Letadlo směr Galapágy odlítalo z Guayaquilu v 11:00. Kdybych zůstal i poslední noc v Riobambě, kde jsem byl ubytovanej několik předchozích dní a kde jsem si nakupoval zásoby, musel bych do Guayaquilu jet busem mezi třetí a čtvrtou ráno. A protože takovýhle akce za brzkýho rána tuze moc rád nemám, odjel jsem už 6. dopoledne s tim, že přespim v nějakým hostelu u letiště.

V Guayaquilu jsem byl chvíli po třetí, autobusák je hned vedle letiště, což je fajn a letiště je uvnitř města, což je přinejmenším zajímavý. Nevzpomínam si, že bych to takhle někde jinde dřív viděl.

Když jsem vylez z klimatizovanýho busu, překvapilo mě neuvěřitelný vedro jaký na místě panovalo. Odhadoval bych to tak minimálně na 35 stupňů. Zároveň však do toho lilo jak z konve, takže ve výsledku horší počasí než když jsem byl v pralese.

Odhadoval jsem, že na ostrovech asi bude dost podobně a nějak jsem si nebyl schopnej představit jak v tomhle vydržim tři tejdny.

U letiště jsem žádnej rozumně levnej hotel nenašel, všechni chtěli okolo 25$ za noc, což naznačovalo, že se zřejmě posrali v kině. Musel jsem teda hlouběji do města, kde se, dle informací od místních, levný hotely nacházely.

Mezitim, krom asi dvacetiminutový přestávky, pořád pršelo jak protržený. Já už byl totálně mokrej, což nevadilo, naopak to v tom vedru bylo spíš příjemný. A silnice se proměnily doslova v řeky. Zřejmě tu nemají kanály a pokud jo, tak ten příval vody naprosto nestíhaj odebírat. Fakt je ten, že každá cesta byla až po obrubník naplněná vodou a přecházení bylo spíš brodění. Kolikrát jsem byl ve vodě až do půlky holeně.

Hostel, kterej jsem byl ochotnej zaplatit (9$) jsem našel nakonec až těsně před soumrakem a asi 5 km od letiště.

Ráno už nepršelo a teplota klesla asi na, pro cyklisty ideálních, 27 stupňů. Já ale nejsem cyklista, takže jsem se pořád potil jako prase.

Na letiště jsem došel se značným předstihem, okolo půl devátý. Potřeboval jsem si ještě vytvořit příruční zavadlo poté, co zjistim hmotnost báglu. Měl jsem totiž předem nakoupené zásoby na celou dobu pobytu, abych nemusel nic nakupovat za dvakrát víc přímo na ostrovech. Aby se mi všecko to jídlo do batohu vešlo, nechal jsem si uschovaný v Riobambě věci, který mi přišly zbytečný tahat na Galapágy sebou. Konkrétně to byly veškerý teplý hadry, pohory a věci na vaření. Počítal jsem, že na teplý jídla v tom vedru nebudu mít nejmenší chuť. Nehledě na to, že se tam asi stejně nedá sehnat bomba k vařiči.

Váha ukázala krásných 31 kg, což bylo přesně maximum, který jsem moh sebou bez příplatku mít (23 kg zavazadlo a 8 kg na palubu). Přeházel jsem teda 8 kil do malýho batohu a šel jsem se odbavit.

Před obdržením palubních vstupenek bylo ještě nutný zaplatit 20$ za nějakou registraci nebo co a podstoupit prohlídku zavazadel, jestli neobsahují něco, z čeho by ještěrkám slezla kůže a tučnákům se obrátily zobáky na ruby. Ptali se mi, jestli vezu nějaký jídlo, tak jsem přiznal, že jo, ale že by mělo bejt všecko v souladu se seznamem povolených potravin, co je na netu. Pak už jen tak zlehka nakoukli do báglu a kontrolou jsem prošel.

Let trval cca hodinu a půl, na ostrově San Cristobal jsme přistáli chvíli před dvanáctou. Že to nějak nevychází? To proto, že Galapágy už jsou v časovým pásmu UTC-6, kdežto kontinentální Ekvádor v UTC-5.

Počasí na místě, dle očekávání, stejný jak včera v Guayaquilu. Tj. vedro na chcípnutí a do toho slejvák. Na letišti bylo třeba ještě uhradit 100$ za vstup do parku, vyplnit formulář o tom, co sebou přivážíš a znova podstoupit kontrolu zavazadel. Všecko proběhlo bez problémů a okolo půl jedný už jsem v dešti kráčel do vesnice Puerto Baquerizo Moreno, což je centrum osídlení na ostrově.

Opět bylo nutný brodit veškerý silnice, což musim přiznat, že mě dost baví. Došel jsem k informační kanceláři, kde jsem chtěl zjistit jak to tu vlastně funguje a taky si opatřit nějakou mapu ostrova. Jenže byla zrovna polední přestávka a do otevření zbejvala hodina. Nechal jsem si teda věci před kanclem a šel trochu omrknout okolí.

Zaujala mě dost věrně vypadající soška tuleně uprostřed pískoviště kousek od břehu, tak jsem si jí šel prohlídnout. Jakmile jsem se přiblížil trochu víc, socha se pohnula a mě bylo jasný, že zvěsti nelhaly a že zvířata jsou tu úplně všude.

Dál na břehu bylo pak tuleňů celý stádo, váleli se na pláži a na kamenech okolo, mezi nima se producírovali krabi a posedávali pelikáni. A to jsem byl jenom ve vesnici u mola.

Mimochodem frustrace z nepřítomnosti skutečného vlka je v Ekvádoru zřejmě obrovská, protože za něj označují krom známého liškopsa i ty tuleně, konkrétně se jim tu říká „lobo marino“.

Chvíli jsem to všechno ještě pozoroval a pak jsem se vydal do vesnice shánět chleba, což byla jediná část zásob, kterou jsem neměl z vnitrozemí. Na 150 housek už báglu nebylo místo. V obchodě se potvrdilo to, co se píše všude na netu, tj. že veškeré ceny jsou tu dvakrát vyšší než na kontinentě. Nakoupil jsem teda chleba na 4 dni a když jsem se vrátil k infocentru, bylo už otevřeno.

Tam jsem dostal mapu, kde byly vyznačený všecky hostely (je jich tu cca 80) a všechny zajímavý místa na ostrově. Dál jsem se dozvěděl, že v kanceláři strážců parku se dá sehnat povolení ke kempování na vyhrazených místech. Je ale nutný si o něj zažádat aspoň 2 dny předem.

Tim pádem jsem se nejprve vydal hledat ubytování. Nejlevnější hostely měly dle netu stát 10$ / noc a čas jsem měl na to obejít klidně všecky ve vesnici, čili cokoliv dražšího jsem odmítal.  Po asi dvaceti pokusech, z nichž některý byly obsazený a další předražený, jsem našel penzion, kde paní napřed chtěla 15$, ale vzhledem k tomu, že tam nikoho dalšího neměla a já trval na tom, že víc jak 10$ nedam, tak jsem pokoj za 10$ dostal. Zaplatil jsem za dvě noci a vydal se pro povolení ke kempování.

Povolení platí maximálně na dvě noci a jeho vyřízení stojí 10$. Jediný kempoviště dostupný po zemi je asi 25 km vzdálená pláž Puerto Chino, čili to byla i moje volba. Jenže na ostrově zrovna nešel internet a bez něj nešlo povolení vydat. Slečna mi teda řekla, že musí počkat do zejtra a ať si přijdu ráno.

Chata strážců byla západně od vesnice, takže když už jsem tu byl, rozhod jsem se omrknout další dostupná místa dál na západ. Byly to dvě pláže a vyhlídka z kopce Tijeretas. Na první pláži byla krom spousty lidí taky spousta leguánů a ještěrek, jinak nic zajímavýho.

Z vyhlídky byla vidět jednak celá vesnice a na druhé straně, v moři, pak skála Leon Dormido.

Z vyhlídky vedla bahnitá a polozarostlá cestička ke druhé pláži vzdálené asi 2 km. Ze stavu cesty šlo předvídat, že tam asi moc lidí chodit nebude. A skutečně, nikde ani noha. Na samotné pláži pak bylo opět několik leguánů a na okolních kamenech vysedávali pelikáni a nechali se zblízka fotit.

Ještě jsem se vykoupal v moři, teplotu vody bych odhadoval tak na 23 stupňů, takže nechutně horký.

Zpátky do vesnice už jsem došel za tmy, na pokoji jsem si dal studenou sprchu, která mi pomohla od vedra zhruba tak na pět minut, najed jsem se a šel spát. Spal jsem bez spacáku, nahej a ničim nepřikrytej a stejně jsem se pořád potil a probouzel horkem.

Ráno jsem si dal opět studenou sprchu, abych si na chvilku ulevil od horka a vyrazil znova pro povolení. Tentokrát už jsem ho dostal bez dalšího zdržování.

V další části dne jsem se vypravil na zbývající přístupná místa poblíž vesnice, jednalo se o pláže Tongo Reef a La Loberia. Na první z nich jsem nic nového neviděl, byli tam pouze leguáni a tuleni.

Napřed to vypadalo, že La Loberia, krom toho, že je výrazně hezčí, nabízí totéž, tj. leguány a tuleně. Ovšem když se šlo po břehu víc dozadu, přišlo se asi po kilometru k útesu, na kterým odpočívali dva druhy ptáků, který jsem dosud neviděl.

Jednak tenhle exemplář s modrým zobákem a ještě modřejšíma nohama:

A pak zřejmě nějaký druh racka s červenýma nohama a očima jak mimozemšťan:

Pak jsem si dal ještě koupel v moři a moh jsem se vrátit do hostelu, neboť všechna další dostupná místa už byla pouze ve směru na Puerto Chino, kam jsem měl namířeno další den.

Vesnici jsem opustil okolo půl devátý a ke kempovišti bylo třeba ujít 25 km s převýšením 600 m nahorů a znova dolů. Celou cestu se jde po asfaltce, takže kilometry ubíhají poměrně rychle. Nepříjemný je akorát to vedro.

Po pěti kilometrech od přístavu se přijde do menší vesničky El Progreso, kde se v případě potřeby dá ubytovat a sehnat jídlo. Pak také podél cesty rostou všeljaké stromy, ze kterých se dá oškubat nějaké ovoce.

Asi tři kiláky za El Progreso jela v protisměru hasičská Toyota. Řidič u mě zastavil a divil se kam to jdu. Zřejmě k pláži nikdo pěšky nechodí, ale nechávají se tam odvézt nebo si půjčí kolo a dojedou tam. Když jsem mu odpověděl, nabídnul mi, že to otočí a odveze mě tam, jestli chci. Nikam prej nespěchá a je mu to jedno.

No, neodmítnul jsem a byl jsem tak dopraven na konec silnice, asi půl kilák od pláže. Na pláži bylo pár lidí a další přicházeli později, ale přes noc tam nakonec nikdo další nezůstal. Místo na kempování bylo ve stínu všeljakých keřů a stromů, takže aspoň slunce nepálilo do stanu nepřetržitě celej den. Ačkoli i ve stínu samozřejmě panuje ukrutný vedro. Hlavním nedostatkem místa je absence jakéhokoliv neslaného vodního zdroje. Že se jedná o sušší část ostrova dokládají i takovéto okolo rostoucí kaktustromy:

Zatím jsem ale vodu měl, tak jsem se to rozhodl řešit později a šel si prohlídnout okolí.

Pláž byla opravdu pěkná a první, kde se dalo jít až hluboko do vody po písčitým dně.

Na ostatních plážích ostrova byly ve vodě už od začátku lávový šutry, který postup dost komplikujou. Mimochodem, skvělá věc je, že se tu nikde nevyskytujou mořský ježci, takže člověk nemusí lízt do vody v botách.

Zvířata jsou tu k vidění téměř všechna, co tenhle ostrov nabízí. Tuleni, leguáni, ještěrky, krabi, pelikáni, modronožky, fragaty a spousta dalších menších ptáků, který nejsem schopnej určit. Některý z těch malých vrabčáků jsou už tak nebojácný a drzý, že si několikrát sedli přímo na mě.

Pod útesem asi kilometr na sever od pláže, kam ani nevede žádná cesta, bylo pak ve vodě možný vidět i velký mořský želvy. Vyfotit je ale takhle je zřejmě s mým vybavením zhola nemožný.

Pozdějc odpoledne jsem se teda konečně jal nějak řešit tu pitnou vodu. Pamatoval jsem si, že asi kilák od konce silnice jsme míjeli nějaký stavby, rozhodl jsem se tam teda vydat a zjistit jak to vlastně je.

Výsledek byl nad očekávání skvělý. Nejen, že tam měli přivedenou vodu, ale taky se jednalo o stanici pro výzkum a vývoj pozemních želv. Chlapík, co tam byl řikal ať si sem pro vodu dojdu kdykoliv budu potřebovat a ať si to tu prohlídnu, když už tu jsem. Vstupný se sem žádný neplatí a želv je tu k vidění hromada v celý věkový škále, od malých mláďat až po obrovský stoletý stařešiny.

Od správce jsem se taky dozvěděl, že želvy rostou (byť pomalu) celou dobu až do smrti.

Vidět olbřímí želvy byl jeden z mých cílů tady a zvažoval jsem i zaplatit těžký prachy za loď na sever ostrova, kde žijou. Tohle místo mi ale ten drahý výlet ušetřilo, takže výprava pro vodu nadmíru vydařená.

Večer, když z pláže zmizeli všechny lidi, začli po písku pobíhat hromady malých krabů nebo raků, který evidentně zabavovali opuštěný lastury a dělali si z nich ulity. Každý měl totiž úplně jinou. Vyfotit tyhle potvůrky taky neni žádná sranda, jelikož jakmile se k nim začne něco většího přibližovat, stáhnou se do ulity a dělají, že neexistujou.

V noci se kvůli vedru spalo opět dost mizerně, ale co nadělam. Ráno, tesně před východem, se aspoň dalo jakž takž ochladit v moři. Přes den už to nefunguje.

Druhý den na pláži už nic novýho nepřinesl, pozoroval jsem zvířata, poflakoval se a odpoledne jsem zase zašel k želvám pro vodu.

Ráno jsem se zbalil a vyrazil okolo sedmý zpátky k vesnici. Bylo třeba opět vystoupat těch 600 m nahoru, což v kombinaci s horkem dost nakládalo. Zároveň ale opět rostlo podél silnice všeljaký ovoce, zejména ostružiny a miniaturní rajčata, kterým jsem se nepřetržitě dopoval.

Nahoře jsem byl okolo jedenáctý. V nejvyšším bodě silnice se nachází odbočka k Laguně Junco, což je jezero uvnitř sopečného kráteru.

Nad jezerem krouží fragaty a z okraje kráteru je slušný rozhled po ostrově.

Od jezera jsem pak ušel asi dva kilometry když mi jeden z okolojedoucích řidičů opět nabídl svezení a já opět neodmít.

Zpátky v Peurto Baquerizo jsem byl tedy ještě před dvanáctou. Zašel jsem se znova ubytovat do už prověřeného hostelu k Doris, a pak jsem vyrazil shánět lístek na loď na ostrov Isabela, kam jsem se chtěl další den přesunout.

Lístky prodávají různé agentury ve vesnici, jeden přesun mezi ostrovy trvá dvě hodiny a stojí 30$. Cesta ze San Cristobal na Isabelu tak vyjde na 60$, jelikož je třeba přestoupit na centrálním ostrově Santa Cruz. Lodě jsou vcelku rychlé motorové čluny pro cca 20 lidí a jezdí dvakrát denně, v 7:00 a ve 14:00 a tyhle časy jsou stejné pro všechny tři hlavní ostrovy. Z toho vyplývá, že mě čekala pětihodinová přestupní pauza v Puerto Ayora na Santa Cruz.

Jelikož byla neděle a tim pádem zavřená turistická infokancelář, nemohl jsem si opatřit ani mapu ostrova. Nevěděl jsem tedy, jestli je v dosahu něco zajímavýho, a proto, než se někam v tom vedru naslepo trmácet, jsem zůstal u mola a celou dobu jsem prospal ve stínu na lavičce.

Jelikož na mým lístku bylo jméno pouze první lodi, nevěděl jsem s kým mám na Isabelu jet. Naštěstí měl ale jeden z přítomných kapitánů na seznamu moje jméno, takže se všechno vyřešilo samo ještě dřív než jsem stihnul začít panikařit.

Na Isabelu, do Puerta Villamil, jsme dorazili cca v 16:30. Je to největší, nejmíň obydlený a zřejmě nejdražší ze tří hlavních ostrovů. Je to poznat už při výstupu z lodi, kdy se musí platit poplatek 10$ za použití mola, což je teda slušná trapárna i na Galapágy.  Obešel jsem asi všechny hostely ve městě, ale levnější než 15$/noc se mi sehnat nepodařilo. Zkoušel jsem ještě, jestli by bylo možný si u nějakýho hotelu postavit stan, ale dozvěděl jsem se, že nechat lidi kempovat, byť na svým pozemku, je tu zakázaný a majitel by dostal mastnou pokutu.

Ubytoval jsem se teda v jednom z těch patnáctidolarových a jelikož už byla tma, nemělo smysl nikam dál vyrážet.

Následující den jsem nejprve vyrazil do kanceláře parku, abych zjistil co je tu vlastně zajímavýho a taky jak je to s kempováním. Jeden ze strážců mi všechno ochotně vysvětlil, nicméně to, co jsem se dozvěděl mě moc nepotěšilo. Jednak na veškerá místa, kde lze vidět tučňaky je třeba si zaplatit exkurzi s průvodcem a taktéž místa vyhrazená ke kempování se nachází v oblastech u vulkánů, kam můžeš rovněž pouze s průvodcem. Navíc když jsem se pak pozdějc ptal v agenturách na výpravu k sopkám bylo mi řečeno, že běžně se dělá jenom jednodenní a s kempováním pouze pro větší skupiny. Čimž spaní ve stanu na tomhle ostrově definitivně padlo a musel jsem tak zůstat všechny noci v hotelu. O tom, jestli chci zaplatit 40$ za vyjížďku na tučňáky jsem se rozhod ještě popřemejšlet a zatim obejít veřejně dostupná místa.

První den jsem vyrazil do místní želvičkárny omrknout další želvy, protože ty jsou prostě vždycky dobrý. Tady jich měly výrazně víc než na San Cristobalu, ale kupodivu byly pozavíraný v mnohem menších výbězích.

Cestou směrem od pláže a kousek severně od želv byly mokřiny, kde se krom obligátních leguánů dali vidět i plameňáci.

Bylo jich tam celkem asi tak deset a místní je tu považujou za něco fakt extra. Byl bych docela zvědavej co by řikali na plameňákama přecpaný jezero na peruánským altiplánu, který tam navíc vůbec nikoho nezajímá a nepatří ani do žádný chráněný oblasti.

Dál jsem ještě šel omrknout pláže a mola na východ od vesnice a taky všechna přímo u přístavu.

Tam byly k vidění jako vždy tuleni, všeljaký ptáci a doslova hordy leguánů.

Druhý den jsem pak vyrazil do západní části ostrova, kde byly další mokřiny a pláže s leguánama, pelikánama a dalšíma ptákama.

Také se tu nachází lávový podmořský tunel, do kterého je možné i pár metrů vlézt.

Do blízké zátočiny pak z kopců přitéká menší řeka, jejíž voda neni tak slaná jako moře a hlavně je o něco studenější, takže jsem místo bez váhání využí k celkem ověžující koupeli.

Směrem dál na zapád pak cesta vede asi 3 km přes území želv

ke dvoum vyhlídkám. První v pořadí je Cerro Orchilla

a kousek za ní je pak Cerro de Radar

Pod tímto kopcem se také nachází tzv. Zeď slz, což je připomínka bývalé trestanecké kolonie.

Zde je pak vyobrazení Zdi slz od Rebecy Guay tak, jak vypadala v dobách své největší slávy:

Třetí den pak vyrážím na sever od přístavu, do zemědělské oblasti, kde je mým hlavním cílem asi 17 km vzdálená jeskyně Cueva de Sucre. Cesta vede po asfaltce, takže se dá jít poměrně svižně.

Zhruba po osmi kilometrech přijdu k odbočce na vyhlídku El Mango. Odtud je krásně vidět jak Puerto Villamil, tak sopky na severu.

Asi 200 m od vyhlídky pak roste velký a zřejmě dost letitý mangostrom, podle kterého ma vrch svoje jméno.

Tento strom je taky zároveň výbornou občerstvovací stanicí na dlouhé cestě. Jakmile se nacpu mangem do sytosti, pokračuju zpátky na asfaltku. Už se začínají objevovat první stavení, pole a taky ovocné stromy okolo silnice. Poslední jmenované samozřejmě využívám k dalšímu občerstvení.

Kromě ovocných stromů tu ale rostou i další a jeden z nich je tak obrovskej, že strčí do kapsy i předchozí mango. Nemůžu ani udělat pořádnou fotku, protože se prostě nevejde do záběru. U stromu je i štítek, že se jedná o druh ceiba a že je to výstavní exemplář.

K jeskyni dojdu okolo poledne, žádný další turisti tam nejsou a celkově tohle místo asi nikoho moc neláká, protože pěšina ke vstupu je totál zarostlá vysokou trávu. A přitom jeskyně je to pěkná a hlavně je v ní tak o deset stupňů míň než venku. Což je pořád dost horko, ale i tak je to zatim místo s nejpříjemnější teplotou, co jsem na Galapagách objevil.

Bohužel mě ale nenapadlo vzít si sebou baterku, takže do zadní části jeskyně, kde je úzký tunel spojující obě hlavní chodby, pro mě nemá smysl chodit, jelikož nevidim ani na krok. No znova už se sem s baterkou nepotáhnu, takže mam smůlu.

Vracim se teda zpátky do přístavu, kam dojdu celkem utahanej. Což taky po 35 km v 35 stupních neni nic divnýho.

Poslední den na Isabele jsem chtěl věnovat tučnákům, ale nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že mi to za 40$ nestojí. Přispěl k tomu i fakt, že součástí vyjíždky bylo i nějaký šnorchlování a potápění, což mě teda vůbec neláká, ba právě naopak. A než tam dřepět někde čert ví jak dlouho na lodi a čekat až se všichni dostatečně vyšnorchlujou, to mi přišlo lepší se na to vybodnout úplně.

Den jsem teda více méně proflákal. Už dřív mě zaujaly tři kokosáky, který se válely pod palmama vedle ulice kousek od hostelu a nikoho nezajímaly. Teď konečně byla příležitost a čas je zabavit a sežrat z nich kokos. A dobrej byl.

Odpoledne jsem si pak koupil lístek na ranní loď na Santa Cruz, což je poslední ze tří snadno přístupných ostrovů a taky ten, kde je nejvíc turistů a žije nejvíc domorodců.

Lodí k Santa Cruz vyplouvalo ráno snad šest a myslim, že všechny byly naplněný, nicméně si myslim, že většina turistů mířila pak rovnou na letiště.

Kapitán mojí lodi se na molu objevil až jako poslední, s možná půlhodinovým zpožděním na ostatní. Už jsem si řikal, jestli ta kocábka vůbec existuje, ale jelikož na ní měli lístky i další lidi, bylo pravděpodobný, že přeci jen jo. Odměnou za delší čekaní ale bylo to, že loď kotvila velmi blízko ostrůvkům Tintoreras, což jsou přesně ty tučňáky vyhledáváná místa, kam jsem se včera rozhodl nejet.

A pár tučnáků tam skutečně bylo. Někteří plavali ve vodě a další seděli venku na šutrech. Takže jsem je nakonec přece viděl a ještě zadáčo.

A jelikož jsem okukoval tučňáky a vůbec nevnímal co se děje na lodi, dopadlo to tak, že než jsem se vzpamatoval, byly všecky místa na spodní palubě obsazený. Chtěl jsem si sednout prostě na zem, ale v tom řiká kapitán, že jsou ještě volný asi dvě místa nahoře. Tak jsem hned vystartoval a jedno z míst zabral.

Na horní palubě bylo akorát místo k sezení u řídícího pultu pro kapitána a za nim už jenom jedna lavice tak pro tři lidi. A podle mě jsou to nejlepší místa na lodi. Jednak to nahoře mnohem míň hází, dál je od tamtud daleko lepší výhled na okolí a hlavně tam neni vůbec cejtit smrad benzínu z motorů, ze kterýho se mi motá hlava a kterej je na dolní palubě dost výraznej.

Spolu se mnou ještě nahoru vysupěl nějakej mladej tlustoprd, kterej ale o místo na lavici vubec nejevil zájem a pohodlně se rozplác na podlaze. Jakmile se loď rozjela a začlo to trochu pohazovat, už vytahoval blicí pytlíky a v ksichtě byl celej zelenej. Asi hodinu to tam nějak rozdejchával, ale samozřejmě marně a nakonec začal blejt o sto šest. Řikáte si asi proč to sem vůbec píšu. Na lodi se přeci přeci pobleje kde kdo, že jo? Jenže když blil tenhle týpek, tak u toho vydával stejný zvuky, jaký naprosto jako běžně vyluzujou ty místní tuleni. A když se k tomu přidá, že s tim svým pupkem a rozvalenej na zemi i jako ten tuleň vypadal, musel jsem se kousat do rtů, abych se nezačal smát. Jenže vydržet to bylo čim dál tim těžší, protože on ne a ne přestat. A když mi pak vedle sedící chlapík, ukazujíc na tlusťocha, povídá „Parece como un lobo de mar“, tak už jsem vyprsknul a začal se nahlas chechtat na celý kolo, takže si ostatní museli nejspíš myslet, že mi přeskočilo. Aspoň, že už ten chudák mezitim doblil, takže nebylo patrný, že se směju jemu.

V Puerto Ayora, jak se jmenuje přístav na Santa Cruz, jsme byli okolo devátý, takže jsem měl spoustu času na hledání ubytování. V infocentru jsem si sehnal mapu vesnice i s polohami ubytovacích zařízení. No krom těch nejluxusnějších jsem obešel, myslim, všechny, ale levnější než 15$ / noc se mi sehnat nepodařilo. Ale tady aspoň zase existuje volně dostupný místo, kde se dá s povolením kempovat. Taky že jsem si ihned po ubytování se šel ono povolení opatřit.

Další den jsem se vydal prozkoumat želví centrum na východ od přístavu, který bylo ale oproti dvoum předchozím dost vysláblý.

Nicméně aspoň se tam dali vidět pozemní leguáni, na který jsem dosud nikde nenarazil.

Všechny ty předchozí hordy černých ještěrů byly mořskýho druhu. Ty pozemní totiž značně trpí tim, jak s nima ostatní (nepůvodní) zvířata vyjebávaj. Kočky jim žerou mladý, čoklové je žerou dospělý, prasata jim rozvrtávají hnízda a krávy s oslama jim žerou potravu. Krom ostrova Fernandina a severní části Isabely už jsou všude vyhubený a v současnosti se správci parku snaží na některých dalších místech jejich populaci uměle obnovit.

Blízká pláž, přecpaná turisty, nic zajímavýho nenabízela, tak jsem se vydal na druhou stranu vesnice k laguně De las Ninfas.

Cestou jsem šel okolo rybího trhu, který okupovalo hejno pelikánů a několik tuleňů. Pelikáni vyčkávali až někdo z prodejců poleví v ostražitosti a jakmile se tak stalo, hned nějaký z nich vytáhnul z pultu kus masa, nacpal si ho do vaku pod zobákem a zdrhnul.

Tuleň, který neměl takový možnosti, jak se k rybám dostat, pak prostě u prodavače loudil tak dlouho, než mu nějaký odřezky hodil.

Laguna de las Ninfas je klidný jezírko, kde se misí slaná a sladká voda a pod hladinou lze vidět všeljaký menší ryby.

Odpoledne jsem si pak sbalil věci na výpravu k pláži Garrapatero, kde jsem následující dvě noci kempoval.

Vyrazil jsem brzo ráno, když ještě neni vedro tak extrémní. Stejně jako v případě Puerto Chino, vedla až k pláži asfaltka a vzdálenost od přístavu byla opět okolo 25 km. Tady ale cesta naštěstí nevede přes žádný kopec, takže nejvyšší bod má asi 250 mnm.

Po šesti kilometrech se přijde do vesnice Bellavista, odkud se dá jít do všech možných koutů ostrova. Na východ leží Garrapatero a kopec Cerro Mesa, na sever vrcholy El Puntudo a Cerro Crocker a na západ  cesta vede do zemědělské oblasti, odkud se pak stáčí dál na sever, směrem k ostrůvku Baltra, kde je druhé letiště spojující Galapágy s kontinentem.

Já šel teda na východ a asi po třech kilometrech jeli okolo strážci parku na svojí šichtu na pláži, takže mě naložili a dovezli až na místo. Hned jsem jim taky předal povolení ke kempování a šel si postavit stan.

Kempoviště bylo ve stínu spletence stromů a keřů, což bylo na jednu stranu fajn, že tam nepálilo slunce. Ovšem taky tam bylo dost vlhko a tim pádem mraky komárů. Ale nedalo se nic dělat.

Na pláži ani v okolí opět nebyl žádný zdroj pitný vody (sice tam byly hajzly, kde voda tekla, ale byla to slaná z moře) a nejbližší osídlení byla 8 km vzdálená vesnička Cascajo. Nezbývalo teda než jít další den pro vodu tam. Tuhle vycházku jsem ale měl beztak v plánu, protože přes Cascajo se jde na kopec Mesa, který jsem chtěl navštívit.

Samotná pláž pak neni nic extra a na to jak je daleko od přístavu, tam bylo docela dost lidí.

Zajímavý místa, kde lze vidět nějaký zvířata, zejména ptáky, jsou na obou stranách od pláže. Sice se tam nemá chodit, protože si tam někam zahrabávají mořský želvy vejce, ale já se stejně pohyboval jenom po šutrech na břehu, takže jsem zákazy ignoroval a vyrazil na obhlídku.

Krom všudypřítomných leguánů byly k vidění plameňáci, šedý racci, modronohý piqueros, volavky, pelikáni a spousta dalších ptáků, který neznam.

Mezi nima vynikal tenhle proklatě divnej exemplář:

Celý dni tráví usazenej na stejným místě a strnule čumí do jednoho bodu někde na zemi před sebou. Když jsem šel okolo a byl už moc blízko, tak vždycky trochu poodešel a jakmile jsem se vzdálil, tak se zase vrátil kde byl a dál čuměl.

Na jedný ze vzdálenějších pláží pak byla vyplavená tahle mrtvá langusta (nebo co to je):

Prohlídka okolí mi zabrala zbytek dne a ke stanu jsem se vrátil akorát před soumrakem. Uvnitř bylo nutný ještě pobít asi padesátku komárů a moh jsem jít spát.

Další den mě čekala výše zmíněná výprava pro vodu a dál k Cerro Mesa. V Cascajo jsem byl za hodinu a půl a další hodinu trvala dojít ke kopci. Cestou bylo možný se občerstvovat ostružinama, který rostly okolo. Když jsem pak v jedný zahradě zahlíd aspoň trochu zralou papayu (všechny ostatní, co jsem tu kdekoliv zatim viděl byly komplet zelený), neváhal jsem a okamžitě jí sklidil. Nechal jsem jí pak ještě dva dny dozrát a byla výborná.

U Cerro Mesa pak byla krom vyhlídky z kopce

i možnost jít se podívat do asi kilometr vzdáleného kráteru.

Okolo cesty se pak producírovalo několik velkých želv, takže na to, že místo neni ani zmíněný v místní brožuře mezi zajímavýma lokacema k návštěvě (objevil jsem ho náhodou přes GPS), je to tu docela nabitý. Taky, že tam, krom jedný skupinky s průvodcem, nebyli žádný další turisti.

Dole pod kopcem pak bylo i stavení, kde jsem si nabral vodu a vydal se pomalu zpátky.

Večer ve stanu pak bylo nutný ještě pobít asi padesátku komárů a moh jsem jít spát.

Zpátky do Puerto Ayora jsem vyrazil už někdy okolo sedmý, abych se ve stoupání vyhnul tomu největšímu náporu vedra. S báglem mi cesta do Cascaja trvala dvě hoďky a kousek za vesničkou mě pak naložil nějakej místní chlapík a dovez mě až do přístavu.

Tam jsem šel ubytovat do již prověřenýho hostelu. Zaplatil jsem za dalších šest nocí, což mi podle mých výpočtů mělo stačit k prozkoumání všeho zbylého zajímavého na ostrově. Zbytek dne už se mi nic dělat nechtělo, takže jsem odpoledne trávil sepisováním těhle nesmyslů, než to všechno zapomenu.

Jako první jsem si rozhodl odškrtnout ze seznamu místo zvané Bahía de las Tortugas. Je to zátoka se dvěma plážemi asi 4 km na západ od přístavu.

Ač se dá název do češtiny přeložit jako Zátoka želv, po želvách tam nikde nebyly, dle očekávání, ani stopy. Zato tlustých turistů se tam rochnilo požehnaně.

Ke koupání je doporučená pláž víc vzadu, přímo u zátoky, ale voda se tam ani nehne, což v kombinaci s její teplotou a hromadou lidí slibuje vskutku nevšední zážitek.  Pro případné zájemce, kteří by chtěli okusit něco z neopakovatelné atmosféry Galapág bez nutnosti dalekého cestování je tady možnost nasimulovat si koupel na Playa Mansa v klidu domova. Stačí si napustit horkou vanu, vysypat do ní kolečko soli a písku a naložit se do toho. Okraje vany by pak představovaly ostatní lidi, kteří vás omezují v pohybu.

No, takže jediná zajímavá věc, která se tu dala dělat bylo jít o kus dál po břehu od pláže, kde se dalo zblízka pozorovat dění ve vodě. Během chvíle se přede mnou prostřídalo několik druhů ryb, z nichž ani o jedný nejsem schopen říct co byla zač. A ty největší se mi dokonce podařilo i celkem obstojně vyfotit.

Druhá pláž, Playa Brava, to už bylo jiný kafe. Jednak je to asi největší pláž na ostrovech vůbec a hlavně, konečně místo, kde jsou ve vodě pořádný vlny a zároveň dno bez šutrů. Kvůli vlnám a proudům je pláž také označena za nebezpečnou ke koupání, takže ve vodě tu na celým úseku bylo jenom asi deset lidí. Taková nabídka se neodmítá, takže za chvíli už jsem byl ve vodě s nima a užíval si nárazy vln. Určitě to nebyl takovej nářez jako svýho času koupel v rozbouřených jezerech Bajkal nebo Ochrid, ale zábavnější místo ke koupání už tu asi neobjevim.

Ohledně zvířat jsem už, krom předchozích ryb, nic dosud neviděnýho neobjevil a někdy odpoledne jsem se zas vydal zpátky na ubikaci.

Abych prostřídal prostředí, rozhodl jsem se další den věnovat výpravě do samého středu ostrova, k vrcholům El Puntudo a Crocker. Také jsem plánoval omrknout dva lávové tunely, které byly víceméně při cestě.

První byl u silnice hned kousek za přístavem a jedná se jen o krátkou chodbu, okolo 100 m. Ale díky otvoru ve stropě na konci tunelu je aspoň vnitřek dostatečně osvětlen, aby šel vyfotit bez blesku.

Takže pro ilustraci jak tyhle lávové tunely vlastně vypadají je nejlepší, protože v těch dalších je díky tmě focení skoro nemožné.

Od tunelu jsem pokračoval do již známé vesnice Bellavista. Cesta ke kopcům vedla na sever, ale ještě před tím jsem si udělal krátkou zacházku ke druhému tunelu, ležícímu asi 1 km východně.

O tomhle tunelu opět není žádná zmínka v turistickém letáku a ani na něj nenavádí žádný ukazatel. Takže, jak jsem předpokládal, byl jsem na místě sám. Tunel je obrovský a značně dlouhý, odhaduju tak 1 km. Je fajn, že má východy na obou koncích (v což jsem od začátku doufal), že je osvětlený žárovkama zhruba každých 30 m a že je uvnitř celkem příjemná teplota. Tím spíš pak nechápu proč není místo víc propagované.

Hned u východu mi pak cestu zablokovala strážkyně tunelu, ale nakonec mě za podrbání nechala projít.

Tady se vedle hlavního tunelu nacházel ještě krátký úsek dalšího a to bylo vše, co místo nabízelo, takže jsem se vrátil do vesnice a vydal se vstříc vrcholům.

Asi dva kilometry ještě cesta vedla okolo zahrad místních ( v jedné z nich rostl další z pravěkých stromů)

a zbývající úsek pak už byla pouze pešina mezi vegetací. Velkým plusem bylo, že okolo rostlo tolik ostružinových keřů, kolik je dlaždic z dobrých úmyslů na cestě do pekla, takže o pravidelné občerstvení nebyla nouze.

Po chvíli se cesta rozdělovala, levá větev vedla k El Puntudo, pravá k Cerro Crocker. Okolo Crockera bylo víc zataženo, takže jsem vyrazil doleva, abych stihnul něco uvidět, než se tam taky zatáhne. Po asi kilometru jsem u cesty objevil tuhle úžasnou věc:

Těm, co to nepoznali, prozradím, že je to tůňka s vodou. Ale se sladkou, čistou a studenou, což je věc tady na ostrovech naprosto nevídaná. Navíc dostatečně hluboká, aby se tam člověk moh v pohodě ponořit. Hned jsem se tam naložil a neodolal jsem pak ani na zpáteční cestě. Ač jsou teploty vody a vzduchu prohozený, byl to zhruba stejnej pocit, jako koupel v horkých pramenech u Candarave v Peru.

Po koupeli jsem pokračoval vzhůru a za chvíli už jsem před sebou viděl El Puntudo. Je to taková malá, ale výrazná sopka.

Vrchol je v 800 mnm a takhle to tam vypadá:

A takhle pak vypadá okolí:

Od sopky jsem se vrátil na rozcestí a vydal se k Cerro Crocker, nad kterým se mezitim kupodivu docela vyjasnilo. Na cestě byly znatelné čerstvé stopy dalšího člověka, takže jsem předpokládal, že se brzy potkam s dalším turistou. Ukázalo se však, že patřily technikovi telefonní společnosti, který něco ladil na vysílači, stojícím na vrcholu kopce.

Takže i na tomhle místě jsem byl nakonec z turistů sám. Holt když se nedá až na místo dojet taxíkem a navíc když je třeba pro dosažení cille vyvinout nějakou námahu, tak se na to většina lidí radši vykašle. A to přitom vyhlídka z obou vrcholů opravdu pěkná. Vrchol Cerra Crocker sice hyzdí ten vysílač, ale zase je odtamtud vidět celý Santa Cruz i přilehlá Baltra. Však je taky kopec se svými majestátními 870 mnm nejvyšším bodem ostrova.

A jelikož mi zbýval čas tak akorát, abych se do soumraku stihnul vrátit na hostel, vyrazil jsem zpátky k Puerto Ayora.

Poslední nenavštívené místo blízko přístavu byla Punta Estrada, což je čtvrť přístupná pouze z moře. Za 0,8$ vás tam ochotně dopraví některý z člunů.

V zastavěné oblasti nic zajímavého není, většina domů jsou drahý hotely. Za posledním z nich se pak nachází malá pláž s leguánama a pelikánama.

Od pláže vede cesta okolo solných jezer k místu zvanému Las Grietas. To je takový menší kaňon naplněný směsí sladký a mořský vody. Po horním okraji kaňonu pak vede cesta odkud je možné vše pěkně nafotit.

A na jejím konci je pak vyhlídka na celou zátoku okolo přístavu.

Na opačném konci jsou potom schody vedoucí dolů k vodě, kde je možnost si v kaňonu zaplavat. Napřed jsem se na to chtěl vykašlat, protože když jsem viděl ten dav lidí dole, přišlo mi, že to nemá smysl. Ale ukázalo se, že většina jich jenom zevluje na břehu a ve vodě tak narváno neni, takže jsem tam vlez. Teplota byla pochopiteně nižší než v moři, což bylo jedině dobře. Překvapilo mě, že kaňon není průchozí až do moře, protože shora to tak působilo. Přístupná část končí po zhruba 150 m, odkud už dál voda prosakuje pouze mezi šutrama.

Ve vodě je možné opět spatřit všeljaký ryby ruzných velikostí. Ještě jsem je nějakou dobu pozoroval a pak se vydal zpátky k výlezu. Právě včas, neboť horda lidí ze břehu se začala přesouvat do vody a kaňon se nebezpečně rychle zaplňoval.

Nic dalšího se v téhle části už navštívit nedalo, takže jsem už jenom nafotil nějaký ptáky a vydal se zpět do přístavu.

Poslední místo, který jsem chtěl navštívit bylo okolí vesnice Santa Rosa, která je středem zemědělské oblasti západně od Bellavisty. Už se mi nechtělo jít po pátý stejnej úsek, takže jsem se rozhodl dopravit se do Santa Rosy busem.

Nevěděl jsem úplně přesně odkud autobusy vyjíždí, protože místní terminál je evidentně už dlouhou dobu nepoužívanej. Zkusil jsem teda jít na nejširší ulici tady, s tim, že by snad mohli projíždět právě tudy. A vylez jsem na křižovatce u který byl právě jeden bus směr Santa Rosa připravenej k odjezdu. Cena lístku byla až překvapivě férová, za 18 km chtěl řidič 1$, což je jenom nepatrně víc, než kolik by to stálo na kontinentě.

V cíli jsme byly za půl hodiny a první místo kam jsem se vydal byly Los Gemelos. Jsou to dva krátery podobné tomu u Cerro Mesa a leží asi 4 km na sever od Santa Rosy, hned u silnice vedoucí k letišti.

Nejsou to krátery sopečné, ale něco čemu tady řikají „el colapso“. Více informací zde na ceduli:

Okolo kráterů rostou i všeljaký zajímavý stromy, jako např. tohle guayabillo:

Od kráterů jsem se vrátil zpět do vesnice a dál se vydal na jih od ní, kde je rezervace El Chato, což je území želv. A želvy různých velikostí jsou tam opravdu všude a v hojných počtech.

Pasou se tam kolikrát i společně s krávama a oslama.

Krom bezpočtu želv se ale v oblasti nachází i další lávové tunely. Prolejzat tyhle místa mě dost baví, takže jejich návštěva je skoro povinnost. A taky jsem konečně na tuhle výpravu do míst, kam slunce nesvítí, nezapomněl vzít baterku.

Vypadalo to ale, že nakonec bude zbytečná, protože první z tunelů, kam jsem vlez, byl osvětlen žárovkama tak precizně, že se uvnitř dalo i fotit.

Byl také opět průchozí, i když s odřenýma ušima, protože v jednom místě bylo třeba se chodbou proplazit po břiše.

Chvíli poté už byl východ a u něj dokonce i barel s vodou, aby se moh člověk umejt od bahna, kterým se při plížení nevyhnutelně zaprasí.

Druhý tunel ke kterému jsem se vydal vzápětí byl od prvního vzdálený 4-5 km a nacházel se v západním koutě rezervace. Cestou byla opět příležitost k nějakýmu tomu občerstvení v podobě miniaturních rajčat, ostružin a místních sladkokyselých blum, který nevim jak se jmenujou.

Tunel mi dalo docela práci najít. Není nijak označen a cesta i vchod napůl zarostlý, ale s pomocí GPS jsem ho přece jen objevil. Vypadal dost zapomenutě a narozdíl od předchozího v něm nebylo žádné osvětlení, takže nakonec nadešla velká chvíle i pro baterku.

Ze všech navštívených tunelů se mi právě tenhle líbil nejvíc. Chodba nebyla tak pravidelně tvarovaná jako v předchozích případech, spíš to připomínalo klasickou jeskyni.

Bohužel kvůli tmě nešlo uvnitř fotit, samotná baterka jako osvětlení nestačí.

Tunel je také vybaven nouzovým východem pro případ požáru:

Naštěstí existuje i zde druhý normální východ, vracet se půl kiláku zpátky přes všemožný šutry se mi fakt nechtělo. A taky je dobrý, že se cesta obešla bez plížících pasáží.

Cesta ven byla zarostlá stejně jako vstup dovnitř. Vylez jsem těsně vedle nějakýho statku, ale žádný lidi jsem tam neviděl. Procházelo se tam akorát několik želv.

Už bylo celkem pozdní odpoledne, takže jsem si řek, že čas vrátit se do přístavu. Šel jsem teda na zastávku do Santa Rosy čekat na nějakej bus.

Za chvíli začal okolo kroužit nějakej taxikářskej klaun a sháněl lidi na odvoz do Puerto Ayora. Když se mě zeptal, jestli chci do přístavu, řikam že jo, ale že čekam na bus. Načež on vytáh klasickej taxikářskej kec, že tady žádný busy nejezdí a že za 5$ mě odveze. Odpověděl jsem, že ten autobus, kterým jsem ráno přijel teda asi muselo bejt letadlo. Ale, že přísaham, že fakt vypadalo jako autobus. Na to mi řek, že 2$ mu budou stačit. Zalhal jsem mu, že u sebe nemam víc jak jeden dolar na ten bus a on, že OK, že můžu jet za dolar. To už bylo v pořádku, tak jsem naskočil na korbu. Posbírali jsme cestou ještě několik dalších lidí a za chvilku už jsme byli v Puerto Ayora.

Poslední den na Santa Cruz už jsem jen tak proflákal. Znovu jsem navštívil pár blízkých míst, kde se motá hodně zvířat a zkusil udělat nějaký lepší fotky.

Štěstí na objevení dosud neviděnýho tvora jsem měl u Laguny de las Ninfas, kde hned pod vyhlídkovým molem plaval tenhle rejnok:

A celkově tam byla voda nějaká čistčí, než při první návštěvě, takže i těch ryb se tam dalo vidět víc.

Tentokrát jsem si koupil lístek zpět na San Cristobal na odpolední loď, abych se ráno nemusel zbytečně honit, když ke spěchu nebyl žádnej důvod.

Ubytovnu jsem opustil okolo jedenáctý a loď vyjížděla ve dvě, takže jsem měl tři hodiny, který jsem strávil stejně jako při posledním čekání na dopravu, tj. válením se ve stínu na lavičce.

Když jsem si pak před odjezdem šel pro vstupenku na palubu, ukázalo se, že na seznamu pasažérů moje jméno chybí. Dal jsem teda slečně lístek, načež mě dopsala na seznam a nafasoval jsem vstupenku. Co jsem pak pozoroval, tak stejný problém mělo po mně i několik dalších lidí, takže nakonec bylo na lodi s kapacitou 25 míst 32 pasažérů.

Jelikož jsem nastupoval jako jeden z posledních, byla spodní paluba v tu chvíli už plně obsazená a opět jsem tedy vyhrál místo nahoře. Takže jsem měl super výhled a ještě pokoj od odpornýho smradu benzínu, kterýho byla zas dolní paluba plná.

Do Puerta Baqueriza jsme přijeli až v půl pátý, jako poslední z lodí (kvůli  vysoký hmotnosti jsme nemohli jet tak rychle). Po vylodění jsem se šel rovnou ubytovat zpátky k Doris, kde jsem si zaplatil nocleh na zbývající 4 noci.

Poslední dny na ostrovech jsem znovu navštívil pláže Baquerizo a La Lobería.

Na první z nich bylo stejně jako minule úplně vylidněno. Cesta k pláži, kterou si pamatuju jako souvislej pruh bahna byla tentokrát úplně vysušená. Což dokládá, že tady už delší dobu pořádně nepršelo. Celkově mi přijde, že na tomhle ostrově je největší horko a nejmíň deště. Vlastně jedinej pořádnej slejvák jsem tu zažil těsně po příletu, to na ostatních dvou ostrovech pršelo aspoň chvíli snad každej den.

Z útesů blízko obou pláží šlo ve vodě pozorovat velký mořský želvy. Zkoušel jsem fotit, ale moc to nejde, tohle je nejlepší, co se mi povedlo získat:

Taky se mi zdá, že už tu neni tolik turistů jako na začátku měsíce. Však taky duben a říjen jsou měsíce s nejnižší návštěvností.

Zato u tuleňů mam pocit, že furt přibejvaj. Když jsem šel jeden večer okolo pláže u náměstí, válelo se jich tam na břehu snad 150.

Dva dny před odletem mě ještě trochu rozhodil email od Tame, kde mi psali, že můj let byl zrušen a že náhradní letadlo letí 2. dubna. Další dva dny už jsem tu ale v žádným případě zůstávat nechtěl, takže jsem se vydal na letiště zjistit, jestli s tim můžu něco udělat.

Už jsem se připravoval, jak si vybiju zlost na slečně u přepážky (která samozřejmě za nic nemůže, ale k její smůle je jediná vhodná oběť), jenže ta mi hned na začátku našeho rozhovoru oznámila, že krom letu navrhovanýho v emailu existujou ještě dvě další možnosti. Buď odletět kdykoliv později až mě to tu přestane bavit, a nebo původně plánovaný den s jinou společností. Zvolil jsem samozřejmě druhou možnost a byl jsem přehozen k Aviance, na letadlo startující pouze o 20 minut pozdějc. Všechno teda nakonec dobře dopadlo.

Letadlo odlítá v 13:15, ale z hotelu vyrážim už okolo desátý, abych měl dost času si ještě naposledy prohlídnout zvířata na pláži.

Později na letišti mě pak ještě při registraci zavazadla překvapí tim, že  mi z batohu vytáhnou flašky s pitim, s tim, že všecky tekutiny si má vzít člověk na palubu. Což je opačně, než obvykle.

Do Guayaquilu přiletíme v půl pátý, opět je ve městě vedro stejný jak na ostrovech, ale tentokrát bez slejváku. Přes noc tu zůstávat nechci, takže odjíždim busem do Riobamby, kde mam uloženej zbytek věcí. Dorazíme tam až v půl dvanáctý v noci a hotel Bolívar, kde jsem vybavení nechal už je komplet zabedněnej. Ubytuju se teda o dva dolary dráž hned vedle autobusáku a věci si jdu vyzvednout ráno. Nic v nich nechybí takže se sbalim a můžu pokračovat na sever ke Kolumbii, kam se musim do pěti dnů přesunout.

Zde je potom k dispozici takový informační shrnutí ohledně Galapág, kde si můžete přečíst kolik celá tahle sranda vlastně stála, jak to na ostrovech funguje, jak je to s bezpečností a tak podobně.