Než jsem se přesunul do Kolumbie, zbejvalo mi v Ekvádoru ještě jedno místo, který jsem chtěl navštívit. Jednalo se o Mitad del Mundo, což je monument severně od Quita, který by měl ležet přesně na rovníku. Doprava na místo je celkem komplikovaná, z hlavního terminálu v Quitu je třeba jet na severní terminál Carcelen a z něj pak postupně dvouma linkovýma autobusama až k památníku. Díky všeljakým dopravním zácpám jsem se tam dostal až okolo druhé odpoledne a jelikož jsem chtěl být přes noc ubytovaný v už známém městě Ibarra a ne zkejsnout v Quitu, nemoh jsem na rovníku ztrácet příliš času.

Okolo samotného monumentu je vybudovaný poměrně trapný turistický městečko a na místo se platí vstup. Do parku vás pustí za 3,5$ a 7,5$ pak stojí lístek se kterým lze navštívit i různé budovy uvnitř. Zejména z časových důvodů jsem zvolil levnější variantu.

Tohle je tedy onen monument:

A tady důkaz, že jsem skutečně stál na rovníku:

Zajímavý pak je, že podle toho, co ukazovala GPS, se rovník nachází asi o dvěstě metrů dál, u silnice zcela mimo ono městečko.

Zpátky na terminálu Carcelen, odkud už jezdí busy do Ibarry jsem byl sice včas, cca okolo půl pátý, ale bylo mi to prd platný, jelikož přede mnou stála půlkilometrová fronta lidí toužící jet na stejný místo. Bylo to kvůli těm prezidentským volbám. Jelikož za neúčast se platí pokuta, přesouvali se lidi hromadně na místa, kde zřejmě byli registrovaný. No aspoň, že na to dopravci nějak zareagovali a z autobusáku odjížděl na Ibarru jeden bus za druhým. Nicméně i tak jsem ve frontě strávil hodinu a půl.

V Ibaře jsem byl něco po devátý a ihned jsem se vydal do hotelu, kde jsem byl ubytovaný posledně. Ten byl sice obsazený, ale další hned vedle měl volno a pokoje za stejnou cenu, takže nakonec všecko OK.

Ve městě jsem zůstal pár dní a nakoupil si zásoby na první část putování po Kolumbii. 4. 4. ráno jsem pak vyrazil busem do Tulcánu. Před odjezdem se mi ještě podařilo vyfotit sopku, která ční nad Ibarrou a zatím byla vždy v mracích.

Z Tulcánu, který mi i na druhý pokus připadal jako město, kde není naprosto nic zajímavýho k vidění, jsem pěšky vyrazil k asi 5 km vzdálenému hraničnímu přechodu.

Na výstupu z Ekvádoru byla celkem dlouhá fronta lidí, takže na výstupní razítko jsem čekal asi 3/4 hodiny. Na Kolumbijské straně pak šlo všechno hladce. Žádná fronta a ani žádný migrační karty nebo podobný pitomosti, prostě razítko a šmytec.

Z hranice to pak bylo do nejbližšího města Ipiales zase nějakých pět kilometrů. Ve městě jsem si akorát vybral z bankomatu něco místních pesos, abych nebyl úplně bez hotovosti, kdyby se něco podělalo a protože už se připozdívalo šel jsem na přilehlé pastviny hledat místo na stan.

Další den jsem se pak vydal směrem na vesnici Cumbal, blízko které se nachází stejnojmenná sopka a jezero, které jsem chtěl omrknout.

Jelikož z Ipiales to do kumbálu bylo asi 25 km a k jezeru ještě o pět víc, utábořil jsem se kousek za vesnicí a lagunu si nechal na další den.

Jezero je to celkem velký a místní v něm vesele rybaří.

Asi tam chodí i nějaký turisti, jelikož mi tam hned nabízeli výlet loďkou na druhou stranu a rybu k obědu. Obojí jsem odmít a vydal se po hřebeni okolo jezera směrem k severu. Tam už zase rostly starý známý frailejony, ale naštěstí tu tentokrát nebyly žádný bažiny jako v El Angel.

Sopka nad jezerem byla jako obvykle po celou dobu, co jsem jí měl možnost vyfotit, utopená v mracích.

Odsud jsem měl v plánu pokračovat k další sopce El Azufral, která měla jezero přímo uvnitř kráteru. Na něm mě zaujala hlavně pláž, která je v mapě v GPS na jeho břehu vyznačená. Jelikož je jezero ve výšce okolo 4000 mnm považoval jsem to spíš za nesmysl (kterých je ostatně v  těhle GPS mapách spousta), ale i tak to bylo třeba prověřit.

K sopce to teď ale bylo ještě daleko a krajina na cestě k ní kopcovitá, plná různých cest, který jsem na mapě neměl a celkem zhusta osídlená.

To byl docela problém při hledání místa k táboření. Všude domy nebo oplocený pastviny s dobytkem. Nakonec jsem si postavil stan u potoka na malým rovným plácku těsně vedle jedný z odboček hlavní cesty a mezi barákama.

Chvíli před setměním za mnou přišla skupinka asi osmi lidí z okolních baráků a zjišťovali co jsem zač. Tedy situace, kterou si pamatuju naposledy z Bolívie. Stejně jako tehdy mi začli vysvětlovat, že tady nikdo nikdy nekempuje a že neví , jestli nejsem nějakej zloděj nebo podobně. Řek jsem jim teda, že jsem turista, že jsem tu sám a že zloděj by si nejspíš nepostavil stan u baráků, kde má v plánu krást. Kolumbijci zřejmě nejsou tak vyplašený a pomatený jako některý lidi v Bolívii, takže jim stačilo moje slovo (nemusel jsem jim ani ukazovat pas) a nechali mě bejt. Ještě jsem jim řikal, že nemam v úmyslu nikoho otravovat, ale že tady prostě nejde najít místo, který by nebylo blízko něčího domu. Což uznali, že je fakt.

Považoval jsem tim teda celou záležitost za vyřízenou a začal si dělat večeři. Když jsem si šel potom umejt ešus do potoka přišla ke mně paní s holčičkou z nejbližšího baráku, že prej jestli nechci zajít na chvíli k nim domů, popovídat si.

Tak jsem teda šel, abych neurazil. V domě byl ještě chlapík a menší klučina. Všichni samozřejmě hrozně zvědaví, vyptávali se na všecko možný, nechtěli mi věřit, že mi neni zima a že chodim tolik kilometrů pěšky, no prostě jako vždycky. Navíc jsem ještě dostal další večeři, takže jsem skončil naprosto přežranej. Aspoň jsem využil tuhle chvíli, abych se vyptal na různý ceny v Kolumbii a měl tak aspoň základní představu, kdyby se mě pozdějc rozhod nějakej vykuk ojebávat. Podle toho, co řikali (a co se víceméně následně potvrdilo), tak ubytování a doprava zhruba jako v Ekvádoru a jídlo a potraviny jako v Peru. Okolo osmý jsem pak šel zpátky do stanu, ještě mi chlápek řikal ať ráno přijdu na snídani.

Jídlo zdarma se nikdy neodmítá, takže jsem na snídani zašel. V domě už byla jenom paní, děcka byly zřejmě na cestě do školy a tatík už někde makal na poli. Dostal jsem slušnou porci brambor s rejží a vejcetem a brutálně sladký kafe. Tady v Kolumbii asi neskutečně přeslazujou úplně všecky nápoje, respektive všechno, co jsem tu zatim někde dostal k pití bylo spíš jak obarvenej tekutej cukr. Paní mi ještě popsala cestu kudy jsem měl jít dál a pak jsem se rozloučil a vyrazil. Chlápek večer povídal, že jezero v kráteru, kam mířim, by mělo bejt termální, tak jsem byl zvědavej, jestli je to pravda.

Na hlavní silnici, která vedla okolo sopky jsem dorazil snadno, ovšem kudy jít na samotnou sopku jsem neměl ponětí. Žádnou cestu nahoru jsem neviděl a navíc mezi silnicí a sopkou byly další zadrátovaný pastviny. Zkusil jsem teda vlízt do jedný z pastvin a pokračovat nahoru s tim, že se dál uvidí jak to bude schůdný. A možná se objeví i nějaká cesta. Cestu jsem za chvíli skutečně objevil, vedla přes několik dalších pastvin a nakonec začla mířit směrem vzhůru. Myslel jsem, že už to tudy vylezu, jenže jakmile začal pás neprostupnýho houští, který obepínal celou sopku, cesta skončila. Ale aspoň končila na perfektním místě k táboření. Malej slunečnej plácek, akorát na stan, u toho pitnej potůček a celý perfektně ukrytý korytem a okolním houštím. Tady nebylo o čem, takže ač byly teprve asi dvě hodiny, rozhod jsem se tu zůstat.

Na lehko jsem pak šel ještě prozkoumat okolí, jestli přeci jen nenajdu nějakou možnost kudy pokračovat, ale když se k houští přidaly ještě nepřelezitelný hluboký koryta, bylo jasný, že rvát to tudy dál by byl zoufalej boj.

Ráno jsem se teda vrátil zpět k silnici a po ní pokračoval až k vesnici El Espino, kde jsem ke své radosti objevil označenou odbočku vedoucí až na vrchol sopky. Nejzajímavější úsek cesty byl určitě ten, kdy se překonával pás houštiny. Tam se pěšina proplétala korytem, přes který rostly obloukem stromy a keře a vytvářeli tak temný, zdánlivě nekonečný tunel.

Těsně pod vrcholem bylo třeba ještě projít bažinou a za chvíli už bylo vidět jezero:

Jenže tohle byla pouze Laguna Negra, jak jsem se později dozvěděl, studená a bez pláže.

Laguna Verde, která byla mým cílem byla asi o 500 m dál.

A ono tam skutečně něco, čemu by se dalo říct pláž bylo. A i termální prameny tam byly a voda v jezeře byla teplá. Ovšem taky byl v celým kráteru tak silnej puch sirovodíku, že si tam člověk připadal jak na veřejných hajzlech během epidemie úplavice. Navíc jakmile jsem sestoupil k jezeru, spustil se prudkej slejvák. Schoval jsem spolu s několika ostatníma turistama, který přišli z druhý strany do vymletý jeskyně na oné „pláži“ a počkal až se to přežene.

Déšť za chvíli přestal, ale v kráteru zůstala viset mlha. A jelikož jsem si chtěl místo pořádně prohlídnout, zdokumentovat a dát si teplou koupel, rozhod jsem se, smradu navzdory, strávit u jezera noc. Pravda, když jsem si vařil večeři, měl jsem při škrtání sirky trochu strach, abych to tam celý nevyhodil do luftu, ale všechno dobře dopadlo. Akorát jsem cítil ten sirovodík z různých mých věcí ještě několik dalších dní, už dávno pryč od sopky.

Ráno bylo jasno, takže jsem mohl nafotit jezero:

i okolí, kde se daly vidět všelijaký zajímavý útvary:

a taky se tam zrovna pohybovali tyhle dva ptáci (asi nějakej druh kondora, nevim):

Ještě jsem natočil pohled po okolí z hrany kráteru a vyrazil po cestě dál na sever.

Ta se po chvíli rozdvojovala a mnou zvolená odbočka po pár set metrech přestala existovat, takže jsem se musel proplejtat mezi frailejonama než jsem narazil na další pěšinu.

Ta mě po chvíli dovedla opět do osídlenýho venkova. Tam jsem se na jedný z nevyužívaných pastvin utábořil a tentokrát mě nikdo ani neobjevil.

Ráno jsem pokračoval dál po cestě, od místních jsem zjistil, že do nejbližší vesnice Guachaves je to ještě asi 20 km.

Poté, co jsem urazil zhruba polovinu, mi nabídnul svezení okolojedoucí řidič, což jsem neodmít, takže ve vesnici jsem byl ještě před polednem.

Tim jsem se taky dostal do nejblbější pasáže tohodle treku. Krajina tu byla řádně kopcovitá a vejška se pohybovala mezi 1500 – 2500 mnm. Znamenalo to poměrně velký vedro a chození pořád střídavě nahorů a dolů. Místa, jejichž vzdušná vzdálenost byla třeba 2 km byly díky terénu a kroutícím se cestám v reálu vzdálený i 10 km.

Z Guachaves jsem chtěl jít do vesnice Providencia, dále  následovala Ancuya, Sandona, pak Nariňo, z něj výstup na sopku Galeras a sestup do města Pasto.

Ovšem mezi Guachaves a Ancuyou jsem opět v mapě neměl žádný cesty, takže jsem se musel ptát v jednom kuse místních kudy jít. Jelikož se tady skoro všichni dopravujou někam autem nebo na motorce a pěšky moc nechodí, doporučovali mi už od začátku ať nechodim přes Providencii, nýbrž přes Samaniego, kde jsou lepší cesty. To já ale rozhodně nechtěl, protože Samaniego i jeho okolí bylo proklatě nízko a já chtěl v noci v klidu spát a ne se potit jak vepř. Takže při každý otázce na cestu jsem vždycky musel dodat, že chci jít pěšky a určitě ne přes Samaniego.

Jářku, co vám budu povídat, bylo to na hovno, trvalo to skoro tři dny, ale nakonec se mi do Ancuyi podařilo dostat tak, jak jsem si naplánoval. Bylo potřeba překonat několik hlubokých zářezu s nemalým převýšením, proplejtat se banánovýma, kávovýma, třtinovýma a kokovýma plantážema, každou chvíli šutrama odrážet agresivní čokly a v jednom kuse se ptát na cestu, ale to jsou všechno malichernosti výměnou za možnost vyhnout se Samaniegu.

Do Ancuyi jsem dorazil po kilometrovém sestupu někdy v deset dopoledne, vyfotil jsem tam kostel, kterej z vejšky vypadal líp, než ve skutečnosti je,

dal si v cukrárně kus dortu, kterej už zase stojí, to co v Peru a ne 1$ jako v Ekvádoru a vyrazil stoupat 800 m do další vesnice v pořadí, Sandona.

Krom toho, že stoupání v horku bylo samo o sobě dost vyčerpávající, ještě po cestě ustavičně jezdily náklaďáky s kamením, kterým se musel člověk složitě vyhejbat. Když jsem teda ve svahu uviděl pěšinu, která vypadala dost jako zkratka, hned jsem se po ní vydal.

Jenže po vystoupání asi 150 m cesta uprostřed třtinovýho pole najednou skončila. Vracet už jsem se nechtěl a jelikož po pár dalších metrech už byla třtina posekaná, pokračoval jsem nahoru bez cesty. V těhle místech jsem taky objevil pomerančovník se spoustou zralých pomerančů. Myslim, že sníst jich aspoň deset je taková nepsaná povinnost, takže jsem to udělal a osvěžen pokračoval dál.

Po chvíli jsem vylez na lokální vrchol, ze kterého byla vidět silnice, kam jsem se potřeboval vrátit, ovšem v cestě stálo další třtinové pole, tentokrát značně neposekané. Začal jsem se víceméně naslepo proplejtat vysokýma rostlinama směrem k silnici.

Ovšem z druhý strany bylo pole ohražený drátem, kterej jsem nečekal a mezi kytkama neviděl, takže jsem přes něj přelít a vysypal se z pole přímo na dvůr nějakýho baráku. Ale aspoň hned u silnice. U baráku bylo zrovna celkem dost lidí, který vubec nechápali odkud jsem se tam vzal, plus několik čoklů, který štěkali jak pominutý, takže celkově parádní zmatek. Zamumlal jsem něco ve smyslu, že jsem ztratil cestu a potřebuju akorát zpátky na silnici a že se omlouvam, že jsem sem tak vpadnul, že jsem neviděl ten drát. Jeden z chlápků řikal, že v pohodě, tak jsem vyrazil k cestě. Ale za chvíli na mě zas jinej volal ať ještě přijdu a že jestli nechci aspoň něco k pití, že vypadam vyčerpaně. Tak jsem dostal nějaký kafe, samozřejmě ultrasladký, a nakonec ještě k jídlu dva takový kukuřičný závitky plněný sejrem, který byly jednak překvapivě dobrý a hlavně parádně sytý. Během jídla se mě samozřejmě opět všichni vyptávali na všechno možný, prostě jako vždycky.

Tímto jsem měl postaráno o oběd a okolo druhý jsem se konečně dosoukal do Sandony. Na to, že to je zřejmě zcela bezvýznamná díra, disponuje nádherným kostelem, nebo spíš katedrálou, která by mohla být pýchou lecjaký evropský metropole.

Plus je ještě nad vesnicí k vidění pěknej, vysokej vodopád:

Po prohlídnutí obou atrakcí jsem se vydal na kraj vesnice, odkud vedla už asfaltka na Nariňo, zjistit, jestli by se nenašla nějaká možnost dopravy, protože po silnici se mi moc jít nechtělo.

Paní v posledním baráku mi řekla, že ve 4 pojede bus. Zbejvalo 40 minut, tak jsem se rozhod tam počkat a během toho jsem si s paní dál povídal. Za nějakou dobu se mě zeptala proč vlastně nejedu nějakou tou zastřešenou Toyotou (kterým tu řikaj camioneta, náklaďákům se tu pak řiká volqueta). Řikal jsem, že chci busem, protože je levnější než taxi a ona že ne, že je to stejný, že za obojí se účtuje 4000 pesos (cca 36 kč). Tim pádem jsem zastavil první Toyotu, která jela okolo a řidič mi na otázku ceny odpověděl, to, co  měl, čili jsem odjel s nim.

Když jsem mu pak v Nariňu platil, začal blekotat něco o tom, že sem to stojí 5000 a že za 4 to jenom někam blíž. Na to jsem mu řek, že jsme zcela jasně domluvili na 4000 a že víc mu určitě nedam. Tak on teda, že jo, že dobrý. No prostě klasickej příklad toho, že taxikáři jsou zasraný zmrdi.

Že bych dneska vylez na sopku nepřipadalo v úvahu, jelikož bylo už půl pátý a hlavně převýšení činilo nějakých 1800 m. Nicméně potřeboval jsem najít nějaký vhodný tábořiště. Od policajta jsem se dozvěděl, kde začíná cesta k sopce a taky, že lidi, co bydlí v posledním domku tim směrem mi budou schopný poradit kudy přesně jít.

Zašel jsem teda k baráku a tam skutečně byl ochotnej chlapík, kterej řikal, že je nutný jít pořád po hřebeni až nahoru, nehledě na to, že nějaká pěkně vypadající cesta může vést do strany. Hlavně nikam neslejzat a je to v pohodě.

Šel jsem ještě kousek směrem na hřeben a když jsem byl dostatečně daleko od vesnice, postavil jsem si stan na jedný z pastvin, pěkně mezi krávama.

Ráno jsem pokračoval podle instrukcí směrem vzhůru. Cesta vedla přes další pastviny a na jedný z nich se na mě nalepil tenhle čokl,

který se mnou šel nakonec až na vrchol i dolů a setřás jsem ho až následující den. Naštěstí to byl posera a když se přišlo mezi baráky, kde byli další čoklové, neodvážil se jít dál. Jinak nevim, co bych s nim v Pastu dělal.

Výstup na sopku byl skutečně celkem snadnej i přes velký převýšení a fakt, že posledních 400 m už nahoru nevedla žádná cesta. Na vrcholu jsem byl okolo druhý a samozřejmě počasí opět příšerný. Mrholení, vítr a mlha všude okolo. Takže z výhledů jsem neviděl nic a do kráteru taky ne. Nemělo smysl zůstávat tam dál, takže jsem se vydal sestupovat směrem na Pasto.

Z téhle strany chodí nahoru většina turistů, takže tady už existuje zřetelná cesta po celou dobu. Poté, co jsem se vzdálil pár set metrů od vrcholu, se počasí zase vrátilo do normálu a já mohl vidět jednak tenhle vodopád u cesty

a hlavně celý Pasto, který mi přišlo nechutně obrovský.

Nicméně slečna dole v informacích se vyjádřila ve smyslu, že tady je to fakt malý, že tu je jenom půl milionu obyvatel, takže prostě taková větší vesnice. Holt když má Bogota obyvatel skoro jako celý Česko, neni se čemu divit, že to vidí takhle.

Jinak se mi zrovna podařilo trefit do Velikonoc, takže většina obchodů je zavřená a městem se každej den courají všeljaký náboženský průvody a podobně. No, nedá se nic dělat.

Tady ještě pár fotek městských kostelů:

A ted už je pomalu čas pokračovat dal na sever.