.

Než se člověk dostane k samotným kaskádám je třeba projít blízkou vesničkou. A není to vesnička ledajaká, nýbrž turistická. Brutálně turistická. Stánky s jídlem a pitím se střídají s prodejcema artesanových zbytečností a do toho se ze všech stran ozývají nabídky na výhodný ubytování. A turisti, kterých sem míří hordy v plných autobusech, jsou nadšeni…

No v první chvíli jsem si řikal, kam jsem to, do prdele, zase vlez, ale když jsem pak viděl jak kaskády samotný vypadaj už jsem se ničemu nedivil.

A to byl teprve začátek. Tyhle vodopády střídající se s tyrkysovými jezírky pokračují stejným způsobem další zhruba dva kilometry.

Z fotek všechna ta nádhera neni asi úplně patrná, ovšem na živo místo působí neskutečně a určitě jsou to nejhezčí kaskády tohodle typu, co jsem zatim v životě viděl.

Než jsem si místo dostatečně vychutnal, tak byl večer a já tedy začal zjišťovat, jestli tu můžu někde zakempit. Ochranka parku řikala, že v tom neni problém a ať se uložim kam je mi libo. Původně jsem si chtěl postavit stan na středovým plácku, ale mravenci a vedro mě přesvědčili, že lepší bude přespat na stole v jednom z momentálně opuštěných stánků.

Ráno jsem si ještě znova prohlédl vodopády, tentokrát bez turistů a prodejců,

a pak jsem sbalil, vrátil zpět k silnici a čekal až pojede nějaká doprava dál. Chtěl jsem se přesunout až do hlavního města Chiapasu, Tuxtla, ale Toyoty odsud jezdily jen do menšího Ocosinga, takže jsem musel nejprve tam. Čekat na nějaký dálkový bus nemělo smysl, jelikož ty vám na mávnutí nezastaví a je potřeba je uhnat na některým z autobusáků.

V Ocosingu

jsem zjistil, že dnes už žádný přímý bus do Tuxtly nejede a že jediná možnost je vzít to s přestupem v San Cristobal de las Casas. To se mi ale vůbec nechtělo, jelikož jsem jednak věděl, že San Cristobal je další řádně turistický místo (a turistů jsem si u Agua Azul užil až až, tak jsem si od nich chtěl zas trochu odpočinout) a taky by prohlídka jeho historickýho centra znamenala zásadní zdržení a z něj vyplývající nutnost hledání nějakýho ubytování v Tuxtle za pozdního večera. Rozhod jsem se teda radši počkat do zejtra a zakempit někde tady na okraji Ocosinga.

Místo jsem našel v jedný z periferních čtvrtí, kde byl za jednim z baráku pěknej rovnej plácek, o kousek dál tekl potok, kde jsem se moh vykoupat a z místa jsem měl výhled do pěkný krajiny,

takže tábořiště dle mých představ.

Ráno jsem se na autobusáku dozvěděl, že přímá devítka do Tuxtly se někde cestou vybourala a teď je někde odstavená. Nic dalšího nejelo, takže jsem to nakonec přeci jen musel vzít přes ten San Cristobal.

Tak městečko je skutečně pěkný, povedených kostelů je tu spousta (akorát by teda nemusela mít dobrá polovina z nich hnusnou plechovou ohradu),

ale těch turistů tu bylo snad ještě tak dvakrát víc než u vodopádů. Centrální ulice jima byla doslova narvaná k prasknutí. Nejlepším místem tak pro mě byl zastrčenej dvorek u tohodle kostelíku,

kde jsem si sněd oběd, přečet si pár kapitol z knížky a za celou dobu se tam neobjevila živá duše.

Poté už jsem se nechal konečně odvézt do té Tuxtly, která zaujme předevšim svou velikostí.

Jinak tam toho, krom dvou kostelů v centru, moc pěknýho k vidění neni.

Ale zase je tam aspoň levno. Několikrát jsem procházel okolo podniků, který nabízely oběd za 25 pesos a taky tacos, který jsem obvykle viděl za 5 pesos, tu byly k mání za 2,50.

Důvod proč jsem se zastavil v Tuxtle ale nebylo levný jídlo nýbrž kaňon Sumidero, který se nachází hned vedle města. Na blízkém kopci se nachází několik vyhlídkových míst na celou rokli a právě ty jsem měl v plánu obejít. Ovšem až zítra, neboť dnes mi zbyl čas tak akorát na to, abych se vyškrábal o půl kiláku vejš a tam se někde utábořil.

Z okraje města jsem viděl že svahem krom dlouhý, klikatící se silnice taky vede přímá pěší zkratka, takže jsem samozřejmě stoupal tudy. Když jsem se pak v půlce výstupu zastavil, abych se napil, zjistil jsem, že jsem poněkud zapomněl doplnit vodu a mam asi poslední dvě decky. Vzhledem k suchýmu okolí situace nic moc. Ale vracet se teď znova dolů jsem v žádným případě nechtěl, tak jsem šplhal dál s tim, že se to snad nějak samo vyřeší.

No a taky že jo. Zkratka končila přímo u chaty nějakýho údržbáře, kterej sice disponoval jenom nějakou odleželou dešťovkou, ale když jsem jí vydesinfikoval, byla jako nová. Tak to by bylo a teď ještě sehnat nějaký místo na stan. První teoreticky použitelnej plácek jsem objevil asi po dvou kilácích chůze po silnici a protože už byla skoro tma, tak jsem tam i zůstal.

Ovšem někdy mezi desátou a jedenáctou mě probudil chlapík svítící mi na stan baterkou a vykládající něco o tom, že ať nemam strach, že tu jenom pracuje. To jsem úplně nechápal, tak jsem vylez, abych zjistil o co jde. Ukázalo se, že chlapík je správce parku a povídal, že mě viděl jeden z údržbářů stoupat už pozdě odpoledne nahoru a on že teď mě tu už asi dvě hodiny hledá. Kempování na kopci je totiž zakázaný, protože tu prej žije spousta nebezpečných zvířat a já že prej se mam sbalit, že mě odveze dolů. Šmarjá, tady jsou tou bezpečností přímo posedlí nebo co. Řikam mu, že jsem neměl potuchy, že jsem v nějakým národním parku, nicméně že momentálně mi přijde bezpečnější zůstat tady mezi jedovatýma hadama než jít spát čert ví kam do města mezi všeljakou lůzu, co se po nocích potlouká ulicema. Nehledě na to, že tahat znova zejtra ten těžkej bágl nahoru se mi ani trochu nechce. On na to že mě má v úmyslu vzít jenom na vstupní bránu, kde můžu přespat a ráno si tam můžu nechat i všechny věci a jít k vyhlídkám nalehko. Jelikož jsem nestoupal po silnici, byla vstupní brána další místo, o jehož existenci jsem neměl ponětí, ale když správce řikal, že to tam je v pohodě, tak jsem se tam holt nechal odvézt. Tady by mě spát ve výsledku stejně nenechal.Dole na bráně už jsem aspoň nemusel znova stavět stan, stačilo natáhnout karimatku pod střechou a spal jsem v klidu až do svítání.

Ráno jsem zjistil, že se sem dokonce platí vstup (znova oněch 32 pesos), ale po mně tentokrát nikdo nic nechtěl. Buď na to správce zapomněl a nebo usoudil, že po těch útrapách si vstup zdarma zasloužim. Vyrazil jsem teda znovu nahoru, ovšem bez báglu jsem se cítil jak kdybych lítal a na kopci jsem byl za chvilku.

V průběhu následujících čtyř hodin jsem obešel všechna vyhlídková místa a kaňon řádně zdokumentoval.

Trochu to kazila mlha, která se uvnitř převalovla a na a ne se rozplynout, ale holt nemůže bejt každej den dokonalej.

Když jsem se vrátil k bráně, tak řikam správci, že teď vlastně vubec nevim kam chci jít dál a ptam se jestli je v Chiapas směrem na západ ještě něco navštíveníhodnýho. On povídá, že ještě jeden pěknej vodopád je kousek od městečka Coita a že k němu nemíří takový davy turistů. Budiž, tak tedy Coita.

Autobusy jezdily od tržnice v centru Tuxtly, kam mě ochotně dovez jeden z dalších návštěvníků Sumidera. V Coitě jsem akorát přesed na Toyotu projíždějící okolo odbočky na vodopád a pak už jen něco přes kilometr pěšky a byl jsem na místě.

Okolo vodopádu je, jak už si začínam zvykat, opět zřízenenej jakejsi národní park (místo se jmenuje Aguacero, kdyby jste ho plánovali navštívit), takže se zase platí 32 pesos za vstup. Ale zase je místo pečlivě udržovaný a vodopád sám o sobě parádní.

A není zdaleka vším co Aguacero nabízí. Je tu k vidění i pár jeskyní

a také další kaňon, ne nepodobný Sumideru, pouze zřejmě ne tak hluboký.

Jelikož už bylo zase pozdní odpoledne, tak jsem po sprše pod vodopádem zjišťoval jak je to tu s kempováním. Na vrátnici mi bylo řečeno, že je to možný, ale účtuje se 100 pesos. Tak to jsem se jim vysmál a šel si stan zadarmo a provokativně postavit kousek před vstupní bránu.

Další den jsem usoudil, že je na čase dát Chiapasu sbohem a přesunout se do dalšího státu, Oaxaca. Nicméně to nevypadalo, že by tam jezdil nějakej přímej spoj (a když jsem pak viděl, co se tam na silnicích děje, tak úplně chápu proč tam nikdo nechce jezdit), takže jsem musel nejprve do maloměsta Arriaga,

kde jsem se zaradoval, když jsem uviděl vlaky a lokomotivu,

ovšem vše je pouze nákladní, takže zase smůla, i nadále je třeba pokračovat autobusem. Dnes už ale jen do prvního oaxackýho osídlení Tapanatepec,

protože na delší cestu už neni čas.

S přechodem do Oaxacy bylo taky možný pozorovat celkem zásadní změnu krajiny. Začala mizet veškerá džungle a nahrazovala jí kopcovitá, suchá a křovinatá krajina, podobná té, která je k vidění v severní Argentině. Pralesa už mam celkem po krk, takže jsem za změnu určitě rád. Nehledě na to, že tohle tady se mi líbí mnohem víc a taky se v tom líp kempuje. Neni tu tolik komárů a mravenců a noci jsou příjemně chladný už třeba v 1600 mnm. Někde to sice může bejt horší s vodou a nežije tu tolik zajímavých zvířat, ale člověk nemůže mít všechno.

U Tapanetepecu jsem ale našel místo, kde jsem žádný problémy neměl. Pěkně zastrčený mezi polema na úpatí jednoho z kopců a ještě vedle čistýho potůčku. Další ideální tábořiště.

Následující den jsem pak zjistil, že v Oaxace lidi rádi a často proti něčemu (nejčastěji jsou to nějaká vládní či soudní rozhodnutí) protestují. A dělají to formou přímo příkladně idiotskou. Zatarasí na několik hodin a na několika místech hlavní slniční tahy a asi si myslí, že zdržováním lidí, který s věcí nemají nic společnýho, něčeho dosáhnou. Vláda na ně samozřejmě z vysoka sere a jelikož jsou tu podobný blokády zřejmě na denním pořádku neobtěžujou se ani armáda nebo policie situace nějak řešit. Prostě sen jen půl dne čeká až se vidláci uráči cestu zas uvolnit.

Během dne jsem překonával tři takovýhle zátarasy a nakonec jsem skončil v osadě Tequisistlán, kde jsem se u řeky utábořil.

Další den jsem chtěl dojet do vesnice Mitla, blízko který se měly nacházet jakýsi zkamenělý vodopády, což jsem rozhodně potřeboval vidět. Jenže jak se praví v mým oblíbeným filmu: „What you want and what you get are two different things.“ Chtěl jsem vodopády a dostal další roadblock. V hlavní roli burani z osady San Juan.

Navíc jsem tentokrát přijel v autobusu větší společnosti, kde mi řidič nemoh vrátit prachy za zbylou část cesty a jen tak vyhodit 100 pesos se mi nechtělo, čili nezbejvalo než čekat. Ale dobrý. Vyfotil jsem si okolní krajinu,

nabil si na slunci telefon a už za šest hodin nás zase pustili. Do Mitly jsem teda nakonec ten den dojel ale už totálně za tmy, takže jsem akorát našel plac na táboření, najed se a šel spát.

Ráno jsem se rozhlíd kde že to vlastně jsem a ani tady nebyla krajina k zahození. Kopce, kaktusy

a ve vesnici pak nějaký ty ruiny a ukázky historickýho kostelismu.

Tady jsem také zjistil, že jedničkou na trhu s chlastem je v Oaxace mezcal, což je česky řečeno agávovice. Jak to chutná nevim, stačilo mi pouze si přivonět a už mi bylo blbě. Smrdí to totiž jako jakákoliv jiná -ovice a ty já tuze moc rád nemám. Nicméně mezi místníma se to asi těší velký oblibě, jelikož „fabrica de mezcal“ je v Mitle každej druhej kšeft. Není tomu tedy tak, že v Mexiku se pije pouze tequila a přikusuje sombrero grande. (Ačkoli teda tequila a mezcal jsou si asi dost podobný). Maj tu i jiný nápoje a mimochodem taky výborný pivo v praktických, 1,2 litrových lahváčích. Tak to by z okénka pro notoriky zatím stačilo a teď už ty zkamenělý kaskády.

Zjistil jsem, že jediná doprava, která tam z Mitly jezdí jsou taxíky převlečený za Toyoty. Převlek se dá ale snadno odhalit když se zeptáte na cenu jízdy. 50 pesos za 16 km je mimo mísu a používat taxíky je v tulácký bibli smrtelnej hřích, takže jsem si to dal pěkně procházkou.

Šlo se přes kopec, odkud byl pěknej výhled na celý okolí

a taky tam byl pramen z pitnou vodou, takže spokojenost. Cesta vyústila do vesničky Roaguia,

na jejímž území se vodopády nacházejí.

Vstupný se platí 25 pesos, ale pokud nechcete platit nic, vede do areálu taky postranní, nehlídaná pěšina, kterou jsem později objevil. Můžete jí najít, když se vydáte od křižovatky před hlavní bránou nalevo, po polní cestě směrem dolů. Jakmile budete mít po pravé ruce větší strom, vydejte se po úzký stezce okolo něj a ta vás dovede až k díře v plotu, kterou prolezete a jste tam.

Ať už oficiálně a nebo na černo, tohle místo byste v měli navštívit v každým případě, protože je to vážně velká nádhera a odhaduju, že taky jediný místo svýho druhu na světě.

Pro mě zase jeden z přírodních zázraků, na kterej jsem bez dechu čuměl a nechápal jak mohlo něco takovýho vůbec vzniknout.

Prostě něco jako obří vápencová jeskyně obrácená naruby.

Na plošině nad vodopády je pak několik bazénků, kde se můžete vykoupat,

ale voda v nich mi přišla dost nechutně špinavá, tak jsem radši koupel odložil až budu na nějakým příhodnějším místě a šel zjišťovat jak to tu je s kempováním.

Na vrátnici jsem se dozvěděl, že za táboření v areálu se vybírá poplatek 40 pesos, takže jsem se opět přesunul za hradby a radši postavil stan zadarmo na jedné přilehlé louce.

Ráno jsem se pak vrátil zpět do Mitly, tentokrát druhou cestou přes San Lorenzo,

která je sice delší, ale s nižším převýšením, takže to časově vychází zhruba nastejno jako kdybych šel původním způsobem.

V Mitle jsem pak nased na bus do Oaxacy (města) a jelikož se tentokrát cesta obešla bez zátarasů byl jsem asi za hodinku na místě.

Tam jsem začal hned hledat ubytování, ale nedařilo se mi objevit nic levnějšího než za 150 pesos/noc. Po třech hodinách, kdy jsem měl pocit, že už jsem prolez snad všechny ubytovny ve městě, (včetně těch v nějaký pochybný čtvrti plný šlapek a pobudů, kde jsem si dělal největší naděje na nízkou cenu, ale marně) jsem to teda vzdal a ubytoval se za 150 v jednom z hostelů v centru.

Poté jsem vyrazil hledat nějakej comedor, abych si dal večeři. Ujdu dva bloky a co nevidim: Hostal San Pueblo, dormitorio compartido – 100 pesos por noche. No krucinál, jakto, že jsem to před tim přehlíd?  Šel jsem se teda podívat dovnitř, ale moc nadějí, že by měli s touhle cenou volný místo jsem si nedělal. Ovšem opak byl pravdou, v hostelu nebyl ubytovanej vubec nikdo, takže jsem se okamžitě domluvil, že se tam další den přesunu. Zůstal jsem tam ubytovanej dalších pět dní, celou dobu zcela sám v čistým, hmyzuprostým pokoji, s wifi a dokonce i teplou vodu. Přemejšlel jsem, kdy jsem se s ní setkal naposled a došel k závěru, že to bylo v Ekvádoru. Tedy dost dávno. Ale nemůžu říct, že by mi v těch vedrech nějak chyběla.

Oaxaca má jinak velký a krásný historický centrum, snad s dvacítkou různých kostelů, z nichž každý, být v jiném městě, byl by bezesporu jeho dominantou.

A taky má klasicky velkej a živej trh, kde si můžete jako pochoutku mimojiné zakoupit „chapulínes“, což jsou sušené luční kobylky.

Toť se ví, že jsem to hned musel vyzkoušet a neni to vůbec špatný. K pivu bych řekl přímo vynikající. Tak uvidim, jestli na něco podobnýho narazim i v dalších státech.

Což mi připomíná, že začínam mít mít pocit, že jsem to s tim návratem trochu uspěchal. Jestli je i zbytek Mexika takhle nabitej, jako tahle jižní část, tak mam obavy, že mi těch 100 dní asi stačit nebude.