Cholula – Morelia (30.11. – 10.12.2017)

Z Choluly jsem pokračoval přes vesničku Xalitzintla

do průsmyku Paso Cortes, který leží mezi dvěma zbývajícíma – Popocatépetlem

a Iztaccihuatlem (Mujer Dormida).

Popocatépetl je zase jedna z těch pravidelných kuželovitých sopek a tyhle hory podle mě vypadají nejlíp ze zdola a z dálky, takže když jsem se pak v 15:00 rozhodoval kam dál vylézt, Mujer Dormida byla jasná volba. Nehledě na to, že Popocatépetl je oficiálně uzavřenej kvůli sopečný aktivitě.

V reálu jen tak “zavřít” horu samozřejmě nejde, takže pokud má někdo neodkladnou touhu nadýchat se čerstvého kouře, nahoru si určitě cestu najde. Já si ale chtěl užít spíš výhledy a sníh, takže jsem zamířil na druhou stranu. Z průsmyku vede ještě asi pět dalších kilometrů prašná silnice směrem k hoře a na jejím konci je několik plácků vhodných k táboření. Jeden z nich jsem využil i já, neboť dál už pokračuje pouze stezka strání nahoru a tam bych nějaký místo těžko našel.

Dalo by se říct, že Mujer Dormida je jak pravý opak Popocatépetlu. Sopku nepřipomíná ani trochu, je neaktivní a z dálky vypadá vedle kouřícího kužele jako takovej obyčejnej, fádní hřeben. Ovšem z blízka už je to úplně o něčem jiným.

Byť z mizerných fotek to neni uplně patrný, nejlépe hora vynikne v záři zapadajícího slunce, kdy její svahy hrajou všemi barvami a na vrcholu je vidět kus ovětleného ledovce. Takovej pohled jen tak neomrzí.

Po západu slunce klasicky spadla teplota tak o 20 stupňů a jelikož jsem byl v 4000 mnm, čekal jsem ráno brutální mrazák. Na noc jsem se teda nabalil téměr do všeho dostupnýho oblečení. Ovšem k mýmu překvapení se nic drastickýho nekonalo a zima mi přišlá stejná jako teď bejvá i o 2 km níž, tj. okolo nuly.

Jinak i o tuhle horu je mezi místníma dost zájem a hrajou si na tomhle pohodovým choďáku na těžký horolezce. Někteří vyrážejí ještě v hluboký noci, valná většina je špičkově vybavená (helmy, hole, cepíny) a opět nabalená jak kdyby se chystali za polární kruh. A to jich ještě na samotnej vrchol míří jenom minimum. Inu, přišlo mi to docela vtipný. Ale na druhou stranu, jak už jsem psal posledně, je super, že jsou tu tyhle aktivity ochotný ptovozovat. A opět napříč celým věkovým spektrem. Potkal jsem například chlapíka, kterýmu mohlo bejt dobře 70 let a kterej lez až opravdu na vrchol. Trvalo mu to sice celej den (řikal, že vyrazil v pět ráno a v pět odpoledne jsem viděl jak slez u tábořiště), ale stejně je to velkej frajer. Předpokládam, že lidí, který v tomhle věku zlejzaj velehory asi moc nebude.

No já si to dal nahoru (5286 mnm) za tři a půl hodiny a dolů za poloviční čas. Šel jsem opět co nejvíc na lehko, pouze s telefonem v kapse. Slunce pálilo o sto šest, takže o tom, že by byla nějaká zima nemohla být řeč, nicméně i tak jsem mezi ostatníma budil slušný pozdvižení, když jsem tam pobíhal po ledovci jenom v tílku a kraťasech.

No jo, je tu ledovec. A ne jeden, ale dokonce hned dva.

A to i přesto, že je Mujer Dormida o 200 m nižší než Popocatépetl. Krom ledovců lze z vrcholu opět vidět celý širý okolí, včetně Pico de Orizaba a hlavního města. Nicméně to je narozdíl od ostatních hor a měst dost nezřetelný, jelikož je, podobně jako např. Lima, permanentně zahaleno oblakem smogu.

Pokochal jsem se tedy výhledy, nafotil co se dalo

a pak zas slez zpátky. Jelikož pod horou se tábořilo dobře a o nějakých 100 m níž v korytě byla tentokrát vyjímečně i voda, zůstal jsem ještě jednu noc.

Ráno jsem slez zpátky do průsmyku, odkud jsem se vydal dolů k vesnicím, ovšem už na druhou stranu, do státu Estado de Mexico. Vzal jsem to pěšky lesem, abych si ještě trochu užil pěkný krajiny. Nikam jsem nespěchal, takže dole pod kopcema jsem byl až k večeru. Utábořil jsem se u potoka, blízko opuštěnýho kostela,

asi 2 km od první vesnice Amecameca.

Tam jsem zamířil hned ráno, jenom vyfotil kostel na náměstí

a hned se zas busem pakoval pryč. Přesunul jsem se, s přestupem ve městě Cuautla,

do vesnice Yautepec, kde nebylo nic  zajímavýho, ale dalo se tam dobře tábořit v blízkých polích. Zároveň jsem se tímto taky dostal do dalšího státu, Morelos. Ovšem s Estado de Mexico jsem ještě určitě neskončil, projetím Morelos směrem na západ se do něj totiž opět vrátím.

Z Yautepecu jsem ráno odjel do hlavního města státu, Cuernavaca. Tam jsem šel do centra podívat na místní pevnost,

katedrálu

a pár dalších kostelů

a poté se vydal opět dál.

Zatim jsem se v Mexiku nešel podívat na žádný jezero, tak jsem se rozhodl, že je na čase to napravit. Zamířil jsem tedy na jih, do vesničky El Rodeo, blízko které se nachází stejnojmenná laguna a o pár kilometrů dál je další, jménem Coatetelco.

Původně jsem v plánu se u jezera Rodeo

utábořit, ovšem neměl jsem žádnou vodu, pít z laguny nepřipadalo v úvahu a v okolí nebyly žádný obydlený domy, takže jsem měl smůlu a musel pokračovat dál.

U druhýho jezera

bylo domů spousta, takže vodu jsem vyžebral okamžitě, ale zase nebylo kde tábořit. Musel jsem teda jít ještě kus a spokojit se, jako obvykle, se stanováním v poli.

Následujícího dne jsem měl v plánu dopravit se do vesnice Ixtapan de la Sal, už opět v Estado de Mexico, ovšem doprava v místech, kde jsem se nacházel, nefungovala právě ideálně, takže jsem prvních asi 20 km, přes Mazatepec,

Tetecalu,

Coatlán

a další podobný zapadákovy, musel jít pěšky. No aspoň jsem se moh cestou vykoupat v řece a smejt ze sebe konečně ten sopečnej prach. Od křižovatky v osadě Michapa už autobusy zase jezdily, a dokonce přímo do Ixtapanu. Takže nakonec jsem se tam ještě ten den opravdu dostal a ještě se i za světla stih na pastvině u vesnice utábořit.

Z Ixtapanu

jsem se vyrazil směr Toluca, což je hlavní město Estado de Mexico. Ovšem až tam jsem zatím nedojel a místo toho se nechal vysadit mezi vidláky, v osadě San Francisco Putla. Bylo totiž ještě třeba vylézt na poslední zajímavou sopku při cestě, Nevado de Toluca.

A právě odtud vede jedna z mnoha cest nahoru. Asi pět kilometrů od Putly byla ještě jedna vesnice, Zaragoza de Guadalupe, kde měli na kostele práce jak na kostele,

ale hlavně to bylo poslední místo, kde šlo sehnat před cestou nahoru vodu. Bez otálení jsem si jí tedy opatřil a plně zásoben se vydal směrem k vrcholu.

Jen pro pořádek: Zaragoza je v nějakých 2800 mnm a vrchol sopky v 4600 mnm. Protože jsem tentokrát chtěl jít nahoru na těžko, abych moh slézt jinou cestou, bylo jasný, že až nahoru se dneska nedostanu. Vylezl jsem teda do nějakých 3500 mnm a tam se v lese utábořil.

Ráno jsem pokračoval ve výstupu. Nahoru,

a dále do kráteru jsem dorazil chvíli před polednem a čekalo mě tam jedno příjemný překvapení v podobě dvou jezer

a jedno nepříjemný v podobě několika skupinek lidí, kteří ale vůbec nevypadali, že by sem přišli po svých. A taky, že nepřišli. Z druhé strany sem totiž vede silnice a dá se vyjet až někam do 4100 mnm. No, aspoň že tu mají dost rozumu a zakázali vjezd přímo do kráteru.

Jelikož bylo tenhle den až nezvykle oblačno, rozhod jsem se na úplný vrchol vykašlat, neboť bych od tamtud stejně nic neviděl a místo toho vylézt na středový kopec,

odkud byl rozhled na celý kráter.

Pak už jsem si jenom sněd oběd a vydal se znova dolů, směr Toluca. Jít po silnici se mi nechtělo, takže jsem z ní při první příležitosti slezl a dál pokračoval lesem dolů po různých zkratkách a pěšinách. Později jsem dokonce narazil i na vodu a než riskovat, že se potůček zas někde ztratí, radši jsem se na místě utábořil.

Další den jsem dorazil do první podsopečné osady Ojo de Agua, odkud jel zrovna autobus do Tolucy, tak jsem se s ním svezl. V Toluce jsem se chtěl původně ubytovat, ale město mě zrovna dvakrát neuchvátilo. Připadalo mi nějak moc moderní a zbytečně velký. Vyfotil jsem si teda akorát pár kostelů v centru

a pokračoval dál na západ, do městečka Zitacuaro ve státě Michoacán.

Tam jsem dorazil současně se soumrakem a urychleně začal hledat nějaký ubytovaní, dokud bylo ještě aspoň trochu vidět. Z několika levných hotelů na hlavní třídě jsem vybral ten nejlevnější, jménem “Tres estrellas”, za 80 pesos/noc. Pokud měl název zároveň vypovídat i o kvalitě ubytování, obávam se, že si zhruba tři hvězdičky přisadili. Nicméně na jedno přespání to bohatě stačí a nic víc jsem nepotřeboval. Zitacuaro je totiž dost slušná díra a zůstávat tu dýl než je nutný nemělo žádnej smysl.

Ráno jsem se tedy hned po snídani jal přesouvat dál na západ a cestou jsem z okna autobusu dokumentoval okolní krajinu.

Mířil jsem do Morelie, což je hlavní město Michoacánu, s tim, že tam by to mohlo bejt snad zajímavější a že bych se tam teda pár dní zdržel, odpočnul si a doplnil zásoby. A zajímavější to tam rozhodně je. Dokonce bych řek, že Morelie je zatim nejhezčí město, co jsem v Mexiku navštívil. A pokud ne celý město, tak minimálně její historický určitě. Posuďte sami:

Napřed to vypadalo, že sehnat nějaký levný ubytování tu bude docela problém, ale místní poradili kde se poohlídnout, takže bydlim zase za 100 pesos, tentokrát dokonce i s teplou vodou a wifi. Jídlo na trhu tu maj tradičně skvělý a levný, taktéž nabídka všrljakých sladkostí je tu velmi pestrá. No a v takových pohodových podmínkách jde moje cestovní morálka rapidně dolů, takže jsem tu opět proflákal pět dní. Ale teď už si to můžu dovolit, protože to nejlepší mam za sebou a na severu je už jenom poušť, kde všechno půjde ráz na ráz. Nebo snad ne? Uvidíme.

Mnohaměsíční výprava napříč andskými zeměmi