Zacina to nevinne. Na idylickych polickach rostou fazole, hrach nebo brambory, jako zde:
Jina pole orou volska sprezeni,…
… nezprazene kravy se volne pasou,…
… ale je treba vyuzit kazdou jak-takz rovnou plochu:
Slunce zapadlo za hreben Cerne kordilery. Taborime ve vysce okolo 3700 m, prijemny vecer, neni ani horko, ani zima.
Vys uz se krajina stava divocejsi a nedovoli pestovat nic. Plan s byky tesne sousedi se stametrovymi roklemi zarostlymi stromy quenua:
A pak to, nahle a bez varovani, za zatackou cesty prijde:
bez diskuse nejpeknejsi vodopad, jaky jsem kde kdy videl…
… vyteka z jezera Cullicocha, rozkladajiciho se pod sestitisicovkou Santa Cruz:
Santa Cruz (6259 m) na obzoru uprostred:
Prehoupneme se pres dva prusmyky, popojdeme dolinou, a vpravo vykoukne slavny jehlanovity vrchol Alpamayo.:
Tvrzeni, ze je to nejhezci hora na svete, se desetiletimi omilani zrejme stalo uznavanou pravdou…
A jeste jednou vice zblizka Alpamayo. Spatne to opravdu neni, ale hned tady v Bile Cordillere je nekolik hor, ktere jsou podle naseho nazoru hezci (jako Chacraraju nebo Artesonraju, kterou z jisteho uhlu zname skoro vsichni). Bohuzel my jsme je vicemene jen tusili v mracich.
Nekterymi dolinami vedou treky, ktere nabizeji mene samostatnym velehorchtivym lidem peruanske cestovni agentury. Patri k tomu stado mezku, ktere nese stany, zasoby, velke varice, mnohakilogramove plynove bomby… a dale kuchari, pruvodci a, kdovi, mozna i cisnici a utiraci zadku. Podle zverince a tvaru jidelny a stanu pro personal jsme tento jev nazyvali „cirkus.“ Povsimnete si take uzkeho vysokeho modrosedeho stanu nalevo. To je kryt zachodu…
Par ponozek Voxx Silprox vydrzel Lukasovi 3 mesice nepretrziteho noseni:
A jeste rozlouceni s Alpamayem pri vystupu do prusmyku Cara Cara (4830 m). Mnohasetmetrova stoupani a hned zase klesani se nam stala dennim chlebem. Pri obchazeni hlavniho horskeho masivu dokola to vlastne ani jinak nejde.
O jeden den a tri prusmyky pozdeji:
Bila Kordilera, to nejsou zdaleka jen ledovce a fantasticke horske stity. V nize polozenych udolich jsou bohate pastviny, quenuove haje…
… a mlzne lesy, nekde i s lianami a epifytickymi bromeliemi na vetvich stromu.
Po tretim dnu vypravy se zmenilo pocasi, slunce svitilo malo kdy, v noci casto prselo. Chladno muze pro drobne zivocichy, jako tohoto kolibrika, znamenat fatalni prusvih…
Prave nas mimul predvoj cirkusu…
Lamy jsme za 12 dnu videli na jedinem miste, zato kravy a sympaticke vepriky tu chovaji vsude:
Znovu do prusmyku.
A jsem tam. Ocekavane spektakularni hory se schovavaji v mracich. Nejlepe se mi stoupalo rano. Lukas to ma opacne.
V prusmyku Punta Unión. Valka s mraky pokracuje.
Jen jsme z nej odesli, zacaly se trhat…
Vecer se oblacnost rozpadla:
Jinym prusmykem (4760 m) vede „silnice“ spojujici zapadni a vychodni svahy Cordillery Blanca. Potkali jsme tu nemecky par cestujici Jizni Amerikou na kolech uz 5 mesicu:
Za prusmykem, krome nekonecnych serpentin, lezi laguna Llagonuco, vpravo od ni masiv Huandoy. Huascaran (nejvyssi vrchol v Peru, 6768 m) nalevo se mi do zaberu nevesel, ale neni to zadna skoda, byl totalne zamraceny.
Tam dole u jezirka jsme se pozdeji utaborili.
Vzacna chvile: ctyrhrota koruna Huandoy je rano chvilku bez mraku:
„Od horskych pramenu, Huascaran,
nejtezsi z kamenu na prsou mam.
Pochazi z uboci, kde zvoni cepin tvuj,
v slzach se rozmoci, az se vratis, drahy muj…“:
U pamatniku stylove potkavame vypravu ceske cestovky CK Poznani, ktera nas pak svezla s sebou dolu do Yungay. Diky!
Neskutecna barva Llagonuca. Lukas tvrdi, ze bylo lepsi, nez Singrenacocha ve Vilcanote, ja s nim nesoulasim.
