Když jsem si šel pro vstupní razítko na kostarický straně, nechtěl už sice celník žádný kopie pasu, zato ale chtěl nějakej doklad o opuštění země. Nic takovýho jsem samozřejmě neměl a on spustil, že bez toho mi nemůže razítko dát a že to přece vyžadujou takhle všude. Řikam mu, že to rozhodně ne, že je Kostarika naopak první zemí, kde se s timhle požadavkem setkávam a že doklad nemůžu mít z toho prostýho důvodu, že nevim kdy a kudy přesně Kostariku opustim. On furt dál něco brblal, mezi tim mi dal k vypsání nějakej formulář ve stylu starý dobrý migrační karty, šel si někam zavolat a když jsem mu papír dával vyplněnej, tak mi dal pas i s razítkem a tvářil se jak kdyby mi prokázal nevim jakou laskavost. Prostě byrokratickej pablb první třídy.

První kostarický osídlení, vesnice Sabalito, je od hranic vzdáleno 6 km. Z čáry tam jezdí bus, ale vzhledem k tomu, že na hranicích neni žádnej bankomat, ani směnárnu jsem neviděl a o možnosti platit dolary jsem nevěděl, šel jsem pěšky, neboť jsem si myslel, že nemam jak bus zaplatit. Nicméně už asi po kilometru mi zastavil z Panamy jedoucí Kostaričan s rodinou a do Sabalita mě odvez. Vysadil mě přímo u bankomatu, ukázal mi taktéž kde koupit lístky na bus dál do vnitrozemí a informoval mě, že lidi v Kostarice už jsou zase klasicky srdeční a přátelský a že s nadutcema z Panamy maj společný tak maximálně vzezření.

Poděkoval jsem za všecko, rozloučil se a šel si vybrat colony a omrknout vesnici. Vesnice nic zajímavýho nenabízela a jelikož bylo už pozdní odpoledne, rozhod jsem se nechat cestování na ráno a jít hledat místo na stan. To jsem objevil asi 2 km od vesnice. Přímo u řeky byl ideální plácek ukrytej od všech pohledů a izolovanej od ruchu ze silnice. Dal jsem si koupel, uvařil večeři a šel spát.

Ráno jsem se vrátil do Sabalita a hned pořídil lístek na autobus do San Isidra, ležícího asi 150 km dál na západ. Měl jsem totiž v plánu vyrazit odtamtud k hoře Chirripó a opět tak utéct vlně veder. Chlápek od lístků, se kterým jsem se o tom taky bavil, mě informoval, že hora je v národním parku a že je třeba se předem zaregistrovat na netu, jinak tam člověka nepustí. A napsal mi adresu, kde tak můžu učinit.

Do odjezdu busu zbejvala hodina, kterou jsem využil k nákupu všech tří značek místního piva v supermarketu přes ulici a následně jejich degustaci. S radostí mohu konstatovat, že Imperial a Pilsen se pitelností vrátily na úroveň většiny jihoamerických zemí, tj. neurazí, nenadchne a do člověka snadno teče. Prostě takovej Gambáč. Třetí pivo, Bohemia, je pak spíš z toho panamskýho soudku. Bohužel ale zároveň pivo neni v Kostarice zrovna nejlevnější (malá plechovka 650 colonů, velká 850), takže si ho zřejmě moc dopřávat nebudu.

Bus vyrazil přesně na čas a za tři hodiny už jsme byli v San Isidru.

Tam jsem strávil zbytek dne dopisováním reportáže a informací o Panamě, v průběhu si dal taky oběd a večeři na místní tržnici, obojí po 1000 colonech a večer se přesunul přenocovat na něčí pastvinu u řeky za vesnicí.

Ráno jsem si dal na trhu ještě snídani, abych to měl komplet a vydal se do místní internetové kavárny Uranus (ano, velmi vtipné…) nahrát články na net a zjistit jak je to s registrací do hor. Když jsem ale zjistil, že za den v parku u Chirripó chtějí 18 $ a s ostatníma chráněnýma územíma se to má dost podobně, bylo nutný veškerý plány poněkud překopat. Začal jsem teda pátrat, co pěknýho se dá v Kostarice vidět zadarmo a našel jsem tenhle článek. Větsina míst v něm zmíněná vypadala pěkně a než abych sám něco složitě a narychlo vymejšlel, jal jsem se pro zatím kopírovat kroky autora s tim, že pozdějc snad objevim ještě dalšího sám. A jelikož mě vybíráním tak neuvěřitelných částek za prohlídku přírody pěkně nasrali, rozhod jsem se taky, že všechny noci zde budu trávit ve stanu, ať jim tady necham peněz co možná nejmíň.

Nejblížší místo zmíněné v článku byl vodopád u obce Quepos a k němu jsem se tedy rozhodl vydat nejdříve. Ze San Isidro sice jezdil do Quepos přímej bus, ovšem odjezd byl až o půl čtvrtý, takže na místo jsme dorazili současně se soumrakem.

Stan jsem si postavil v opuštěný zahradě na konci přímořský promenády, kde, jak jsem později zjistil, už vegetili v ruinách domku nějaký dva místní vágusové. Tentokrát jsem výjimečně nebyl u řeky, takže noc bez předchozí koupele nebyla nic extra příjemnýho, ale ranní návštěva vodopádu slibovala vše napravit.

Vyrazil jsem už za svítání, abych byl u vody co nejdřív. Poté, co se odbočí ze silnice a minete poslední dům, následuje lesní pěšina kdy se jde asi 20 minut střídavě po břehu potoka a přímo vodou až konečně přijdete k vodopádu:

Pod ním je hluboká tůň, kam se dá buď slézt po laně nebo rovnou seskočit, a to je koupelna přímo ideální.

Krom koupele jsem si dal u vodopádu taky snídani a vypral všecky zpocený hadry. K odchodu jsem se vypravil právě včas, neboť tam zrovna nějakej místní snaživec přitáh rodinku amerických turistů, předváděl jim skoky z vodopádu a krmil je různýma pochybnýma historkama. Prostě divadlo se všim všudy.

Od vodopádu jsem se před opuštěním Quepos vypravil ještě na pláž vedle PN Manuel Antonio, jelikož jsem z pohledů, co prodávali v San Isidru, tušil, že by to tam mohlo bejt docela hezký. To se na místě potvrdilo, hezký to tam skutečně bylo dost. A taky hezky nacpaný turistama.

Ovšem rozhodnutí sem jít bylo to nejlepší možný, neboť se mi tu krom tadyhle leguána:

podařilo krásně zblízka nafotit a nafilmovat smečku opiček (konkrétně se jedná o mono carablanca a vim to díky místní pětitisícový bankovce), která se proháněla po stromech u pláže.

Myslim, že i kdybych už nic dalšího zajímavýho v Kostarice neviděl, stejně bych její návštěvu už považoval za úspěch. Ale samozřejmě jsem toho viděl ještě mnohem víc.

Například na další zastávce, kterou byla vesnička Tarcoles.

Jednak to bylo místo minimálně turistický, takže tam byl parádní klid, dále se odtud dal večer vyfotit krásnej západ slunce nad mořem

a hlavně, o pět kilometrů dál na západ teče steknojmená řeka, která je pověstná velkým výskytem krokodýlů, zejména se rádi vyvalují  u silničního mostu.

Nejprve jsem se ale šel podívat k ústí řeky, jestli nebudu mít štěstí už tam. V řece jsem nic neviděl, ale na blízkým ostrůvku v moři bylo v jednom místě shromážděný hejno gallinazos okolo nějaký mrtvoly, kterou jsem z břehu nedokázal identifikovat. Zabalil jsem teda telefon do několika igeliťáků a rozhod se s nim v kapse na ostrov přeplavat a prozkoumat to.

A jasně že to byl krokodýl! A ještě dost zachovalej:

Krom mrchožroutů byly na ostrově ještě další, pro mě dosud neznámý, ptáci:

Když jsem vše důkladně nafotil, přeplaval jsem zpět a vydal se k silnici a dál k mostu. Zábradlí bylo obsypaný turisty a plácek pod ním zase krokodýli:

Takže i s timhle místem naprostá spokojenost, taková hromada ještěrů na jednom fleku se snad nedá vidět ani v zoo.

Za mostem jsem počkal na autobus a nechal se odvézt na malý poloostrov Puntarenas, odkud jezdí trajekt na větší poloostrov Nicoya.

Puntarenas bylo jinak místo hyperturistický, ale docela pěkný.

Trajekt

mířil konkrétně do místa jménem Paquera. Plavba trvala hodinu a půl, plulo se okolo všeljakých ostrůvků a míjeli jsme další trajekty.

V přístavu Paquera už čekaly autobusy pro oba možné směry. Já zvolil ten do Montezumy, kde se nacházel další, zdarma přístupný, vodopád.

Celá Nicoya je opět dosti turisticky oblíbená a Montezuma je jedna z vesnic nejoblíbenějších.

Takže jsem se tam moc nezdržoval a spěšně zamířil k vodopádu. Tam vede podobná lesní pěšina jako k předchozímu a jelikož jsem na místo dorazil už skoro za soumraku, byl jsem tam zase, až na jednu veverku, krásně sám.

Jelikož jsem chtěl být blízko možnosti koupele, rozhodl jsem se utábořit přímo u vodopádu. Jediný místo, který přicházelo v úvahu byl plácek pod velkou skálou, kde jsem si nebyl stoprocentně jistý, jestli z ní občas dolů nespadne nějakej těžší pozdrav. Nicméně noc jsem tam přežil v pohodě. Netvrdim ale, že zůstávat tam bylo moudrý.

Ráno jsem ještě okolí důkladně prolezl a vše nafotil a pak se vydal na několikadenní pomalou pouť podél pobřeží.

Musim říct, že pláže a vůbec všechno je tam zase velmi hezký, je tam všude i dostatek vody, jak k pití, tak k mytí, takže se mi odtamtud ani  moc nechtělo pryč. Přespával jsem vždycky někde u pláže a zároveň blízko řeky nebo potoka, navíc jsem vždycky našel místo, kde nebyl nikdo další, takže mi tam vlastně vůbec nic nechybělo. A ještě jsem si moh dát kokosák, kdykoliv se mi zachtělo, jelikož tam palmy rostou po celý dýlce pobřeží.

Což mi připomíná, že jsem taky konečně viděl, jak kokosáky sklízí místní profíci. Žádný srážení dlouhým bidlem po jednom, jako jsem to praktikoval já, ale připevní si na chodidla naplocho takovou železnou konstrukci s mačetama, kterýma se pak zasekávaj do kmene a lezou tak nahoru jak po žebříku. V koruně rovnou ufiknou ořechů celej trs a maj hotovo.

Fotky z pobřeží Nicoye zde:

Pláže byly stejně jako na Galapágách plné krabů. Těhle klasických:

a těhle zlodějů ulit:

Pobřežní putování jsem zakončil ve vesnici Samara, další to nesmírně oblíbené turistické základně.

Občas mě taky cestou někdo zastavil a kousek mě popovez. Právě do Samary mě přivezla paní původem z USA, která už ale žije v Kostarice 4 roky a právě vezla nechat popravit rakovinou stiženýho čokla k veterináři. Stěžovala si, že veterinu je hrozně těžký tady najít, že jede do Samary až čert ví odkud. Mě zase překvapilo, že tu vůbec nějakej veterinář je. Čekal bych, že se v Latinský Americe nějaká péče o domácí mazlíčky vubec neřeší.

Samara je sice turistická jako ďas, ale stačilo poodejít dva kilometry k řece a už jsem byl zas sám. Teda skoro. Asi půlkilák od mýho tábořiště na pláži se totiž nacházel jakejsi dobrovolnickej kemp plnej neduživých teenagerů-turistů. Zřejmě samý vegetariáni.

Ale nakonec jsem byl rád, že tam byli. Moh jsem si tam aspoň dojít pro vodu poté, co se řeka mezi pláží a vesnicí díky prudkýmu slejváku poněkud rozvodnila a bylo nutno jí přeplavávat. To s plnýma flaškama v ruce, natož s batohem moc dobře nejde, z čehož vyplývá, že jsem na místě musel zůstat další den a počkat než voda opadne.

Hladina nakonec klesla na úroveň jen těsně vyšší než bych potřeboval, takže jsem dolní část báglu stejně protáh vodou, ale vem to čert v tomhle vedru.

Ze Samary jsem se vydal přes Nicoyu (tentokrát se jedná o obec)

do Liberie

a od tamtud směrem na Bagaces, v jejíž blízkosti se nachází další vodopády Llanos de Cortes.

Ač je přístup k vodopádům zdarma, nachází se v jakémsi zemědělském areálu, který se na noc uzavírá (ovšem vrata jsou jen železná konstrukce a pletivo v nich chybí, takže se daj hravě prolézt skrz) a taktéž je místo hlídané ochrankou. Dorazil jsem tam zhruba hodinu před soumrakem a ač měly vodopády za chvíli „zavírat“, bylo u nich ještě hojně turistů. Na focení jsem se teda zatím vykašlal a šel hledat nějaké vhodné a skryté místo ke kempování. Žádná cedule, že by se tam tábořit nemělo, tam sice nebyla, ale vzhledem k pouze dennímu provozu atrakce se to zřejmě automaticky předpokládá. Nicméně jsem potřeboval bejt někde u vody, takže jsem se nějakými zákazy nehodlal vůbec zabývat.

Ideální místo jsem objevil nahoře nad vodopádem, kde je krásně rovná pastvina a navíc tam nikdo moc necourá. Kdyby se ochranka snažila mě tam vyhmátnout, tak by to asi zvládli, jenže hlídači byli typicky laxní a žádnou kontrolní obhlídku po zavíračce neprováděli. Zřejmě taky pomohlo, že na místo se valná většina návštěvníků dopravuje vozem a když na parkovišti nebylo žádný auto, tak tam logicky už nikdo bejt nemoh, že jo…

Jakmile tedy všichni vypadli, dal jsem se do focení místa, než se úplně setmí.

Ráno jsem ještě doplnil zbytek

a vydal se zpět k silnici a dál do Bagaces.

Po návštěvě kostarických přírodních krás jsem se rozhodl věnovat následujících pár dní také obhlídce místních vesnic a zkusit najít a nafotit nějaký zajímavý kostely. Ano, kostely jsou, jak už jste si určitě všimli, taková moje úchylka.  Sice co se náboženství týče, tak mít tu moc, okamžitě bych ho lidem vymazal z hlavy a doufal, že v současnosti už nebudou mít potřebu si takový pitomosti znova vymejšlet. Ovšem taky mám rád pěkný architektonický výtvory (navzdory faktu, že stavebním slohům rozumim jak koza petrželi) a nikdo nemůže popřít, že kostely a katedrály často patří v tomhle směru k tomu nejlepšímu.

Informace, kde kostely hledat, jsem chtěl získat na internetu, ovšem v Bagaces žádná kavárna ani volná wifi nebyly, takže jsem se musel ještě odsunout do blízkého městečka Caňas,

kde už jsem byl s hledáním internetu úspěšnější a po zhruba hodině jsem měl naplánovaný okruh po následujících vesnicích a městečkách:

San Ramon

Palmares

Alajuela

Heredia

Sarchi

Naranjo

a konečně Zarcero, zlatý hřeb prohlídky

Odtud jsem pak zamířil do vesničky Arenal,

na břehu stejnojmenného velkého jezera a pár kilometrů od stejnojmenné sopky. Ta vypadala dle fotek, co jsem leckde viděl, velmi pěkně. Ovšem současné deštivé a mlhavé počasí mi nedovolilo posoudit to na vlastní oči. No, ráno se dalo vidět aspoň něco z jezera:

Tábořil jsem přímo na jeho břehu a když jsem za svítání vylez ze stanu, vykukovaly na mě z vody dvě vydry. Vyfotit jsem je ale samozřejmě nestih.

Od jezera už jsem zahájil komplikovanej přesun k hranici. Pro vstup do Nikaraguy jsem se rozhod využít nejméně turistický a nejméně frekventovaný přechod Las Tabillas a k němu z místa, kde jsem byl žádná přímá doprava nejezdila.

Doufal jsem, že by mohlo něco jet z vesnice San Rafael, asi 25 km severně od jezera. Tam sice z Arenalu bus jezdí, ovšem nikoliv v neděli a můžete hádat, co bylo zrovna za den. Vyrazil jsem teda pěšky, ale naštěstí mi po několika málo kilometrech nabíd svezení okolojedoucí chlapík v džípu a tuhle část cesty mi tak ušetřil.

S přilchodem do San Rafael jsem se sice dostal do zcela neturistický oblasti Kostariky, ovšem s dopravou k hranici to tam o nic lepší nebylo. Všecky busy jezdily nějakýma šílenýma oklikama a silnice, kde se dal konečně chytit přímej spoj byla 40 km daleko.

No ale protože jsem vlastně nikam nechvátal, rozhod jsem se užít si ještě trochu toho venkovskýho klidu a jít těch 40 km pěšky. Během týhle cesty se mi potvrdila smutná domněnka, že když někde v Kostarice neni ani jeden turista, tak tam taky neni vůbec nic zajímavýho k vidění. Všude jenom pole, louky, domky, nuda.

Deset kilometrů procházky mi opět ušetřil jeden z ochotných řidičů, k silnici jsem ale i tak došel až další den ráno. Za chvíli jel bus do Los Chiles, posledního většího kostarickýho osídlení.

Byl to šílenej zapadákov, kde jsem se vlastně zastavil jen abych zjistil, jestli náhodou výstupní razítka nedávaj už tady. Nerad bych si totiž znova naběh jako v Capurganá a musel se z čáry vracet šest kilometrů zpátky. Razítka ale dávají klasicky až na hranici, takže jsem se dál nezdržoval a vyrazil k ní.

Procedury na hraničním přechodě opět totálně debilní. Platí se výstupní poplatek 7 $, kterej nemůžete uhradit přímo celníkovi, ale platí se ouřadovi ve vedlejším kanclu. Tenhle kokot byl samozřejmě zrovna na obědě, takže jsem musel čekat půl hodiny než se milostivě vrátí. Potom ještě neměl zpátky na dvacetidolarovku a neměl krom asi stovky ani nikaragujský cordoby. Takže mi zbytek vrátil v colonech, kterých jsem se před tim už komplet zbavil, z čehož jsem měl teda ohromnou „radost“. Teď abych zas někde v Nikarague hledal kdo mi to vymění.

Část poplatku je mimochodem za kontrolu zavazadel, kterou po mně ale nikdo nevyžadoval, takže další šaškárna. Ještě bylo třeba vyplnit stejný lejstro jako při vstupu a pak už jsem konečně dostal razítko a hurá do Nikaraguy.

A ještě jedna taková zajímavost nakonec. Kostarika jako jediná ze zemí Latinský Ameriky nemá armádu. Zrušili jí už někdy dávno a od tý doby jí nikdy znova nepotřebovali. Myslim, že tohle je celkem jasnej důkaz, že s bezpečností v zemi je to na velmi dobrý úrovni.