Od hranice jsem sestoupil do první panamský osady La Miel, která se jeví jako totálně mrtvá díra.

Ale jen do chvíle, než se přijde na blízkou pláž, která je přervaná kolumbijskýma turistama; všude huláká hudba, kšefty s předraženým jísdlem a pitím jedou naplno a dokonce je tu i duty-free shop, taktéž plný předražených nesmyslů.

Na pláži hlídkovali i dva vojáci, tak jsem od nich zjišťoval, jak je to s možnostma přesunu do Puerto Obaldia, což je další vesnice v pořadí a zároveň místo, kde dostanete vstupní razítko do Panamy. Chlapi říkali, že čas od času tam jede nějaká loď, ale že nemaj žádný pevně stanovený hodiny a prostě je třeba počkat. Nicméně, že každej den jede aspoň nějaká. Dál je i možný jít pěšky, ale cesta je prej zarostlá a v mizerným stavu. O další procházku bahnem už jsem nestál, takže jsem zvolil čekání na loď. Dočkal jsem se po dvou hodinách, když mi za 10 $ nabíd odvoz nějakej místní rybář.

V Puerto Obaldia bylo nejprve nutný projít vstupní kontrolou u místní vojenský osádky, což byla dost slušná byrokratická šaškárna. Sice mi vzali dvakrát otisky všech prstů, udělali snímek očí a vyfotili si mě ze všech stran, ale na to, že nepřevážim žádný zakázaný látky jim stačilo moje slovo a batoh se vůbec neobtěžovali otevřít.

Teprve poté jsem byl vpuštěn do vesnice a moh si jít požádat o razítko. Jelikož ale už bylo chvíli po čtvrtý a migrační má otevřeno právě do čtyř, bylo mi řečeno, že musim počkat do dalšího dne. To mi nijak nevadilo, jelikož dnes už bych se odsud stejně nikam dál nedostal a tim pádem tu bylo třeba přespat tak jako tak. Aspoň jsem měl dost času zjistit jaký existujou alternativy pro přepravu do vnitrozemí. Opět jsem se šel zeptat vojáků, kteří mi sdělili, že buď můžu za 110 $ letět letadlem do hlavního města a nebo jet za 100 $ lodí do přístavu Cartí, odkud už vede silnice k Panamericaně. Letadlo lítá každej druhej den a let trvá asi hodinu, loď jede, když má dostatek pasažérů a cesta trvá šest hodin. Lodě vyráží obvykle brzo ráno, hned za svítání. Poslední možnost je komplikovaná cesta pěšky bažinatou džunglí, která sice nic nestojí, ale trvá nejmíň tejden a zřejmě to neni nic příjemnýho. Nehledě na to, že jsem stejně neměl dostatek zásob na tak dlouhou dobu. Ať už se zvolí jakákoli možnost, vždycky je nutný zaplatit 20 $ za povolení pro vstup na panamský území, který pak po vás můžou při náhodný kontrole vyžadovat.

Letadlo je nuda, navíc bych musel vyhodit bomby a pak je čert ví kde znova shánět, takže jsem zvolil loď. Jedinej problém byl, že jsem musel čekat do osmi až otevře migrační a tim pádem bych prošvih ranní odjezd. Voják ale řikal, že neví o žádný lodi, která by zejtra měla jet takhle brzo, tak ať jsem v klidu.

Postavil jsem si teda stan na travnatým plácku hned u břehu moře a šel omrknout vesnici. Potvrdil se první dojem z místa, tj. že je to zapadákov, kde chcíp pes. Nebo možná rovnou celá smečka. Neobjevil jsem naprosto nic zajímavýho, lidí tu žije jenom pár a nevypadali, že by s nima byla nějaká zábava. Aspoň, že vesnicí protejká čistá řeka, ve který jsem se moh vykoupat.

Když jsem si ráno šel pro razítko, oznámil mi úředník, že potřebuju ještě kopii pasu, kterou si tam nechají. Ve vesnici byly tři místa, kde kopie dělali, ovšem všecky zavřený. Musel jsem teda čekat další hodinu, než se někdo uráčil aspoň jeden ten kšeft otevřít. Nechápu, proč ty kreténi na migračním nemají svou vlastní kopírku, když tu kopii vyžadujou od každýho pasu, kam dávaj razítko.

S kopií v ruce jsem se vrátil do kanceláře a po telefonickým ověření z hlavního města jsem konečně dostal ten štempl, moh si sbalit věci a jít čekat na molo, jestli se objeví nějaká loď, směřující do Cartí.

Chvíli před jedenáctou dorazila do přístavu loďka s několika evidentně zahraničníma turistama, řízená starším prťavým indiánem. Původně jsem si myslel, že přijeli z Kolumbie, ale ukázalo se, že dorazili z několik málo kilometrů vzdálené vesnicr Armila. Poté, co prošli vojenskou kontrolou, pokračovali okolo mně dál do vesnice. Indián si mě všimnul a ptal se kam chci jet. Řikam, že do Cartí a on povídá, že zejtra pojede do vesnice Narganá, která je hodinu od Cartí a že pokud mam zájem, můžu jet s nim. Teď prej potřebuje vyřídit odlet těch turistů, co s nim přijeli a poté se vrátí do Armily, kde přespí a ráno v šest odtamtud vyrazí do Narganá. Řikal, že za cestu bude chtít těch klasických 100 $ s tim, že v ceně je i nocleh v Armile, nějaký jídlo během cesty a taktéž, že mi zajistí dopravu z Narganá do Cartí. Jelikož jsem nikam nechvátal, tak se mi tahle varianta dost zamlouvala. Indián Nacho, jak se jmenoval, byl sympaťák a navíc jsem tak měl příležitost vidět nějaký další místa (Armila, Narganá) kam bych se normálně nedostal. Souhlasil jsem teda a řek mu, že počkam tady u mola až bude připravenej vyrazit.

Vrátil se asi za hodinu, ještě se mnou zašel vyřídit to panamský vstupní povolení, abych to měl z krku, a poté jsme odpluli zpět do Armily.

Armila je indiánská vesnice, hodně podobná těm v kolumbijských horách u Santa Marty. Místní žijou v podobných chatrčích ze dřeva a listí a taktéž podobně vypadají.

Ovšem narozdíl od kolumbijských nepříjemných ksichtů se tihle lidi chovají k cizincům normálně a slušně. Patří do kmene Kuna a hned jsem taky Nachovi řikal jakej značnej rozdíl je v chování domorodců v obou zemích. On na to, že ty kolumbijský kmeny chápe, že se prostě nedokážou ani po stovkách let přenést přes to, co jim provedli španělský kolonizátoři. A že tady by to bylo zřejmě podobný, nicméně v Panamě se prej klade velkej důraz na vzdělávání i v indiánských oblastech a tim pádem jsou místní schopný pochopit, že současnej běloh nemá s conquistadorama nic společnýho a nepřišel jim krást jejich bohatsví a zabírat půdu. A taky většina z nich mluví, krom svýho jazyka, normálně španělsky a nevyžadujou po nikom žádný povolení ke vstupu do vesnice.

Nacho sám má k turistice přístup velmi moderní a místo aby se příchodu turistů hloupě bránil, dělá věc zcela opačnou. Vodí do vesnice lidi, kteří mají zájem poznat indiánskou kulturu a život a samozřejmě od nich taky kasíruje za jídlo a nocleh. V současnosti tam měl 4 holky a jednoho kluka z různých koutů světa, který se učili vyrábět s indiánama nějaký umělecký předměty a taky něco z jejich jazyka. Holky vypadaly jak kdyby se sem teleportovaly z Ameriky šedesátých let a kluk zase jako Ježíš. Ale popravdě, přesně takový typy bych tu čekal. Takhle tu zůstanou několik tejdnů mezi příjemnýma lidma, mají z toho zážitek a Nacho slušný prachy. Holt i Indián to může mít v hlavě srovnaný.

A aby bylo jasno, Armila neni žádná umělá atrakce pro turisty, ale opravdu skutečná vesnice, kde probíhá normální každodenní život. Takže zážitek z místa je pro návštěvníky zcela autentickej. Pokud vás teda něco takovýho zajímá, doporučuju tohle místo navštívit. Vsadim se, že Nacho se vás ochotně ujme i kdybyste přijeli úplně na blind, bez jakýhokoliv předchozího kontaktu.

Na noc jsem byl ubytovanej v jedný z chatrčí, kde jsem měl k dispozici postel s moskytiérou, elektřinu ze solárního panelu, venku kohout s pitnou vodou a sprchu s hajzlem. Takže celkem slušnej luxus. A ještě rostly všude okolo kokosový palmy, takře jsem si jeden ořech srazil a rozporcoval mačetou jako dezert po večeři.

Ráno jsme vyrazili o hodinu dýl než Nacho sliboval, ale řikal jsem mu ať si nedělá starosti, že nikam nechvátam. K snídani jsem ještě, krom svý vlastní ovsi, dostal nějaký banány, pečivo a kafe. Nacho měl u baráku malý roztomilý papoušky

a taktéž parádní improvizovanej kurník na slepice.

Ptal jsem se ho taky kolik loď žere benzínu a řikal, že 70 l na hodinu jízdy. Z toho plyne, že cesta do Narganá a zpátky (12 hodin) ho vyjde na krásných 500 $ ( 1 l benzínu je v Panamě k mání cca za 0,6 $). Jelikož z Armily jsme jeli cestující pouze 2, musel sehnat na zpáteční cestu aspoň 4 lidi, aby se mu to vůbec zaplatilo. Tak snad se mu to podařilo. Řikal sice, že by možná ještě někoho sehnal teď v Puerto Obaldia, ale že tam jezdí hrozně nerad, protože vojáci ho vždycky ukrutně zdržujou byrokratickýma nesmyslama (všemožný kontroly a povolení) a navíc o ostatních obyvatelích se vyjádřil jako o upjatých, neomalených sucharech. Což je rozhodně aspoň z části pravda, protože jim například vadilo, když jsem chodil po vesnici bez trika. V Armile už to samozřejmě nevadilo nikomu.

Cesta probíhala v poklidným tempu podél pobřeží a okolo všemožných ostrůvků, se třema zhruba hodinovýma zastávkama v dalších vesnicích na trase. Jednou nuceně kvůli počasí, kdy nás vydatně sprchoval slejvák a fičel prudkej vichr, ve kterým se nedalo pokračovat, podruhý kvůli koupi dalšího benzínu a nakonec na oběd. K tomu jsme dostali polívku a rybu s rejží. Ryba mi fest chutnala a když jsem se ptal co je to zač, Nacho odvětil, že tuňák. Tak mu řikam, že to bych teda nepoznal, neboť, co se prodává v konzervách chutná úplně jinak a to dost hnusně. Na to jsem se dozvěděl, že kolikrát u těch levnějších konzerv sice tvrdí, že ryba je tuňák, ale ve skutečnosti je to maso ze žraloka. No, tomu bych i věřil.

Do Narganá jsme přijeli ve 4 odpoledne a ten den už do Cartí žádná loď nejela, takže jsem musel pičkat do rána. Nacho zjistil, že první člun jede v šest ráno, nicméně její kapitán momentálně nebyl ve vesnici k zastižení. Ovšem měl na něj telefon, takže mu zavolal, že budu čekat v 6 ráno u mola, aby mě tam vyzved. Taky mi vrátil 15 $, který měla stát cesta do Cartí, s tim, že ať rozhodně neplatim víc. Někdy prej jsou kapitáni kurvy a když vidí cizince, tak po něm chtějí třeba 25 $. On sám jel přespat do nějaký vedlejší vesnice a do Narganá se ráno vracel až v 7, což už bylo pro mě pozdě, proto všecko to domlouvání.

Rozloučil jsem se teda s Nachem, za všecko mu poděkoval a vydal se hledat nějakej flek na stan. Hned za prvním barákem u mola byl příhodnej plácek, bylo to sice uprostřed vesnice, ale čert to vem, potřeboval jsem bejt blízko břehu, abych nezmeškal loď. Ještě jsem se pro jistotu zeptal místních, jestli tam můžu ten stan postavit, ty řikali že bez problému, takže nebylo dál co řešit.

Někdy okolo půl šestý zaplavila blízkou ulici spousta harance a samozřejmě ihned jak viděli stan, tak se ke mně nahrnuli, čuměli jak si připravuju večeři a ptali se na různý píčoviny. Naštěstí se západem slunce parchanti zase zmizeli domů, takže jsem moh jít v klidu spát. Večer, chvíli po osmý mě pak ještě probudil navrátivší se kapitán ranní lodi, kterej mi přišel oznámit, že mluvil s Nachem a že se mnou počítá podle plánu. Nicméně bavil jsem se s nim jenom přes stan, protože kvůli horku jsem byl úplně nahej a nechtělo se mi už znova oblíkat a vylejzat. Čili nevim jak chlápek vypadal.

Ráno v šest už jsem stál na molu a vyčkával loď. Ta se objevila za 5 minut, ale doteď nevim, jestli to byla ta domluvená nebo nějaká jiná. Spíš bych si vsadil na druhou možnost, poněvadž po vystoupení v Cartí se stalo přesně to, před čim mě Nacho varoval. Chlápek za cestu chtěl 25 $, namísto patnácti. Ovšem já měl naštěstí 15 $ přesně a připravený v ruce, takže jsem mu oznámil, že oficiální tarif je takovej a vív mu v žádným případě nedam. On sice omílal furt dokola, že mi účtuje 25, ale vrazil jsem mu do ruky oněch 15, dál se s nim o ničem nebavil a odkráčel pryč. Kdyby to byl ten chlápek, co s nim Nacho mluvil, tak si myslim, že by tyhle debilní triky nezkoušel. Navíc se mi zdálo, že to je jinej hlas, než ten z večera.

Z Cartí to bylo k Panamericaně 40 km a neviděl jsem tam žádnej autobus ani nic podobnýho veřejný dopravě, čili jsem vyrazil pěšky s tim, že až časem nějakej bus pojede tak ho zastavim. Asi po dvou km bylo u silnice nějaký stavení a u něj chlápek, tak se ho ptam jak je to tu s tou dopravou. On řiká, že busy tu jezdí jen velmi zřídka a že stejně v průběhu cesty nestaví. Dole na hlavní že už je to ale v pohodě, tam že busy jezdí každou chvíli a staví úplně všecky. Na tenhle úsek je prej nejlepší zjednat si taxi. Taxi nepřipadalo v úvahu, takže nezbejvalo než jít dál pěšky a doufat v nějakýho deus ex machina, kterej situaci vyřeší. Neměl už jsem totiž žádný zásoby jídla a na 40 km za 1 den jsem si v tom svinským vedru moc nevěřil. Jak je to cestou s vodou jsem taky nevěděl, každopádně vzhledem k tomu, že v oblasti nikdo nežije, se dalo předpokládat, že taky nic moc.

Štěstí se na mě usmálo někdy po 8 km chůze, když jsem se totálně mokrej od potu zrovna ploužil do nějakýho kopce. Zastavil mi jeden z okolojedoucích řidičů a řikal, že jestli mam nějaký suchý triko na převlečení, tak mě sveze k silnici. To jsem naštěstí měl a za půl hoďky už jsem byl na Panamericaně.

Po chvíli jel okolo autobus, ktetej mi na mávnutí ihned zastavil a já se nechal odvézt na hlavní autobusák v Ciudad de Panamá. Tady se totižhlavnímu městu nijak jednoduše vyhnout nedá, takže nic jinýho nezbejvalo. Příjemný překvapení pak bylo, že doprava je tu levnější než v Kolumbii a dokonce i než v Ekvádoru. 1 km jízdy vychází zhruba na 0,8 Kč. Můžou za to nejspíš kvalitní silnice a asfaltky i v odlehlých končinách.

Co se samotnýho Ciudad de Panamá týče, tak to je teda síla. Takhle hnusný město už jsem dlouho neviděl, naposledy snad polskou Varšavu. Všude samý mrakodrapy, obchodní centra a mezi tim špinavý slumy. A to Varšava se aspoň může vymluvit na to, že jí Němci za války rozbombardovali na sračky. Tady se nic takovýho nestalo, prostě to tu ty hovada zaprasili takovýmhle hypermoderním sajrajtem. Ale ať si v tom žijou, když je to baví.

Pro mě samozřejmě nastal problém, když jsem si chtěl najít ubytování, kde nebudu platit šest stovek za noc. Město je velký a já vůbec netušil, kde jsou nějaký čtvrti s levnýma hotelama. Tady už neplatí to, co v Jižní Americe, tj. hledej u autobusáku a trhu. U autobusáku je na jedný straně letiště a na druhý obří obchoďák. Co se trhu týče, tak ten už tu snad žádnej pořádnej ani neni. Pozdějc jsem našel akorát jeden, kde měli však výhradně ovoce a zeleninu, nic víc. Jelikož jsou ale ve městě volně přístupný Wifi na každým rohu, zkusil jsem najít nějaký info o levných hotelích na netu. Objevil jsem článek, kde byla adresa hotelu, kde chtěli 10 $ za noc a kterej byl poměrně blízko od autobusáku, tak jsem tim směrem vyrazil.

Šel jsem co nejkratší cestou, která vedla shodou okolností přes dost nechutnej slum, ale musim říct, že jsem se tam nijak ohroženej necítil. Nikdo si mě nevšímal a dokonce tam i na pár místech hlídkovali policajti. Takže s bezpečností je to tu nejspíš zhruba o parník lepší než např. v Buenos Aires.

Když jsem došel na místo, kde měl bejt onen hotel, tak tam, jak jinak, nebylo nic. Zkusil jsem jít ještě dál ulicí, ale žádný ubytování jsem nikde neviděl. Akorát mi přes cestu asi třikrát přeběhlo podivný zvíře, kterýmu místní říkají „něki“ a je to něco mezi nutrii, bobrem a velkou krysou. Nevim přesně jak se to píše, takže jsem o tom ani nedokázal najít nic bližšího na netu. A vyfotit jsem to taky nestih. Nakonec jsem došel k závoře, za kterou už byla nějaká soukromá nóbl čtvrť a u závory hlídali dva chlápci. Ptam se jich na ten hotel a oni říkají, že byl níž v ulici, ale že už je asi tři měsíce zavřenej. Řikam jim teda, že bych potřeboval sehnat nějaký laciný ubytování, ne víc než 10 $/noc aže město vubec neznam a jestli by mě mohli někam nasměrovat. Chlapi naštěstí věděli a poslali mě do čtvrti okolo Plaza 5 de Mayo a Avenidy Peatonal. Ještě mi dali napít a dali mi na cestu papayu.

Hned jak jsem vstoupil do doporučený části města, věděl jsem, že jsem na správným místě. Vypadalo to tu totiž standardně jihoamericky a v rámci Ciudad de Panamá by se dalo říct, že se jedná o takovej poloviční slum. Netrvalo dlouho a objevil jsem hotel, kde chtěli 6 $ za noc. Jednalo se sice o sdílenou cimru, ale to by mi nevadilo. Ovšem průser byl, že bylo plně obsazeno. Recepčního jsem se ptal, jestli neví o dalším hotelu s podobnou cenou. Řikal, že ne, že si myslí, že kdekoliv jinde chtějí víc. Nemůžu s jistotou tvrdit, že je to pravda, ale já nic stejnýho nebo levnějšího už neobjevil.

Pozdějc mi pouliční holič poradil ať se zkusim poohlídnout v oblasti okolo Calle 18, kde by měli bejt nějaký levný ubytovny. Šel jsem tam a skutěcně tam bylo několik míst, který vypadaly dost ošuntěle a hlásaly, že nabízí habitaciones economicas. Rozhod jsem se to vzít od zdola a první na řadě byl penzion Airas. Tam chtěl majitel za klimatizovanej pokoj 18 $, ovšem měl taky jeden s rozbitou klimatizací, za kterej chtěl 10 $. Šel jsem se na něj teda podívat. Byl až v pátym patře, úplně nahoře, což ale znamenalo, že tam bude klid od rámusu z ulice a přilehlých diskoték. Pokoj byl dost prostornej, měl vlastní koupelnu a vyhlídku na odpadkama zasypaný blízký střechy.

Přemejšlel jsem, jestli do toho jít a aby mi to chlapík ulehčil, nabíd mi slevu na 8 $/noc, pokud zůstanu pět dní. Řikam mu, že nevim, jestli jsem schopnej si tu najít zábavu na tak dlouhou dobu, že mi město připadá dost nezajímavý. Tak mi začal popisovat, kde se dá co vidět a nakonec to vypadalo, že by se i těch pět dní dalo zvládnout. Čili jsem na to kejvnul. Tudíž jsem už pak ani nezjišťoval, jestli některý z ostatních hotelů v ulici nejsou náhodou levnější.

První dny jsem strávil obcházením všech možných supermarketů a hledáním nejnižších cen věcí, který měly tvořit moje zásoby na dny následující opuštění hlavního města. Všechno se mi nakonec podařilo najít za přijatelnou cenu, jedinej problém nastal u ovsi, jelikož v celým městě neexistuje místo, kde by jí prodávali na váhu. Musel jsem jí teda koupit po 320 g pytlících a nejlevnější varianta vycházela na 2,65 $ za kilo, což je naprosto nechutný. Ale neni čim jí nahradit, takže nezbejvalo než koupit i za tuhle cenu. Bleju.

Když jsem posehnal všecky zásoby, moh jsem se začít konečně věnovat prohlídce těch udajně zajímavých částí města. Nejblíž byla čtvrť Casco Viejo, kde se ještě dají vidět nějaké historické budovy, kostely a sochy. Ty nejzajímavější, tj. katedrála a muzeum na náměstí byly ovšem obehnány lešením a zakryty plachtou, takže jsem z nich neviděl nic. Tady je pak ten zbytek:

Taktéž je odsud pěkný výhled na moře a na nejodpornější část města, San Francisco plné mrakodrapů.

Další v pořadí byl místní přeslavný kanál, z kterýho jsou tu všichni na větvi a odkazy na něj jsou viditelný snad v každým koutě země. Však si taky troufám tvrdit, že nebejt kanálu, tak po Panamě ani pes neštěkne, neboť zajímavý místa v týhle zemi by se daly spočítat na prstech jedný ruky amatérský obsluhy cirkulárky. A kanál mezi ně rozhodně neřadim. To je prostě strouha, kterou plujou lodě z jednoho oceánu do druhýho. Párkrát sice změní nadmořskou vejšku, ale z toho si na prdel rozhodně nesednu. Jeho síla tkví v tom, že lodě za jeho použití platí neskutečný prachy, průměrná taxa za cestu kanálem je 100 000 $. Však taky největším panamským hrdinou je bezesporu generál a bývalý prezident Omar Torrijos, který se zasloužil o to, aby byl kanál plně převeden z rukou USA do vlastnictví Panamy.

A jak je to s prohlídkou kanálu? Nic moc. Existujou 2 návštěvnická centra v místech, kde jsou ony zámky, ve kterých lodě překonávají převýšení. V ostatních místech je kanál obehnán plotem a nedá se k němu dostat. Zámky Miraflores jsou asi 8 km severně od města a poněvadž jsem pořádně nevěděl, který busy jezdí kam, rozhod jsem se jít pěšky. Cestou jsem viděl konečně nějaký funkční nádraží v Americe i s vlakama, byť asi jenom nákladníma.

V návštěvnickým centru jsem zjistil, že za vstup na vyhlídku se platí 15 $, za což mi teda pohled na loď, strouhu a pár výpustí určitě nestál. Popravdě bych za to tolik nedal, ani kdyby lodě přes výškový stupně přenášelo stádo okřídlených jednorožců. Nechápu proč mají potřebu ještě vybírat tak přemrštěný vstupný, když jim několikrát denně každá loď platí statisíce. Hamouni nenažraný.

Ale nějakou fotku kanálu jsem přeci jen chtěl, čili jsem začal přemejšlet jak to ochcat. V mapě jsem si všim, že o dalších 8 km dál vede přes průplav velkej most, tak jsem usoudil, že odtamtud musí bejt všecko vidět perfektně a vydal se to prozkoumat. Tentokrát už jsem ale jel téměř až k mostu busem. Most byl ovšem také ohražen pletivem, nicméně tady stačilo připlácnout telefon foťákem na nějakej z otvorů v plotu a rázem jsem měl snímek kanálu.

Pak jsem ještě přešel po mostě na druhou stranu, abych se podíval, co je tam zajímavýho. Byla tam akorát policejní hlídka, která mi oznámila, že přes most se nesmí chodit pěšky a taky mě chtěla legitimovat, nicméně neměl jsem u sebe žádný doklady. Takže jsem chlapům údaje jenom nadiktoval a oni mě pak odvezli zpátky odkud jsem přišel, přičemž mě vysadili na zastávce busu u prostředních zámků kanálu.

Tam bylo sice zas všechno ohražený, ale na obří norskou loď, co zrovna plula kanálem to nestačilo, takže mam fotku aspoň tý.

Dál tam taky rost mangovník se spoustou zralýho ovoce, který nikoho nezajímalo, takže jsem se moh znova přežrat mangem dosyta.

Poté jsem se busem dopravil kousek od hostelu, dal si oběd a odpoledne se vypravil ještě na poloostrov Amador jižně od města. Zase se jednalo o vzdálenost okolo 10 km a zase jsem šel pěšky, neboť na místo jezdily pouze Metrobusy, na který jsem neměl kartu a taxíky, který za běžných okolností zásadně nepoužívam.

Ostrůvky jsou celkem tři a jsou vzájemně a s pevninou propojeny úzkým pásem, po kterém vede silnice. Z místa je znova pěkný výhled na moře, kanál i mrakodrapy. V zátokách kotví spousta lodí a vzduchem krouží všemožný ptáci. Celý místo je pak klasicky panamsky moderní a upravený.

Taktéž je na začátku koridoru k vidění tahle bizarní stavba:

což je nějaký Biomuzeum. Co to přesně znamená nevim, dobnitř jsem nešel. Škoda je, že se nedá vylézt na vrchol nějakýho z ostrovů (maj tam totiž sídla místní boháči, případně vojáci a nikoho tam nepouští), vyhlídka na okolí by určitě stála za to.

Poslední místo, kam jsem se další den vypravil, byly ruiny původní Panamy, kterou kdysi dávno zdemolovali piráti. K ruinám jsem šel opět pěšky a opět deset kiláků, tentokrát cesta vedla přes onu mrakodrapovou čtvrť, takže nebylo už vůbec o co stát a ze zpětnýho pohledu jsem měl jet určitě busem.

Ruiny se nachází v jakýmsi oploceným parku a zas se tam vybírá vstup. Normálně dělá 12 $, ale protože je teď zrovna zavřená vyhlídková věž a muzeum (tj. opět to nejlepší), tak se platí „pouhých“ 8. No za nějakej ošizenej šunt nebudu platit nic, takže jsem park akorát obešel dokola podél plotu a vyfotil budovy, který byly vidět od tamtud.

Co jsem pak koukal na net, zbytek vypadá velmi podobně.

Tim jsem teda prohlídku města ukončil a celkově místo hodnotim jako příšernej propadák, co v současným stavu vůbec nestojí za návštěvu. Historický místa jsou ve stádiu oprav, takže to nejlepší neuvidíte, kanál je nuda a ten zbytek už jenom hnus.

Z hlavního města jsem se pak vydal nějakých 500 km na západ, do městečka La Concepción, případně Bugaba, jak ho nazývaj místní. A celou tuhle cestu jsem ve viditelném okolí nespatřil jedinou zajímavou věc, či pěknej kousek přírody. V La Concepción pak byla na náměstí aspoň tahle koncepční veverka

jinak taky nic. Ale aspoň tu byl božskej klid, což se dá vlastně asi říct o celý Panamě, krom hlavního města. Ale ani tam neni tolik živo, jak jsem zvyklý z Jižní Ameriky. Tudíž nikoho netrápilo, když jsem si postavil stan mezi barákama uprostřed vesnice. Přijeli jsme sem totiž už za tmy a mě se nechtělo nikam courat a hledat s baterkou vhodnější místo.

Ráno jsem se busem vydal na místo jménem Friturama, které leží asi 40 km severně od Concepción, mezi vesnicemi Volcán a Cerro Punta, a odkud vede pěšina na vrchol sopky Barú.

Barú je se svými 3475 m nejvyšší panamský kopec a pro mě taktéž jediné místo v celé zemi, kde si můžu na chvíli orazit od děsnýho vedra. A to byl taky hlavní důvod, proč jsem se tam rozhod stoupat.

První den jsem došel akorát těsně pod sopku a utábořil se, byť bylo teprv poledne, jelikož na místě byl zdroj pitný vody a dál už cesta stoupala svahem, kde bych těžko hledal rovnej plac.

Výstup jsem započal tedy ráno, na vrchol zbývalo 6 km a 1600 m převýšení. Cestou byla sice různá kempoviště, ale nikdy tam nebyla voda. Jedinej další zdroj je pak skála, ze který vyvěrá pramen, asi 4 km od vrcholu, ve výšce cca 2400 mnm. Pěšina poctivě stoupala a posledních 700 výškových metrů, kdy vedla padesátistupňovým svahem nekompromisně kolmo na vrstevnice, byl nářez dost nevídanej. Na tězko s báglem jsem toho měl plný kecky.

Nahoru jsem dorazil po čtvrtý odpolední, zjistil že je sice přímo v kráteru fajn místo k táboření, nicméně vodní zdroj nikde žádnej.

Z kráteru na vrchol zbývalo nějakých 150 výškových metrů. Postavil jsem teda stan a šel to tam omrknout. Předevšim proto, jestli nebude nějaká ta voda na druhý straně, kam měla vést druhá přístupová cesta z vesnice Boquete. Samotná vyhlídka neslibovala nic, protože byla hustá mlha všude okolo a mrholilo. Ostatně tohle počasí bylo v místě během dne neustále, výjimkou byla první zhruba půlhodina po svítání, ale ani tehdy nebylo nikdy úplně jasno.

A co teda ta voda? Přímej zdroj tam nikde nebyl, zato tam ale byla tahle ohyzdná vysílačová stanice:

kde se mi podařilo z různých zbytků vody v lahvích a kanystrech získat 4 litry pitný tekutiny, což mi dovolovalo zůstat na místě další noc a užít si tak dostatecně chladnější počasí.

Jinak co se druhý přístupový cesty týče, tak to je teda trapas nevídanej. Od Boquete až cca 20 metrů pod vrchol totiž vede silnice v pohodě průjezdná pro jakýkoliv terénní auto (a zřejmě i pro jakejkoliv kolumbijskej autobus, kdyby ho sem někdy spustili z letadla). A po ní sem každej den ráno v pohodě vyjde či vyjede několik skupinek turistů, jejichž členové pak na vrcholu hulákaj a dělaj bordel, jak kdyby slezli Anapurnu. Škoda slov. Pokud byste někdy náhodou na tuhle horu lezli, určitě použijte pěšinu z Frituramy, kterou nechodí téměř nikdo a rozhodně se po ní nedá ničim jet. Zážitek z výstupu tak zůstane aspoň částečně nezkaženej.

Jelikož jsem tábořil kousek od vrcholu, mohl jsem na něj ráno vylézt jako první a v klidu se pokochat vyhlídkou, kdy údajně mají být vidět dva oceány. No jestli se jedná o oceán mlhy a oceán mraků, pak je to bezesporu pravda.

Ale tak úplně to zas odsoudit nemůžu, nějaký kousky Pacifiku vidět byly. Atlantik ani náhodou. Pak už se na vrchol nahrnuli ty zmiňovaný turisti, takže jsem se zase odporoučel dolů.

Během dne jsem se pan věnoval samým záslužným činnostem. Například v obřím nápisu „Viene Cristo, preparate!“ z kamení, dole v kráteru, jsem přestavoval slovo Cristo na „lluvia“, abych tak naprostý blábol přetvořil v pravdivou informaci a zároveň tak poskytl užitečné varování ostatním, místního klimatu neznalým, návštěvníkům.

Další ráno byla situace na vyhlídce totožná a čekat další den na zázrak už by byl nesmysl, zejména z důvodu nedostatku vody, čili jsem se vypravil zpět dolů. Nechtěl jsem jít stejnou cestou, takže jsem klesal směrem na Boquete.

Dole, v místě kde začíná asfaltka, mě ještě překvapil hlídač, kterej po mě chtěl abych si zapsal odchod z národního parku. Řikam mu, že tu nejsem registrovanej, jelikož jdu z druhý strany. Na to mi řiká, že tim pádem jsem neplatil vstupný a že je to pět dolarů. To už si fakt dělaj prdel v týhle dementní zemi, kasírovat za pohled na mraky. Odpovim mu, že sebou nemam žádný prachy, že jsem si chtěl vybrat teprv v Boquete (lež). On teda řikal, že se holt nedá nic dělat a pustil mě bez placení. No aspoň, že tak.

Z Boquete

jsem se přesunul do města David, dalšího zcela nezajímavýho koutu Panamy.

Ale aspoň tam mají na náměstí zase veverky

a hlavně spoustu krásných leguánů

Což bylo vlastně, když tak o tom přemejšlim, to nejlepší, co jsem tu viděl. A když jsou vrcholem Panamy ještěrky na náměstí, tak je zcela jasný, že tahle země je co do turistický atraktivity nevídaně vysláblá. Taková Moldávie Střední Ameriky, řekl bych.

V Davidu jsem zůstal tři noci, jelikož jsem tam musel počkat do víkendu, abych si moh jít zahrát karty Magic. Nejlevnější ubytování, co jsem našel na doporučení kluků z herny, byl penzion Costa Rica, kde účtovali 10 $ za noc.

V neděli 9.7. ráno jsem pak odjel do Rio Sereno, což je vesnička u hraničního přechodu do následující země, která byla pojmenována podle onoho penzionu, kde jsem ještě tuhle noc bydlel. Tedy Costa Rica. Panamský migrační tu bylo stejně debilní jak v Puerto Obaldía, opět chtěli kopii pasu a neměli vlastní kopírku. Šel jsem jí teda obstarat do vesnice, poté už dostal razítko a vyrazil snad definitivně a navždy pryč z týhle nepěkný, nudný země.