Ráno nepospícháme, já píšu denik a stříhám videa, L. zašívá kraťasy. Odcházíme až v 10:30.

Nejprve po kamenité pláži, dál je jen skála rovnou do vody, tak po ovčích stezkách ve srázu nad jezerem. Vynoříme se u zemědělské samoty. Campesino si se mnou chce povídat, ale většině jeho otázek nerozumím. Dozvím se ovšem převratnou informaci: máme-li prý v pořádku dokumenry, přejdeme do Peru v pohodě. pokud ne, budeme mít potíže. Tak ho ujistím, že máme documentos completos.
Odtud už jdeme po pořádné široké cestě bez velkých výškových výkyvů. Ve vesničce, jejíž jméno neznáme, je škola. Venku hraje skupinka na dechové nástroje melodii podobnouh Holka modrooká. Asi hrozně falešně, ale mě se to přesto velice líbí. Nazastřešeném hřišti těsně sousedícím s návsí hraje 5-6 kluků i holek různého věku pod vedením učitele basket.

Silným zoomem fotím rybářskou pramici na jezeře. Táta se synkem veslují, máma rozvíjí do vody síť.
U cesty kvete nejméně čtyřmetrovým květem agáve.

V hraničním městečku Tito Yupanqui chcíp pes. Není tu comedor (jídelnička), jen jeden obchod. kde musíme hulákat, aby si nás někdo všiml. Chci po dlouhé době vyměnit lahve na vodu, kupuji tedy 2 balené dvoulitrovky. Kluk chce za každou 6 bs., když říkám, že je to moc, a že dám po pěti, neprotestuje. Obědváme v osly podělané kostelní zahradě. Jediné, co narušuje symetrii kostela podle vertikální osy, je el. jistič, přítomnost zvonu pouze na pravé věži a poštolka sedící na kříži levè věže.
V comunidad (= vesnice, osada) nad Tito Yupanqui mají podobný kostel a před ním barevnou jezdeckou sochu Tupaca Amaru II. Na schodech kostela je spousta šlupek z mandarinek a pod schody stovky víček od argentinských a peruánských piv.

Táboříme přímo na hranici Bolívie a Peru. Hranici tu nikdo moc neprožívá. I pohraničník, se kterým jsme mluvili v Tito Yupanqui, říkal, že do osídlení, navazujícího na peruánské straně, klidně můžeme jít. Místní se také volně courají sem a tam. Já si ale radši počkám na razítko na řádném přechodu v Kasani.