Na nikaragujský celnici

bylo před obdržením razítka třeba odpovědět na hromadu hloupých otázek a zaplatit 10 $ za turistickou kartu + 2 $ za prohlídku zavazadel. Platit lze pouze v dolarech, tak ještě štěstí, že jsem měl nějakej zbytek hotovosti z Panamy. Turistická karta má platnost jenom 30 dní, ale i to by mělo na prohlídku země v pohodě stačit. Kontrola zavazadla pak proběhla formou otázky jaký máme v Česku slavný fotbalový kluby. Jmenoval jsem Plzeň, Slavii a Buzerantů partu, což mi vyneslo potvrzení, že nepašuju nic nezákonnýho a moh jsem tedy pokračovat dál do nové země.

Nejbližší významnější osídlení, San Carlos, je od hranice vzdálený asi 30 km a přímo od čáry tam jezdí maršrutky. Ovšem 60 cordob, který chtěl řidič za cestu, mi přišlo jako zlodějina, takže jsem vyrazil pěšky. Po nějakých šesti kilometrech se přijde k mostu přes řeku San Juan, která je splavná od velkýho jezera Nicaragua až k karibskýmu pobřeží a kudy by snad jednou mohl vést podobný, oceány spojující kanál jako má Panama.

Od mostu jsem pokračoval ještě asi dva kilometry než jsem došel k autobusový zastávce, kde zevlovalo několik zástupců místní omladiny. Ptali se mě kam jdu, tak řikam, že do San Carlos. Následovala samozřejmě otázka proč nejedu busem. Odpovídam, že 60 cordob za takovej kousek platit nehodlam a oni na to, že odsud už jezdí klasický autobusy, který si účtujou 20. No vida.

Do příjezdu busu zbejvala asi půlhodinka, tak jsem využil čas k získání nějakých informací o zemi, ve který se momentálně nacházim. Vyptával jsem se na ceny jídla, ubytování a podobně a z odpovědí jsem nabyl dojmu, že jsem zas konečně někde, kde by mohlo bejt celkem levno. To se později i potvrdilo, levno tu je a to tak, že dost. Dozvěděl jsem se taky, že v Nikarague je spousta jezer, sopek a jezer uvnitř sopek, což neznělo vůbec marně a už jsem se těšil až to půjdu omrknout na vlastní oči.

Bus přijel skoro přesně na čas a jednalo se zase o starej školní autobus z USA. Tyhle busy jsou v Nikarague klasikou a za celou dobu jsem tu snad ani jinej typ neviděl.

Hned jak jsem nastoupil, začal jsem tušit, že v týhle zemi se mi bude dost líbit. Rozdíl oproti uhlazený Kostarice byl patrnej na první pohled. Osazenstvo busu tvořili vesměs hlasitý vidláci s mačetama u pasu, transportující s sebou všecko možný i nemožný. Chrochtající pytel u mých nohou budiž příkladem. Do toho se ne zrovna prázdnou uličkou proplétala ambulantka s lavorem na hlavě, ze kterýho hladovým cestujícím podávala kukuřičný klasy a někde v dáli za ní jakýsi magor kázal do davu slovo boží. Jo, „Jižní Amerika“ se zdála být zpátky v celé své kráse.

A že tomu tak skutečně je a že je silnější než kdy dřív ukázala samotná vesnice San Carlos. Rozkopaný ulice, baráky bez fasády, všude bordel, trhy, pouliční kšeftaři, prašivý čoklové, extra nízký ceny, extra velký porce žrádla, otravný pobudové a především Ježíš a všichni jeho svatí kamarádi. No a obrázek, který mi poskytl San Carlos, celkem věrně vypovídá i o dalších, mnou navštívených, částech země. Takže když to řeknu jednoduše, po impotentní Panamě a sterilní Kostarice je tu zas jeden kout světa, kterej má koule.

Popravdě, musim říct, že po odjezdu z Kolumbie mě tahle cesta bavila čim dál tim míň. Panama mě otrávila totálně a Kostarika je sice fajn a hezká, ale tim jak tam všechno skvěle funguje je zároveň i tak trochu nudná. Kdyby to mělo pokračovat dál ve stejným duchu, začal bych asi brzo považovat Střední Ameriku za ztrátu času. Jenže naštěstí v pravej čas přišla Nikaragua, která mi vlila novej elán do žil a všechny chmurný myšlenky poslala k ledu.

San Carlos se nachází na břehu největšího jezera v zemi, Lago Nicaragua, ve kterém žijí mimo jiné i žraloci, a to navzdory faktu, že je sladkovodní.

A ač krom omezený vyhlídky na jezero nemá vesnice co nabídnout, zůstal jsem tu dvě noci, abych se zas vrátil do najetýho rytmu, kterej jsem opustil v Kolumbii. První noc jsem se ubytoval za 100 C$ ve sdíleným kamrlíku pro 4 osoby. Ovšem večer mi přišel hoteliér sdělit, že zapomněl, že má cimru už někdo rezervovanou a jediný, co mi momentálně může nabídnout je matrace ve velký ložnici. Jelikož už bylo pozdě na hledání jinýho místa, přesunul jsem se teda na matraci. Ale aspoň jsem dostal slevu na 50 C$, což je vyrovnání dávnýho rekordu z peruánskýho Huanuca v nejnižší ceně ubytování všech dob.

Další den jsem se přesunul do jinýho hostelu, kde jsem měl za 120 C$ už vlastní pokoj a moh jsem si tam teda nechat bez obav věci a jít se courat po okolí.

Zašel jsem si taky samozřejmě na jídlo (po dvou tejdnech vaření z vlastních zásob) a chtěl jsem si dát něco pořádnýho, takže jsem výjimečně nešel po tom nejlevnějším a zvolil pokrm za 80 C$. Byla to sice „jenom“ polívka (na tu jsem měl největší chuť) s rejží a tortillou, ale ta porce byla neskutečná. Polívky byla nádrž, že by se s tim dal spláchnout hajzl, v ní hromada zeleniny a flák masa, tortilla přes celej velkej talíř a rejže tak čtvrt kila. Jářku, skoro jsem to nemoh sežrat. To se mi stalo naposledy na obědě v čínský restauraci v Plzni, kdy už jsem v sobě ale dva předchozí obědy měl. Krucinál, tohle si dam teda líbit.

K večeři jsem si pak dal za 60 C$ místní všudypřítomnou klasiku, tj. maso s rejží, fazolema, salátem a banánem a opět toho byla porce velmi uspokojivá.

A co je úplně nejlepší, v každým comedoru je na stolech k dispozici sklenice s vynikající nakládanou zeleninou (mrkev, cibule, pálivá paprika,…), který si můžete nakydat do jídla kolik je vám libo. To je pořádnej posun od bolivijský pálivý sračky, kterou netradiční dochucovací možnosti kdysi dávno začínaly. Tuhle zeleninku je navíc možný sehnat i normálně na trhu (40 C$ za 1 kg) a dochucovat si s ní vlastní jídlo v terénu.

Když jsem plánoval kam vyrazit dál, rozhod jsem se vynechat zřejmě nejturističtější část Nikaraguy, což je oblast západně od velkého jezera, mezi kostarickou hranicí a městem Granada, plus ostrovy Ometepe a Zapatera uvnitř jezera. Chtěl jsem si po Kostarice od turistů zas na chvíli odpočinout. Kdybych cestoval opačným směrem, tj. z Mexika dolů, asi bych se do těchto míst vypravil. Jenže tak to není a tak jsem zvolil plán začít u jezera Apoyo a od něj se posouvat severozápadně podél sopečného pásu až k pobřeží u zálivu Fonseca.

Ze San Carlos jezdí busy až do hlavního města Managua za lidovou cenu 150 C$ (cca 330 km), ovšem cesta trvá ukrutně hodin, takže jsem se to rozhodl rozdělit na dvě části a pro začátek vyrazil pouze do města Juigalpa.

V něm bylo zajímavých věcí zhruba 0.0 %, nevim přesně, i kostel na náměstí měli vyloženě hnusnej

a navíc všecky levný ubytovny byly obsazený, takže jsem si kousek za městem na poli postavil stan a přenocoval v něm.

Ráno jsem pokračoval v cestě do města Tipitapa, cestou jsem z busu vyfotil pár zelených kopců a přehradu Las Canoas

a když jsem dorazil do cíle, zjistil jsem, že město je stejně elegantní jako Juigalpa

a navíc tu neseženete normální ubytování, ale pouze hampejzy s hodinovou sazbou. No aspoň je odsud výhled na druhé velké jezero v zemi, Lago Managua.

V Tipitapě nemělo smysl dál zůstávat, hlavnímu městu jsem se chtěl jako vždy vyhnout, pokud to půjde, takže jsem se přesunul do Masayi, ze které je to k Laguně Apoyo kousek.

Masaya se nemá své jméno jen tak pro nic za nic. Hned na příjezdu vás vítá socha pravého masajského válečníka, který ovšem přišel s křížkem po funuse:

Taky je to konečně město, kde se dá vidět nějaká ta obstojná historická budova:

stará tržnice:

a v neposlední řadě také věčný Chrám bezpečnosti chodců:

Vedle města se navíc rozkládá stejnojmenné jezero a za ním je výhled na taktéž stejnojmennou kouřící sopku.

Ubytování jsem tu našel hned vedle autobusáku a trhu, noc stála 80 C$, ale bylo to opravdu jenom na noc, od 18:00 do 6:00. Jelikož jsem přišel  dřív, nechal jsem si v hostelu akorát bágl, abych ho nemusel všude tahat a vypravil se na obhlídku města, s tim, že se vrátim na šestou. Fotografické výsledky průzkumu viz výše.

Dalším výsledkem pak bylo setkání s místním obyvatelem, Marquez se jmenoval, kterej se na mě už nevim jak nalepil na ulici, začal si se mnou povídat a nakonec jsme došli až k jeho baráku. Tam jsem dostal najíst kukuřičných tamales, sejra a melounu. Právě melouny jsou podle mně tím, co se v Nikarague pěstuje nejvíc. Aspoň teda na trzích tvořily z prodávanýho ovoce vždy největší objem.

Pak mi ještě Marquez řikal, že jestli chci, tak tam můžu přespat. Vysvětlil jsem mu, že už mam zaplacenej hostel, ale že bych ocenil, kdybych si u něj moh nechat příští den dopoledne bágl. Potřeboval jsem totiž nakoupit zásoby a proplejtat se trhem jde dost blbě už tak, natožpak s krosnou na zádech. Řikal, že v pohodě, ať kdykoliv přijdu.

V baráku už teď žil sám, jelikož mu nedávno umřela manželka a tři dcery, co má, bydlí už u svých vlastních rodin. Žal ze ztráty ženy utápěl v chlastu a spásu hledal u Ježíše, takže jakmile vypil dvoudecku rumu, co si cestou domů koupil, začal bejt dost mimo a hustit do mě všeljaký náboženský sračky. Usoudil jsem, že je nejvyšší čas vypadnout, rozloučil se a šel do hotelu přespat.

Ráno jsem odnes bágl zpátky k Marquezovi, kterej řikal ať se vrátim  z nákupu včas, že mě zve na oběd. Tak jsem slíbil, že jo a vydal se na trh a do supermarketů pro zásoby. Okolo jedenáctý jsem měl všecko, co jsem potřeboval, takže jsem se vrátil k Marquezovi. Ten se, ač pracoval (živil se opravou elektroniky), mezitim stihnul zase nalejt, čož znamenalo další příval ptákovin s náboženskou tématikou. Oběd, na kterým mezitim pracoval jeho zeť, ještě nebyl hotovej, takže jsem bohužel plky o tom, jakej je Ježíš neskutečnej borec, musel poslouchat. Ale naštěstí ne vnímat, takže jsem to Marquezovi všecko odkejval a za půl hodiny už bylo jídlo na stole. Jednalo se o maso s rejží, fazolema, salátem a banánem. Inu, není nad originalitu… Ale výborný to samozřejmě bylo.

Poděkoval jsem za všecko a chvíli po poledni jsem vyrazil pěšky směrem k jezeru Apoyo. Jednalo se o lagunu v kráteru vyhaslý sopky, takže finální úsek cesty sestával z prudkýho stoupání a stejně prudkýho klesání. Obou pasáží jsem byl ale ušetřen, jelikož mě pokaždé svezl některý z okolojedoucích řidičů. Dole u jezera jsem se vykoupal a přímo na břehu postavil stan, abych si moh koupel dopřát i ráno.

Další den jsem pokračoval po hraně kráteru okolo jezera až k vyhlídce u vesnice Catarina. Cestou jsem se také snažil vyfotit opice poskakující v korunách stromů nad mou hlavou, ale jednak je to moc vysoko a taky ty potvory nevydrží chvíli v klidu, takže kvalita je již tradičně prachmizerná.

Tentokrát se jedná o „mono aullador“ (česky zřejmě vřešťan), což jsou ty opice, které vydávají ony strašidelný zvuky, který jsem natáčel na kolumbijsko-panamský hranici.

Finální vyhlídka pak byla dost podařená, jelikož šlo vidět nejen celý jezero Apoya, ale také vedle stojící vulkán Mombacho a v dáli za nimi pak i kus jezera Nicaragua.

Dalším bodem programu byla návštěva vodopádu blízko vesničky San Juan de la Sierra, jihozápadně od města Diriamba, o kterém jsem se náhodou dozvěděl z netu. Psalo se tam také, že je hůře dostupný, což já čtu jako „skoro nikdo tam nechodí“, takže nebylo co řešit.

Z Catariny

jsem se tedy nejprve přesunul do Diriamby,

odkud jsem dál vyrazil pěšky. Z města do San Juan to bylo nějakých 15 km, z kterých mi část ušetřil okolojedoucí motorkář. Samotnej San Juan byl slušnej konec světa a pro místní vidláky jsem zas jednou byl nevídanou atrakcí.

Kde přesně vodopád je jsem nevěděl, ale jedna místní paní mi poradila kudy jít. Vyrazil jsem podle instrukcí, ale zřejmě jsem někde odbočil dřív, jelikož místo pod vodopádem jsem se ocitnul nad ním.

No nevadí, v říčce bylo dost vody na vykoupání a vedle dobrý místo na stan, takže jsem se nejprve utábořil a pak teprve začal zkoumat kudy dolů. Po pěšině, která od místa kamsi vedla, jsem se dostal k vyschlýmu korytu jinýho potoka a tím jsem dál sestoupil až k původní říčce, kus pod vodopádem. Vylezl jsem teda ke kaskádě a tam zjistil, že správná cesta vedla z druhý strany, ale že tam je taky jakejsi barák u kterýho se snad vybírá vstup nebo co. Radši jsem to dál moc nezkoumal a byl rád, že jsem přes ty okliky aspoň něco ušetřil. Samotnej vodopád pak vypadá takto:

Ráno jsem se vrátil do San Juan, právě včas, abych stihnul bus do Diriamby, o kterým jsem ani nevěděl, že existuje. To se ví, že jsem byl rád, že nemusim jít tu štreku znova.

Po voděpádné odbočce jsem se tedy vrátil zpět k původnímu plánu, tj. obhlídce sopek. Další v pořadí byla Apoyeque, nacházející na výběžku Chiltepe uvnitř jezera Managua. Abych se k ní dostal, musel jsem nejprve jet z Diriamby na západní okraj Managuy a tam přestoupit na jiný bus, který mě odvezl k vesničce El Doral, kde podle GPS začínala cesta k sopce.

Když jsem u Managuy přestupoval, měl jsem také příležitost částečně vyfotit pěkné malé jezero Asososca, nacházející se přímo vedle křižovatky.

Pro lepší fotku bych musel jít dovnitř do Managuy, čimž bych porušil svůj záměr vyhnout se hlavnímu městu, takže to musí stačit takhle.

Ale zpět k Apoyeque. Cesta začala jako klasická silnice bez asfaltu, aby se později změnila v menší polní cestu a nakonec v téměř zarostlou a neznatelnou pěšinu. Ovšem stále jsem se jí držel a úspěšně mě dovedla až na vrchol, respektive okraj kráteru, protože se opět jednalo o mé oblíbené jezero v sopce. Kousek před vrcholem se pak znova objevila širší polní cesta, takže soudim, že jsem někde dole zapomněl odbočit, nebo to vedlo přes nějakou ohraženou pastvinu. Ale ať už byla cesta jakákoliv, za tu námahu to určitě stálo:

Škoda jenom, že jsem nenašel místo, odkud bych lagunu dostal do záběru celou. Při jeho hledání jsem došel až k jakýmusi vysílači, kde byl na stráži mladej voják, se kterým jsem se dal do řeči. Ten mi prozradil, že jezero je slaný a že žádnej zdroj sladký vody tu nikde blízko neni, čimž padly moje plány na táboření v jeho březích. Ale aspoň jsem si ušetřil spoustu metrů sestupu a opětovnýho výstupu. Taky řikal, že to tu musí hlídat 72 hodin než ho vystřídaj a že si musí veškerý jídlo a vodu na celou dobu dotáhnout na začátku ze zdola. Tomu řikam slušnej opruz. Hlídat to tam prej musí proto, že tam chodili lidi krást z vysílače kabely a další součástky. Jinak turisti sem prej chodí velmi zřídka, což moc nechápu, protože místo je to krásný.

Asi po půl hodině jsem se s vojákem rozloučil a vyrazil zpátky dolů, hledat tábořistě na břehu jezera Managua, který je sice špinavý, ale aspoň sladkovodní a vysomrovat nějakou vodu na přilehlých farmách. Cestou jsem procházel okolo tohodle stromu:

Sice vůbec nevim, co je to zač, ale podivná propletená struktura kmene se mi dost líbí.

Vodu jsem dostal u prvního baráku, na kterej jsem dole narazil a moh jsem se tak jít v klidu utábořit někam na břeh a vykoupat se. Na druhém konci jezera pak byla vidět další z aktivních sopek, Momotombo, a před ním, přímo v jezeře jeho menší klon, Momotombito.

Prohlédnout si právě Momotombo z kratší vzdálenosti byl můj plán na další den a prvním krokem k jeho realizaci bylo dostat se zpět na hlavní silnici. Ta vedla přes, zhruba 7 km vzdálenou, vesnici Mateare

kde jsem chytil bus do La Paz Centro

a odtud dalším spojem vyrazil do Puerto Momotombo. Tady jsem si dal oběd, pořídil fotky dýmajícího vulkánu

a vyrazil omrknout jak se to má s přilehlými ruinami původního města León. Dle fotek z internetu to nemělo být nic extra úchvatnýho, takže když jsem zjistil, že za vstup chtějí 5 dolarů, zamířil jsem místo k ruinám pryč z vesnice, k asi 6 km vzdálenýmu jezeru, opět nesoucí jméno Asososca, kde jsem se chtěl utábořit.

Jelikož místo nabízí, krom již tradicně velmi pěkného výhledu na jezero a přilehlý stejnojmenný kopec,

také čistý a nepoškozený srub přímo u břehu, měl jsem ulehčenou práci o hledání místa a stavbu stanu a moh se tak věnovat příjemnějším věcem, jako je koupel v jezeře a příprava večeře. Když se pak později večer spustil několikahodinový prudký slejvák, byl jsem za srub rád ještě o to víc.

Další den jsem se chtěl přesunout k sopce Telica, která je zřejmě ze všech sopek v Nikarague nejaktivnější. Cesta vedla zpět přes La Paz Centro a odtud následně do historickýho města Leon,

oblíbeného to cíle zahraničních turistů. No, pár jich tam bylo, ale určitě ne žadnej nával. Zůstat tu ubytovanej přes noc jsem ale stejně nechtěl, takže jsem jenom v rychlosti oběh všecky kostely a pořídil jejich foto:

Zas tak v rychlosti to vlastně nakonec nebylo, protože kostelů je tu habaděj a jsou roztroušený po celým městě. Tyhle ruiny taky kdysi býval kostel

a jeho smutná historie je vylíčena pomocí malby na blízké zdi:

Po dokončení dokumentace jsem se busem nechal odvézt do zapadákova jménem San Jacinto, odkud vedla cesta vzhůru k sopce. San Jacinto byla díra vskutku příšerná, plná harantů škemrajících o dolary. Samozřejmě se, krom pár urážek na jejich adresu, ode mně ničeho nedočkaly.

Odsud zbývalo k vrcholu nějakých šest kilometrů s převýšením 800 m. Dole jsem se ještě informoval, zda se dá někde výš ještě sehnat voda. Ovšem, že ne… Nechal jsem si tedy doplnit zásoby u jednoho z posledních baráků a vydal se vzhůru. Cestou byl pěkný výhled na vedle stojící sopku Santa Clara,

ale také už bylo dost pozdě, takže až na vrchol Telicy jsem dojít nestihl. Těsně před setměním jsem si postavil stan hned vedle cesty, asi 300 výškových metrů pod vrcholem, na jediným rovným plácku bez vegetace, co jsem za celou dobu viděl. Neměl jsem se kde umejt, takže noc nebyla dvakrát příjemná, ale co se dá dělat.

Ráno jsem vyrazil hned za úsvitu a za hodinku a půl už jsem koukal na kouřící kráter:

No, tohle doma na dvorku nenajdete. Říká se, že pokud jste nahoře za tmy, můžete vidět i tekutou lávu dole v kráteru. Já jsem byl ale nahoře za světla, takže jsem viděl a bohužel i cítil pouze onen kouř.

Což o to, nahoře je sice moc hezký tábořiště, ale jediná voda je jakási špinavá louže, ze který pijou vrcholový krávy,

a já měl ze zásob podledního tak půl litru, takže zůstávat přes noc nepřicházelo v úvahu.

Ale kráter sám o sobě samozřejmě dost dobrej. Navíc to neni jen kráter, co se dá se shora vidět, ale také spousta ostatních sopek, na východě Cerro Negro a na západě další kouřící kousek, San Cristobal.

Když jsem si dostatečně vychutnal panorámata a uspokojivě se přiotrávil smrdutým kouřem, vyrazil jsem znova dolů. Tentokrát ale cestou po protějším svahu. Pěšina byla sice v dost mizerným stavu, ale zato o hodně delší, čili jinými slovy jsem prostě blbec. Navíc mi někde uprostřed došla voda a slunce pálilo jak o život, takže jsem dostal šílenou žízeň. Okolo cesty ale nebyly skoro až k silnici žádný baráky, čili jsem to musel vydržet. Jak řikam, blbec.

Na silnici jsem vylez těsně u křižovatky u vesnice Telica a hned u prvního baráku jsem začal žebrat o vodu. Naplněnou dvoulitrovku jsem vypil na ex, takže jsem ihned žebral znova, ale paní to, zdálo se, nepřišlo vůbec divný. Zřejmě tu chodí podobných expertů víc.

Na křižovatce jsem chytil autobus do města Chinandega, kde jsem se už musel v každým případě ubytovat, protože sprchu jsem potřebovval opravdu zoufale. Po ne moc dlouhým hledání jsem našel hostel za 150 C$, kde jsem ihned, bez řečí, zakotvil a šel se osprchovat.

V Chinandege jsem zůstal dvě noci a je to město příjemně neturistický, s hromadou trhů a hromadou pěkných kostelů.

Odtud jsem vyrazil na severozápad, na úplný okraj země, do dalšího neskutečnýho zapadákova, Potosí. Krom toho, že je to ospalá díra, kde se ve velkým suší krevety a že je to první a poslední místo v Nikarague, kde jsem se dostal k moři,

je to také výchozí bod pro výstup na sopku Cosiguina, poslední a údajně nejúchvatnější sopku Nikaraguy. Jelikož to má takovou pověst, je vám určitě jasné, že se znova jedná o lagunu v kráteru.

Nahoru jsem tentokrát stihl bez problémů vystoupat během dne a všechno pečlivě nafotit.

Jo, je to fakt pěkný. Dolů se sice sestoupit nedá, takže na koupel jsem moh zapomenout (stejně nevim, jestli by se mi chtělo lízt ten půlkilák dolů a znova nahorů) a voda opět nikde žádná, ale stejně jsem musel zůstat přes noc, protože dolů už bych se za světla vrátit nestih.

Sto výškových pod hranou kráteru je místo k táboření, kde jsem zůstal a kde jsem dokonce našel českou stopu v podobě dvoukoruny. Však taky kdo jinej než Češi má ve zvyku lízt do těch nejodlehlejších koutů.

Ráno jsem ještě vyfotil jezero v lepším světle

a vyrazil zpět do Potosí. Cestou mi opět došla voda, ale tady jsem to vyřešil sklizením melounu z pole u cesty a jeho sežráním naposezení, což žízeň spolehlivě vymazalo.

Do vesnice jsem dorazil právě ve chvíli, kdy odjížděl bus do zpět do Chinandegy. Zpět ve městě jsem ještě chvíli přemejšlel, jestli chci lézt také na vulkán San Cristobal, ale nakonec jsem to zavrh. Jít na těžko 1200 metrů převýšení v ukrutným vedru a určitě zas bez možností doplnit vodu už mi nepřišlo jako zábava, ale jako utrpení.

Přesunul jsem se teda  místo toho do města Matagalpa, ležícího asi 160 km severovýchodním směrem, v místních rádoby-horách.

Přijel jsem tam už za tmy, takže hledání vhodné ubikace mi trochu trvalo, musel jsem poslouchat nesmysly typu: „Pod 200 tu nic neseženeš“, ale nakonec mě ochotný chlapík nasměrova na Hotelito Económico, kde účtovali 130 C$. Jelikož město i okolní kopce byly dost hezký, zůstal jsem tři noci. Další důvod taky byl, že jsem byl už ve vyšší nadmořský vejšce, okolo 800 mnm, což překvapivě stačilo, abych se v noci nepotil jak prase. Přes den jsem se samozřejmě vesele potil dál. Obzvlášť, když jsem si dal k obědu nádrž horký polívky, to tekly proudy ze všech pórů.

Zde potom fotky města a okolí:

Z Matagalpy jsem se přesunul dál na severovýchod, do vesničky La Mora, odkud vedla jedna z cest do rezervace Peňas Blancas, kterou jsem si usmyslel navštívit. Čekal jsem, že tam nebudou žádný lidi a že tam konečně budou čistý, pitný potoky.

Nápad to byl ale blbej, protože krom jednoho skalního masivu,

tam nebylo k vidění naprosto nic zajímavýho. Navíc lidí tam bylo plno, farmáři a vojáci, který se courali okolo mýho stanu u cesty v ty nejnemožnější noční hodiny a budili mě tak. Počasí taktéž mizerný, déšť a mlha většinu dne. Aspoň ta pitná voda tam byla.

Vydržel jsem tam nakonec jen dva dny, během kterých jsem přešel rezervaci z La Mora do El Cuá. Z El Cuá jsem odjel busem do Jinotegy, za 60 km jsem platil 80 C$, což byla nejdražší přeprava tady, ale vzhledem k tomu, že cesta trvala 5 hodin a větší úsek cesty byl v dost kolumbijským stavu, dá se to snadno pochopit. Jeli jsme také kolem laguny Apanas, takže nezbývalo než filmovat a fotit:

V Jinotege jsem pouze přestoupil na bus do Estelí, kam jsme dorazili těsně před soumrakem. Dva chlápci u autobusáku mi poradili, kde hledat levnej nocleh, takže jsem šel na jisto a platil 140 C$.

Ráno jsem lehce zdokumentoval Estelí

a odtud odjel směr Somoto, kde jsem si chtěl nakonec prohlédnout blízký kaňon a pak už Nikaraguu opustit a přejít do Hondurasu.

Somoto je klidný a útulný malý městečko

s výhledem na okolní zelený kopce

Chtěl jsem tu zůstat minimálně jednu noc, ale měl jsem problém najít nějaký rozumně naceněný ubytování. Už jsem to chtěl vzdát a odjet ke kaňonu, když mi chlapík v jednom z obchůdku poradil zkusit barák na vedlejší křižovatce. Ačkoli nemá žádný označení, který by tomu napovídalo, údajně to hostel je.

Zkusil jsem tam teda zajít a paní co mi otevřela mi potvrdila, že se tu ubytovat můžu, že mě noc bude stát 150 C$ a taky dodala, že pokoje jsou čistý, bez švábů a krys. No, tak teď už se to nedalo odmítnout.

Krysy, švábi ani podobná havěť skutečně nikde nebyla, akorát se občas po zdech procházely ještěrky (a ty já vidim vždycky rád),

měli tu i wifi, slunečnou zahradu a tim jak to tu bylo neoznačený tu taky nebyli žádný další hosti, což znamenalo božskej klid. Takže místo jedný noci jsem nakonec zůstal tři, přičemž jsem téměř veškerý čas trávil psaním právě těhto řádků.

Pak už teda zbýval akorát ten kaňon. Tentokrát jsem se i výjimečně rozhodl zaplatit vstup (60 C$), byť jsem si byl téměř jistý, že při příchodu cestou směrem od hranice se nikde nic nevybírá (a taky že ne), a to z toho prostýho důvodu, že jsem byl línej dělat takovou okliku.

Samotnej kaňon je pak vcelku pěkná záležitost

a kdybych sebou neměl bágl, tak bych si ho zřejmě prolez řekou celý až na druhou stranu. Takhle jsem to musel vzít horem, ale aspoň jsou odtamtud pěkný výhledy

U řeky za kaňonem jsem se pak utábořil a ráno odtud pokračoval k hranici. Tam jsem musel opět uhradit 2 $ administrativní poplatek, načež jsem čekal, že dostanu výstupní razítko, ovšem žádný jsem nedostal. Když jsem se začal rozčilovat, bylo mi vysvětleno, že mezi Nikaraguou, Hondurasem, Salvadorem a Guatemalou platí jakási celní unie a že výstupní razítko nepotřebuju. A taky že oněch 90 dní pobytu, který jsem dostal při vstupu do Nikaraguy, platí pro všechny tyhle čtyři země dohromady. No to jsou zase věci. Ale stačit by to mělo i tak v pohodě.

Takže pouze s potvrzením o zaplacení poplatku, který později odevzdávám poslední nikaragujský kontrole, překračuju čáru a tak nějak napůl očekávam, že první otázka hondurasskýho celníka bude: „A kde máš výstupní razítko z Nikaraguy?“