Durango – Chihuahua (28.12. 2017 – 9.1. 2018)

Do Chihuahuy se dalo přesunout bez dalšího otálení, jelikož směrem na sever už v Durangu neni naprosto nic zajímavýho. Moh jsem se o tom dokonale přesvědčit při zastávce na přespání poblíž zapadákova jménem Revolucion. Tohle místo se totiž nachází někde zhruba ve dvou třetinách úseku, kdy silnice vede 100 km rovnou vyprahlou plání, stále stejným směrem, bez jedinýho kopce nebo zatáčky. Tudy bych teda vážně nechtěl pochodovat pěšky. Ale na táboření je to ideální.

Ráno jsem chytil další bus a přepravil se do první větší vesnice Chihuahuy: Hidalgo del Parral. Tam jsem si vyfotil místní kostely,

divadlo

a okolní kopce

a jelikož nebyl žádnej důvod se tu dál zdržovat, pokračoval jsem ještě dalších 200 km na západ, do obce Guachochi.

Dorazil jsem tam už za tmy, takže jsem jenom vylez mimo obydlenou zónu a na prvním kloudným palouku se utábořil.

Když jsem ráno vylez ze stanu, zjistil jsem, že Guachochi je stejná díra jako Parral, nicméně aspoň krajina se z rovný, suchý prérie změnila na zalesněný, skalnatý kopce.

Kostel ve vesnici tentokrát nebyl nic moc,

ale zase tam měli kaskády a vodopád,

který tak architektonický nedostatky vyvážily.

Odsud jsem se přesunul do osady Rocheachi 30 km severně, kterou jsem si před tim v mapě poznačil jako místo, kde by mělo bejt něco zajímavýho. Co jsem tim tehdy přesně myslel čert ví, protože tam krom prachobyčejnýho vidlákova nebylo vůbec nic.

Ona se, jak mi netrvalo dlouho zjistit, celkově vzato nachází v celý Chihuahue pouze dvě kloudný města, stejnojmenná Chihuahua a pak Ciudad Juárez na hranici z USA. Zbytek státu už jsou jenom bezvýznamný zapadákovy, indiánský osady uprostřed lesů a samoty v kopcích. Tedy zcela ideální kout světa na přečkání dalšího kritickýho okamžiku, a to poslední noci roku.

Z dosavadní zkušenosti tady jsem nabyl dojmu, že Mexičani všeljaký petardy, rachejtle a všeobecně vzato cokoliv, co dělá rámus naprosto zbožňujou. A na silvestrovský oslavy zřejme celej rok poctivě trénujou, protože tu něco odpalujou noc co noc. Takže dá rozum, že až tohle jejich úsilí vyvrcholí, chci od toho bejt co nejdál.

Ale to mělo zatim ještě čas. Teď jsem byl v Rocheachi a nevěděl jsem, co tam dělam ani co bych tam dělat měl. Takže jsem se vydal pěšky dál po silnici na sever, s tim že ještě něco ujdu, pozdějc se utábořim a ráno budu pokračovat zase busem až do vesnice Cusarare, kde měl bejt další vodopád, kterej jsem chtěl omrknout.

Šel jsem ale jenom nějaký dva kilometry, protože pak mi zastavilo jedno z projíždějících aut a dopravilo mě o 50 km dál na křižovatku u obce Batopilas.

Tam chlapi odbočovali, takže mě vysadili. Ještě jsem pokračoval kousek po silnici směrem na Cusarare a když se blížil soumrak zalez jsem do lesa se utábořit.

Z výhledů směrem na sever

se zdálo, že už tak pěkná krajina bude čim dál tim hezčí, takže jsem se ráno rychle sbalil a kolem dvou zapomenutých oslů

se vrátil na silnici, abych stihnul první ranní autobus a moh si tu krásu užít co nejdřív.

Nechal jsem se vysadit u odbočky k vodopádu, batoh jsem zahodil do křoví a poslední tři kilometry jsem už šel na lehko.

Cascada de Cusarare

i okolí

jsou určitě pěkný. Ale těch lidí zase! Nevim jestli je to takhle normální, nebo to bylo tim, že jsem zrovna trefil neděli, ale bylo to tam jak na Václaváku. Místní indiáni samozřejmě nesmí zůstat pozadu, takže pěšina od parkoviště k vodopádu byla obsypaná prodavačkama všeljakých náramků, amuletů a dalších zbytečností a jejich žebravýma harantama. Naštěstí jsou ale indiánky v týhle oblasti neobvykle hezký, takže jsem si moh aspoň prohlížet jejich usměvavý tváře a nevnímat ten příšernej mumraj.

Ještě co se vodopádu týče, tak soudim, že ideální čas pro návštěvu bude někdy koncem srpna, tj. těsně po nejsilnější fázi období deštů. Myslim, že tou dobou by mohla voda padat z celýho útesu a ne jenom ve dvou proudech po stranách jak je tomu teď, za sucha.

A co se týče lidí, tak stačilo ujít z Cusarare pár set metrů dál po silnici a už zase nebyl nikde nikdo. Což jsem přesně potřeboval, protože právě dnes byla ona výbušná noc. Tady v lesích to ale byla noc jako každá jiná. Kojoti a veverky petardy neodpalujou, takže jsem se v klidu vyspal a ráno moh čerstvý pokračovat dál po silnici, směrem k jezeru Arareco.

Na břehu jsem chvíli poseděl a poobědval a poté pokračoval dál na sever, kolem skal

až do vesnice Creel.

Creel je z nějakýho, pro mě nepochopitelnýho, důvodu oblíbená turistická destinace a také je veden jako “pueblo mágico”. Asi to má znamenat, že je až kouzelně nezajímavý, protože v městečku neni k vidění ale fakt vůbec nic.

Jeden důvod proč sem zavítat ale přeci existuje, a tím je vlak. Konkrétně jediný osobák v celým Mexiku. Jezdí z Chihuahuy do vesnice Los Mochis v sousedním státě Sinaloa a cestou překonává všemožný kaňony, propasti a nemalý převýšení. Zhruba 400 km dlouhá trať je samej most, tunel a začátka a jízda trvá od brzkýho rána do pozdního večera.

Celý jsem to jet samozřejmě nechtěl, ale nějakej úsek v každým případě jo. A právě pasáž mezi Creelem a vesnicí Bahuichivo, o 100 km dál na jihozápadě, mi připadala nejzajímavější. Ovšem sehnat nějaký informace o jízdním řádu, cenách a způsobu prodeje lístků byl v týhle díře nadlidskej úkol. Nádražní budova pečlivě uzavřená a veškerý přítomný osoby na peróně byli indiánky se suvenýrama. Jediný co se mi podařilo zatim zjistit, že vlak mým směrem by měl jet zejtra okolo půl dvanáctý.

Šel jsem teda za vesnici přespat a na nádraží jsem se vrátil další den dopoledne. Nástupiště bylo tentokrát přeplněný nedočkavýma cestujícíma a vlak chvíli před polednem skutečně přijel.

Ovšem, zřejmě kvůli svátkům, sestával dnes výjimečně pouze z vagónů první třídy. A první třídou já zásadně necestuji. Nehledě na to, že je dvakrát dražsí než obyčejná a navíc je třeba rezervovat lístky předem telefonicky nebo po netu. Tohle jsem se dozvěděl od jednoho z průvobčích, který mi poskytl i zbylé informace, co jsem potřeboval. Věc se měla tedy tak, že nejbližší vlak obsahující druhou třídu jede na Los Mochis ve čtvrtek (dnes bylo úterý) ve stejnou dobu a zpět na Chihuahuu poté v pátek, přičemž v Bahuichivu by měl být okolo 12:30. Lístek do druhý třídy se kupuje přímo u průvodčího a cena za tenhle muj vybranej úsek je 350 pesos a cesta trvá 4 hodiny.

No sláva, tak jsem konečně věděl na čem jsem. Čekat tady do čtvrtka by byla pitomost a zároveň nuda k uzoufání, takže jsem se rozhod jet do Bahuichiva busem, tam během následujících dvou dnů prozkoumat okolí a v pátek se vrátit zpět vlakem.

Bus dorazil na místo chvíli před setměním, takže jsem měl čas akorát na opuštění vesnice za účelem nalezení vhodného tábořiště v okolních lesích.

Ráno jsem pak prozkoumal v GPS zda je tu něco zásadního k vidění a objevil jsem jednak vodopád u 15 km vzdálené vísky Cerocahui a také vyhlídku do kaňonu kus za ní.

Do Cerocahui vedla asfaltka, takže jsem se po ní vydal. Ve vesnici jsem byl zhruba za hodinu a půl, jelikož mě na sedmým kilometru nabral jeden z místních a odvez mě až na náměstí. Tam jsem si vyfotil kostelík

a vydal se prohlídnout si vodopád.

Ten je kousek za vesnicí, v zářezu mezi dvěma kopci.

Cesta k němu neni nijak značená, takže jsem v jednu chvíli blbě odbočil a když jsem si zkracoval cestu zpět přes jednu z pastvin, vyběhli tam na mě čtyři chlapi se samopalama a zjišťovali co tam dělam a jestli je nás tu víc. Řikam, že jdu k vodopádu a že jsem si splet cestu. Oni, že v pohodě, ukázali mi kde je pěšina a dodali, že kdyby se někdo ptal, tak jsem tu nic a nikoho neviděl.

To se ví, že mě zajímalo, co to bylo za šašky, ale ptát se na to jich samotných by asi nebyl nejlepší nápad. Protože měli všichni stejný vojenský bundy, ale uniforma armády to určitě nebyla, myslel jsem si napřed, že je to nějaká guerrilla. Pozdějc jsem ale u silnice uviděl nastupovat další takový týpky do neoznačenejch aut s černýma sklama a tam už mezi nima byli i některý v obleku, takže jsem pojal podezření, že by se spíš než o partyzány mohlo jednat o drogovej kartel.

To se mi i potvrdilo, když jsem to o několik dní později zkoušel hledat na netu. Je to banda ze Sinaloy, pro kterou jsou tyhle řídce obydlený kopce ideálním místem k jejím kšeftům. Vyhánějí chudáky indiány z jejich domovů a zabírají jim pole, kde pak pěstujou drogy. Když se jim někdo postaví, tak ho zabijou a policajty mají podmáznutý, takže s tim nikdo nic nedělá. Místním teda zřejmě nezbejvá než doufat, že se někdy v budoucnu tyhle gangy vystřílí mezi sebou. Smutný.

Po týhle podivný epizodě jsem se dostal zpět na pěšinu a za chvíli už byl pod vodopádem.

No, chtělo by to zase víc vody. A taky by tam nemusely bejt natažený ty příšerný hadice.

Od vodopádu jsem se vrátil na silnici a po ní pokračoval dál na jih, kde měla časem být ta slibovaná vyhlídka do kaňonu. Zatím jsem se musel spokojit pouze s vyhlídkou na Cerocahui.

Když jsem překonal úvodní asi půlkilometrový stoupání, rozhod jsem se tady na vršku zakempit a k vyhlídce dojít další den na lehko.

Myslel jsem si, že je to nějakých 7 kilometrů, jenže v GPS je to zakreslený na blbým místě a ve skutečnosti to bylo ještě o dalších 10 km dál, takže se z toho vyklubala pěkná tříhodinová procházka. Ale myslim, že to za to stálo.

Kaňon je to totiž řádnej a vyhlídka parádní.

Na místo se sice vybírá vstupný 25 pesos, ale já si sebou prozřetelně nevzal žádný prachy, takže jsem to měl zadara.

Ač bych se tam vydržel kochat klidně dvě hodiny, moc jsem se tam zdržovat nemoh, protože mi zbejval čas tak akorát na to, abych se za světla stih vrátit ke stanu.

Vyrazil jsem teda zpět, ale nakonec jsem byl tý štreky zase ušetřen. Asi kilometr za vyhlídkou jsem stopnul auto, který jelo do Cerocahui a řidič mě tak moh vysadit až u tábořiště.

Když jsem tahkle získal dvě a půl hodiny času, rozhod jsem se ještě ujít co půjde zpět směrem na Bahuichivo, abych měl jistotu, že nezmeškam zejtřejší vlak. Dostal jsem se na 12. kilometr, kde jsem se na vršku u silnice, mezi krávama a s výhledem na skály, utábořil.

Ráno jsem si ještě vyfotil další skálu, co vypadá jak medvěd, která byla z druhý strany mýho nocležiště

a za dvě hodiny už jsem byl na nádraží v Bahuichivu.

Vlak přijel plus mínus na čas, tentokrát byla obsažena i druhá třída, takže mi už nic nebránilo vydat se na mou první (a nespíš taky poslední) americkou cestu po železnici. Lístek jsem si nakonec koupil až do San Juanita, tj. další stanice 40 km za Creelem, jelikož tenhle poslední úsek vycházel vlakem dokonce levnějc než autobusem.

Vagóny byly dost obsazený, takže než abych někde hledal volný místo, hodil jsem si věci do jídelního vozu a sám se přesunul na úplný konec vlaku, kde byl otevřenej průchod ven do krajiny a kde jsem tak měl ideální pozici pozorovat a dokumentovat všechnu tu okolní parádu.

Ve stanici Divisadero

pak vlaky vždy na 20 minut zastaví a lidi se můžou jít ven pokochat výhledem do kaňonu Barranca del Cobre. Taky jsem šel a vyhlídka byla stejně úchvatná jako ta včerejší.

Do San Juanita jsme dorazili už za tmy, takže jsem musel hledat místo na spaní v neznámý krajině víceméně poslepu, ale úspěšně jsem to zvlád i v těhle podmínkách.

Cesta vlakem byla celkově super zážitek a určitě bych to každýmu doporučil. Je to sice trochu dražší a výrazně pomalejší než autobusy, ale rozhodně to za to stojí.

Ráno jsem zjistil, že San Juanito

je stejně nezajímavý jako Creel a navrch plný smogu, takže jsem koukal co nejdřív z toho hnusu vypadnout. Autobusová zastávka byla na druhým konci vesnice, kam se mi nechtělo vracet, tak jsem vyrazil pěšky, s tim, že zastavim bus někde cestou.

Jenže jsem byl zase dřív naložen a odvezen kam jsem potřeboval jedním z ochotných řidičů. Konkrétně jsem se nechal vysadit na křižovatce San Pedro, kde jsem počkal na spoj do obce Basaseachi, jejíž přilehlé okolí slibovalo kombinaci dalšího pořádnýho kaňonu s pořádným vodopádem a to se prostě vynechat nesmí.

Do vesnice jsem dorazil jako obvykle chvíli před setměním, takže jsem pospíchal, abych byl utábořen co nejblíž vodopádu a moh si vše vychutnat brzy ráno, kdy bude místo prosto ostatních návštěvníků. Co čert nechtěl, zase jsem totiž trefil neděli. Stan jsem postavil asi kilometr od vodopádu, za vstupní branou do areálu a ukryt mezi stromi a skalami.

Ráno jsem vyrazil hned za svítání, kdy mosty byly ještě namrzlé

a park dle předpokladu zcela opuštěný. Z vršku se z vodopádu moc vidět nedá,

ale kaňon pod ním dává tušit, že je to salto vážně pořádný. Však má taky skoro půl kilometru.

Bylo tedy třeba slézt několik set metrů dolů k vyhlídce

či až k patě vodopádu,

kde se dá vidět ještě druhá, o poznání menší kaskáda.

Působivý je to dost.

Odtud jsem vylezl zase zpět nahoru a poté ještě výš k vyhlídce do kaňonu.

Zase úžasný. Co dodat?

S prohlídkou jsem byl hotov okolo půl desátý a překvapilo mě, že na místě stále nebyl žádný další návštěvník. Ale je fakt, že Basaseachi je zapadákov uprostřed ničeho, 300 km od Chihuahuy, tak to asi chvíli trvá sem dorazit. A nebo tahle nádhera prostě nikoho nezajímá a radši si zajedou prohlídnout magickej Creel…
Zpátky na silnici jsem byl okolo půl jedenáctý a jelikož jsem tu neviděl žádnou zastávku, šel jsem holt zase pěšky, směrem na Chihuahuu, s tim, že to nějak dopadne.

A dopadlo to nad očekávání skvěle. Po nějaký půlhodině chůze mi zastavil chlapík a odvez mě nějakých 200 km, až do Cuauhtémocu. Ještě mi dal pití a sušenky na cestu a chtěl mi dát i nějaký prachy, ale to jsem s díky odmítnul. Stejně jako už několikrát dřív. Jídlo nebo nocleh je věc jiná, ale peníze bych sám nějakýmu cizímu šupákovi v životě nedal, tak si je ani nechci brát.

V Cuauhtémocu byl tenhle kostel

a pak už zas nic, takže jsem našel autobusák a vydal se dál. Na cestu do Chihuahuy už bylo pozdě, honit tam ubytování někdy za tmy se mi nechtělo, čili jsem se nechal vysadit někde v půli cesty, uprostřed nekonečný pláně.

Místo se sice jmenuje El Mirador, žádná skutečná vyhlídka tam ale neni. Přenocoval jsem tedy tady na poli a ráno dalším busem pokračoval do Chihuahuy, ukončit tuhle část putování a zase si dát chvíli oraz.

Chihuahua je docela pěkný město, v rámci tohodle státu nadstandard, v rámci Mexika takový o něco hezčí Durango. Na náměstí je povedená katedrála

a v okolí pár dalších kostelů, monumentů a historických budov.

Ubytování jsem tu sehnal zatim nejlevnější za celou dobu v Mexiku. Je to domek na 12. ulici, bydlí tam stará indiánka s čoklem a účtuje si 60 pesos za den. Čtvrť je to možná trochu pochybná, ale tohle odmítnout, tak si můžu na čelo nechat vytetovat “idiot”.

Chihuahua je kraj na toulání se přírodou podle mě zcela ideální a zasloužila by, abych jí věnoval víc, než mizerný dva tejdny. Jenomže čas do odletu se mi neúprosně krátí, takže musim holt trochu chvátat. Teď už to zase stočim zpět k jihovýchodu, v následujících dnech přijdou na řadu státy Coahuila a San Luis Potosí.

Mnohaměsíční výprava napříč andskými zeměmi