Do Huarazu jsme oba dorazili už 30.9., den před plánovaným srazem, a odpoledne jsme se náhodou potkali v pekárně. Oba jsme byli ubytovaní v již vyzkoušené ubytovně „Valdice.“

Lukášovy platební karty dle očekávání nepřišly, a tak nakonec kupuje letenku domů na stejný den jako já (12.10.) Pro poslední trek před odletem jsme si vybrali rezervaci Yauyos Cochas, která slibovala travertinové kaskády na řece, spousty jezer i pohledné zaledněné vrcholy. A leží v regionu Lima, takže potom už to nebudeme mít tak moc daleko.

Mířili jsme nejdřív přes Limu do pobřežního městečka Caněte. Odtud potom někam na okraj rezervace Yauyos. Autobusu Huaráz – Lima praskla za jízdy pneumatika. Řidiči vyměnili kolo za rezervu, a to pod dohledem kibicujícího hloučku, tvořeného snad všemi cestujícími mužského pohlaví a peruánské státní příslušnosti. Asi za půl hodinu ruplo vyměněné kolo znovu. Není divu, nejspíš ho s sebou vozili léta bez jakékoli údržby. Ne všichni to nesli s nadhledem – jedna baba sebrala ze země kus polystyrenu a jala se jím mlátit řidiče po hlavě. Další rezervu neměli a museli nás přesadit na autobus konkurenční společnosti.

V Caněte jsme druhý den dopoledne při čekání na odjezd maršrutky zevlovali kolem tržiště a potkali jsme tuto oslí kvadrigu:

a vzdali jsme hol mistrovstváí zdejších elektrikářů:

Kaskádová řeka, protékající rezervací Yauyos Cochas se také jmenuje Caněte. Už první kaskády u vesničky Huancaya byly pohledné. Vyskytovalo se tu i pár turistů.

Druhý den cestou do Vilca se ale pod námi otevřel tenhle výhled, což včerejšek poněkud strčilo do kapsy:

Náves ve vísce Vilca je takto vyfešákovaná. A jsou tu všude celkem normální lidi. Snad na to má vliv relativní blízkost Limy.

Tady jsme se utábořili. Všude podél Caněte to bylo hezké.

Druhý den po poledni se zatáhlo a déšť se brzy promísil se sněhovou krupicí. Šli jsme se schovat do skupinky maličkých domečků. Ukázalo se, že jsou plné sušících se kravinců, ale do jednoho jsme se vešli i my.

Slota na chvíli polevila, tak jsme pokračovali, ale za chvíli to jelo zas na plné obrátky. Zima, déšť, krupice. Míjeli jsme zamčený lázeňský domeček u vlažného pramene. Byla tu i odemčená bouda, kde jsme se opět schovali. Stěny byly vyzdobeny různými obscénnostmi, a taky vyobrazením tohoto živočicha. Rozhodli jsme se bez zbytečného prodlení informovat Mezinárodní kryptozoologickou společnost a navrhnout jí expedici, která by v okolí zahájila pátrání po živých exemplářích.

Když se počasí zase umoudřilo, jen jsme udělali pár kroků po cestě, nabídl nám svezení řidič náklaďáku. S ním jsme dojeli do vesnice Tanta. Zde zjevně za celý den nespadla z nebe ani kapka. Utábořili jsme se nad velkou polovypuštěnou přehradní nádrží, v níž se v klecích chovají pstruzi:

Další den jsme sice netrefili původně plánovanou cestu a ocitli se na opačné straně hřebene pětitisícovek, ale vlastně nám to nevadilo, bylo tu hezky:

A Lukáš už plánoval, že se do Yauyos Chochas po návratu z Česka ještě jednou podívá. Mířili jsme dolů a přespali mezi ibisy kousek před vesnicí Carhuapampa.

Ráno jsem pak prošli do Carhuapampy branou, která nezbytně musí nést tabulku se jmény hodnostářů, kteří se o její stavbu zasloužili.

Hned za vesnicí lze potom pozorovat krápníky na povrchu země, aniž byste museli někam do jeskyně.

A pak už jsme se jen plahočili po široké prašné cestě do San Lorenzo, odkud jsme dalšího dne ráno vyjeli směr Lima.