Z Ibarry vyrážim 22. ráno, busem na sever do vesnice El Angel. Mezi ní a hranicí s Kolumbií se rozkládá stejnojmenná přírodní rezervace, kterou jsem si vybral zřejmě jako poslední místo pro delší trek před odletem na Galapágy. Upřímně mě tohle místo z informací na netu moc nezaujalo, ale už jsem nevěděl kam jinam se vydat. Prales je deštivý a teplotní peklo, pobřeží mě naprosto nezajímá, takže jediná část hor, kde jsem ještě nebyl je právě tahle.

Z El Angel jsem se vydal na východní okraj rezervace, k cca 15 km vzdálené laguně Voladero, odkud jsem měl v plánu přejít středem rezervace na západ a dál pak na sever k sopce Chiles a od ní víceméně po hraniční čáře dojít do města Tulcán.

Počasí bylo už od odjezdu z Ibarry opět odporný: mlha, mrholení a zima. A vydrželo to tak celej den. Cestou k laguně jsem zaregistroval,m že celá oblast je doslova zamořená touhle zvláštní kytkou, kterou jsem nikde jinde zatim neviděl:

Jak jsem se později dozvěděl, jmenuje se to frailejon a skutečně to roste v Ekvádoru výhradně tady (ale zato úplně všude)

a ještě pak někde v Kolumbii. Vyjímečně je to něco, co nemá trny, takže prolejzat tim jde bez problému. Navíc sametově hebký zelený listy jsou perfektní náhražka hajlzpapíru. Žádnej další užitek asi rostlina nemá, takže je to jenom hezky vypadající plevel.

U cesty asi půlkilák od laguny se nacházel přístřešek správců rezervace. Došel jsem tam totálně promočenej, ruce jsem měl ztuhlý, že jsem ani neudržel tužku, když jsem se chtěl zapsat do seznamu návštěv. Chlapi měli vevnitř rozdělanej oheň, tak mě k němu hned posadili, ať se ohřeju. Když jsem jim pak zdělil svuj úmysl někde venku si postavit stan, řekli ať se na to vykašlu a ať přespim vevnitř, že jsou tam volný postele. Taková nabídka se neodmítá, takže jsem zůstal v přístřešku.

Když jsem si pak se správcema dál povídal, dozvěděl jsem se, že mizerný počasí je tu standard, nicméně aspoň prej nechčije bez přestání od rána do večera jako v Sangay. Po oznámení mých plánů cesty mi bylo řečeno, že chodit dovnitř rezervace neni moc dobrej nápad, nejsou tam žádný cesty, je tam zima, neni tam kde kempovat a jsou tam mokřiny, do kterých může člověk celej zahučet. Nic z toho mi ale nepřišlo dostatečně odrazující, a navíc z toho vyplývalo, že tam celkem jistě nebudou žádný další lidi a bude tam parádní klid, což je přesně to, co vyhledávam. Takže jsem chlapům řek, že se neztratim, jelikož mam GPS, že mokro a zima mi nevadí a celkově, že budu dobrej a ráno jsem vyrazil k jezeru a dál do hlubin El Angel.

Už při pohledu od jezera mi bylo jasný, že ohledně mokřadů to nebyl žádnej kec.

Ona vůbec téměř celá oblast působí dojmem jako by jí sem někdo dovez rovnou z Polska, tj. jedna velká bažina. Nicméně co do nebezpečnosti to zas tak horký nebylo. Bylo to sice mokrý úplně všude, ale nijak hrozivě se půda nepropadala. Za celou dobu jsem nikam nezapadnul ani po kotník, to v Sangay jsem byl v bahně několikrát až po kolena.

Od Laguny Voladero

jsem se vydal k dalšímu jezeru Porterillos.

Od něj pak přímo na západ k hřebeni, kde jsem se chtěl utábořit, jelikož jsem tušil, že tam by mohlo bejt nějaký suchý místo pro stan. Což se nakonec i potvrdilo.

Když zrovna nebylo všecko v mlze, nabízely se k vidění celkem slušný panorámata. A to jsem ani nečekal až budu nahoře.

Další den mě kousek za hřebenem čekaly další dvě jezera, Laguny Crespo.

Protože nic dalšího zajímavýho v téhle části už nebylo, vydal jsem se jihozápadně, směrem k cestě, která vedla po dolní hranici rezervace. Podél ní už zase bylo nějaké to osídlení a kraví pastviny, nicméně zpátky do frailejonových polí, kde je postup bez cest dost pomalý, se mi už nechtělo, takže jsem pokračoval na severozápad po cestě.

Okolo třetí jsem schytal brutální sprchu, trvala asi půl hodiny a nebylo se kam schovat. Takže jsem pak s radostí uvítal možnost přenocovat v polozastřešený ruině u cesty, kde šel postavit stan a kde jsem si moh usušit věci.

Následující den mě cesta dovedla k průsmyku, kde stál opuštěný správcovský přístřešek, cesta se tam rozdělovala do tří směrů a šipky na ukazateli u každé položky ukazovaly aspoň do dvou. Jelikož v mapě z GPS všechny cesty kousek od rozcestí končily, nevěděl jsem pořádně kudy pokračovat. Naštěstí jeli za chvíli okolo dva týpci na motorce, tak jsem je zastavil a zeptal se kam co vede. Jedna z cest vedla ke kilometr vzdálený vyhlídce, další do nějaký vesničky Morán a poslední dovnitř rezervace, kde pak končila.

Rozhod jsem se napřed na lehko omrknout vyhlídku a pak jít dál směrem na ten Morán, jelikož to byla jediná z cest, která aspoň trochu vedla směrem, co jsem potřeboval. Ovšem rozhodně ne optimálně a navíc klesala dost rychle dolu, přičemž mě by vyhovovalo držet se v současný vejšce okolo 4000 m.

Ale nejdřív vyhlídka. Ta by byla životním zážitkem pouze pro zaryté obdivovatele mlhy různé hustoty. Chvíli jsem tam čekal, jestli se to aspoň někde trochu nerozplyne, ale jediný, co jsem za celou dobu uviděl bylo tohle jezírko:

No škoda slov. Vrátil jsem se teda zpátky k přístřešku a šel dolů na Morán. Po asi deseti kilometrech a o kilák níž se byl u cesty turistickej ukazatel a odbočka v podobě úzký pěšiny, která vedla směrem na sever. Tam jsem jít potřeboval, takže jsem risknul tuhle variantu s tim, že to snad někam povede.

Cesta byla napůl zarostlá džunglí, vydupaná víceméně jenom krávama, lidský stopy jsem tam žádný nenašel a celkově to působilo dojmem, že poslední turista tudy šel ještě za dob španělský okupace. Ale šel jsem dál, protože klesat ještě víc dolů a vzdalovat se víc na zapád už jsem nechtěl. Zakrátko jsem vylez na takovej menší hřebínek, kde bylo mezi stromama místo akorát na stan, takže jsem zůstal přes noc.

Ráno jsem pokračoval dál pěšinou, jenže ta se asi po půl kiláku rozdělila. Vybral jsem si odbočku, která vypadala používanější, což byla samozřejmě ta špatná varianta. Za chvíli se začlo opět klesat a nakonec jsem skončil někde v dolině u potoka v totálně neprostupným pralese a už bez jakýhokoliv náznaku cesty. Musel jsem se teda vrátit zpátky k rozcestí.

Druhá cesta byla sice skoro zarostlá, ale aspoň zatim stoupala nahoru na hlavní hřeben. Asi v 3500 m se pak stočila do svahu a dál vedla po vrstevnici. Jenže jakmile se přišlo k místu, kde stékal dolů zase nějaký potok, jehož koryto bylo znova obrostlý džunglí, cesta zmizela. Jediný rozumný řešení bylo teda vylézt prudkým svahem až nahoru na hřeben a definitivně se tak zbavit otravnýho pralesa. Stoupání půl kiláku nahoru mi zabralo zbytek dne, naštěstí nahoře bylo spousta místa na stan, takže jsem se bez váhání utábořil.

Za svítání pak vyjímečně nebyla všude okolo mlha a okolí nevypadalo vůbec špatně:

Z GPS jsem vykoukal, že dobře schůdný hřeben by měl vést ve zhruba stejný vejšce až k severní silnici a sopce Chiles, což bylo příjemný zjištění. Míň příjemný pak bylo, když jsem po pár kilácích dorazil k Laguně Negra:

a na jejím opačným břehu uviděl cestu, která se ukázala bejt tou třetí odbočkou z průsmyku u vyhlídky. Kdybych šel tehdy tudy, moh jsem si ušetřit celou tuhle dvoudenní patálii. No, tak snad příště.

Za dalším kopcem jsem pak objevil ještě dvě jezera. Tohle, neznámýho jména:

a Lagunu Yanacocha:

Až k silnici jsem ten den nedošel, chyběly mi zhruba dva kiláky, když jsem se okolo třetí rozhod preventivně utábořit, protože to vypadalo, že se chystá pořádnej slejvák. Ten taky začal ihned jak jsem dostavil stan a vydržel až do soumraku.

Na silnici jsem došel ráno okolo devátý, vylezl jsem přímo před sopkou, ale ta byla, stejně jako všechny ostatní dny, uvězněná v mraku, takže žádnou fotku nemam. Vyfotil jsem teda aspoň vedlejší kopce.

Dál jsem už pokračoval po silnici, která vedla soubězně s kolumbijskou hranicí do asi 30 km vzdálenýho města Tulcán. Pár kiláků od sopky, těsně pod cestou jsou k vidění ještě tyhle jezera, Lagunas Verdes:

U jezer se taky potulovala skupinka lam. Jelikož to byly jediný pořádný zvířata, co jsem v El Angel za celou dobu viděl, tak jsem je musel vyfotit.

Dál už nic moc zajímavýho nebylo, prostě jenom všudypřítomný frailejony.

Po asi deseti kilometrech pak už rezervace definitivně skončila a začlo osídlení a kraví pastviny. Takhle to vypadá v Kolumbii:

Na jedný z pastvin jsem se pak i utábořil, do Tulcánu zbejvalo asi 15 km. Tam jsem došel dalšího dne dopoledne a odtud se budu vracet zpátky na jih, do města Guayaquil, odkud 7. 3. odlítam na Galapágy.