Pitalito – Ibague (1.5. – 14.5.2017)


V týhle části putování jsem se chtěl podívat prvně k přehradě Betania a od ní se vydat k národním parkům Nevado del Huila a Las Hermosas. Původně plánovaných deset dní se nakonec protáhlo na čtrnáct hlavně proto, že dostat se do nitra hor dá,  díky kopcovitýmu terénu, řídký dopravě a otřesnýmu stavu komunikací, dost slušnou práci. Ještě horší pak ovšem bylo dostat se z hor zase ven. Ale stálo to za to. Radši přikládám i přibližný nástin tohodle treku na mapě, protože o nějakou přímočarou trasu se nejedná ani omylem a orientovat se bez znalosti jejich polohy ve všech těch navštívených prdelích neni žádná prdel.

Z Pitalita jsem se autobusem dopravil asi 150 km severně do vesnice Hobo, která leží na hlavním tahu na Bogotu a taky pár kilometrů od výše zmíněné přehrady Betania. V Hobo jsem se nijak nezdržoval, však tam taky nebylo nic, co by za zdržení stálo, a vydal se směrem k přehradě a dál do vesnice Yaguará. Přehrada neni úplně malá a do Yaguará, která je na protějším břehu než Hobo, je to obchvatem okolo ní asi 50 km.

Naštěstí po pár kilácích mi zastavil okolo jedoucí chlapík a vzal mě na nejbližší křižovatku, ze které to bylo k Yaguará už míň jak 20 km. Cestou jsme ještě zastavili na hrázi přehrady, abych si moh všecko pěkně zdokumentovat a pokochat se výhledem na vodní dílo.

Pán povídal, že když se otevřou tyhle výpustě:

bejvá to dost rachot a slušná podívaná. Nicméně teď byly zavřený, takže se žádnej odvaz nekonal.

Z křižovatky jsem ušel zas jenom pár kiláků a tentokrát mi nabíd svezení týpek na motorce. V Kolumbii celkově se jezdí předevšim na motorce, mám pocit, že jí tu má snad úplně každej. Už jsem tu takhle předtim jel, takže jsem věděl, že mě čeká dost bolestivý utrpení, jelikož tyhle stroje prostě nejsou konstruovaný tak, aby se na nich člověk pohodlně projížděl s třicetikilovým batohem na zádech. Je nutný se s vynaložením nemalý síly křečovitě držet, abych se při jízdě do kopce a v zatáčkách neporoučel k zemi. Půl hodiny stačí a záda, nohy i ruce mam ztuhlý tak, že to musim další půlhodinu po slezení rozhejbávat. Nicméně vzhledem k nadmořský vejšce 600 m a s tim souvisejícím hyperparnem mi přišlo lepší vytrpět si chvíli jízdy na motorce než tři hodiny chůze, takže jsem neodmít.

V Yaguará jsem pak vyfotil místní kostel a znovu zdokumentoval přehradu, tentokrát z druhého konce.

U vody se producírovalo krom pár místňáků taky spousta těhle mrchožravých a odpadky vyhledávajícch ptáků:

Tyhle mrchy jsou v nížinách k vidění snad úplně všude v hojným počtu, takže už jsem se konečně odhodlal zjistit, co je to zač. Dle očekávání se jedná o Coragyps atratus. Jasný jak facka.

Z Yaguará jsem odešel jenom asi dva kilometry a na jednom z pozemků u silnice jsem si postavil stan. Na konci vesnice mě ještě místní blázen neopomněl varovat, že kempovat sám venku bych rozhodně neměl, neboť mě dostanou stíny, co číhají v temnotách. Něco pravdy na tom možná bude, protože se mi zdá, že minimálně jeho už dostaly.

Nicméně ráno jsem se díky vedru probudil zpocenej, jak kdyby mě ty údajný démoni celou noc naháněli. Původně jsem chtěl vyrazit k vesnici Belalcazar, kam to bylo asi 100 km, abych se tak dostal blízko k Nevadu del Huila, ale jelikož jsem z mapy nebyl schopnej vykoukat jak se pak odtud nějak rozumně přemístit na sever k Las Hermosas, plán jsem přehodnotil a vyrazil víc k severu na vesnici Planadas, s tim, že se budu muset spokojit s výhledem na nevado odněkud z dálky.

Další vesnice v pořadí, kterou jsem procházel byl Teruel, polovinu cesty z asi 25 km mi zase pomohl ušetřit okolojedoucí motorkář.

Odtud jsem se vydal směrem na další zapadákov – Palermo. Všude okolo cest jsou kraví pastviny, nicméně běžné krávy tady nahrazuje typická nížinná kráva cebú, zajímavá především svým velbloudím hrbem.

Okolo poledne mi opět přálo štěstí a zastavil mi chlapík v Toyotě s nabídkou svezení. Na korbě si vez svázaný tele, který někde koupil a teď ho přepravoval na pastvinu. Původně jsem s nim chtěl jet jenom do Palerma, ale pak mi nabíd, že by mě vzal na tu svou farmu, kde můžu bejt přes noc. Jelikož to bylo plus mínus ve směru, kterým jsem potřeboval, tak jsem dlouho neváhal a na farmu jel.

Dům se nacházel uvnitř kopců, v okolí byla hromada kamenolomů, z nichž, jak se pozdějc ukázalo, některý patřily mýmu momentálnímu společníkovi. Mezi dolama a městem Neiva dole u hlavní silnice v jednom kuse pendlovaly náklaďáky s šutrama, což jednak znamenalo ustavičný problémy při vyhejbání se na úzký silnici. Navíc tady už silnice neměly žádnej zpevněnej povrch a od těžkých náklaďáků byly totálně rozjebaný, takže cesta připomínala spíš jízdu po překážkový dráze. Taky na to Bernardino (tak se chlapík jmenoval) ústavičně nadával a zastavoval, aby zkontroloval, jestli si tele při skocích na výmolech nezlomilo vaz. To naštěstí přežilo celou cestu bez úhony. Pozdějc jsme měli ještě jednu nucenou zastávku a to když jednomu z náklaďáků uprostřed cesty došel benzín a zablokoval tak veškerou dopravu. Tenhle borec by se v Peru určitě neztratil.

Bernardinova farma sousedila s jeho dolem a sloužila spíš jako nocležna pro makáče z dolu. On sám bydlí dole v Neivě, tady žije paní, která vaří pro dělníky a její synové, kteří v dole dělají.

Hned po příjezdu jsem dostal najíst, večer pak znova a taktéž mi byla poskytnuta snídaně. Čili jsem měl rázem zásoby na jeden den navíc.

Okolo domku se krom všudypřítomných čoklů producíroval taky tenhle páv:

a tenhle neznámej pták, kterej hrozně rád předváděl, jak krásně umí vřískat:

Jedno z Bernardinových příjmení je Rusinque, o čemž mi pořád tvrdil, že je českýho původu. Já řikal, že se mi to moc nezdá, ale nakonec se nám povedlo rozlousknout, že je to zkomolenina jména Rosický, což byl nějakej Čech, kterej kdysi dávno přišel do Kolumbie a už tam zůstal. Postupem času se pak to příjmení uzpůsobilo tak, aby se místním snáz vyslovovalo. No, v každým případě, to že já jsem z Česka a on má tohle “český” příjmení z nás v jeho očích dělalo v podstatě příbuzný.

Řikal taky, že někdy příští rok má v plánu jet do Evropy, jelikož má v Německu dceru nebo sestru, už nevim. Tak jsem mu navrhnul, ať se mi ozve, až tam bude a že se můžem potkat. Jsem zvědavej, jestli to nějak dopadne.

A taky jsem mu slíbil, že mu zkusim opatřit z Česka nějaký palice na drcení kamene v dolech. Ukazoval mi totiž, podle něj, jedinou kvalitní palici, kterou kdy měl a která je prej právě z Česka. No podle stáří vypadala, že jí tam snad přitáh ještě ten Rosický, ale působila fakt nezničitelně. Tak uvidíme, jestli tohle nějak zvládnu zařídit.

A jelikož trval na tom, abych si ho na památku vyfotil, tak tady je Bernadino osobně i s králem sbíječky:

Po snídani mě pak ještě odvez kus cesty autem směrem, kterým jsem potřeboval a dál jsem pokračoval pěšky směrem nahorů, do třítisícovýho průsmyku (konečně zas na chvíli místo s normální teplotou), ze kterýho mělo jít při jasný obloze vidět Nevado de Huila. Jasnou oblohu šlo očekávat klasicky při východu slunce, čili bylo třeba do průsmyku dojít ještě ten den. Krom asi 12 km vzdálenosti bylo třeba překonat taky kilometr převýšení, ale všecko šlo v pohodě a večer už jsem kousek pod sedlem, v místě s výhledem k hoře, stavěl stan. V tuhle dobu samozřejmě žádná hora vidět nebyla, protože bylo totál zataženo. Ovšem ráno, přesně dle předpokladu, už tam na mě čekala:

Je to sice hodně z dálky, ale konečně jsem taky v Kolumbii viděl nějakej pořádnej, zasněženej vrchol.

Za půl hodiny už zase všechno zmizelo v mraku a já pokračoval dál po cestě, znovu dolů, do horkých nížin, k vesnici Gaitania. Žádná doprava tudy za celej den neprojela a mimo jedný osady nebyly cestou žádný známky osídlení. Okolo byl všude prales, takže jediný, co šlo fotit byli nějaký motýli.

Viděl jsem taky pár hadů, ale vždycky jsem je neobratně vyplašil před tim, než jsem je stih vyfotit. A taky opět po nějaký době jednu odpornou tarantuli. Ale tenhle hnus fotit nebudu ani kdyby mi za to platili.

Dole v Gaitánii jsem byl zkontrolován policajty, jestli nepašuju nějakej fet a pak jsem moh pokračovat dál. Pár kilometrů od vesnice jsem se pak, mezi krávama, utábořil. Pozdějc jsem se několikrát, nezávisle na sobě od někoho dozvěděl, že Gaitania je nějaký slavný guerrillový hnízdo. Já teda žádný partizány nikde nepotkal, ale aspoň už vim proč byla ve vesnici a okolí taková hromada vojáků.

Další den jsem pak došel během dopoledne do Planadas, respektive na křizovatku asi kilometr od vesnice a pak dál po asfaltce směrem na sever. Do samotných Planadas jsem nešel, bylo to do kopce (tzn. velký nápor na lennost) a beztak pochybuju, že bych tam objevil něco převratnýho. Po silnici jsem ušel nějakých 10 km a pak jsem byl opět naložen okolojedoucím vozem a odvezen dalších cca 40 km do osady Las Seňoritas, odkud vedla polní cesta do dalšího zapadákova v pořadí, Rioblanco.

Po ní jsem urazil ještě 7 km a pak jsem se na plácku u cesty utábořil a musel jsem se jít naložit na pár minut do blízkýho potoka, jelikož jsem se opět nacházel v zóně pod 1000 mnm, kde je smrt zapařením velmi reálnou hrozbou.

Asi půl hodiny před setměním se přihnalo do ohrady vedle mýho stanu stádo hrbatých krav a s nima i manželé ze shora z farmy. Zatímco pán koordinoval krávy, paní si se mnou začla povídat a hned začla tim, že to přeci nejde, abych tady takhle sám přespávál ve stanu, že je to tu hrozně nebezpečný. Zeptal jsem se co že je tu tak nebezpečnýho a ona že je tu spousta zlodějů a že taky přesně tady na tom místě partyzáni zabili člověka. Na otázku kdy se to stalo odpověděla doslova: “Noo… to už je pěkných pár let.” Čimž mě definitivně přesvědčila, že tahle končina je fakt kurevsky nebezpečná, takže jsem si radši šel sníst večeři, než mi jí někdo stihne ukrást.

Akorát když jsem dojed, vrátil se chlápek od krav a znovu mi oba dva začli řikat ať neblbnu, ať nespim tady, ať jdu k nim domů, že tam se mi nic nemůže stát a tady že mě určitě někdo přepadne. No prostě nechtěli mě tam nechat, jenže já už byl setsakra línej všecko si balit (navíc už skoro po tmě) a někam se přesouvat. Tak paní vytáhla odněkud ze sedlový brašny (přijeli na koních) asi kilovej kvádr panely, což je hrouda slepenýho třtinovýho cukru, a ten mi vrazila s tim ať se do toho zakousnu a načerpam energii. A ješte mi přihodila dva citrony ať prej si ze zbytku udělam limonádu.

Inu, tak jsem se zakous do panely, načerpal energii, citrony jsem sežral hned na místě i s kůrou (prostě tak, jak to mam nejradši) a začal si balit stan a věci na přesun nahorů k farmě. Sbalenej batoh pak chlapík naložil na kobylu, abych se s tim nemusel do kopce tahat a šlo se. K farmě vedla úzká blátivá pěšina a vzdálenost od dolní cesty mohla bejt tak kilometr.

Do domu nebyla zavedená elektřina, takže paní zapálila svíčky, aby bylo něco vidět a šla kuchtit něco k jídlu, zatimco chlapík si se mnou povídal. Vyprávěl mi, že mimo jiné pěstujou kakao, který pak prodávaj, že paní tu má spoustu papoušků, který už teď ale spí, a že tu teď maj na návštěvě tři děcka jeho švagrový. Taky řikal, že mu nějakej hajzl vysál benzín z motorky, co měl dole zaparkovanou a že musí ráno na kobyle do Las Seňoritas pro novej, protože pak potřebuje někam jet. Fakt nechápu, že nejakýmu blbci stojí za to ukrást pár litru benzínu, kterej se tu prodává za asi 12 kč/l a přidělávat tak druhýmu člověku hromadu zbytečných starostí.

Potom nám paní naservírovala  večeři (mojí už druhou), což byla ryba s rejží, k tomu jsem vypil hromadu panelový limonády a přeslazenýho kafe, takže jsem byl řádně přecpanej a zralej zalehnout.

Ráno vydatně pršelo, stejně jako několik předchozích i následujících dní. Ale papoušci už byli vylezlí, takže jsem si je moh v klidu vyfotit:

Jedinej, kterej z nich uměl mluvit byl jeden z těch větších zelených (myslim, že ten z poslední fotky), ale řek bych že vydal za všecky. Za celou dobu, co jsem s nim měl čest, zobák nezavřel.

Taky jsem konečně viděl jak vypadá kakaovník. Čekal bych něco podobnýho kávovníku, ale opak je pravdou. Tohle je mnohem větší strom a zrna na něm nerostou jednotlivě, ale uvnitř velkých lusků.

Esmeralda, jak se paní jmenovala, pak jeden z nezralých lusků utrhla a rozlomila, protože v tomhle stavu je možné jíst bílou dužinu, kterou jsou jednotlivý zrna obalený. A neni to špatný, chutná to úplně jako guanabana, jejíž příchuť předpokládam všichni dobře znáte, takže to netřeba víc rozvádět.

Pak jsem dostal ještě nasnídat a mezitim, co jsem čekal až přestane pršet mi Esmeralda řekla, že do Rioblanco je taky možný jít starou pěšinou přes kopec, kde je sice horší terén, ale zase je výrazně kratší než cesta spodem. Slíbila mi, že mě ještě kousek doprovodí, abych šel skutečně po správný pěšině, a že mi dá i trochu jídla na cestu.

Pršet přestalo někdy po devátý, tak jsme mohli konečně vyrazit. Dostal jsem slíbené jídlo, bylo zabalený v banánových listech, takže jsem neviděl co přesně to je, ale lehkej ten balíček úplně nebyl. Poděkoval jsem, batoh jsme opět naložili na kobylu a začli stoupat.

V místě, kde začla vést pěšina po vrstevnici se se mnou Esmeralda rozloučila a instruovala mě kudy pokračovat. Řikala, že vždycky když se cesta nějak větví, je poblíž nějakej dům, kde mi poradí kudy dál. A musel jsem jí slíbit, že až budu v Rioblanco, tak jí zavolam, že je všecko v pořádku.

Cesta do Rioblanco mi zabrala zbytek dne, ptát se kudy dál jsem musel asi třikrát a lidi cestu vždycky znali, takže všecko probíhalo v pohodě. Když jsem se zastavil na oběd, zjistil jsem, že jídla od Esmeraldy je neskutečná hromada. Byla tam smažená ryba, kukuřičný placky, smažený banány, snad kilo rejže a tři vejce natvrdo. Nakonec mi to krom obědu vystačilo ještě na večeři i snídani. Prostě trocha jídla na cestu. Až do Rioblanca jsem ten den nešel, zakempil jsem kousek od vesnice a nechal to na ráno.

Z Rioblanca jsem ráno zavolal Esmeraldě, že jsem dobrej a znovu poděkoval za jídlo. Pak jsem sehnal bus, kterej mě dopravil na křižovatku mezi vesnicema Chaparral a San Antonio, asi 45 km severně od Rioblanco. Cestou směrem k San Antonio byla asi po 7 kilácích odbočka, která konečně vedla do parku Las Hermosas. Po ní jsem ušel jenom kousek a na jednom z rovných plácků pod cestou se utábořil.

Ráno jsem pokračoval po cestě několik kilometrů, než mi nabídli svezení dva chlapíci v džípu, který pracovali pro nějakou humanitární organizaci OEA a zrovna jeli něco řešit do parku. Byla to dost klika, protože po cestě asi běžně moc aut nejezdí a vzdálenost, kterou bylo třeba k parku urazit vůbec nebyla malá (odhaduju tak 35 km). Jelikož jsem v mapě tuhle silnici opět neměl, netušil jsem, že chybí taková hromada kilometrů.

Podél silnice se čas od času vyskytovali značky zobrazující zvířata, který v parku žijou. Byli mezi nima pásovec, medvěd, tapír, vřešťan, různý velký hlodavci, pták, kterej údajně ve tmě svítí, ocelot a další, nicméně jsem z toho samozřejmě nic neviděl. Chlapi mě odvezli až na konec silnice, do osady San Jose, čimž mi ušetřili dobrý dva dny chůze.

Odtud už bylo nutný pokračovat pěšky. Šel už jsem jenom asi hodinu a pak se utábořil na jedný z kravích pastvin u následující miniosady Alemania.

Ráno jsem se v blízký škole zeptal kudy dál, s tim, že jsem se nechtěl vracet stejnou cestou zpátky, nýbrž projít skrz park do nějaký jiný vesnice, pokud to lze. Chlápek řikal, že se dá kaňonem řeky a pak přes hřeben dojít do vesnice Barragán, ale že úplně přesně cestu nezná. Nicméně v údolí prý žijou další lidi, který by mi měli bejt schopný poradit.

Vyrazil jsem teda kaňonem vzhůru po úzký pěšině. Občas se mi sice ztratila, ale pokaždý se mi jí podařilo znova nějak objevit. Taky bylo potřeba několikrát přejít hlavní řeku, k čemuž sloužily takovýhle krásný lávky:

Nestabilita, poloshnilý prkna a rozbouřená řeka pod tim činili z každýho přechodu dost adrenalinovej zážitek.

Kaňonem jsem procházel dva dny a bylo to moc příjemný místo.

Příroda sice nebyla nijak dechberoucí, ale ošklivá rozhodně taky ne. Vejška už byla okolo 2500 mnm, takže se dalo zas normálně existovat a všude okolo byl parádní klid. Navíc oba dny jsem dostal od místních naobědvat, když jsem se u nich ptal na cestu. Vždycky se divili, co tady dělam a že jsem tu jen tak sám. Prostě zase se mi podařilo trefit fajn místo, kam žádný turisti nelezou.

Z kaňonu cesta pokračovala do průsmyku 3800 metrů vysoko, kde se nacházely starý známý frailejonový mokřiny.

V nich se mi podařilo ztratit cestu, takže jsem pokračoval bez ní a znovu najít se mi jí podařilo až na druhý straně hřebene blízko prvního baráku. Jinak na týhle straně bylo skutečně odporný počasí, všude mlha a v jednom kuse mrholilo. Došel jsem na hranici parku, kde už zase byla silnice pro auto a blízko ní se utábořil.

Do Barragánu jsem došel během dopoledne následujícího dne. Byl to další bezvýznamnej zapadákov, takže nemělo smysl se tam zdržovat a pokračoval jsem hned dolů k řece, ke křižovatce, odkud vedla silnice do vesnice Roncesvalles, odkud jsem počítal, že by mohla jezdit nějaká doprava do velkýho města Ibague, kde jsem chtěl tuhle pasáž zakončit.

Cesta do Roncesvalles vedla znovu přes onen frailejonový hřeben, takže bych radši než chůzi uvítal nějakou dopravu, nicméně po silnici nejelo za dobu, kterou jsem na strávil, naprosto nic. Nezbývalo teda než to dát pěšky. Tenhle den se mi to podařilo dorvat až za sedlo a celkový skóre bylo někde okolo 40 km ušlý vzdálenosti, 1600 výškových metrů klesání a poté stejných 1600 m stoupání. No měl jsem toho celkem dost. Aspoň, že už jsem neměl skoro žádný jídlo a tim pádem relativně lehkej bágl.

Zbývajících 20 km do Roncesvalles už se naštěstí šlo téměř výhradně dolů, takže do vesnice se mi podařilo dostat někdy před polednem. V ní jsem opět neshledal zajímavým zcela nic, krom tohodle obřího brouka na jedný z cest:

Co se dopravy týče, nic použitelnýho jsem taky neobjevil, takže jsem se vydal pomalu dál, s tim, že snad něco časem pojede. A skutečně asi za hodinu jel okolo UAZ, kterýma tady na těhle mizerných silnicích často přepravujou lidi. Řidič jel ale na San Antonio, takže jsem se nechal dopravit jenom ke křižovatce, kde byla odbočka směr Rovira a kudy měl výhledově tim směrem projíždět bus.

Na křižovatce se mnou ještě vystoupila paní, která potřebovala do asi 10 km vzdálený vesnice Playa Rica, kde bydlela. Než autobus dorazil, uběhla asi hodina a půl. Paní mě mezitim informovala, že silnice na Roviru je v opravdu desolátním stavu a že cesta tim pádem dost dlouho. Vycházelo z toho, že do Ibague bych přijel někdy v deset večer, což se mi teda vůbec nezamlouvalo. Přemejšlel jsem, že bych moh teda zůstat v Roviře, ale paní mi nabídla, že můžu zůstat u ní v Playa Rica a ráno pokračovat. Tak jsem souhlasil.

Do Playa Rica jsme dojeli někdy okolo pátý, těch deset kilometrů trvalo snad hodinu, protože silnice byla fakt otřesná. Hluboký výmoly, šutráky v cestě, sesuvy, bahno. Divim se, že to vubec dokážou ty řidiči projet.

Když jsem chtěl ráno pokračovat, přišla paní se zprávou, že se dole na cestě v noci urval kus břehu do řeky a to včetně silnice, která okolo ní vede a že tim pádem vůbec neví jak to s dopravou na Ibague vlastně je. Skvělý. Začlo mi připadat, že tady v tý oblasti asi budu muset zůstat bydlet, protože dostat se odtud je snad nemožný.

Pak jsme se ptali ještě několika dalších vesničanů, ale (jako obvykle v JA) každej tvrdil něco úplně jinýho. Někdo, že busy jezdí úplně normálně, jinej zas, že teď tam dva dny nic nepojede, atd. Rozhodli jsme teda, že počkam až v osum přijede pravidelnej bus z Roncesvalles a co k tomu řekne řidič. Jenomže v osum nic nepřijelo, ani v půl devátý tu bus ještě nebyl, takže jsem pojal podezření, že to řidič vzal přes San Antonio a Chaparral a tudyma, že skutečně nic  nepojede.

Rozhod jsem se teda, že než ztrácet dál čas čekáním, bude lepší jít pěšky. Akorát jsem si stihnul nazout pohory, když se z ničeho nic objevil očekávaný bus. Dost se mi ulevilo, že nebudu muset strávit další 4 dny chůzí do Roviry, poděkoval jsem paní za nocleh a nased do autobusu.

Doprava fungovala tak, že první bus jel z Roncesvalles k urvanýmu břehu, odtud další asi 20 km ke strženýmu mostu a od něj třetí už až do Ibague. Doporučoval bych každýmu, kdo nadává na špatnej stav silnic v Česku, aby si zajel na výlet sem a projel si úsek Roncesvalles – Rovira. Teprve pak bude totiž vědět co skutečně znamená silnice ve špatným stavu. Největšíma chuťovkama jsou pasáže, kdy je současně z jedný strany sesuv a z druhý podemletej břeh. Autobus v nich jede nakloněnej na bok a silnice je široká snad na milimetr přesně, aby to ještě projel. A myslim, že kdyby se pod busem ten břeh urval, tak by se tomu nemoh nikdo divit.

Nakonec ale řidiči všechny nástrahy překonali, a okolo třetí jsem byl konečně v Ibague. Jelikož byla neděle a k tomu zas nějakej přiblblej svátek, byla zas většina ubytování obsazená a něco za přijatelnou cenu jsem hledal asi dvě hodiny.

Ibague neni co krásy nijak úchvatný, ale zdá se mi, že to platí asi pro všecky kolumbijský města. Ovšem vyloženě hnusná díra to taky neni, pár pěkných kostelů jsem tu objevil:

Z Ibague mam v plánu vyrazit do PN Los Nevados, omrknout další zasněžený vrcholy, pokud mraky dovolí. A pak se jeví jako ideální plán courat se zas někde po málo navštěvovaným kolumbijským venkově, protože lidi, co tam žijou jsou jednoduše fantastický. Respektive tam, kde jsem procházel zatim vždycky byli. To ve městech se naopak motá hromada ožralů, bezďáků, mrzáků, žebráků a různých dalších dost odpudivých existencí, takže neni důvod se v nich zdržovat dýl, než je nezbytně nutný.

Mnohaměsíční výprava napříč andskými zeměmi