Tohle bude už jenom takový stručný shrnutí posledních dnů v Kolumbii. Nejedná se o žádnej trek, pouze o několikadenní přesun busem a lodí k panamsko-kolumbijský hranici, s pár zastávkama na několika bezvýznamných místech, strávenýma povětšinou flákáním se a chlastáním piva.

Z Cienágy jsem vyrazil pěšky směr Barranquilla, abych se ještě pokochal výhledem na onu cienágu, podle které se vesnice jmenuje. Pro ty co už zapomněli, jedná se o bažinatou vodní plochu, něco jako byla předchozí cienága Zapatosa. Ideální místo se naskytlo asi po 4 km, kde je bažina propojená s mořem a přes vodu vede most.

Ovšem díky absenci jakýhokoliv vyvýšenýho místa jsou výhledy dost vybředlý.

Za mostem jsem mávnul na bus a nechal se odvézt do Barranquilly. Těsně před příjezdem do města jsem ještě měl možnost prohlídnout si finální verzi řeky Magdalena, těsně před výtokem do moře. Byla to stejná špinavá stoka jako u El Banco, akorát zas o polovinu širší.

V Barranquille jsem se nijak nezdržoval a pouze došel na terminál, odkud jsem se vydal zpět na jih. Původně jsem chtěl jet do města Sincelejo, ovšem v mapě mě praštila do očí vesnice s názvem San Juan Nepomuceno, která byla zhruba na půl cesty mezi Barranquillou a Sincelejem. Co sakra dělá Svatej Jan Nepomuckej v Kolumbii? To bylo rozhodně třeba prověřit, takže namísto Sinceleja jsem se vydal právě sem.

No nebudu vás napínat, o původu názvu jsem se dozvěděl leda prd. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem čekal cokoliv jinýho. Vesnice je stejná ospalá díra, jako každá druhá v Kolumbii a místní tráví čas chlastaním v hospodě, hraním kulečníku nebo domina, případně bezcílným ježděním na motorce po okolí. O tom, proč se jejich vesnice jmenuje, jak se jmenuje nemá nikdo ani tušení. Když jsem se ptal nějakých chlapů v hospodě, tak se mi akorát po chvíli tupýho zírání zeptali jestli si s nima dam další pivo. Takže tolik k historii.

Tady je pak tradiční foto kostela Sv. Jana Nepomuckého ve Sv. Janu Nepomuckém:

A zde socha výše jmenovaného s klasickými atributy – mulou a pytlema kafe:

Líbil se mi zdejší klid, takže jsem tu ztrávil dvě noci a poté pokračoval busem do další zastávky, kterou bylo město Montería. Tady mi dalo setsakra práci najít ubytování za přijatelnou cenu, jelikož opět bylo téměř všecko levný obsazený. Nakonec se ale zadařilo a našel jsem volnou cimru u břehů tamější řeky (stoky) Sinú.

Když jsem viděl jaký všemožný svinstvo tam místní lejou a sypou, tak se neni čemu divit, že řeka smrdí jak kdyby se do ní naráz vysralo celý město. O to víc mě překvapilo, že v tomhle hnusu jsou ochotní žít všeljaký zajímavý zvířata. Ptáci:

A předevšim takovýhle parádní leguáni:

Ještě doplním fotku místní katedrály:

A jakýhosi bizarního sousoší u řeky:

V Monterie jsem zůstal zase dvě noci a poslední, po pevné zemi dosažitelná zastávka pak byla vesnička Necoclí, odkud jezdí motorový čluny dál na západ, směrem k hranici. Plavba trvá cca 2 hodiny a vyjde na 70 000 pesos. Původně jsem chtěl pokračovat dál stejný den, ovšem čluny jezdí pouze ráno, takže jsem byl nucen zůstat přes noc.

K ubytování jsem se chtěl uchýlit jedině pokud bude cena natolik nízká, aby mě přesvědčila nestavět si stan na pláži. Takhle jsem to podal i chlapíkovi v hostelu, kam jsem se šel zeptat. Ten měl buď klasickej pokoj za 20 000 pesos a nebo cimru bez nábytku a postele, ale s ventilátorem, koupelnou a dokonce i plynovým vařičem za 7 000. Druhá možnost mým cenovým představám zcela vyhovovala, takže jsem se ubytoval a šel omrknout vesnici.

Na nic zajímavýho jsem ale, dle očekávání, nenarazil. Kostel fádní:

pobřeží taktéž:

Moje loď odjížděla v 9:30 a cílem byla vesnice Capurganá. Před touhle lodí odjížděli stejným směrem ještě další tři a všechny čtyři čluny byly plně obsazené, což znamenalo celkem nějakých 150 pasažérů. Překvapilo mě, že do Capurganá, potažmo do bližšího Acandí cestuje tolik lidí (většina evidentně místní turisti), jelikož z obou vesnic se nedá nijak jinak než touhle lodí dostat. Tak co tam sakra chtějí dělat?

No nechápu to dodnes. Nevim jak Acandí, ale Capurganá je prdel světa, kde neni lautr nic zajímavýho. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že je to tam dost hnusný. Jak vesnice, tak okolí. Navzdory tomu je to tam ale turistama doslova přecpaný. Netušim, co tam hledají.

Ve vesnici jsem si vyměnil 600 000 pesos, vybraných v Necoclí z posledního bankomatu na východ od Rio Cartí Grande, na dolary a vydal se pěšky přes 200 metrovej hřeben směrem k hranici.

Cesta až nahoru do průsmyku byla ale spíš korytem kluzkýho bahna, ve kterým se téměř nedalo jít. Pohory jsem si nechtěl totálně obalit blátem a sandály věčně podkluzovaly, takže jsem nakonec šel téměř celý stoupání bos a 1,5 km mi zabralo zhruba hodinu a půl. Stejně dlouhý klesání, ovšem už po pevný pěšině jsem zvládnul za půl hoďky a dorazil tak do poslední kolumbijský osady Sapzuro.

Tam jsem se ovšem dozvěděl, že výstupní razítko z Kolumbie nedostanu od vojáků na hraniční čáře, jak jsem si myslel, nýbrž pouze a jedině v Capurganá. Takže hurá blátem zpátky. Skvělý… Nicméně až další den, neboť dneska už byla migrační kancelář zavřená.

Další problém nastal, když jsem si chtěl postavit stan. Jelikož sem lezou ty nepochopitelný davy turistů, místní toho samozřejmě využívaj a účtujou si něco i za kempování na svým pozemku. Jenže já už neměl ani peso, k dalším penězům jsem se tu neměl jak dostat a dolary jsem jim dávat nechtěl, protože jsem netušil na kolik mě vyjde doprava do panamskýho vnitrozemí, kde jsem si teprve moh znova vybrat z bankomatu.

Všim jsem si, že na jednom z plácků úplně na břehu, mimo pozemky baráků, už někdo stan postavenej má. Tak jsem se tam vydal, abych zjistil, jestli musí taky něco platit nebo jak to vlastně je. Ve stanu zrovna nikdo nebyl, ale podle jeho stavu a stavu věcí, co se válely okolo, bylo jasný, že rozhodně neplatí nic. Vedle bylo dost místa na další stan, čili jsem tam začal stavět ten svuj.

V průběhu stavby dorazil obyvatel vedlejšího stanu a osoba to byla vskutku zajímavá. Jmenoval se Isham a byl to asi padesátiletej maročan. Pozdějc vyprávěl, že měl ekvádorskou manželku, se kterou tam žil 16 let a má s ní dítě. Pak mu ale se všema jeho prachama i s děckem zdrhla do států, načež on se přesunul na nějakou dobu do Kolumbie. Tam ho ale někde znova okradli, tentokrát i o veškerý papíry. Takže se nějak dohrabal sem a momentálně řeší, jak se nelegálně dostat do Panamy, kde má nějakýho bohatýho známýho z Maroka, kterej mu může pomoct vrátit se domů.

Ohledně mýho stanu řikal, že i tady je soukromej pozemek a že musim mít svolení od majitele si ho tu postavit. Nicméně nabíd mi, že mě k vlastníkovi pozemku doprovodí, jelikož ho zná a dělá pro něj nějaký práce. Tak jsme šli.

Když jsem se chlápka zeptal, zda si můžu na onom místě postavit stan, řikal, že on sám by s tim neměl žádnej problém, ale kdyby se ostatní obyvatelé domákli, že tu nechává přespávat turisty zadarmo, tak by ho nechali zaplatit veškerý zahradnický práce, spojený s údržbou pozemků mimo domy. Tak jsme ho s Ishamem ještě chvíli museli ukecávat a nakonec řikal, že když mě tam nechá jednu noc, tak se snad nic neposere. Poděkoval jsem a šel si dostavět ten stan.

Zpátky do Capurganá jsem vyrazil hned za svítání a tentokrát už v pohorách, s tim že je po návratu budu muset vyprat. V botách a bez batohu už chůze bahnem nebyla tak náročná, takže jsem do vesnice dorazil už za hodinu. Zeptal jsem se kde je kancelář migrace a když jsem místo našel, bylo mi okamžitě jasný, proč jsem ho předtim přehlídnul. Barák totiž neni naprosto nijak označenej, prostě jeden z domů v ulici. Vlaje u něj sice kolumbijská vlajka, ale tu má u baráku často kdejakej vidlák, takže to člověku moc nenapoví.

No budiž, tak místo jsem našel. Ovšem, jak mi sdělil místní policajt, je sobota, což znamená, že otvírat se bude až v 9. Takže musim počkat dvě hodiny. To už mě začínala celá Capurganá pěkně srát. Strávil jsem teda následující dvouhodinovku čuměním do blba a když se konečně ouřada uráčil přijít, oznámil mi, že mi teď razítko dát nemůže, jelikož nejde elektrika a že musim počkat až jí nahodí. No ty vole, co je tohle za zkurvený místo?

Proud naskočil po další půlhodině, chlápek mi dal razítko naštěstí naprosto okamžitě jak moh, bez blbých otázek a jiných průtahů, takže jsem moh z týhle prokletý díry konečně vypadnout. Za hodinu jsem byl zpátky v Sapzuro, sbalil jsem si věci, vypral pohory i sebe od bláta, vyfotil místní vodopád,

zdokumentoval opičí řev,

rozloučil se s Ishamem a odešel směrem k hranici.

Cesta vedla opět přes kopec, ale tentokrát už tam bylo místo bahna betonový schodiště, takže na hraniční čáře jsem byl za chvíli. Takhle místo vypadá:

a tady ještě poslední pohled na Sapzuro, Kolumbii a Jižní Ameriku celkově:

Voják hlídající hranici si ještě zapsal moje jméno a pak už jsem moh zahájit sestup k osadě La Miel, prvnímu panamskýmu osídlení. Ale to už je jiný příběh.