Asi 30 km severovýchodně od Rionegro mě na mapě zaujala rozlehlá vodní plocha velmi nepravidelnýho tvaru a tak jsem se rozhod vyrazit místo prozkoumat. Celá oblast se navíc nachází ve výšce okolo 2000 mnm, takže jsem předpokládal, že se nejedná o močály, které se tu hojně vyskytují v okolí velkých řek a které na mapě vypadají hodně podobně. O místě jsem si dopředu záměrně nic nezjišťoval, chtěl jsem se nechat překvapit. Stačilo mi vědět, že místem vede nějaká silnice a tedy je možnost se tam rozumně dostat.

Z Rionegro dokonce jezdila přímá doprava do nejbližší vesnice u vody, El Peňol. Už tenhle fakt, že do nějaký náhodný díry zrovna jezdí busy, mi moh bejt podezřelej, ale nějak jsem o tom nepřemejšlel a bral to jako šťastnou shodu okolností. Ještě jsem si před odjezdem koupil na trhu mačetu i s pouzdrem, jelikož místní všudypřítomná bujná vegetace umí postup v přírodě značně zpomalovat, zvlášť když se člověk pohybuje mimo hlavní cesty. Ostatně, taky že na venkově má takovou mačetu u pasu úplně každej.

Do Peňolu jsem dorazil někdy okolo jedenáctý. Vesnice pokračovala v tradici upravených míst z posledních dní, v centru se dal vidět zajímavý kostel, který byl buď vytesaný uvnitř skály, a nebo zručně napodobený, aby to tak vypadalo.

Na příjezdu do vesnice je pak k vidění ukázka místního sochařskýho umění, která byla vytvořena k desetiletému výročí znovuobnovení vesnice.

Jak jsem se totiž později dozvěděl, ona vodní plocha je veliká přehradní nádrž a její nepravidelný tvar je dán místním kopcovitým terénem, kdy voda zaplavila veškerá údolí. Na první pohled tak může místo působit jako desítky jezer vedle sebe. A zřízení přehrady odnesla právě původní vesnice El Peňol, která musela být zatopena.

Dál už jsem ve vesnici nic zajímavýho neobjevil a tak jsem se vydal pěšky po silnici okolo přehrady do další vesnice, 15 km vzdáleného Guatapé.

Po dvou kilometrech chůze byla u silnice odbočka na místo, kde se nachází replika náměstí původního Peňolu.

Replika je to vydařená, o tom žádná, ale trochu mě překvapil značný počet (zejména) zahraničních turistů, kteří se na místě nacházeli. Začal jsem tušit, že jsem asi vlez někam, kam bych bejval asi úplně nechtěl. No ale co už se dá dělat.

V těhle místech taky začaly bejt vidět první úseky přehrady.

Pokračoval jsem dál po silnici, fotil další „jezera“

a taky jsem poprvý zahlíd ve směru kam jsem poprvý před sebou zahlíd tenhle podivnej šutr, tyčící se nad krajinou:

Po chvíli mi nabíd mladík na motorce svezení, tak jsem se nechal odvézt právě k téhle skále. Jmenuje se to Peňón de Guatapé, případně Piedra del Peňol a z druhé strany vede schodiště až na vrchol, odkud je vyhlídka na celou přehradu. Zeptal jsem se motorkáře co známená ono číslo 61, které je na skále napsané a bylo mi vysvětleno, že to neni číslo, ale G a kus U, který měly tvořit nápis Guatapé. Nicméně, jelikož je kámen uprostřed, mezi Peňolem a Guatapé, lidi z Peňolu nechtěli, aby tam bylo jméno druhé vesnice. Tak tam zůstala akorát tahle paráda. Bravo.

No, na vyhlídku jsem jít v každým případě musel a to i přes nechutně vysoký vstupný (asi 160,-) a doslova hordy turistů, který putovaly oběma směry po schodišti. Opět se jednalo spíš o zahraniční návštěvníky, těsně přede mnou si kupovaly lístky dvě Polky (slyšel jsem v jejich mluvě „ř“ a čeština to nebyla).

Schodů bylo asi 750 a výstup dával ostatním evidentně dost zabrat. No to už tak holt bejvá, když se všude cestuje autem a snídá se půl prasete denně, soudě dle vizáže některých přítomných.

Vrcholek kamene byl pak lidma, dle očekávání, zcela přecpaný, ale výhledy na přehradu jsou opravdu krásný, takže se neni moc čemu divit.

Nicméně s tim, co hlásá nápis dole u paty kamene, tj. „nejkrásnější vyhlídka na světě“, souhlasit nemůžu. U mě osobně tohle s přehledem trumfne například rozhled z náhodný skály u bolivijsko-peruánský hranice. Jenže o tomhle místě téměř nikdo neví. A dobře, že to tak je.

Od skály jsem pokračoval dál do Guatape, cestou vyfotil ještě pár kousků přehrady a odmítnul nabídku tříkolkáře na svezení.

Což mi připomíná, že jsem dosud nezmínil přítomnost těhle příšerných peruánských dopravních prostředků v Kolumbii.

Ano, občas jsou tu k vidění, sice v hodně malý míře, ale přesto. A já si velmi zakládam na tom, že jsem tou hrůzou nikdy necestoval a nevim, co by se muselo stát, abych do toho nastoupil. Na žebříčku trapnosti to u mě předčí už jenom policajtská dvoukolka.

Guatapé je hezká vesnička přímo na břehu přehrady. Krom pěknýho obligátního kostela na náměstí se tu dají vidět historický uličky se spoustou barevných domků, další ukázky sochařskýho umění a samozřejmě opět davy turistů.

Vyfotit si náměstíčko s rybou, bez toho, aby měl člověk na fotce nějakou pózující slepici či jejího šamstra prostě snad ani nejde. Oni ne že by si udělali každej jednu fotku a šli do prdele, musí se vyfotit nejmíň desetkrát a když už konečně vypadnou, okamžitě tam nastoupí další. Tady jsem měl fakt sto chutí otestovat na někom z nich kvalitu nově zakoupený mačety.

Ale plusem celýho toho turistickýho šílenství tady budiž to, že se mi konečně podařilo sehnat pohledy, což bylo v předchozích navštívených místech jednoduše nemožný. Nejen v papírnictví, na poště a u novinových stánků, ale dokonce i v turistických infocentrech na mě vždycky koukaly jak na blázna. Pohledy? Co to sakra je?

Jelikož jsem byl z nečekanýho turistickýho přetlaku v těžkým psychickým šoku, kdy s každou přibývající minutou hrozilo, že začnu například koktat a samovolně se pomočovat, bylo třeba jednat rychle. Nejlepším řešením bylo utéct na nějaký místo, kam nikdy žádný turisti nelezou.

A já o jednom takovým zrovna věděl. Jedná se o region Norte de Santander, na východě, blízko venezuelských hranic. V těhle místech operují dvě poslední aktivní guerrillový skupiny ELN a EPL, hojně se tam pašujou drogy a vůbec je to tam celý takový divočejší. Nicméně ELN v současnosti vede mírový jednání s vládou, takže by se asi neměli pouštět do žádných větších akcí a EPL jsou teď spíš už jenom pašeráci drog. A bandy, co jedou v drogách turisti nezajímaj, takže jsem předpokládal, že s guerrillou by mě žádný problémy čekat neměly.

Z přírody mě v tomhle koutě země zajímal nejvíc park Estoraques, kde měly bejt k vidění pískovcový skalní města.

Jenže Norte de Santander byl od místa, kde jsem se momentálně nacházel vzdálenej dobrých 600 km. První co bylo třeba udělat, bylo dostat se na nějakou větší silnici. Z Guatape jsem teda odjel busem do města Marrinilla, které právě na takové silnici leželo.

Po vcelku zdlouhavým pátrání se mi podařilo objevit místo, kde se dal zakoupit lístek na bus do města Bucaramanga. Byla to zapadlá kancelář na okraji města, přímo u silnice. Ze všech klasických autobusáků ve městě jezdily busy akorát do Medellínu a tam jsem za žádnou cenu nechtěl.

Ovšem jedinej bus, kde bylo volný místo, jel až v jedenáct večer, což znamenalo šestihodinový čekání. Na druhou stranu, cesta do Bucaramangy trvá osm hodin, což vycházelo na příjezd okolo 7 ráno, tedy ideální stav. A taky už jsem dlouho necestoval přes noc, naposledy snad z Limy do Cajamarcy, takže jsem se rozhodl připomenout si jaký to je a lístek jsem koupil.

V Marrinille jsem si ještě dal večeři a nakoupil nějaký pečivo na noc a na ráno a šel čekat na zastávku na bus. Ten přijel přesně v určenou hodinu a i přesto, že jsem měl nejhorší možný sedadlo, tj. poslední vzadu, který nejde sklopit, úroveň busu byla natolik dobrá, že jsem se i tady vyspal úplně v pohodě. Do Bucaramangy jsme přijeli v půl osmý, nijak jsem se tu nezdržoval a hned koupil lístek dál na sever do města Aguachica.

Odtud jsem pak taky teméř ihned pokračoval na východ, do města Ocaňa.

Tady jsem si dal pozdní oběd a dál už žádnou dopravu nesháněl, pokračoval jsem pěšky směrem na vesnici La Playa a započal tak okruh po Norte de Santander (viz mapa).

La Playa, blízko které se nachází sklalní útvary Estoraques, byla od Ocani vzdálená nějakých 25 km, takže nepřipadalo v úvahu, že bych tam došel ještě ten den. Když jsem tedy po asi osmi kilometrech našel pěkný místo hned pod silnicí, u řeky, hned jsem se tam utábořil. Blízko byl i domek, kde jsem moh vyžebrat vodu, takže všecko v pohodě. Akorát jsem si v duchu stěžoval na vedro, který okolo panovalo, jelikož už jsem byl zase v nížině, okolo 1200 mnm. Jó, kdybych tenkrát věděl, co mě čeká za pár dní…

Další den mi hned po pár metrech zastavil motorkář a ušetřil mi pár kiláků k odbočce na La Playa. Dál pak pokračoval na Cucútu, takže jsem musel pokračovat pěšky. Ještě mě nezapomněl upozornit, že je to tu nebezpečný kvůli guerrille. Do La Playa zbývalo 10 km, který jsem ušel během následujících dvou hodin.

Už před vesnicí začly bejt k vidění nějaký pěkný skalní útvary, takže jsem fotil o sto šest.

Samotná vesnice připomínala centrum Popayanu, neboť všechny domky vypadaly velmi podobně a měly bílou fasádu.

Park Estoraques se pak nacházel asi kilometr za vesnicí. Avšak nemile mě překvapilo, že se tam vybírá vstupný. Nebylo to moc, snad jenom 2000 $, ale tenhle druh zlodějiny, kdy se vybírá vstup na místo, na jehož vzniku a údržbě nemá člověk sebemenší zásluhu, podporovat prostě nehodlám. Takže jsem chlapíkovi řek, že mě místo tim pádem přestalo zajímat (což jsem samozřejmě lhal, neboť mě zajímalo enormně) a odkráčel jsem pryč.

Jelikož na ceduli u parku bylo hned jako první pravidlo zmíněno, že je zakázán vstup bez povolení, bylo jasný, že tam vedou i další nekontrolovaný přístupový cesty. A přesně jednu takovou jsem našel o pár set metrů dál, kde bylo vyschlý koryto, který vedlo přímo do skalního města.

Vylez jsem teda nahoru a v místě, kde jsem nebyl odnikud vidět jsem se utábořil. Odpoledne jsem prozkoumal jenom nejbližší skály a zbytek si nechal na brzký ráno, kdy je park ještě oficiálně zavřený.

Z koryta se mi podařilo vykopat i nějakou čistou vodu, takže jsem měl vše potřebné. V noci se můj stan stal terčem nájezdu místních velkých mravenců s velkými kusadly, kteří totálně rozporcovali průhlednou síťku, tvořící část vstupních dveří. Naštěstí se s tímhle spokojili a uvnitř stanu už nic dalšího nelikvidovali. Díry jsem další den provizorně zalepil, nicméně chystam se shánět někde podobnou látku, protože takhle to zůstat nemůže a je třeba rozkousanou část vyměnit.

Ráno jsem dle plánu prolez celý park křížem krážem, včetně uzavřených pasáží, kam by mě nepustili ani s lístkem, a nafotil jsem, co se dalo.

Od parku jsem pokračoval směrem na vesnici Hacari, cesta vedla přes osadu Aspasica, kde byly taktéž domky s bílou fasádou jako v La Playa. A tady už začlo to, na co jsem se nejvíc těšil.

Zastavil mě motorkář, když na Hacarí jsem cestou šel. Ptal se, co jsou turisti, že to nikdy neviděl. Tak jsem mu to vysvětlil a on mi ještě zamával. Druhej den pak před mým stanem s plnou krosnou postával. A chlastal…

No, skoro. Nicméně atrakce jsem byl zásadní. Turistu tam neměli opravdu nikdy žádnýho, takže jsem hned musel několika místním, co se okolo seběhli vyprávět odkud jsem, co tu dělam a podobně. Jeden z nich si mě hned natáčel na mobil a posílal někam na facebook nebo co. No prostě sranda.

Zajímavý je, že si tady v Kolumbii o mě na první pohled úplně každej myslí, že jsem Američan. Taky tu na mě každou chvíli někdo pokřikuje „gringo“, což mi zprvu nepřišlo nijak zvláštní, neboť v Peru je takový chování běžná praxe. Nicméně pak jsem zjistil, že v Kolumbii většina lidí tohle slovo používá výhradně pro lidi z USA a ne pro bělocha obecně. Tak nevim. To fakt vypadam jako nějakej zkurvenej Amík?

Když jsem teda v Aspasice všechno odvyprávěl, dostal jsem za odměnu napít a byl jsem varován, že je to tu nebezpečný kvůli guerrille. Pokračoval jsem dál na Hacarí a po několika kilometrech mi zastavil džíp a řidič mi povídá, že bych tady neměl takhle sám chodit, jelikož je to tu nebezpečný kvůli guerrille a že mě radši do Hacarí odveze.

V Hacari jsem se ptal na cestu do další vesnice San Calixto. Než mi bylo odpovězeno, musel jsem zas odvyprávět odkud a kam a co a jak. Pak jsem byl instruován kudy se dát a na cestu jsem dostal dvoulitrovku pití a pytel chleba. Byl jsem taktéž upozorněn, že je to tu nebezpečný kvůli guerrille.

Cesta do San Calixto byla klasicky v příšerným stavu a průjezdná jenom pro motorky, navíc bylo potřeba překonat kilometrový převýšení. Takže tady jsem měl jistotu, že si to dam celý pěšky, protože z jízdy na motorce, do kopce a po rozbitý cestě bych se vzpamatovával tejden.

Okolo čtvrtý odpoledne jsem procházel osadou Los Laureles. Větší část převýšení jsem měl za sebou a vypadalo to, že každou chvíli začne slejvák, takže jsem začal hledat nějakej plac na stan. Jenže všude byly nějaký pole nebo domy a jediný použitelný místo byla široká přístupová cesta před jednim z domků. Chlápek, co tam bydlel by mě nechal tam stan postavit, ale než jsem to stih udělat přišel chlapík z protějšího pozemku, s tim ať jdu radši přespat k nim do baráku, že tady u cesty je to na prd. Tak jsem šel.

Hned jsem taky dostal najíst. Tady měli dost v oblibě yucu, takže jídlo sestávalo z pečených jater a hromady yucy. Totéž jsem pak obdržel ještě k snídani, akorát játra nahradilo smažený vejce.

Moh jsem se taky konečně umejt a vyprat si hadry. Jelikož jsem byl špinavej a zpocenej jak prase, dost mi to bodlo. Chlapík mi taktéž nabrousil mačetu a chvíli po setmění se začali do baráku trousit lidi z celý osady, že jich tam za chvíli bylo možná dvacet. Čekal jsem, co se bude dít, ale nedělo se překvapivě vůbec nic. Akorát přišli na kus řeči, vypít si kafe a pak se zase postupně rozešli. Samozřejmě většina z nich, když mě tam viděla, se hned začla vyptávat na obvyklý věci. Tak jsem poctivě odpovídal. A samozřejmě mě neopomněli několikrát upozornit jak je to tu nebezpečný kvůli guerrille.

S prvním smysluplnějším vysvětlením (a ne jenom omíláním že je to tu nebezpečný) jak to tu vlastně je s tou guerrillou přišla až manželka majitele domku. Ta povídala, že když půjdu po hlavních cestách a nepolezu do žádných pochybných zkratek, tak bych žádnou guerrillu potkat neměl. Může se prej stát, že až půjdu přes San Calixto, dá jim nějakej práskač echo, že se tam pohybuje cizí běloch a oni si na mě někde počkají. Ale i kdyby se tohle stalo, tak by podle ní mělo stačit vysvětlit jim, že jsem jenom turista, že se nehodlam nijak montovat do jejich věcí, ukázat jim nějakej průkaz totožnosti a měli by mě nechat jít. A že jestli nechci riskovat ani to, tak udělam nejlíp, když použiju mezi San Calixto, Teoramou a Convencion nějakou dopravu.

Ráno jsem teda pokračoval ve stoupání do San Calixto, tam jsem dorazil někdy okolo desátý.

Nicméně nic co by naznačovalo, že odtud jezdí nějaká doprava do Teoramy nebo Convencion jsem neobjevil. Takže jsem pokračoval pěšky. Aspoň jsem měl konečně příležitost udělat nějaký fotky okolních kávových polí, které tolik vyžadují nekonečné zástupy mých fanoušků.

Pojďme si teda krátce představit kafe. Na tomhle keříku to roste:

Takhle to vypadá zblízka:

A takovéhle kávové políčko se dá najít téměř u každého baráku:

Tohle je pak větší kávová plantáž:

Co neni barák nebo cesta, to je kafe. Občas ještě na chuť proložený banánem, v týhle kombinaci se to tady pěstuje všude.

Každá z bobulí na keři obsahuje dvě kávový zrna. Bobule se usuší, zrna se vyloupou a rozemelou a je hotovo. Pak už jenom stačí zalejt horkou vodou a můžete tim sajrajtem třeba nalejvat kolemjdoucí chudáky jako jsem já, kterým to ani za mák nechutná. No, piju, abych neurazil, ale radost z toho nemam.

A když už jsme u těch kytek, takhle vypadá ona oblíbená příloha yuca:

Prvně jsem se s tim setkal v Brazílii, kde tomu ale řikají maniok. Část rostliny, která se vaří a jí, jsou kořenové hlízy, které na fotce zřetelně nemůžete vidět pod zemí. Neni to špatný, chutná to více méně jako brambor.

Ze San Calixto jsem nakonec ušel jen pár kilometrů. Zastavil mi totiž s nabídkou svezení můj oblíbený dopravce, popelářskej náklaďák. Chlapík řikal, že přece neni možný, abych tu v tom vedru chodil pěšky, nehledě na to, že je to tu nebezpečný kvůli guerrille. Odvez mě nějakých 30 km, přes Teoramu až na asfaltku, po který to bylo do Convencion 10 km. Nabízel mi, že mě vezme do Ocani, kam měl namířeno, ale tam už jsem znova nechtěl. Taktéž říkal, že jsem první turista, kterýho tady v tý oblasti kdy viděl. Myslim, že jsem tohle místo trefil na jedničku.

Šel jsem tedy směrem na Convencion a asi 3 km od města jsem se utábořil. Plácek jsem objevil parádní, akorát na stan, jenže byl obrostlej houštinou a všeljakýma šlahounama. Čili se konečně dostala ke slovu mačeta a po chvíli už jsem spokojeně tábořil.

Další den jsem už z rána dorazil dorazil do Convencion.

Ovšem místo to bylo příšerně konvenční a hlavně z něj nejezdila žádná doprava směrem, co jsem potřeboval, takže nemělo smysl se tu dál zdržovat a ihned jsem pokračoval směr Guamalito, další vesnice v pořadí.

Do tý to bylo plus mínus 40 km, takže jsem to viděl tak, že bych se tam moh dostat někdy dalšího dne dopoledne. V jednom momentu mě na cestě překvapil tenhleten krab:

V okolí zrovna nebyla nikde žádná voda, takže tam zřejmě čekal na autobus. To měl ale smůlu. Po chvíli jsem ještě potkal na stejné cestě žábu, jakousi zelenou ropuchu. Ta mi bohužel utekla do křoví, než jsem jí stih vyfotit. Což je škoda, protože to byla určitě největší žába co jsem v životě viděl (mohla mít dobrých 30 cm) a navíc žádný fotky tohodle živočicha obecně odsud zatim nemam. Ale třeba se mi na ní podaří ještě někde natrefit.

Vcelku problematickým se pak ukázalo hledání místa na stan. Jelikož cesta vedla celou dobu svahem, nebylo v okolí moc rovnýho místa. A když už, hned tam měl někdo barák. Nakonec se ale na mě přece usmálo štěstí a objevil jsem plácek u jednoho z koryt, kde navíc tekla i čistá, pitná voda, v což už jsem v těhle místech ani nedoufal.

Do Guamalita jsem dorazil někdy okolo půl devátý, silnice byla i nadále v otřesným stavu, takže s dopravou zpět k hlavní silnici to vypadalo stále stejně neslavně. Pokračoval jsem tedy pěšky a takový dva kiláky za vesnici mi nabídnul svezení chlapík na motorce.

Tušil jsem, že na týhle cestě jízdu na motorce moc dlouho nevydržim, ale každej kilometr, kterej v tom horku nemusim jít je dobrej, takže jsem přijal. Nakonec jsme ujeli asi 20 km než jsem to kvůli bolesti musel vzdát. Chlapík mi cestou vysvětloval, že vláda by i byla ochotná nechat silnice opravit, ale guerrilla nenechá dělníky pracovat, krade a ničí jim stroje a podobně. A kde neni guerrilla, tam je zase taková korupce, že z vládou poskytnutých peněz se na výstavbu ve skutečnosti dostane třeba jen desetina. A za to vystavíš leda prd. Smutný.

Timhle posunem jsem se už taky dostal mimo region Norte de Santander, zpět do regionu César. Z celý slavný nebezpečný guerrilly jsem nakonec viděl akorát transparent u cesty s touhle fotkou:

a nápisem, že EPL už 49 let bojuje za lepší zem a že přejou všem štastný vánoce. Tak dík, chlapi.

Od místa, kde jsem vystoupil, chybělo k hlavní silnici posledních asi 15 km. Nadmořská vejška byla někde okolo 150 mnm a vedro už začlo bejt opravdu těžko snesitelný. Okolo cesty naštěstí tekla čistá řeka, takže jsem se do ní neprodleně naložil. Když jsem z vody vylez, jel okolo zrovna další motorkář a opět mi nabíd, že mi sveze. Jelikož jsem se koupelí z předchozí jízdy vzpamatoval, znova jsem přijal.

Ovšem sedlo na týhle motorce mělo tak blbej tvar, že mi batoh ústavičně klouzal ze zad, takže jsem jízdu vydržel jenom několik kiláků do poslední vesnice před silnicí, Ayacucha. Cestou jsme ještě potkali vracejícího se prvního motorkáře, kterej mi sám od sebe vzal z vesnice flašku pití, abych v horku nějak přežil zbytek cesty. Kolumbijští venkovani jsou prostě fajn lidi.

Z Ayacucha už poslední kilometry k silnici naštěstí vedla asfaltka a naprosto po rovině, takže když mi třetí motorkář nabíd, že mě na hlavní odveze, nebylo o čem přemejšlet. Po rovině a na asfaltu je to i na motorce úplně v pohodě.

Na třikrát jsem se teda konečně dostal na hlavní tah a kam teď dál? Do bažin. Konkrétně mě zaujal obrovský močál Cienaga La Zapatosa, ležící asi 40 km severně, nedaleko hlavní silnice.

Člověk by řek, že na takovýhle silnici sežene dopravu okamžitě, ale opak je pravdou. Autobusy ani maršrutky v 99% na zamávání nezastaví a dál už po silnici jezdí jenom motorky a náklaďáky, u kterých je pravděpodobnost, že vezmou stopaře taky dost mizivá. Vrtalo mi hlavou proč kurva ty busy nechtějí stavět. Obsazený nebyly, to jsem jasně viděl, takže proč tu teda vůbec jezdí, když neberou lidi? Rozlousk jsem to až o dva dny pozdějc, poté co jsem měl příležitost trochu vidět a zhodnotit tuhle oblast. Lidi co tu žijou, nebo spíš přežívaj, jsou většinou tak chudý, že si nemůžou dovolit platit za drahou dopravu. Tim pádem asi zkoušeli zastavovat busy a prosit o odvoz zdarma tak dlouho a často až řidičům došla trpělivost a teď serou úplně na všechny, kdo na ně v tomhle pásmu mává. No, to se dá pochopit.

Jenže co teď já s tim? Opět mě zachránilo štěstí. Po asi hodině bezvýslednýho mávání na busy zastavil na plácku náklaďák a bylo jasný, že tam na někoho čeká. Řidič tam chvíli postával a pokuřoval a když už neměl žádnou další zábavu, dal se do řeči se mnou. Ptal se kam mířim, tak řikam, že jenom do El Burro a pak na západ a okolo bažiny zpátky na silnici. Zároveň jsem si postěžoval jak je to tu na hovno s těma autobusama. Řikal, že jo, že je to na houby, že musíš mít předem koupenej lístek, aby ti zastavily, jinak máš smůlu. Ale řikal, že ať si nedělam starosti, že mě do El Burro odveze, jestli jsem ochotnej chvíli počkat až mu přivezou sudy s mlíkem, který tu má naložit. To jsem samozřejmě byl, hlavně, když se odsud nějak dostanu.

A jelikož měl zřejmě v hlavě voperovanou GPSku, začal mi během čekání črtat do písku přesný mapy oblasti okolo bažiny a popisovat mi kde co je v jaký vesnici a jak se dá mezi jednotlivýma místama cestovat. Mimo jiné jsem se od něj dozvěděl, že je možný se nechat přes bažinu přepravit lodí, což je možnost která se mi ihned zalíbila a na kterou bych sám nikdy neměl šanci přijít. Taky mi popsal odkud je na močál nejlepší vyhlídka, odkud je nejlepší vyhlídka na řeku Magdalena a věděl i kolik si účtujou za jednotlivý přesuny mezi vesnicema. Ve výsledku je dost dobře možný, že nemít informace od tohodle borce, tak se někde v těch bažinách motam do teď.

Mlíko přivezli asi za 20 minut, chlapík přetáh sudy na korbu a mohli jsme vyrazit. Po rovný silnici ubíhala cesta rychle a za chvíli jsme byli v El Burro. Rozloučil jsem se s řidičem, sněd jsem něco ze zásob k obědu a vyrazil pěšky směrem k první vesnici Tamalameque, odkud měla být vidět řeka Magdalena. Jak už to tak v Kolumbii bývá, netrvalo dlouho a okolojedoucí motorkář mi nabídl, že mě do vesnice odveze.

V Tamalameque samotný nic zajímavýho nebylo, i kostel na náměstí byl dost ubohej,

takže jsem pokračoval dál směrem k řece. Magdalenu jsem jako řeku naposledy viděl někde okolo Pitalita a dlužno říct, že od tý doby dost přibrala:

Dál jsem pokračoval po jejím břehu a hledal tam nějaký místo k táboření. To jsem našel po nějakých třech kilometrech, kde byl rovnej, suchej plácek těsně u břehu. Než jsem si stačil vybalit stan, dvě ženský, co jeli okolo na motorce u mě zastavily a ptaly se, co tu provádim. Řikam jim, že si tu chci postavit stan a oni, že myslely, jestli jsem nezabloudil. Pak chvíli přemejšlely a nakonec říkaj, že ať si stan radši postavim na hřišti o kus dál pod cestou, že může řeka v noci stoupnout a vyplavit mě. Moc jsem tomu nevěřil. Vzhledem k ukrutnýmu vedru, co panovalo, obloze bez mráčku a tomu, že nepršelo posledních několik dní, jsem soudil, že letošní období dešťů už to má definitivně za sebou. Na druhou stranu s počasím člověk nikdy neví, tak jsem se šel podívat jak ono hřiště vypadá a jestli je ke kempování vůbec použitelný.

Hřiště vypadalo dobře, bylo suchý, takže poté, co jsem od paní ve vedlejším domku získal povolení ke stavbě, přesunul jsem tábořiště pro jistotu přeci jen sem.

Když jsem stan stavěl, pás se na hřišti osel patřící k přilehlýmu příbytku. Pozdějc k němu přibyli ještě krávy, kobyly, čoklové, slepice, kočky a párek prasat, takže jsem měl o společnost postaráno.

Když navíc viděly muj stan děcka, který se producírovaly po cestě, hned se ke mně nahrnuly a byly zvědavý, co jsem zač. Bylo jich celkem asi osum, některý patřily k domku, jiný ne, ale nějakým způsobem příbuzný byly mezi sebou všechny. Musel jsem jim všecko vysvětlovat, stan viděly poprvý v životě, neznaly ani to slovo. Já chtěl zase vědět, jestli je tady takový vedro (ve stínu bylo určitě přes 40 stupňů) celej rok a jak v tom můžou přežít. Dozvěděl jsem se, že celej rok tu údajně tyhle teploty nejsou, bejvá tu prej i zima.  A kolik stupňů znamená tahleta zima? No, někdy prej teplota klesne třeba až na 25. Krucinál, to je teda kosa! Úplně mi běhá mráz po zádech.

Taky je zajímalo jak si připravuju jídlo, což jsem jim předved v přímým přenosu. Když jsem pak vytáh bombu, abych si to ohřál, měly strach, že to vybouchne.

Líbilo se mi jak se Valentina, jedna ze starších holek, která nebyla z nejštíhlejších, hned starostlivě ptala, jestli mi ta porce, co mam k jídlu, stačí. Řikal jsem, že jo, že v pohodě, ale bylo jasný, že tomu ani trochu nevěří. Pak se mě zeptala na to samý ještě dvakrát a i přes to, že jsem odpověděl pokaždý stejně, rozhodla se, že neni možný, abych tady takhle trpěl hlady a že mi přinese nějaký další jídlo. Tyhle vykrmovací typy jsou holt všude na světě stejný. Jak vidí hubenýho člověka, musí to okamžitě začít řešit. Vzala sebou i ostatní, takže jsem měl aspoň na chvíli klid.

Jelikož uvnitř stanu se kvůli horku bejt nedalo, šel jsem na břeh pozorovat chlápka z domku, jak loví ryby. Měl akorát takovou ruční síť, myslim, že tomu řikali taraya, kterou rozhodil do řeky a za chvíli jí vytáh plnou malých ryb. Vypadalo to dost jednoduše.

Vzpomněl jsem si taky, že někdy minulej tejden hlásili někde v rozhlase, že právě Magdalena a tušim ještě Cauca se kvůli intenzivním deštům vylejvají z břehů a zaplavujou okolí. Ptal jsem se paní, jestli se jich to nějak týkalo a ta mi ukazovala dosud mokrou linii u cesty (která vede po vrcholu ochranýho náspu), kde před pár dnama byla hladina řeky. K tomu aby se voda přelila na jejich dům chybělo asi pět centimetrů. Jak jsem moh vidět následující den, spousta dalších už takový štěstí neměla.

Chvíli po setmění se vrátily holky s jídlem, dostal jsem nějaký smažený ryby s hromadou nakrájených banánů a melounovej džus. Zatimco jsem jed, zabíjela Valentina hromady komárů, kterých se se zapadajícím sluncem vynořily hotový mračna a který si na mě bez ustání sedali v touze po krvi. Během jídla se mi ještě dosud rybařící chlapík přišel pochlubit se svým úlovkem, kdy mezi ryby chytil i jednu želvu. Kdyby nebyla tma, aspoň bych jí vyfotil, než jí sní. Takhle jsem nemoh ani to.

Po jídle jsem popřál všem přítomným dobrou noc a šel ulehnout. Nicméně tahle noc teda rozhodně dobrá nebyla, právě naopak. Co se teploty týče, horší jsem nikdy nezažil. Jestli jsem u Galapág nadával, že je tam hic, tak tady je to absolutní peklo. Teplota během celý noci nešla pod třicet stupňů, do toho lepivá vlhkost, stovky komárů a hnilobnej puch špinavý řeky. Ležel jsem jenom karimatce, nahej a samozřejmě bez spacáku, ale i tak ze mě pot lil proudem nepřetržitě až do rána. Tady prostě nebylo úniku. I kdybych se nakrásně naložil do tý stoky, bylo by to houby platný, protože měla teplotu stejnou jako vzduch. Navíc by mě tam komáři vycucli až do dna. Nechápu jak tu můžou ty lidi vydržet, já bych tu nepřežil ani tejden.

Ráno jsem se celej slepenej vypotácel ze stanu, aspoň, že u domku měli sud s čistou vodou, kde jsem se moh opláchnout. Pak jsem ještě dostal jako bonus k snídani pomelo z jednoho ze stromů v zahradě, hrnek kafe a na cestu pitnou vodu. Počkal jsem až mi uschne stan od potu, sbalil se a vyrazil dál.

Cesta se dle mapy měla po několika kilometrech připojovat zpátky k asfaltce vedoucí dál do menšího města El Banco. Jenže jak mě informovali okolorybařící místní, řeka cestu těsně před asfaltkou strhla a přes hlubokou vodu nejde momentálně projít. Buď se můžu vrátit přes Tamalameque, nebo jít přes uhelnej rajón, kudy se dá prolézt až k asfaltce.

Zvolil jsem uhlí a skutečně, po pár kilometrech jsem byl zpátky na silnici. Ukazatel hlásil, že do El Banco zbývá 23 km. Teplota už mezitim opět vystoupala někam nad 40 stupňů a chůze po asfaltce s minimem stínu tak dávala solidně zabrat. Důkazem příšernýho vedra budiž například to, že během tohodle dne jsem vypil zhruba osm litrů tekutin (z toho 4 l piva) a za celej den jsem nešel ani jednou na záchod.

Pitnou vodu bylo třeba shánět vždycky v nějakým baráku, během cesty pak moh člověk načerpávat energii pojídáním manga, který tu samovolně rostlo každých pr metrů.

Bažina byla jinak skutečně obrovská a slušně to v ní žilo.

S lepším fotografickým vybavením a trochou trpělivosti při pozorování by měl člověk za chvíli k dispozici hromadu snímků zajímavých zvířat. Žijou tu mraky barevných ještěrek, různě velkých leguánů, žáby, hadi, nespočet ptáků a i nějaký vodní šelmy. Jedna taková  vydra, či co to bylo, přede mnou chvíli utíkala po krajnici, než zmizela ve vodě.

Já byl schopnej z dálky vyfotit akorát jednoho zelenýho ještěra a tři volavky.

Zblízka pak mrtvýho hada a nějaký termitiště, kterých je tu všude plno.

Všecko ostatní mi vždycky stihlo zdrhnout, než jsem vůbec vytáh telefon.

Taktéž jsem u silnice několikrát narazil na kopu zvláštních rostlin, které bažinní lidé na loďkách sváží kdoví odkud. Jak se to jmenuje a k čemu to slouží nemam ponětí.

Posledních 10 km do El Banco jsem byl opět svezen motorkářem. V tomhle úseku je podél silnice pár menších osad, které ale byly momentálně komplet pod vodou. Hladina sahala přibližně do třetiny vejšky domků, ale navzdory tomu některý lidi na místech stále bydleli. Jiní si postavili provizorní přístřešky těsně vedle silnice, kde bylo sucho a v nich vegetovali.

Částečně pod vodou se pak nacházela i dolní polovina města El Banco. Tam ale nebyla situace tak tragická jako podél silnice a všecko tam v podstatě normálně fungovalo.

Akorát místo klasických dopravních prostředků teď po ulicích pluli loďky. Voda sice nebyla hluboká, dalo se v ní normálně chodit, ale jeden místní mi vysvětloval, že pod hladinou plavou rejnoci, který bolestivě bodaj do nohou. A proto že se radši plaví na člunech.

Já to risknul s rejnokama a šel vodou až k tržnici, kde jsem si dal oběd a pak jsem se vydal shánět dopravu do další z vesnic Chimichagua. Ta leží na severní straně močálu asi 40 km od El Banco. Všechna autobusová doprava jezdí buď do velkých měst a nebo do turistický vesnice Mompox dál na západ. Pro Chimichaguu tak zůstavaj akorát motorky a taxíky. Jelikož na motorce se mi jet nechtělo, musel jsem to nějak pořešit s těma zlodějskýma zmetkama.

Od mlíkaře z hlavní silnice jsem věděl, že by cena za převoz měla bejt 10 000 a míň. První taxikář chtěl 30 000 (nic jinýho jsem ani nečekal) a jelikož okolo postávali i další, tak jsem oznámil pěkně nahlas, že nezaplatim víc jak 6000 a pokud nemaj zájem, tak půjdu klidně pěšky. A zatim jsem si šel dát ke stánku pivo a nechal jsem kokoty se vycukat.

Paní, co pivo prodávala, si se mnou začla povídat a řikala, že občas jezdí do Chimichagua i autobus a že si účtuje těch 10 000. Takže pokud se mi povede dostat se s taxikářema pod tuhle částku, tak to bude vždycky úspěch. Ptal jsem se jí taky na ty záplavy tady a řikala, že teď už je to docela dobrý a že voda už pomalu opadává. Sama prej taky bydlí dole v tý vytopený části a letos podle ní nebyly záplavy zdaleka nejhorší. V roce 2010 prej voda sahala 2x vejš. Tady maj asi každej rok s Magdalenou o zábavu postaráno.

V půlce flašky (dal jsem si velký, 750 ml) se začali trousit taxikáři. Jeden chtěl 20 000, další 15 000. Oba jsem poslal k čertu. Potom přišel ještě jeden, kterýmu chyběl do auta poslední pasažér a řikal, že mu stačí 10 000. Odpověděl jsem, že teď si chci v klidu dopít pivo a popovídat si s paní a že 10 000 je beztak moc. Chlap odkráčel, ale když jsem měl skoro dopito, byl tu zpátky s nabídkou 7000. Pivní paní na mě mrkala, že to už je dobrá cena, tak jsem mu kejvnul a jeli jsme.

Ve vesnici jsme byli za půl hoďky a byl jsem vysazen na náměstí u kostela.

Chimichagua byla jinak hrozná díra, ale právě odtud jezdila každý dvě hodiny od mola loď na druhou stranu močálu. A taky to tu nebylo vytopený. Z mola navíc byla pěkně vidět většina bažiny.

Přejezd jsem měl v plánu až druhej den, přes noc jsem chtěl zůstat ve vesnici v nějakým ubytování. Nicméně všechny dva hostely za rozumnou cenu byly obsazený a platit 50 000 za noc nepřipadalo v úvahu. Šel jsem si teda dát aspoň nějaký jídlo a další piva, jelikož bez nich bys asi to horko nepřežil, a plánoval jsem postavit si pozdějc stan někde u vesnice.

Jenže s hledáním místa to bylo zase složitý. Všude buď někdo bydlel a nebo tam byla voda. Nakonec jsem tábořil opět u jednoho z baráku. Tentokrát to byla jakási domácí cihelna. Lidi z domu mě nechali umejt se v čistý vodě, doplnili mi zásoby pitný a řikali, že by mě i vzali na noc dovnitř, ale bohužel tam nemaj žádný místo navíc. A že spát v tomhle hicu ve stanu jim připadá jako dost šílenej nápad. Jo, to maj asi pravdu. Ale co můžu dělat.

Na zahradě jim rostlo několik velkých mangovníku, takže jsem se před spaním ještě nacpal mangem do sytosti. Stejně jako minulou, i tuhle noc jsem celou propotil, ale aspoň už tu nebyla ta hnusná vlhkost a zápach zkažený vody. Když jsem ráno vylez ze stanu, chlápek s manželkou už poctivě vyráběli nový cihly. Mam pocit, že s tim začli už někdy ve tři v noci.

K snídani jsem zvolil opět mango a pak jsem se vydal směrem na molo, tak abych stihnul odjezd v 7:00. Napřed to vypadalo, že nás pojede jenom pár, ale nakonec se loď naplnila. Pasažéři se ovšem trousili jak švábi na pivo, takže odjezd měl asi půlhodinový zpoždění.

Jízda přes močál trvala asi půl hodiny

a cílovým přístavem byla vesnice Saloa.

Odtud to bylo k hlavní silnici 18 km, ze kterých jsem ušel polovinu a druhou mě odvez hodný motorkář. Osada u silnice se jmenovala Las Vegas, ale místo kasín tam byly stánky s občerstvením a místo krupiéru ambulantní prodejci avokáda. K jednomu ze stánku jsem se usadil, dal si klasicky třičtvrtělitrák piva a zjišťoval jsem jak je to s dopravou do Valledupar, kde jsem chtěl tuhle část putování zakončit. Dozvěděl jsem se, že většina autobusů nestaví vůbec, další značná část dopravy míří na Santa Martu a jediný kdo staví jsou maršrutky, ale musí je zastavit nějakej místňák, kterýho řidiči znaj a ktrej jim ukáže, že tu maj pasažéra, kterej je ochotnej za cestu zaplatit.

Místní řikali, že obvykle za cestu do Valledupar účtujou 30 000, ale, že jestli nespěcham, tak se časem určitě najde někdo, kdo mě tam vezme klidně za 20 000. A přesně tak to proběhlo. První tři dopravní dodávky chtěli 30 000 a pak tam zastavilo nějaký obyčejný auto, který se ptalo po pasažérech na Valledupar. Řidič chtěl sice původně taky 30 000, ale když jsem řek, že 20 000 je mý maximum, tak mě bez problému vzal i za to.

Valledupar se nachazí ve stejný vejšce jako předchozí močály, což znamená, že i tady je to ukrutný vedro. Ale na pokoji mam aspoň větrák a studenou sprchu, takže už tu lze v pohodě přežít.

Odsud se chci dál vydat do národního parku Sierra de Santa Marta, což budou na hodně dlouhou poslední pořádný hory. Pak už mě až do Mexika čeká jenom tvrdej trénink odolnosti proti smrti zapařením.