Mapa:

Délka pobytu: Tady už to začíná bejt komplikovanější. Dostanete razítko, kam vám sice napíšou 90 dní, ale tyhle dny se vztahujou dohromady na Nikaraguu, Honduras, Salvador a Guatemalu. Kolik z nich strávíte v jaký zemi nikoho nezajímá, pouze nesmíte překročit celkovej součet před opuštěním týhle zóny. Údajně to lze nějak prodloužit, ale o kolik dní a kde se to dá zařídit nevim.

Dál je nutný zaplatit jak při vstupu tak při výstupu administrativní poplatek 2 $ a za dalších 10 $ je třeba zakoupit turistickou kartu. Tyhle poplatky vyžadujou platit výhradně v dolarech (nefunguje ani místní měna), čili si včas nějaký opatřete, ať se nemusíte z hranice vracet, čert ví až kam, k bankomatu.

Turistická karta má platnost 30 dní a nelze jí nijak prodloužit. Pokud byste tedy chtěli v zemi zůstat dýl, je třeba zřejmě dojít na nějaký hraniční přechod, případně mezinárodní letiště a tam si nechat za dalších 10 $ vystavit novou. Pokud nelze udělat ani tohle, pak bych zkusil přejít do Kostariky a znova se vrátit. Znamená to sice platit další dolary za poplatky na obou stranách, ale teď už by vám tu turistickou kartu vystavit měli. Případně můžete zkusit nechat kartu propadnout a při odchodu zaplatit z toho vyplývající sankce. Jak jsou vysoký nevim.

Veškerý potvrzení o poplatcích a samozřejmě i tu turistickou kartu si schovávejte po celou dobu pobytu v zemi. Jakákoliv policejní či vojenská kontrola to může chtít vidět.

Jazyk: Španělština. Anglicky tu taky občas někdo mluví, zejména zase v turističtějších oblastech. Mimo ně se s angličtinou setkáte tak maximálně když na vás budou místní burani pořvávat nějakých pár slovíček, co znají, aby na sebe upoutali pozornost. Takže znát nějaký základy španělštiny je rozhodně vhodný.

Měna: Cordoba. 1 C$ = cca 0,75 Kč. I tady se dá platit dolary, ale znova doporučuju používat výhradně místní měnu. Pokud vám někde řeknou prvně cenu v dolarech, chtějte vždycky vědět taky cenu v cordobách. Já osobně už jsem začal bejt na tohle dost alergickej, takže jakmile někde začnou o dolarech, odseknu, že nic takovýho nemam a jdu jinam.

Co se týče mincí, tak na trhu a v malých obchodech odmítají místní brát čtvrťáky a desetníky. Tyto mince se tak velmi často válí po ulicích v hojných počtech, protože je zdánlivě nikdo nechce. Ovšem supermarkety je berou, takže pokud se vám chce, můžete je sbírat a pak tam s nimi zaplatit. Sám jsem takhle nastřádal 15 C$ a koupil si za to sušenky. Bylo to sice stále se zvětšující závaží, který jsem sebou tahal dost dlouho, ovšem za ten pohled pokladního, když jsem mu tam tu hromadu drobáku, na desetník přesně spočítanou, vysypal, mi to rozhodně stálo.

Počasí: Stále to stejný vedro, navíc tady už se před nim nedá ani nikam utéct (nejvyšší kopec tu má 2100 mnm), takže nezbývá než to vydržet. S vodou je to tu dost mizerný, okolo sopek je sucho a jinde jsou řeky už zase špinavý jak prase, takže koupat se dá venku vlastně jenom v jezerech. Případně se lze nechat osprchovat prudkým slejvákem, který se aspoň na chvilku spustí snad každý den.

Ceny: Přechod z Kostariky do Nikaraguy byl zároveň přechodem z cenovýho pekla do cenovýho ráje. Je tu skutečně hodně levno, ceny zhruba na úrovni Peru nebo Bolívie, kolikrát i níž.

Ubytování: Hned první noc v Nikarague jsem vyrovnal rekord z Peru v nejnižší ceně ubytování (5 solů = cca 38 Kč) když jsem platil 50 C$. Byla to sice jenom sdílená ložnice, kde nás spalo asi 10, ale na to už se historie neptá. Jinak se ceny samostatných pokojů v nejlevnějších hotelích pohybují okolo 120 C$/ noc. Nikdy jsem neplatil víc jak 150 C$. Někdy bývá zase problém s tím, že všechna levná ubytovací zařízení jsou obsazená, pak nezbývá než vzít něco trochu dražšího nebo přespat ve stanu někde za městem.

V totálně neturistických městech pak ještě můžete narazit na situaci, kdy nebudete moct najít klasickej hostel vůbec žádnej. Ubytovny tam vypadají na první pohled stejně jako jinde, ovšem účtuje se tam pobyt po hodinách, nikoliv za noc a tim pádem by se celodenní pobyt značně prodražil. Tyhle místa prostě slouží těm, který si potřebujou zamrdat a nemají kde, nikoliv jako noclehárna.

Jelikož to v Nikarague vypadá a funguje jako většině jihoamerických zemích, opět se vrací pravidlo, že nejlevnější ubytko je nejlépe hledat okolo autobusáku a trhu. Tady je to ještě zjednoduššený tim, že trh a autobusák jsou vždycky vedle sebe.

Dost pitomá věc, která se týká celý Nikaraguy, je že voda z vodovodu teče jenom v určitých intervalech a značnou část dne bejvá vypnutá. Je dobrý to mít na paměti, včas si nabrat zásoby na pití a se sprchováním zbytečně neotálet, aby se vám nestalo, že zůstanete namydlený na suchu.

Jídlo: Ideální je stravovat se v comedorech na trzích, kde se pohybuje cena okolo 50 C$ za porci. Nejnižsí cena, co jsem viděl, byla 30 C$, nejvíc jsem pak platil 80 C$. Samozřejmě existují i dražší podniky, ale to neni nic pro mě.

Jídlo je sice jenom jeden chod, buď polívka nebo druhý, ovšem vždycky je to porce vydatná, a to tak, že dost. A s cenou roste i objem jídla, takže když jsem si dal polívku s rejží za těch 80 C$, byla toho taková nádrž, že jsem to skoro nemoh sežrat.

Večer bývají trhy už většinou zavřený, takže na večeři je třeba jít jinam. Podniků, či pouličních stánků, kde něco seženete za rozumnou cenu bývá ovšem po městě otevřeno dost, takže netřeba si dělat starosti a shánět zásoby na večer přes den.

Co se druhů jíla týče, tak jsou to hutný polívky se spoustou masa a zeleniny, k nim příloha rejže a tortilla a jako hlavní chod se pak servíruje různě upravené maso (pečený, dušený, grilovaný) klasických druhů (kuřecí, prasečí, kraví, rybí) a k němu jako příloha vždy, všude a za každých okolností rejže s fazolema (tzv. gallo pinto), banán a trocha zeleninovýho salátu. A často opět dostanete i jednu tortillu. Taktéž je vždy na stole sklenice ostrý nakládaný zeleniny, kterou si můžete jídlo dochutit. Může se zdát, že je tady jídlo furt na jedno brdo a možná je to i pravda, mě se to ale za ten necelý měsíc přejíst nestihlo a celkově vzato jsem byl s místní kuchyní velmi spokojený.

Potraviny: Co lze sehnat na trhu, nakupujte tam. Ačkoli nákup trvá poměrně dlouho, protože je nutný obejít víc prodejců, než seženete nejlepší cenu, určitě se to vyplatí. Místní, jak vidí bílej ksicht, se taky samozřejmě často snaží člověka na cenách ojebat, takže je dobrý mít před návštěvou trhu o cenách nějaký povědomí. To lze získat například v supermarketech Palí, které mají, stejně jako v Kostarice, z řetězců nejlepší ceny. V těchto supermarketech taky radim nakupovat věci, co na trhu nemají (br. kaše, sušenky, marmeláda, pivo,…). Jako jednotky váhy tu trhovci používají pouze libry (454 g) a unce (28,3 g) (1 lb = 16 oz), čili chtít po nich něco v gramech nemá smysl, protože kolikrát ani neznají převodní vztahy.  Oves drcená, 1 lb – 15 C$; Cukr, 1 lb – 10 C$; Mortadela, 1 lb – 35 C$; Salchichon, 1 lb – 28 C$; Mlíko v prášku, 360 g –  55 C$; Pivo, plechovka 473 ml – 22 C$, lahváč 1 l – 48 C$; Marmeláda, 300 g – 20 C$; Bramborová kaše, 105 g – 21 C$; Bujón v prášku, 5 ks – 5 C$; Banány, 15 ks – 10 C$; Meloun, 1 ks – 10 C$; Ananas, 1 ks – 10 C$; Sušenky s náplní, 300 g – 15 C$; Nakládaná zelenina, 1 lb – 20 C$; Mletý kakao, 1 lb – 70 C$; Pečivo – pytlík, kde je 12 malých houskochlebů stojí 10 C$, různý sladký pečivo od 5 do 10 C$/kus. Ovšem kvalita sladkýho pečiva je tu dost mizerná, jako ochucení používají akorát cukr, sejra a mlíko, žádný marmelády ani ovoce, takže jsem si ho ani moc nekupoval.

Taky jsem se jednou ze zvědavosti v supermarketu zeptal kolik stojí litrovka místního bílýho rumu Flor de Caňa. Prej 170 C$. Tvrdej chlast nepiju a už zatraceně dlouho jsem žádnej nekupoval, takže závěr, že je to kurevsky levný může bejt jenom moje zdání a rád se případně nechám poučit jak je to ve skutečnosti. Nicméně pořád je třeba mít na paměti, že tohle byl supermarket a mezi lidma to půjde sehnat určitě ještě levnějc. A když to bude o hodně, tak vás možná i čeká jedno elegantní oslepnutí zdarma.

Zajímavý je, že ceny ambulatních prodejců, kterých je tu už zase tři prdele, jsou tentokrát dost výhodný. Dokonce mají kolikrát i trochu lepší ceny než na trhu. Ovšem hrdost mi velí od nich i tak nic nekupovat. A ačkoli tohle normálně nedělam, tady už jsem prostě musel trochu ustoupit svým zásadám a natočit jak takový ambulantní prodej v Nikarague vypadá. Myslim si totiž, že kdo to nikdy nezažil, nemá z pouhýho slovního popisu šanci si to skutečně představit.

Všechna videa jsou ze zastávky v naprosto bezvýznamný prdeli jménem La Dalia. Takže jak to asi pak vypadá ve velkých městech? Myslim, že tohle už si teď představit dokážete. Slovy je to beztak nepopsatelný.

Doprava: Silně doporučuju se zde přepravovat výhradně autobusy pro místní (opět staré americké školní busy), jelikož tady se za cestu účtuje podle státem regulovaných tarifů, které jsou proklatě nízký. Za 1 km jízdy zaplatíte 0,35 – 0,5 Kč, což je zatim snad nejlevnější doprava v Latinský Americe. A to tu benzín nijak extra levný neni, 1 l vyjde na 28 C$. Tarify mají řidiči vyvěšený na panelu nad hlavou, tak je dobrý se při nástupu podívat kolik máte platit, aby vás výběrčí nezkoušeli natáhnout. Pokud při placení dostanete lístek, tak si ho schovejte, protože ho budou na konci vybírat zpátky.

Silnice jsou tu v celkem dobrým stavu, na většině je asfalt a doprava tak v rámci možností odsejpá v přijatelným tempu. Busy sice nejezdí nijak rychle, jsou často narvaný k prasknutí, jsou v katastrofálním technickým stavu, neni tam moc místa na nohy, motaj se tam v jednom kuse ambulanti, případně blábolící náboženský fanatici a když prší, tak si můžete vybrat, jestli  nechat otevřený okno, bejt mokrej a moct dejchat a nebo ho zavřít a suchej se udusit. Nicméně si myslim, že všechny tyhle drobný nedostatky vyváží cena a fakt, že tenhle způsob cestování je zatraceně zábavnej.

Krom school-busů je možný se dopravovat ještě maršrutkama a taxíkama, ale tahle chamraď si samozřejmě účtuje mnohem víc, takže nebrat.

Vstupný: Na přírodní atrakce se většinou nic neplatí a pokud ano, tak to neni nijak přestřelený a navíc se dá na místo často vlézt i jinou cestou a placení se tak vyhnout. Co se týče historických památek, tak jsem viděl vstup vybírat akorát do ruin bývalýho Leonu, který dělalo 5 $.

Vybavení: Výbsvu jsem tu žádnou nekupoval, takže netušim jak se to má s cenama. Bomby by měly být údajně k sehnání v obchodech Sinsa.

Otevírací doby: Supermarkety od 8:00 do 20:00, trh začíná okolo sedmý a balí to okolo pátý odpolední. Na neděli se tu nehraje, takže všecko funguje stejně celej tejden.

Internet: Wifi zdarma je dostupná v centrálních parcích většiny měst a vesnic, občas jí mají i v hotelích. Internetové kavárny jsou dostupné snad v každé obci a úctujou si okolo 10 C$ na hodinu. Zajímavostí je pak cena tisku, kdy po mně ve městě Chinandega chtěli 6 C$ za A4 oboustranně, černobíle (a nebyl to žádnej výmysl, zkoušel jsem se ptát na víc místech) a ve městě Matagalpa, kde jsem si nechal nakonec věci tisknout, jsem platil za stránku 0,8 C$.

Bezpečnost: Nikaragua se mi jeví jako bezpečná země, přirovnal bych to k Peru, Bolívii nebo Kolumbii. Tedy zase bych si dával pozor na různý zlodějíčky v místech, kde se motá hodně lidí a jinak bych byl úplně v klidu.

Osobní zkušenosti: Nikaragua mi ze všech států nejvíc připomíná Bolívii. Místo brambor tu maj sice melouny a celý je to tu o 3 až 4 tisíce metrů níž, ale ten zbytek docela sedí.

Jednak ty nízký ceny čehokoliv. A to se mi ještě párkrát stalo, že když jsem cenu nevěřícně zopakoval a zůstal chvíli přemešlet jak moc je to vlastně levný, prodejce si myslel, že smlouvam a šel ještě níž.

Taky lidi jsou tu dost podobný, taková jednodušší sorta, ale většinou celkem fajn. Většina se živí zemědělstvím nebo všeljakým kšeftováním, prodejem a taky dopravou. Průmysl tu, zdá se, tradičně moc nefrčí. Na cizince už zase vehementně pořvávaj „gringo“, případně „chele“, což je místní slovo pro bělocha, hvízdaj a vykřikujou různý anglický bláboly. Nejlepší řešení je jako vždy tyhle individua úplně ignorovat.

Ekologická uvědomělost je tu taktéž stejná, což znamená, že odpadky už zase lítají z oken dopravních prostředků na všechny strany, všeljaký stánky na trhu (zejména ty s „čerstvým“ masem) smrdí na sto honů a najít zakopanej pirátskej poklad by bylo zřejmě snažší než najít čistou řeku. Venku v přírodě, v oblastech, kam moc místních neleze je ale téměř čisto. Tak aspoň že tak.

Dalším podobným rysem je pak dlouhá vláda jednoho, u místních velmi oblíbeného prezidenta. Tady je jím Daniel Ortega a jeho, silně levicová, strana Fuerza Sandinista de Liberacion Nacional. To, že jsem nikde v zemi neviděl známku jakékoliv politické konkurence a že prapor sandinistů je vyvěšován naprosto všude a s větší intenzitou než státní vlajka, značí, že Ortega má moc pevně v rukou. A lidi jsou spokojený.

Co mi ale v Nikarague, krom věčně vypnutý vody, vážně lezlo na nervy byla nechutná náboženská zapálenost, až bych řek fanatismus místních. Od Ekvádoru po Kostariku lidi samozřejmě taky věří a to téměř všichni, ale nemaj potřebu to ústavičně někomu cpát pod nos a otravovat s tim ostatní. Tady vám všeljaká hovada přednáší o bohu během cesty autobusem, na ulici o tom hulákaj do repráků, všude možně jsou načmáraný různý plky z Bible, názvy podniků, pokud to neni jméno majitele, maj snad vždycky něco společnýho s Biblí a tak bych moh pokračovat ještě dlouho. Prostě maj potřebu se neustále vzájemně ve svý demenci podporovat a tim jí dál prohlubovat.

Co se jinak týče tý vody, tak neni třeba se bát pít to, co teče z kohoutků, pokud v tom neplave žádný na první pohled viditelný svinstvo. Já pil z vodovodu v podstatě celou dobu a žadný problémy jsem neměl. Kohoutky naleznete většinou někde na náměstích.

Za návštěvu pak určitě stojí nějaké ze sopek, mě se nejvíc líbily ty s lagunou v kráteru, taky bych nevynechal kaňon u Somota a pokud vám nevadí více turistů, soudím, že na ostrovech ve velkém jezeře Nicaragua taky může být pěkně. Města naopak moc krásy nepobrala, občas se tam nechá vidět nějakej ten pěknej kostel a toť vše.

Celkově je ale Nikaragua, i přes drobný výtky, země přesně podle mýho gusta a další, ve který by mi nevadilo strávit i pár let života.