Když už máme skoro zabaleno, přijde si nás prohlédnout skupinka vesičanů. Zajímají se, jestli jsme turisti, a kam jdeme.
Pochodujeme několik km po prašné cestě mezi políčky a roztroušenými domy. Suchý vzduch. Teplo. Potom něco přes 1 km po významné asfaltové silnici. Nepotkáme žádné auto, provoz je velmi řídký. Z ní se kolem pobřežní vesničky dostaneme přímo k Lago Titicaca. Fouká od něj vítr, ženoucí ke břehu malé vlny. Voda je průzračná, na kamenech krátké hnědozelené řasy. Voda se nám, zvyklým na dotyk ledovcových potoků, nezdá studená (má pravděpodobně cca 12 stupňů).

Nějak špatně se dohodneme o místě, kde dáme oběd. Zatímco já pokračuju přímo po štěrkové pláži, Lukáš jde výše po cestě. Skončíme tak každý o dost jinde. Já jsem ale rozhodně chtěl obědvat u jezera, což také na roztažené karimatce beze spěchu činím. Nakonec se i bleskově vykoupu, i hlavu (bez mýdla) umyju. Není to nijak hrozné, a je mi potom nádherně. Vybavují se mi verše anglického romantického básníka George Gordona Byrona, citované také v úvodu filmu Útěk do divočiny:

There is a pleasure in the pathless woods,
There is a rapture on the lonely shore,
There’s society, where no one intrudes,
By the deep Sea, and music in its roar:
I love not Man the less, but the Nature more…

Poté projdu za L. na cestu, mezi políčky a suchou vegetací s hojností „ďábelských koulí“ – suchých rostlin, jejichž jediný dotyk způsobí, že se do ponožky zapíchá množství tvrdých pichlavých jehlic – semen.
Překročíme napříč šíji vybíhající do jezera. Otevřou se nové krásné výhledy. Jasnou sytou modř vod vhodně doplňují tmavě zelené listnáče, jakýsi druh dubu. Po cestičkách mezi kravami v mokřině v prodloužení jezerního zálivu dojdeme znovu na asfaltku. Poblíž břehu, za pruhem rákosí totory rybář v loďce. Vleče síť.

Po chvíli pochodu vidíme ve svazích první dvě koryta, jež by nám mohla poskytnout vodu a tábořiště. L. jde na lehko na průzkum. Druhé koryto bereme. Stanujeme na hrbolatém ostrohu nad několik m hlubokým hliněným korytem s chudičkým potůčkem. Nejlepší voda vykapává z mechu. Až do západu slunce je krásně teplo, bez větru. Potom začíná shora ze svahů foukat, až stěny stanu pleskají.