Na salvadorský celnici

to bylo zatim po finanční stránce ze všech středoamerických zemí nejlepší, jelikož jsem nic neplatil. Však jsem taky nic nedostal. Razítko mi nedali s tim, že je používaj akorát na letišti. Ale prej jsem v systému, tak snad bude všecko v cajku až budu zemi opouštět.

Z mých třinácti dolarů mi jich teda zůstalo třináct a moh jsem si tim pádem dovolit koupit lístek na autobus do města Metapán, kde se mimo jiné nalézá i nějaký ten bankomat.

Vyráželo se z vesnice Citala,

která je v podstatě ihned u hraničního přechodu, takže konečně zas země, kde nemusim jít od čáry dvě hodiny, než natrefim na nějaký kloudný osídlení. Ono se taky v přelidněným Salvadoru neni čemu divit. Tady si nemůžou dovolit nechat žádnej použitelnej kus země ležet ladem.

Bus odjížděl asi hodinu po mým příchodu, byl to zase starej známej školní model z USA a tarif říkal, že do Metápanu mě to bude stát dva dolary dvacet. Za 50 km po  vážně otřesný silnici celkem slušná cena.

Vyfotil jsem teda nějaký ty okolní kopce a řeku, která je stejně průzračně čistá jako všecky ostatní, co jsem měl čest v Salvadoru vidět,

naobědval se a mohli jsme vyrazit.

Autobus svištěl po precizní komunikaci až téměř krokem, takže už za pouhých 3,5 hodiny jsme úspešně přistáli v Metapánu. Aby taky ne, když autobusu i všem v něm před cestou přišel požehnat citalský farář se svou družinou. No aspoň jsem si moh v tom zběsilým tempu v klidu vychutnat výhled z průsmyku na jezero Guija, které jsem se později chystal navštívit i z blízka.

V Metapánu jsem vybral prachy, od místních zjistil, kde je tu nejlevnější ubytko (je to hotel Central u trhu, 6 $ za noc), zaplatil si tam dvě noci a vydal se omrknout město.

V historickým centru je všechno laděný do bíla a tim pádem je Metapán dalším z řady měst, kterým se přezdívá Ciudad Blanca.

Další den jsem dokoupil zásoby, ozkoušel místní kuchyni, především všudypřítomné pupusy (plněný kukuřičný placky) a s potěšením zjistil, že stolům v comedorech už zase vévodí lahve s nakládanou zeleninou, že se tu dá sehnat chutný sladký pečivo (budín, rolády, dorty) a že je to všecko i přes přítomnost dolaru za dosti příznivý ceny.

Z Metapánu jsem vyrazil směr jezera, konkrétně velký Guija a menší taktéž Metapán. V mapě jsem si vyhlídnul menší sopku San Diego, na kterou jsem chtěl vylézt, jelikož stojí přímo mezi oběma jezery a slibuje tak nejlepší výhled.

Kudy vede cesta nahoru jsem ale nevěděl. Pátrat jsem začal okolo silnice a později polní cesty, která sopku obchází dokola s tim, že mi snad někdo z místních, co tam mají domky, poradí. Což o to místní radili o sto šest, každej cestu znal, každej nějakou jinou, ale ve skutečnosti nebyla nikde žádná, jenom křoviny. Pokračoval jsem takhle asi do dvou třetin obchvatu, kde jsem konečně objevil pěšinu, která vypadala slibně. Směřovala vzhuru a byla dost prošlapaná, takže jsem usoudil, že to bude ta, co hledám. Cesta ale vedla jenom zhruba do půlky svahu, kde byly další pole s fazolema a kukuřicí a u nich končila. Nahoru chybělo ještě nějakých 150 výškových metrů, ale les už nebyl tak hustej jako dole, takže jsem se rozhod, že se na další hledání cesty vykašlu, vytáh jsem mačetu a začal se prosekávat vzhůru.

Timhle způsobem nejde postupovat zrovna rychle, takže nahoru jsem dorazil těsně před soumrakem. Cestu jsem tam stále žádnou neviděl, místo k táboření taky ne, takže jsem se rozhod sestoupit do kráteru, že snad bude něco tam.

V kráteru byl naštěstí aspoň dobrej plácek na stan,

kterej jsem tam taky okamžitě postavil, a taky nějaký odpadky, který naznačovaly, že nahoru někdo občas leze.

Ráno jsem vylez na lehko zpátky na hranu kráteru, jednak abych našel cestu dolů a hlavně abych se konečně podíval na jezera. Kráter jsem obešel kolem dokola, ale cesta nikde žádná. Tak to už jsem fakt nechápal kudy sem ty lidi chodí. Co se výhledu týče, bylo třeba pokácet pár stromků, ale jezera jsem nakonec viděl obě dvě.

Dolů jsem se teda vydal zhruba stejnou cestou kudy jsem přišel a když jsem dorazil k polím a díval se na jezero od tamtud,

přišlo mi, že je výhled lepší než ze shora. Ale zase neni vidět Metapán, takže lízt tam nějakej význam mělo.

Dole jsem pokračoval dál po obchvatu sopky směrem k silnici, ale cesta se po chvíli utopila v jezeře a bylo třeba jít po pěšinách mezi polema. Tak jsem se tam nějak motal, nevěda pořádně kudy jít, když tu jsem potkal dva chlapíky. Ptam se jich teda na cestu a oni řikají, že brát to tudy je na prd, pěšina se kroutí, ztrácí a je v mizerným stavu. Ale že jestli chci, můžou mě vzít lodí přes jezero do osady, která je asi kilák od silnice a kam mají zrovna namířeno. No toť se ví, že jsem chtěl.

Tyhle dva chlápci taky konečně trochu tušili jak se to má s cestou na vrchol sopky a ochotně mi to vysvětlili. Nahoru skutečně žádná cesta nevede, jelikož je správou národního parku okolo jezer zakázaný tam lízt. 22; tam totiž hojně chodili pytlačit všeljaký zvířata až je v oblasti téměř vyhubili. Nicméně i přes zákaz tam čas od času někdo zavítá. Proto tedy ty ne úplně prastarý odpadky v kráteru. A oficiální rozhledna je na půl cesty mezi vrcholem a hlavní silnicí. Na fotce špatně viditelná na malým kopci uprostřed mraku:

No, tak to bychom měli. Poděkoval jsem za převoz, umyl se v jezeře, došel zpět na silnici a začal přemejšlet kam dál.

Jelikož už jsem dlouho nenavštívil žádný ruiny prastarých civilizací, usoudil jsem, že je nejvyšší čas tak učinit a rozhodl se tedy zavítat na všemožná mayská archeologická naleziště, kterých je v Salvadoru hromada. Pět z nich má oficiální status a platí se do nich vstup 3 $. A nejvíce z ruky byl Cihuatán, kam jsem se rozhodl vyrazit nejdříve.

Ruiny se nachází kousek od města Aguilares a shodou okolností tam vede silnice zhruba od místa, kde jsem se právě nacházel. Neni to žádnej hlavní tah, naopak, okreska vedoucí přes všemožný vidlákovy a s nejistým dopravním spojením. Ale tohle já rád, takže nebylo o čem.

Od jezera jsem chytnul bus do první vesnice na trase, Masahuat

Tady mi místní řekli, že dál už dneska žádnej bus nejede, ale že asi za hodinu odjíždí do Santa Rosy (druhá vesnice na trase) Toyota a že řidič sebou vždycky někoho bere. Počkal jsem teda onu hodinu a opravdu auto jelo. Evidentně jsem nebyl jediný, kdo ten den chtěl do Santa Rosy, jelikož se nás na korbu nacpalo dobrých šestnáct. Cesta vedla každou chvíli do kopce, hned na to zas z kopce a vzhledem k tomu, že se nebylo moc kde držet, překvapuje mě, že cestou nikdo nevypad.

V Santa Rose

jsem se už po další dopravě nesháněl a místo toho vyrazil za vesnici hledat tábořiště. To jsem našel akorát u řeky, takže jsem měl k dispozici i koupelnu.

Ráno jsem pokračoval zpátky na silnici, kde jsem počkal na bus do posledního přestupního místa, Nueva Concepcion.

Odtud už jezdila doprava až do San Salvador. Až tam jsem ale nechtěl a nechal se vysadit radši přímo u vstupu do Ruin Cihuatán.

Příjemně mě překvapilo, že po mě nechtěl nikdo žádný vstupný. Buď byl vrátnej někde na pivu, a nebo se tu fakt nic nevybírá, čert ví. A samotný ruiny jsou pak, stejně jako většina dalších tady, doslova pyramidální.

 

Krom pyramidy se na místě dají vidět ještě zbytky dalších staveb, z nichž některé ještě ani nejsou kompletně odhalené, což se snaží napravit pilně pracující dělníci.

Jelikož blízko Cihuatánu se rozkládá přehrada Cerrón Grande, na kterou jsem byl také zvědavej, začal jsem v mapě hledat místo, odkud by k ní byl nejlepší přístup. Jako ideální se mi jevilo městečko Suchitoto a právě tam jsem tedy vyrazil dál.

Šel jsem čekat k odbočce na autobus, ale než stihnul přijet, odvez mě do města jeden z okolojedoucích řidičů. Suchitoto je další z měst s koloniálním historickým centrem, podobně jako Metapán.

A stejně jako v Metapánu i tady se to tváří dost turisticky, ale žádný turisty jsem tu neviděl.

K přehradě je to od náměstí asi kilometr a cestou dolů jsem si říkal, že by bylo super, kdyby jezdilo něco přes vodu na druhej břeh, protože tyhle námořnický vsuvky mě dost baví a ještě bych měl příležitost vidět další zajímavý místa na opačný straně.

U vchodu do přístavu je závora a u ní sedící paní mě překvapila tim, že po mě chtěla nějaký vstupný. Řikam jí, že chci jenom vidět přehradu a informovat se o možnostech dopravy na druhou stranu. Ona na to, že tim pádem je to v pohodě, že na druhou stranu jezdí přívoz i čluny a že myslela, že jdu na prohlídku. Už po mně nic platit nechtěla, ale co že je to tam kde k prohlížení jsem během čekání na loď nezjistil. Já se spokojil s vodním dílem,

okolní krajinou

a trochou toho moderního umění

Co se týče dopravy, tak jak přívoz pro auta, tak čluny, který převážely za 1 $ byly všechny na druhý straně, čili bylo nutný čekat až někdo bude potřebovat dovézt sem. Na našem břehu byly akorát čluny sloužící primárně k turistickým vyjížďkám na ostrovy v přehradě a za převoz chtěly 5 $.

Čekal jsem asi půl hodiny, když chlapík přivez z opačný strany nějakou paní, tak jsem toho využil a za dolar se s nim vrátil.

Druhá strana byla už totálně neturistická, což se mi zamlouvalo, protože jsem se chtěl na břehu utábořit. Ještě jsem zdokumentoval přívoz a přehradu z druhý strany

a šel si k nejbližší zátočině postavit stan.

Ráno jsem se chtěl vykoupat, ale noční invaze leknínů (nebo co to je) mi vysvětlila, že mam smůlu.

Vyrazil jsem teda nemytý do blízký vesničky San Francisco Lempa,

kde jsem akorát včas chytil bus do většího města Chalatenango

Odtud jsem se vrátil zpět do Aguilares, což je asi jediný větší město, co jsem viděl v Latinský Americe, který nemá na náměstí ani poblíž vůbec žádnej kostel.

V tak nezajímavým městě nebyl žádnej důvod se zdržovat, takže jsem pokračoval dál na západ, do městečka San Pablo Tacachico,

v jehož okrese se měly nacházet ruiny Las Marías, které jsem chtěl prozkoumat a které by se v budoucnu měly stát dalším oficiálním parkem. Přesnou polohu místa jsem na internetu hledal marně, takže jsem doufal, že budou vědět aspoň místní. Nejrozumnější mi přišlo jít se zeptat na radnici, protože kde jinde by to měli vědět líp? Tam mi řekli, že Las Marías je osada zhruba 5 km zpátky po silnici na Aguilares, ale zároveň dodali, že o nějakých blízkých ruinách nic neslyšeli. No, to ještě nic neznamená, hlavně že nějaký místo s tim názvem tu skutečně existuje.

Vydal jsem se teda dle instrukcí zpět po silnici, kde jsem asi po třech kilometrech potkal dva vojáky, který si se mnou začli povídat a mimo jiné se ptali kam jdu. Řikal jsem jim o ruinách a oni, že Las Marías jsou opravdu tam kam jdu, ale taktéž doplnili, že o žádných ruinách v těch místech neví. Nicměně, že by možná moh vědět víc jejich třetí kumpán, kterej je o kousek dál v boudě. Šel jsem teda s nima a třetí voják, ačkoli taky nevěděl, hned začal ochotně obvolávat nějaký známý a zjišťovat, kde se místo nachází.

Mezitim mi povídal, že všeljakých archeologických nalezišť je v Salvadoru hromada a o spoustě dalších se ani neví. On sám prý někdy něco kopal kousek od baráku a narazil na úlomky mayský keramiky. Podařilo se mu z toho sestavit komplet nějakou nádobu, kterou má teď doma slepenou a vystavenou. Ale nikomu z oficiálních míst o tom nikdy neřek. A takových lidí tu bude určitě víc.

Asi po třech telefonátech se opravdu dostal k člověku, který ruiny Las Marías znal a jejich polohu mu popsal. Ukázalo se, že jsou úplně jinde než stejnojmenná osada a to tak, že dost. Krom osady totiž v okrese Tacachico existuje ještě kanton toho jména a právě v něm je hledaný místo. A tenhle kanton se nachází v jihovýchodním rohu okresu a nejbližší přístupová cesta tam vede od Aguilares přes kanton Segura. Takže hurá zpátky.

Voják mi ještě naposledy pomoh, když mi stopnul projíždějící auto jedoucí mým směrem, řidič neměl s mým svezením žádnej problém, takže jsme mohli vyrazit. Vojákovi, z kterýho by si spousta ostatních měla vzít příklad, jsem samozřejmě za všecko poděkoval, neboť bez něj bych ty ruiny těžko kdy objevil.

Zpátky v Aguilares jsem zjistil cestu do kantonu Segura a bez dalšího otálení jsem vyrazil tím směrem. Úplně blízko to nebylo, možná devět kilometrů, ale aspoň se mi podařilo vyfotit tenhle masiv,

na kterej jsem měl zálusk už od Suchitota, ale buď nebyl pořádně vidět a nebo byl v mracích.

Z Segury to byly k Las Marías ještě další cca 3 km, ale nakonec jsem na místo dorazil s dostatečným náskokem na soumrak a tak jsem to tam stihnul i nafilmovat.

A protože na vršku uprostřed bylo pěkný rovný místo, rozhod jsem se, že tam rovnou přespim.

A že má těhle pár hromad šutrů a několik zarostlých návrší svoje kouzlo už v týhle podobě se naplno projevilo po západu slunce. Tehdy veškerý okolí zaplnily snad tisíce světlušek a blikající louka tak budila dojem jakýhosi miniaturního velkoměsta. Škoda, že jsem to nemoh vyfotit, protože to množství světýlek se dá jen těžko představit. Tolik jsem jich nikdy nikde před tím neviděl.

Když jsem se ráno balil, přišel na louku chlapík, co se o park stará a hned mi začal o místě nadšeně vyprávět a vůbec byl rád, že to tu zajímá nějaký turisty. Povídal, že ruiny jsou mnohem rozlehlejší, než jenom tahle louka, rozkládají se prý na pěti čtverečních kilometrech, což z nich činí zdaleka největší naleziště v Salvadoru. Prostě komplet mayský velkoměsto. Že vršek, na kterým jsem spal je hlavní pyramida a že tohle je jediný místo, kde je zachovalá mayská silnice. Ovšem v současnosti je všechno zarostlý a ještě prý asi dlouho bude, protože na archeologický práce nejsou peníze a on sám toho víc, než udržovat viditelný zbytky hlavních staveb, nezvládne. Navíc k místu nevede ani žádná pořádná přístupová komunikace. Nicméně řikal, že jestli se to jednou povede zprovoznit jako park, tak to bude velká nádhera a atrakce. No, mě se to tu líbilo už teď.

Poděkoval jsem pánovi za výklad, zabalil si zbytek věcí a vyrazil po polních cestách a pěšinách dál na západ, směrem k silnici spojující města Tacachico a San Juan Opico.

Hned kousek za ruinama mě čekala zásadní překážka v podobě řeky Rio Sucio, která skutečně dělá čest svému jménu, neboť je vážně špinavá jak prase.

Krom toho je i široká, hluboká a obrostlá vegetací, takže o brodění nemohla být řeč. Naštěstí se ale kousek po proudu houpal ve vzduchu tenhle most,

který sice nevypadá zrovna dvakrát spolehlivě, ale jiný řešení se nikde nenabízelo, tak jsem to musel risknout. Žádný ze zbylých prken pode mnou neprasklo a za chvíli jsem byl úspešně na druhý straně. A že mé prvotní obavy ohledně stability mostu byly zcela neopodstatněné mi záhy ukázala trojice místních žen, které po něm kráčely naprosto suverénně a bez držení i s lavorama na hlavách.

K silnici jsem došel za necelý dvě hodiny, počkal tam na bus a nechal se odvézt do Opica.

Odtud jsem se přesunul do dalšího z archeologických parků, 5 km vzdálené Joya de Cerén. V tomto parku bohužel neni pyramida, který mě vždycky baví nejvíc, ale něco zajímavýho se tu přece vidět dá.

Zaujala mě předevšim mayská parní koupelna Tamazcal

Kousek jižně od Cerénu se podle GPS nacházely další ruiny jménem El Espejo. Ovšem je to pouze zarostlá, neudržovaná pyramida, tedy nic co by stálo za řeč. Odtud jsem se přesunul, či spíše byl přesunut dalším z řady hodných řidičů, na jih k malému jezeru Chanmico, na jehož břehu jsem se utábořil.

Přišel jsem tam z jižní strany, v místech kde nejsou žádné domy, takže jsem si moh užívat božskýho klidu a koupele v laguně. Jezero je zřejmě v sopečným kráteru, jelikož jde velmi rychle do hloubky a i voda je v něm nezvykle teplá.

Ráno jsem se vydal navštívit poslední zbývající ruiny v oblasti, San Andrés, ležící asi 5 km od jezera, těsně vedle hlavní silnice na Santa Anu. Musel jsem tam sice půl hodiny čekat než otevřou (parky fungují od 9:00 do 16:00), ale zase jsem tam byl takhle ráno jediný návštěvník, což je vždycky super. Zde tedy samotné ruiny:

a k tomu pár kousků z muzea:

Po San Andrés jsem si chtěl od vykopávek zas na chvíli odpočinout a užít něco přírody. Nechal jsem se odvézt busem do města El Congo,

vedle kterého leží jednak jezero Coatepeque, na které jsem byl zvědavý, a za jezerem se pak nachází sopka Santa Ana, jejíž vrchol byl můj cíl pro tento den.

Nejdřív ale ono jezero. Sestupovat přímo k němu dolů jsem nechtěl, páč by to byla osmikilometrová zacházka, takže jsem se spokojil s vyhlídkou od silnice, která vede po hřebeni okolo něj a dál pokračuje směrem na sopku. K vyhlídkovému místu jsem byl svezen policejní hlídkou, která mě nabrala asi po kilometru chůze od El Congo.

Jezero jsem sice nemohl z místa vidět celý, ale i ta část se mi dost líbila.

Z vyhlídky jsem pokračoval dál po silnici a za chvíli mi bylo znovu nabídnuto svezení. A tentokrát jel řidič dokonce až do osady Cerro Verde, odkud vede pěšina na vrchol Santa Any. Tím mi ušetřil krom spousty kilometrů taky dobrých 800 m stoupání. Nicméně pořád jich nějakých 600 zbývalo.

Nechal jsem se vysadit v místě, kde měla dle GPS začínat vrcholová stezka. Nějaká pěšina tam skutečně byla a dokonce i koryto s čistým potůčkem, kde jsem si ihned doplnil zásoby vody. Tahat do kopce 4 kila navíc je sice opruz, ale dle předchozích zkušeností jsem to směrem výš čekal s vodou jen horší a horší.

Na slibnej začátek se ale nepodařilo úspešně navázat, jelikož pěšina vedla jen ke kávovým plantážím a nikoliv na vrchol. Ovšem bylo tam taky suchý kamenitý koryto, který nebylo skoro vůbec zarostlý a směřovalo poctivě vzhůru. Zkusil jsem teda lézt zatim tudy s tim, že pokud to někde bude neprůchodný, tak se holt vrátim a najdu jinou cestu.

Koryto vedlo bez větších překážek nahoru celkem dlouhou dobu, vystoupal jsem jim nějakých 300 m, kdy jse poze musel čas od času odseknout nějakej ten šlahoun nebo větev. Ovšem pak přišlo to, čeho jsem se obával – vysoká kolmá stěna, pozůstatek po dávným vodopádu. No, samozřejmě, že jsem se nevrátil, jak jsem původně plánoval. Namísto toho jsem se stěnu rozhodl oblézt z boku i přes všemožný křoví a vysokou trávu. Dalo to dost práce, ale nakonec se mi to podařilo. Ovšem jen abych po pár metrech uviděl další takovou stěnu, možná ještě vyšší. Tady už to nijak přelézt nešlo, tak jsem koryto opustil a začal se drápat svahem kolmo nahoru. Svah byl sice dost prudkej, ale dokud tam rostla jenom tráva a sem tam nějakej keřík, stoupat docela šlo. To nejhorší nastalo, když se přede mnou objevil hustej rododendronovej pás. Tim bych stěží prolejzal nalehko, s velkým báglem to tim pádem bylo peklo. Dvaceti metrama křoví jsem se prosekával dobře hodinu, ale vyplatilo se, protože za nim už byl až na vrchol svah ze ztuhlý lávy a dalšího sopečnýho bordelu, kterým se stoupalo hravě.

No a když jsem pak viděl ten parádní kráter s vřící tyrkysovou lagunou uvnitř,

řikal jsem si, že vylézt sem stojí za jakoukoliv námahu.

Další kochání se nádherou jsem ale musel nechat na ráno a teď se věnovat stavbě stanu. Na vrchol jsem totiž opět dorazil téměř současně se soumrakem. Do sopečný vyvřeliny šli kolíky zapichovat překvapivě lehce, takže jsem moh přenocovat přímo na hraně kráteru. A i přes lehký zápach z jezírka se jednalo o nejlepší táboření za hodně dlouhou dobu. Nahoře nejsou totiž žádný komáři, gnus ani mravenci a navíc je tam i celkem příjemný klima. Ačkoli teda pranostika „Santa Ana – chladna z rána“ naplnění určitě nedošla. Taky ma sopka jenom nějakých 2300 mnm.

Ráno jsem doufal, že by mohlo být jasno a tím pádem bych měl možnost vidět ze shora i celé jezero Coatepeque. Jasno víceméně bylo, tedy právě až na prostor nad jezerem, kde se válel hustý mrak. Neljepší fotky, co jsem zvlád pořídit jsou tyhle dvě ubohosti:

Ale aspoň sousední vulkán Izalco jsem viděl v celé jeho kráse.

Poté jsem si obešel kráter kolem dokola, nafotil vnitřek i z dalších úhlů

a zjistil, že oficiální cesta na vrchol končí zhruba dvěstě metrů od místa, kudy jsem vylez. Zřejmě tedy vede přímo z osady Cerro Verde. Tak příště už budu vědět.

Do Cerro Verde už jsem se ale vracet nechtěl a namísto tam jsem začal sestupovat druhou existující cestou na severní straně sopky. Tahle cesta je evidentně využívaná daleko míň a tim pádem trochu zarostlá a zanedbaná, ale normálně průchozí.

Chvíli po zahájení sestupu se zvládlo totálně rozesrat počasí a deště s krátkými přestávkami vydržely aždo večera. Pěšina vyústila do jakýsi biologický rezervace, kde mi údržbáři poradily kudy dál k silnici. Úplně blízko to nebylo, nějakých 12 km, ale lesní cestou se šlo dobře a metry tak rychle ubíhaly. Později se začly objevovat sem tam baráky až jsem dorazil do celý menší osady,

kde mě nabral náklaďák, který mě odvez nejen zbytek cesty k silnici, ale rovnou až do Santa Any. Tentokrát se jedná o město, zpátky na vrchol sopky mě náklaďák opravdu nevez.

V Santa Aně jsem tři hodiny marně hledal ubytování. Sice jsem našel několik pětidolarových brlohů, ale všecko obsazený. Místní řikali, že by mohlo bejt místo v Casa Verde, ale ty měli na dveřích, že je doporučuje Lonely Planet, takže jsem se tam ani neptal. Tenhle symbol stádní turistiky na mě totiž funguje jak česnek na upíra.

No, když v Santa Aně nebylo kde složit kosti, musel jsem zkusit jiný město. Volba byla poměrně jasná: Chalchuapa. Jednak je to blízko a hlavně jsou tam zbývající dva archeologický parky, takže bych místo stejně později navštívil. Ovšem do Santa Any jsem měl v plánu se ještě vrátit, neboť tamější kostely (a nejen ty) jsou mimořádně vydarěné. Dnes jsem je jednak kvůli slejváku a taky kvůli nedostatku času fotit nemoh.

V Chalchuapě se mi autobusový poskok ptal, kde chci vystupovat, tak jsem mu řikal, že ideálně blízko nějakýho levnýho ubytování. Ten navrhoval nějakej hostel Flores, kde prej účtujou 8 nebo 10 $, což se mi zdálo moc, tak jsme to řešili dál a v tom se ozval za mnou sedicí týpek, že jeho kamarád poskytuje občas ubytování turistům a že jelikož je to přímo v jeho domě, účtuje si jenom pár dolarů. To se mi zamlouvalo, tak jsem vystoupil s nim a šli jsme k onomu kámošovi.

Za chvíli jsme byli u baráku, který sice nijak jako ubytování označen nebyl, nicméně v google mapě ho můžete najít jako Mochileros Inn. Otevřel nám chlapík mýho věku, jménem Rodrigo (ten co mě přived byl Fernando) a hned povídal, že ubytovat mě tu neni žaldnej problém, že chce 3 $ za noc a ať si v klidu odpočnu a dam si pivo. Vypadalo to, že jsem právě vstoupil do ideálního světa, tak jsem zaplatil rovnou za 4 noci, abych si to trochu užil.

Dostal jsem pokoj s pohodlnou matračkou a bez veškerýho hmyzu a dál mi bylo řečeno, že všecko vybavení domácnosti, jako  je lednice, sporák a pračka, můžu libovolně využívat ke svý potřebě. Jak řikam, ideální svět.

Za chvíli ještě přišli Rodrigo s Fernandem, jestli s nima chci zahulit trávu. To jsem odmít, protože kombinace s pivem mi nedělá dobře na žaludek a doplňování tekutin je v horku důležitější než pokuřování brka. Ale aspoň jsem s nima šel na zahradu pokecat.

Ukázalo se, že oba dva, stejně jako Rodrigovo manželka, která přišla pozdejc, jsou maximálně v pohodě, maj rozumný názory a, což mi úplně vyrazilo dech, nikdo z nich neni věřící. Tak to jsem rád, že i v Latinský Americe existujou lidi, který se nenechají oblbnout touhle fantasmagorií. I když je jich asi minimum.

Další den ráno vyrazil Rodrigo do práce (dělá nějakýho IT u nejvyššího soudu) a já zpět do Santa Any. Tam jsem zamířil prvně na hlavní náměstí, kde je k vidění zase jedna parádní katedrála

a krom ní třeba ještě radnice

či divadlo

Taky je tam turistický infocentrum, kde jsem sehnal zdarma vcelku pěkný pohledy (na turistických místech jinak prodávají pohledy za dolar, což je slušná zlodějina) a taky mapu města s polohou všech zajímavých budov.

První na řadu přišly ostatní kostely:

Od toho posledního mam i interiér

neboť před kostelem je škola, jejíž areál je v době výuky zavřený a abych získal fotku budovy v  musel jsem otravovat místního faráře, ať mě na dvůr pustí. Ten mi ochotně vyhověl a pak mě ještě přesvědčil, abych si to vyfotil i uvnitř.

Nakonec jsem se šel podívat na budovu staré umělecké školy, která je u parku Colón.

Jak mi prozradil místní správce, se kterým jsem se tam vybavoval o všem možným možná hodinu, je zázrak, že budova vůbec ještě stojí. Svýho času to byla krásná stavba, ale během občanský války (1980 – 1992) začla postupně chátrat a chátrá do teď. V současnosti se snaží získat pro ní status národního kulturního dědictví, aby dostali od státu peníze na opravy. Jak ale znam místní poměry, dřív než se tak stane, škola spadne. Škoda, neboť tohle místo by za záchranu určitě stálo.

Do Chalchuapy jsem se vrátil okolo jedný a asi za hodinu jsme vyrazili společně s Rodrigem i Fernandem na návštěvu ruin Tazumal.

Tyto pyramidy jsou prý, dle Rodrigových slov, nejvyšší zachované v Salvádoru. Rodriga osobně pak můžete spatřit na konci videa.

Jelikož pršelo, byli jsme v areálu sami, ale návštěvu druhýho parku Casa Blanca jsem i přes tuhle výhodu odložil radši na zejtra. Zbývající část odpoledne jsme pak proseděli u piva v místní hospodě, která na mě působila dost českým dojmem. Akorát to točený pivo tu neznají.

Další den jsem šel už sám navštívit Casa Blancu, která sice neni tak působivs jako Tazumal, ale pyramida tam je, takže si nestěžuju.

Poté jsem navštívil místní dvě laguny: Cuscachapa

a lagunu Seca, což je další velmi trefně pojmenovaný místo, neboť je fakt suchá jak anglickej humor.

Dál jsem taky konečně vyfotil místní kostel

a na úplný zavěr pak Rodrigovo želvu u něj na zahradě.

Tim jsem měl co se týcě Chalchuapy splněno a mohl tak zbylý čas příkladně proflákat. K nějaké práci jsem se donutil až poslední večer, kdy jsem sobě a ostatních připravil vošouchy, ať taky okusí nějaký český jídlo. Měl jsem totiž u sebe z Česka pořád jeden sáček zde nesehnatelný majoránky. Jídlo si pochvalovali a řikali, že je to úplně jiná chuť, než na co jsou normslně zvyklý.

Z Chalchuapy jsem se přsenunul do vedlejší vesnice Atiquizaya,

blízko který měl být termální vodopád, který mi Rodrigo doporučoval navštívit. Místo se nacházelo od vesnice asi šest kilometrů, z nichž pět mě odvez jeden z projíždějících náklaďáků.

Vodopády jsou pak opravdu pěkné a voda je skutečně dost horká.

Z řeky sálající teplo v kombinaci s horkem, který v zemi běžně panuje vytváří na místě podmínky, ve kterých je jednoduše na chcípnutí. A to se ve vodě ještě někteří koupou. Zřejmě místní masochistický kroužek.

Co jinak pěkné místo poněkud kazí jsou záplavy odpadků jak ve vodě tak okolo. Ale tak je to skoro všude. Salvador co do chlívu v zemi za Hondurasem či Nikaraguou rozhodně v ničem nezaostává.

Z Atiquizayi jsem se následně přesunul do města Ahuachapán, kde jsem pouze zdokumentoval centrum

a pokračoval do obce Tacuba, odkud jsem se chtěl přes park El Imposible přesunout na jih do obce Cara Sucia a pak už do Guatemaly.

Kousek od Tacuby jsem se u potoka utábořil a ráno pak pokračoval plus mínus směrem park. Cesta, kterou jsem si vybral ale nebyla ta nejvhodnější, jelikož s postupem času byla čim dál zarostlejší až nakonec u opuštěného baráku skončila definitivně.

Zkoušel jsem hledat pokračování všude možně, ale bez úspěchu. Nicméně objevil jsem blízko čistej pramen a rozhodl se tak u stavení utábořit.

Všimněte si, že tentokrát se mi podařilo ovládnout touhu vrhnout se do houští a prosekávat si další cestu vlastními silami.

Táboření u domu bylo fajn, většinu věcí jsem moh nechat pod střechou, kde byly v suchu, akorát tašku s potravinama jsem musel uvázat ke stropu. Ne kvůli medvědům, nýbrž mravencům zkurvencům, který by mi jinak všecko sežrali. Místo bylo celkově dost zvířátkový. Krom klasické obtížné trojice gnus, komáři, mravenvci tam ještě hnízdily vosy a obří čmeláci, pobíhaly ještěrky

poskakovaly žáby

a u stropu bylo zavěšených několik netopýrů. Ty ale zcela odmítali nechat se fotit a pokaždý, když jsem se k nim víc přiblížil, začli poletovat jak splašený. Nejlepší snímek je tim pádem takovýhle nic:

No a když jsem šel pro vodu, vyplašil jsem rodinku jakýchsi roztomilých mývalovitých šelmiček. Ty jsem ale zrovna neměl jak vyfotit.

Na místě jsem nakonec zůstal tři noci a dny opět věnoval sepisování blábolů pro Andský vandr. A že lidi jsou v Salvadoru opravdu všude mi ukazál indián se svým synkem, kteří mě tam druhý den překvapili. Prej byli na lovu. Tak jsem jim popřál tučnou kořist a nechal je pokračovat. Ještě před tim mi definitivně potvrdili, že odsud žádná cesta jinam než zpátky nevede.

A zpátky jsem teda šel i třetí den ráno. Až do Tacuby jsem se nevracel, ale rovnou se napojil na silnici do Cara Sucia. Z průsmyku jsem vyfotil nějaké ty okolní kopce a pokračoval dolů.

Silnice, už tak v mizerným stavu, se po pár stech metrech proměnila už jen ve stezku, takže na jakoukoliv dopravu jsem moh zapomenout. V tuhle chvíli jsem taky procházel územím parku El Imposible, ovšem nic zaznamenáníhodnýho jsem tam neviděl. Asi jsem byl ve špatný části, ale na hledání cesty do tý správný už jsem neměl náladu.

Asi tři kilometry před Cara Sucia a o 1200 výškových metrů níž jsem se u řeky utábořil. Na opačným břehu měl domek chlapík, kterej byl zvědavej co tam vyvádim a přišel se na mě podívat a popovídat si i se svýma čtyřma synama, přičemž minimálně stejnej počet potomků zůstal na druhý straně. Však se taky pán vyjádřil, že kromě dělání dětí tu neni co jinýho na práci. Nakonec mi popřál dobrou noc a šel zas domů.

Ráno jsem došel do Cara Sucia

a jelikož jsem zjistil, že blízko vesnice by se měly náchazet zas nějaký ty ruiny, rozhod jsem se je ještě před odchodem do Guatemaly najít a prozkoumat.

Tentokrát to bylo dost snadný. Místo znal každej koho jsem se ptal na cestu a dokonce na něj i upozorňuje ukazatel. Ruiny leží na jižním okraji vesnice v jediným lesem zarostlým úseku mezi polema. V současnosti se nalézají v podobném stavu jako Las Marías, tj.  jsou vidět pouze zarostlá návrší ukrývající pyramidy.

Odhalený jsou pouze tyto dvě malý části:

Uvnitř areálu jsem opět natrefil na jeho správce, kterej byl velmi podobnej tomu z Las Marías. Taky mi hned nadšeně vykládal historii místa, měl radost z mojí návštěvy a litoval, že nejsou peníze na rozběhnutí archeologických prací, protože Cara Sucia ten potenciál stát se dalším z oficiálních parků rozhodně má. Dokonce už tu proběhly nějaký celkem významný nálezy v osumdesátých letech, ale od tý doby je to zakonzervovaný, tj. zpustlý a asi ještě dlouho bude. Škoda.

Zpátky ve vesnici jsem si zašel na jídlo (hlavně proto, abych si ho ještě naposledy zasypal hromadou nakládaný zeleniny) a pak už jsem se v busu vydal směr hranice. Tam jsem opět nedostal razítko, pouze lístek s časem odchodu pro guatemalskýho celníka, a opět jsem nic neplatil.

Tak takový byl Salvador. Ačkoli prťavej, strávil jsem tu 18 dní a myslim, že bych si tu našel zábavu klidně na dalších 18. Jenže z devadesáti dnů mi zbejvá třicet a Guatemala vypadá, že toho nabízí taky dost a je čtyřikrát větší. Rozhodl jsem jí tedy zbývající měsíc věnovat, například na úkor východního Salvadoru, celý. Tak snad toho nebudu litovat.