Honduras (15.8. – 3.9. 2017)

Hondurasský celník mi naštěstí potvrdil to samé, čím mě vyprovodili z Nikaraguy, čili výstupního razítka skutečně netřeba a 90 dní nemam překročit do odchodu z Guatemaly. Dál po mně chtěl 3 $ vstupní poplatek a když viděl jihoamerický razítka tak i potvrzení o očkování proti žlutý zimnici. No konečně aspoň někdo. Už jsem si myslel, že to byly vyhozený prachy. Celník zkontroloval očkovák, shrábnul prachy, já dostal vstupní razítko plus potvrzení o zaplacení a moh jsem vyrazit objevovat krásy další země v pořadí.

Do prvního osídlení jménem San Marcos to bylo od hranice 10 km a jelikož jediná možnost dopravy byly opět pouze předražený maršrutky, šel jsem pěšky.

Už tady na začátku byla okolo silnice vidět typická hondurasská krajina, což jsou zelený, buď zatravněný nebo zalesněný, kopce.

Podobné scenérie se pak vyskytují v podstatě všude, kde jsem v Hondurasu byl. A jelikož tu i hojně rostou borovice, dost mi to tak připomínalo kopce někde u nás.

Z toho taky vyplývá, že pokud se vám v takové krajině líbí (mě jo), bude se vám líbit zřejmě celý Honduras. Pokud ne, máte smůlu a bude vám to tu pravděpodobně připadat dost hnusný. Možná se i poblejete.

V San Marcos jsem byl asi za hodinu a půl (poslední 3 km mě svez na korbě jeden z okolojedoucích řidičů) a protože byl zrovna čas oběda dal jsem si nádrž polívky a pak šel do parku na net zkoumat, co je v okolí zajímavýho.

Zjistil jsem, že na kopci nad vesnicí by měl bejt park v ruinách starý pevnosti, čili jsem se hned vypravil to omrknout. A skutečně tam jakýsi kamenný hradby a půdorysy staveb byly. Prostě takový ty klasický “zbytky husitskýho opevnění”, který jsou u nás roztroušený různě po lesích.

Jelikož park byl dost velkej, než jsem ho úplně prolez uplynula asi hodina a půl a to znamenalo, jak jsem později ve vesnici dozvěděl, že mi ujel poslední levnej bus do Cholutecy, kam jsem se chtěl dál přesunout.

Inu vrátil jsem se teda do pevnosti a začal si blízko ní stavět stan, s tim, že odjedu ráno. V parku byl krom pevnosti taky jeden klasickej barák a děcka z něj mě samozřejmě za chvíli vypátraly a hned mě přesvědčovaly ať si přesunu stan blíž k domu, že tam, kde jsem teď jsou hadi a v noci se tam potulujou feťáci. Řikal jsem, že je mi to fuk a že jsem línej to přesouvat, ale za chvíli mě přišla přesvědčovat už i jejich máti, tak jsem teda povolil. Děti mi dokonce stan a kus věcí pomohly přenést, takže to stěhování nakonec nebyl až takovej opruz.

Vybraly mi místo u jednoho z přístřešků, kde mě prej určitě nebude nic obtěžovat. Jo, nic kromě vás, pomyslel jsem si, ale držel jsem hubu a jenom poděkoval za pomoc s přesunem. No a když jsem stan znovu ukolíkoval a srovnal si věci už byla harance zpátky a hned mě začly bombardovat spoustou otázek. Naštěstí to trvalo asi jenom půl hodinky a pak jsem měl klid, protože musely do kostela na nějakou večerní akci a než se vrátily už jsem spal.

Ráno jsem posnídal ve vesnici místní klasiku, což je míchaný vejce, maso, banán, avokádo, fazolová kaše a kukuřičný placky. A to znamená, že Honduras je první zemí od Bolívie na sever, kde rejže neni povinnou součástí každýho jídla. Konečně. Tady vládnou fazole a předevšim kukuřice.

Poté jsem se teda okolo dalších a dalších zelených kopců

přesunul busem do Cholutecy, kde jsem chtěl původně přespat aspoň jednu noc. Ovšem poté, co jsem nenašel levnější ubytování než za 190 lempir/noc (1 lempira = 1 koruna), rozhod jsem po prohlídce historickýho centra

pokračovat dál.

Další kandidát v pořadí bylo San Lorenzo. Tady sice mají pěknej kostel

a sochy všeljakých zvířat na náměstí,

ale s ubytováním je to tu ještě horší než v předchozí Cholutece. No, nezbývá než pokračovat dál.

Před tim jsem ale ještě zašel prověřit k jedné zátoce jaký mají v Hondurasu moře

Odpověď zní: Špinavý a smradlavý. Aspoň tenhle úsek teda určitě.

A taky jsem odsud poslal pohledy, na kterých už zase byly, po nikaragujských příšernostech, vyfocený věci, který bych tam normálně čekal.

Ze San Lorenza jsem se tedy přesunul ještě do Nacaome,

kde už jsem musel chtě nechtě zůstat, protože se začínalo připozdívat. Ovšem ani v týhle díře žádný normálně naceněný ubytování nebylo, tak jsem zamířil směr blízká řeka s tim, že si někde na břehu postavim stan.

Než jsem ale k řece stihnul dojít, odchytil mě jeden z místních a ptal se, co mam v plánu. Vyložil jsem mu svuj úmysl a on povídá ať dál nechodim, že se u řeky ometaj všeljaký pochybný individua, který by mě mohli chtít okrást a ať si postavim stan radši u jeho baráku, kde mě nikdo nemůže otravovat. To se mi zdálo rozumný, takže jsem šel s nim.

Na místě mi pak nabíd, že jestli se mi nechce stavět stan, můžu přespat buď v hamace, nebo na matraci na korbě zaparkovaný Toyoty. Obojí bylo pod střechou a zároveň na otevřeným prostoru, což bylo lepší než uzavřenej stan, kde bych se potil jako prase.

Dostal jsem něco k jídlu, chvíli jsme si ještě povídali a pak jsem se rozhod zkusit hamaku, ve který jsem zatim nikdy nespal. Ovšem zanedlouho mi začlo vadit, že nemůžu změnit polohu, takže jsem se přesunul na matraci, kde jsem spal v pohodě až do rána. Během předchozích tejdnů už jsem párkrát uvažoval, že bych si koupil nějakou tu hamaku jako alternativu ke stanu do míst, kde je moc horko nebo kde neni rovnej terén. Tak aspoň teď vim, že to nemá smysl, protože bych se v tom prostě nevyspal.

Ráno jsem dokoupil na trhu nějaký zásoby a přemejšlel kam dál. Chtěl jsem se klasicky vyhnout hlavnímu městu Tegucigalpa, ale když se člověk podívá na místní silniční síť, vypadá to, že to snad ani nejde. A taková nemožně vypadajicí věc je ta správná výzva, takže plán byl v tu ránu jasnej. V mapě jsem objevil, že podél hranice se Salvadorem a pak dál na sever by měly vést okresky až do města Comayagua, které už opět leží na hlavním tahu od Tegucigalpy. Úsek mezi Salvadorem a Comayaguou je dlouhý nějakých 120 km, ale zásob jsem měl dostatek i kdybych to měl jít celý pěšky, takže mi už nic nebránilo vyrazit.

Z Nacaome jsem dojel busem k hraničnímu přechodu a odtud vyrazil pěšky po polní cestě směr Goascorán, což byla první vesnice na trase.

Asi po dvou kilometrech mě polňačka vyvedla na novou, ještě ne zcela dokončenou, silnici, kterou jsem neměl v žádný mapě a která měla po dostavění vést od hranice právě do Comayaguy. Nějaký auta i autobusy už po silnici jezdily, takže onen 120 km dlouhý přesun najednou začal vypadat mnohem jednoduššeji než se původně zdálo.

Silnice sice vedla okolo veškerých vesnic na trase, nicméně do Goascaránu jsem stejně odbočil, abych zjistil od místních jak je to teda přesně s dopravou dál na sever, případně jestli by se vesnici našlo nějaký ubytování. Značnou část dne jsem totiž strávil v Nacaome na netu, kde jsem vytvářel články o Nikarague a do Goascaránu jsem se tak dostal až okolo čtvrtý odpoledne.

Vesnice ovšem byla totální zapadákov, takže o nějakým hostelu jsem si moh nechat leda zdát. Vypadalo to tim pádem, že budu muset jít hledat nějakej vhodnej flek na stan. Jenže to by mě nesměl ve vsi na kus řeči zastavit místní pastor Santos. Hned jak zjistil, že hledam místo na přespání, nabíd mi, že můžu zůstat v jeho kostele, že je tam i voda a sprcha a nebudou mě tam šikanovat komáři a gnus. To se ví, že jsem neodmít.

Od Santose jsem taky hned vyzjistil jak je to s tou dopravou. Od hranice jezdí busy jenom do následující, 15 km vzdálený, vesnice Aramecina. Odtud je třeba vzít si mototaxi (čili jít pěšky) do další obce Caridad (10 km) a odtud prý už zase jezdí bus až do Comayaguy. No, tak to nevypadá vůbec špatně a jestli se nic neposere, moh bych bejt v Comayague už zejtra.

Santos se naoplátku zeptal jakýho jsem vyznání (překvapivě). Přiznal jsem mu na rovinu, že v žádný bohy nevěřim. Nechtěl jsem mu lhát a navíc by to stejně poznal. Jak to slyšel, hned ucítil šanci obrátit mě na víru a začal mi vykládat nějaký báchorky z Bible. Po chvíli pokračoval nějakým proslovem o spasení (salvacion), na což jsem prohlásil, že to musí bejt super pocit bejt tak blízko Spasiteli (Salvador) a ukázal jsem směrem k hranici. Santos se začal smát a asi mu došlo, že ze mě nová ovečka v jeho stádu nebude, protože už mi další moudra nevyprávěl a dal mi akorát nějakou brožuru, kterou si mam přečíst a možná pak najdu Ježíše. Knížtičku jsem později nechal v hostelu v Comayaque a přenechal tak čest dojít spasení někomu z ostatních.

Od pěti do šesti měl Santos v kostele hodinu teologie, kde jsem nechtěl oxidovat, takže jsem čas využil k objevování krás vidlákova

a k dokončení práce na netu, když jsem zjistil, že tu maj internetovou kavárnu.

Po šestý jsem se vrátil do kostela, kam mi Santos mezi tim přines něco k snědku a dal mi klíč od hlavní brány, abych se moh na noc zamknout. Poděkoval jsem za všecko a uložil se ke spánku. Nakonec jsem spal jenom v zahradě kostela, uvnitř bylo moc vedro a navíc, stejně nemam v kostele co pohledávat.

Ráno jsem šel Santosovi vrátit klíč a dostal jsem na oplátku jabko. Když jsem pak o tom přemejšlel, došel jsem k závěru, že to bylo vůbec první jablko, který jsem v Americe měl.

Zastávka busu byla hned vedle Santosovo baráku, ale než stihnul přijet, jel okolo nějakej Santosův kamarád a shodou okolností právě do Arameciny, takže mě vzal sebou.

Aramecina byla stejnej zapadákov jako Goascorán,

takže jsem pouze prověřil informaci, že do Caridad je třeba jít pěšky a pak hned vyrazil.

Po silnici a v pěkný krajině

cesta ubíhala rychle, takže za necelý dvě hodinky jsem byl na místě.

Bus jel za hodinu a půl, v jednu a já se tento čas rozhodl věnovat osvědčenému nicnedělání.

V jednu se skutečně objevil bus a za nějaký tři hodiny jsme byli v Comayague. Z autobusáku jsem vyrazil směrem, kde bych čekal centrum. Okolojedoucí cyklista se ptal, jestli potřebuju s něčim poradit, tak řikam, že hledam nějakej levnej nocleh. Začal mi popisovat kudy jít, ale za chvíli to začlo bejt dost komplikovaný, tak mě pro jistotu na místo rovnou doprovodil. Pokoj stál 150 L, ale měl jsem vlastní koupelnu a i pár švábů jako společnost, asi abych se necítil tak sám. Zaplatil jsem za dvě noci a šel se v poslední hodince světla trochu porozhlídnout po městě.

Comayagua má jakožto koloniální město pěkný historický centrum s katedrálou,

pár menšími kostely

a dalšíma zajímavostma.

Z Comayaguy jsem vyrazil do kopců severovýchodně od města, kde měly být k vidění nějaký ty vodopády. K nim to ale bylo daleko, takže jsem na místo dorazil až další den. Přesnou polohu jsem neznal, ale místní obyvatelé mi poradili kudy se dát, avšak taky dodávali, že přístupová cesta je v dost mizerným stavu a že až nahoru se možná ani nedá dostat. No to bych se na to podíval.

Inu, popravdě, cesta skutečně je v dost mizerným stavu. Ale o to je zábavnější. Na jejím začátku je dokonce jakási prastará turistická cedule, upozorňující na vodopád. Od ní vede pět schůdků nahoru a zbytek je strženej sesuvem. Podobných míst je dál ještě několik, ale vždycky se to dá nějak prolézt. Cesta několikrát křižuje řeku a je tak vidět několik menších vodopádů

než se přijde k tomu nejvyššímu na konci

Řeka je navíc krásně čistá, takže se z ní dá rovnou pít a člověk tak sebou nemusí tahat nahoru žádný tekutiny. Hondurasští to ale zřejmě vidí jinak, což dokládá hromada prázdných flašek rozházených okolo vyhlídkovýho místa.

Místní jsou celkově vzato dost řádnej dobytek, co se nakládání s odpadem týče. Možná ještě horší než v Nikarague a možná i než v Peru. Identifikovat místa, kam někdy vstoupila noha místního občana je velmi snadné: vždycky se tam bude válet nějakej pytlík, obal nebo flaška. Kupříkladu takovej Santos měl dva metry od sebe odpaďák, ale stejně hodil igeliťák od  vody radši na zem, do kostelní zahrady. A to je člověk vcelku na úrovni, tak jak to pak asi vypadá mezi tou primitivnější sortou?

Od vodopádu jsem pokračoval směrem na vesnici San Jeronimo, která ale opět nebyla úplně blízko, takže mi chybělo urazit ještě deset kilometrů, když jsem se musel utábořit.

Z 10 km jsem ale další den ušel jenom dva a zbytek mě svez okolojedoucí řidič. Ze San Jeronima

jsem se busem vrátil zpět do Comayaguy a odtud jsem hned stejným způsobem pokračoval přes další kopce

dál na západ, do města La Esperanza. To je další místo s pěkným historickým centrem, kostelem

a kapličkou

nad kterou je kopec s vyhlídkou na celý město

Poté, co jsem jim to všechno vykoukal, jsem se vypravil zpět na autobusák zjistit, jak je to s dopravou na jih, k obci Marcala. Mým dalším cílem byla totiž vesnička La Estanzuela, 6 km před Marcalou, blízko který se nachází další z hondurasských vodopádů. S dopravou to ale bylo na hovno. Jezdily tam pouze předražený a nepohodlný maršrutky, busy žádný, takže to vypadalo, že si těch 25 km budu muset dát pěšky.

Tak jsem vyrazil a naštěstí mě asi tři kiláky za městem nabral na korbu jeden z řidičů a odvez mě až k odbočce na Estanzuelu. Do vesnice je to odtud asi 2 km a k vodopádu další kilák, takže za půl hodiny jsem byl na místě.

Vodopád je tentokrát taková ta široká kolmá stěna a vypadá opravdu pěkně

stejně pěkná je i okolní krajina

a také jeskyně Gruto de Gigante, která je k vidění kousek od vodopádu

Okolo vodopádné řeky je spousta rovnýho místa na stan, takže nebylo co řešit a hned jsem se utábořil. Řeka i okolní potoky byly po dešti špinavý jak prase, takže pro vodu jsem si došel do vesnice, kde mi jí ochotně poskytli.

Ráno jsem se vrátil na silnici pěšinou po opačným břehu, čimž jsem se vyhnul vesnici a ušetřil asi kilák cesty. Na silnici jsem se ještě zeptal postávajícího týpka, jestli je něco zajímavýho k vidění taky v Marcale a když mi bylo řečeno, že ne, vydal jsem se zpět k La Esperanze.

Zase jsem stih ujít tak tři kilometry a zastavil mi jeden z ridičů a odvez mě zpátky do města. Odtud jsem odjel busem do dalšího města v pořadí, Gracias.

Zase tu mají pěkný koloniální centrum s kostely a dalšíma historickýma budovama

a tentokrát je tu navíc i pevnost San Cristobal, střežící město před nájezdy loupeživých samurajů, křováků a komunistických nacistů.

Tohle město se tváří nějak víc turisticky než předchozí, avšak žádnýho zahraničního návštěvníka jsem tu neviděl.

Pár kilometrů od Gracias se nachází národní park Caleque, jehož součástí je i nejvyšší hondurasský vrchol Cerro Las Minas a právě sem jsem se rozhodl zamířit dál. Už jenom proto, abych si trochu odpočnul od všudypřítomnýho horka.

Prvních pět kilometrů cesty a půl kilometru převýšení mi ušetřil řidič náklaďáku, co jel zrovna nahoru a vzal mě sebou. Následující 2 km ke vstupu do parku vedly  už po polní cestě a dál už následovaly jenom pěšiny. U návštěvnickýho centra jsem se dozvěděl, že je uvnitř zakázáno tabořit kdekoliv mimo tři vyhrazená místa, ale vzhledem k tomu, že v parku kromě mě žádný další turisti nebyli a nejspíš taky nikdo kdo by je kontroloval, tábořil jsem si vesele, kde se mi zachtělo, bez jakýchkoliv problémů.

Jinak park sám o sobě je parádní místo. Borovicový lesy

divoký, čistý řeky,

vodopády,

kytičky,

když počasí dovolí, tak i výhledy

a hlavně klid. Místo mi připadalo dost jiný než typická krajina Střední Ameriky. Spíš jak kdyby to sem někdo dovez ze Slovenska.

V parku jsem strávil tři noci a pobyl bych i dýl, ale bohužel jsem neměl dostatek zásob. Prostě jsem nečekal, že to tu bude tak dobrý.

První noc jsem tábořil na vyhlídce na vodopád Santa Lucia,

další den jsem pokračoval k odbočce na vyhlídku k Cerro Gallo, ze který nakonec nebylo vidět vůbec nic zajímavýho a kam jsem šel nalehko, pouze s telefonem a jelikož pěšina vypadala dost nepoužívaně, na zpáteční cestě jsem se nějak zamotal a stezku úplně ztratil. Než jsem se znova našel mi trvalo asi 2 hodiny, nicméně aspoň jsem nafotil spoustu vodopádů v korytě kterým jsem prolejzal.

Jelikož sem nevede žádná přístupová cesta a vůbec je tam terén dost zarostlej a neschůdnej, je dost možný, že jsou to zatim jediný fotky z těhle míst. Takže máte exkluzivní tip na návštěvu pěknýho místa, o kterým nikdo neví.

Ve zbytku dne jsem se pak dohrabal na již avizovaný nejvyšší vrchol. Cestou jsem taky potkal jediný další lidi za celou dobu v parku. Byla to parta nějakých pomocníků parku, který u jednoho z kempovišť prováděly jakýsi opravy.

Nejvyšší hora Cerro Las Minas měří dechberoucích 2849 m

a stejně dechberoucí jsou i výhledy z ní:

Na vrcholu jsem i přespal, ale ten mrak za celou dobu nezmizel.Naštěstí jsem sem nelez kvůli výhledům, nýbrž kvůli klimatu, takže jsem nebyl výsledkem nijak zvlášť zklamaný. Teplotní podmínky jsou tu fajn, však to má taky k ideálním třem tisícům hodně blízko. Čili účel splněn.

Poslední den jsem sestupoval druhou stranou hřebene směrem na obec La Campa a jelikož tady nebyla cestou žádná voda, musel jsem slézt až k prvním domkům. Tam jsem pak objevil jak pitnej potok, u kterýho se dalo navíc tábořit, tak i další důmyslně ukrytej vodopád, o kterým ví zřejmě jenom místní

Když jsem další den kráčel zpátky do Gracias, vypadalo to, že vrcholový mrak nad Las Minas už konečně zmizel:

Ovšem stejnětak jsem už dávno zmizel z vrcholu já, takže mi to bylo prd platný.

Cestou jsem ještě nafotil nějakou tu obří havěť

a z Gracias jsem se přepravil přes novou sadu zelených kopců

do města Santa Rosa de Copán. Budu se opakovat, ale i Santa Rosa měla na náměstí pěknej kostel

a okolo něj stejně pěkný historický centrum.

Jelikož je Santa Rosa první trochu větší město blízko populárního ruinoviště Copán, bylo to taky první (a jediný) místo v Hondurasu, kde jsem viděl nějaký další turisty. Ve městě se mi líbilo a pán na trhu mi poradil, kde se levně ubytovat (120 L/noc), tak jsem zůstal rovnou tři noci. Zase mi dělali společnost švábi, bez nich by to tu asi nebylo ono. A docela mě překvapilo jakou práci dá tyhle potvory zabít. Nejen že jsou fest odolný, ale když chtěj, tak taky pěkně rychlý.

V Santa Rose je jinak krom historickýho centra k vidění ještě jakejsi vyhlídkovej pahorek

na jehož vrcholu je maketa mayský sochy, jejíž originál lze pravděpodobně vidět v ruinách

Druhá taková socha je pak umístěná dole u silnice, na příjezdu do města.

Dny v Santa Rose jsem chtěl původně věnovat psaní článků o Hondurasu, ale jelikož jsem měl na pokoji dobrej signál z wifi, radši jsem místo toho čuměl na filmy a nenapsal skoro nic. Takže pracovní morálka na bodu mrazu. Ale tak je to jedině správně. Jenom blázen by pracoval, když se může flákat.

Ze Santa Rosy jsem vyrazil busem na jih, do vesnice San Marcos,

blízko který se měl dle informací na netu nacházet další vodopád, jménem Las Golondrinas. Ovšem jeho polohu nijak zjistit nešlo, tak jsem doufal, že mi poradí místní. Ti mě poslali na pastviny kousek za vesnicí, kde údajně je, to co hledam. Jenže tam jsem našel pouze menší, nicméně pěknou, kaskádu v skalním korytě

a velký vodopád z fotek se mi nikde najít nepovedlo. Prolez jsem asi další dva kilometry podél říčky, ale bez výsledně.

Když jsem se pak výš znova ptal na vodopád jedný paní a ukázal jí i fotku toho, co je dole, řikala, že tohle je ten vodopád a nic dalšího už neni. Hledání jsem tim pádem zabalil a místo něj vybalil stan, jelikož už bylo chvíli před soumrakem. Čert ví odkud ty fotky na netu teda vlastně jsou. A vůbec, kdo by stál o vodopád, když může mít žábu.

Další den jsem vyrazil ze San Marcos do Ocotepeque, kde jsem si chtěl prohlídnout kostel ve starým městě a pak se přesunout přes blízký hraniční přechod do Salvadoru.

Co se Ocotepeque týče, tak nový město je nuda a starý nevzhledná díra. Aspoň ten kostel je pěknej, ale je tak blbě posazenej, že nejde ani pořádně vyfotit.

Přesun do Salvadoru jsem se pak rozhodl ještě odložit, protože jsem ze silnice zahlíd tuhletu skálu:

a rozhod se, že na ní zkusim vylézt a pokochat se vyhlídkou, která ze zdola vypadala dost slibně. Jestli až nahoru vede nějaká cesta jsem nevěděl, ale pod skálou jsou do dost slušný vejšky rozmístěný pole a aspoň k nim nějaká cesta určitě vést musí.

Jelikož nahoru to byl asi kilák převýšení, ušel jsem ten den už jenom půlku a na plácku u čistýho potoka mezi polema jsem se utábořil.

Druhej den jsem pokračoval vzhůru i s báglem, jelikož jsem si řikal, že by bylo fajn se nahoře utábořit. Zemědělci na nejvýše položených polích mi pak sdělili, že cesta vede skutečně až nahoru ( a ukázali mi přiblizně kudy), že tam lidi lezou dost často a že je tam i jeskyně, kde se dá přespat. Krom těch častých návštěv to teda byly samý dobrý zprávy.

Ovšem co mi farmáři neřekli (protože to nejspíš považovali za naprosto nepodstatný) je, že les mezi polema a vrcholem je plnej ne právě malých pavouků (některý kusy měly, řek bych, až 10 cm), který maj sítě upletený přes cestu a v těch sítích jich kolikrát dřepí doslova hejna. Z toho jsem teda radost vůbec neměl. Aspoň, že to byly jenom nějaký snovačky a ne vrcholně odporný chlupatý tarantule. Přes ty by mě nahoru nikdo nedostal ani za nic.

Opatřil jsem si teda patřičně dlouhou větev, aby na mě náhodou nějaká z těch bestií nespadla a s ní trhal pavučiny v cestě a odhazoval pavouky do stran. Díky týhle práci navíc se mi doba vzestupu značně protáhla, ale jinak to nešlo. A nakonec to určitě stálo za to, protože vyhlídka z vršku je opravdu parádní:

a navíc máte rozhled do tří zemí najednou, je vidět Salvador,

Honduras

i nějaký kopce z Guatemaly.

Trošku to kazila akorát banda místních mladých vořežprutů, který vylezli nahoru někdy přede mnou a teď tam dělali toliko bordel, halekali a rozhazovali odpadky. No co se dalo dělat, skopnout dolů jsem je nemoh, ač bych to udělal s největší radostí.

Co se týče místa k táboření, tak nahoře bohužel žádný použitelný nebylo a ona zmiňovaná jeskyně byla vlkhá díra

Pokochal jsem se teda ještě znova vyhlídkou a vyrazil zpátky dolů. Mezitim co jsem se nahoře rozhlížel, tam vylezlo možná dalších deset Hondurasců či Salvádorců, takže šutr je vskutku cílem dost oblíbeným.

Dole jsem se utábořil na stejným místě odkud jsem ráno odešel a nakonec, protože jsem tam měl vodu a klid, jsem tam zůstal ještě další dva dny a konečně sepsal tyhle řádky.

Třetí zářijový den ráno jsem pak vyrazil směr hraniční přechod El Poy, abych provedl dlouho odkládaný přesun do Salvadoru. Na hondurasské straně jsem tentokrát překvapivě nic neplatil a dostal dokonce i výstupní razítko. Tak snad ani v Salvadoru nebudou poplatky moc mastný, protože mam posledních 13 $ hotovosti a bankomat klasicky široko daleko žádnej.

Mnohaměsíční výprava napříč andskými zeměmi