Že v Belize velký negři skutečně jsou jsem si potvrdil už na hranicích, kde mi hned jedna taková pořádná černá matrona razítkovala pas. Ale zlá mi nepřipadala ani v nejmenším. Naopak. Nic po mě nechtěla, popřála mi šťastnej pobyt a ještě mi věnovala pěknou mapu země a cestovního průvodce, kteréžto obě věci jsem později hojně využíval.  Takhle má vypadat celní odbavení! Z razítka jsem se dozvěděl, že v zemi můžu zůstat 30 dnů, ale myslim, že mi bude bohatě stačit polovina.

Hned za celnicí

jsem se zašel opláchnout k řece a při tý příležitosti jsem prozkoumal právě získanou mapu a průvodce, aby mi náhodou něco zajímavýho neuteklo hned na začátku, jelikož jsem o tomhle státě nevěděl zhola nic. Dokonce ani to, že úředním jazykem tu výjimečně neni španělština, nýbrž angličtina. Celníci na mě sice anglicky mluvili, i přesto, že jsem jim vytrvale odpovídal španělsky, ale řikal jsem si, že mě prostě maj za turistu z USA a nic dalšího v tom nehledal. Hned první věta v průvodci mě ale uvedla do obrazu a když jsem si později vybral v bankomatu místní měnu (1 belizský dolar = 0,5 dolaru americkýho) a viděl na všech bankovkách Alžbětu II., bylo už poangličtění země definitivně potvrzeno. Královna je sice formální hlavou státu, ale jinak má Belize s Anglií společného pramálo. Čaj o pátý se tu nepije, kriket nehraje a ani hony na lišku tu nikdo nepořádá. A ta místní angličtina taky nezní moc britsky.

Z průvodce jsem se taky dozvěděl, že hned kousek za prvním příhraničním městečkem Benque Viejo

se nachází mayský ruiny Xunantunich a jelikož v Guatemale podobný místa patřily k tomu nejlepšímu, bylo třeba zkontrolovat jak je na tom v tomhle směru Belize.

V samotným Benque jsem se nijak nezdržoval, jelikož tam nebylo nic zajímavýho (což, jak jsem si později ověřil, se dá říct o veškerých belizských městech a vesnicích). Pouze jsem vybral ty prachy, natočil si z vodovodu vodu a na odchodu byl ještě pochválen skupinkou místních zevlů za to, že nejsem z USA, protože, cituji: „Los estadounideses son la pura mierda.“

K ruinám je to po silnici zhruba 2 km, pak následuje přívoz přes řeku a od něj ještě něco přes kilák k samotnýmu parku. Tuhle druhou část už jsem ale pěšky nešel, jelikož mě od řeky odvezl chlapík, jehož auto přetahovali spolu se mnou.

V samotným Xunantunichu pak můžete za 10 BD vidět několik kvalitně zrestaurovaných pyramid, chrámů a dalších staveb.

Na tu nejvyšší

lze i vylézt a užít si výhledy na zbylý ruiny, pořádnej kus Belize a část Guatemaly.

A navrch vám v parku budou dělat společnost takovýhle parádní leguáni:

S návštěvou jsem tedy byl navýsost spokojen.

Zpátky k přívozu mě znova odvez onen chlapík, který dokončil prohlídku souběžně se mnou. Za řekou mi pak nabíd, že mě může vzít až do San Ignacia, který tvoří s vedlejší Santa Elenou hlavní dvouměstí tohodle regionu. Přijal jsem a za čtvrt hodiny už jsem byl vysazen u řeky oddělující obě města.

Tam jsem objevil opuštěnej rozestavěnej domek a jelikož byl zastřešenej a bez mravenců rozhod jsem se v něm přespat.

Ráno jsem se pak vydal prozkoumat obě města. Nejprve San Ignacio,

kde se nachází většinou hotely, turistický agentury a úřady. Tam jsem jednak strávil několik hodin na internetu vytvářením příspěvku o Guatemale a taky konečně odeslal guatemalský pohledy. Jestli je v Belize něco fakt levný, je to poštovný. Za jeden pohled do Evropy jsem platil pouhých 0,4 BD. Krom historie země v kostce, namalované neznámým umělcem na jednu ze zdí,

jsem už ve městě nic převratnýho neobjevil, čili jsem přešel přes most do Santa Eleny, kde je pro změnu většina obchodů (a zajímavýho už vůbec nic), abych dokoupil zásoby na další část cesty.

Ze Santa Eleny jsem se pak busem přesunul na jih, do vesničky San Antonio a odtud jsem měl v plánu pokračovat cca 60 km k dalším mayským ruinám Caracol. Tam už ale nezbývalo než jít pěšky, jelikož se park nachází uprostřed neobydlený džungle a tim pádem tam žádný autobusy nejezdí. Tůru jsem ale nechal na další dny a dnes už se jenom kousek za vesnicí utábořil.

Ráno mi po chvíli chůze nabíd svezení okolojedoucí džíp a posunul mě asi o 15 km, na území rezervace Pine Ridge a shodou okolností blízko míst, kde se podle GPS měly nacházet nějaký ty vodopády a kaskády. Rozhod jsem se teda, že je půjdu omrknout.

První na řadě byl Big Rock Fall. Správná přístupová cesta k němu asi vede po druhý straně řeky, jelikož ta na tý mojí byla evidentně dlouho nepoužívaná a dost zarostlá. Ale za trochu toho prodírání se houštím to určitě stálo, protože vodopád je opravdu povedený.

Asi dva kilometry dál po proudu pak jsou kaskády Five Sister Falls. K těm už ale z mýho břehu žádná cesta nevedla, takže mam fotku pouze z dálky, ze svahu.

Když jsem se vracel k silnici na Caracol, potkal jsem na jedný z vedlejších odboček auto, řízené poněkud zmateným americkým dědou, který hledal lesní základnu Douglas Da Silva. V GPS jsem místo našel, vysvětlil pánovi jak se tam dostat a protože to bylo zároveň i mým směrem, tak mě tam za odměnu svez.

Základna byla místem, kde měli svoje pracovní domky správci rezervace a také tam byla vojenská kontrolní budka, kde se musel registrovat každý, kdo chtěl pokračovat dál na Caracol. Tam mi bohužel hlídka sdělila, že mě dál pustit nemůžou a už vůbec ne pěšky, jelikož v oblasti dál na jih prý operujou ozbrojený skupiny guatemalských banditů, který turisty pravidelně přepadávaj. Může se tam tedy pouze autem a v doprovodu vojenský eskorty, která odsud vyráží každý den v 9:30. No, zdálo se mi to poněkud přitažený za vlasy a spíš si myslim, že situace je tam vyhrocená proto, že Guatemala si dělá nároky na část belizskýho území a vojáci to chtějí mít blízko hranic pod kontrolou, než že by tam loupežníci útočili na turisty, ale dělat jsem s tim nic nemoh.

Nakonec jsem ale ušlých kilometrů a tim strávenýho času vůbec nelitoval, jelikož v rezervaci je spousta dalších míst, který stojí za vidění a který bych, kdyby mě pustili ke Caracolu, nejspíš pak už vynechal. A to by byla škoda, protože mayských ruin je v Belize ještě dost na jiných místech, kdežto například půlkilometrovej vodopád jenom jeden a právě tady.

Ten přišel na řadu ale až další den, teď jsem vyrazil na prohlídku několika jeskyní, který se nachází asi jen kilometr od Douglase Da Silvy. První při cestě je Twin Cave, která má dva různé vchody,

takže bude možná i průchozí, ale na vlastní kůži jsem to netestoval, protože je to temná díra a lízt tam bez pořádnýho světla nemá smysl.

Další jeskyně je Tunnel Cave a je to skutečně jenom takovej krátkej tunel.

A poslední je pak Rio Frio Cave, velkej, dobře osvětlenej tunel a zlatý hřeb jeskynní stezky.

Ačkoli místem protéká řeka, voda neni nijak hluboká a jeskyně je tak v pohodě průchozí.

Uvnitř se dají vidět spousty krápníků a dalších podobných útvarů,

který někdy až vypadají, jako by je tam vytesal člověk.

Po důkladném prolezení jeskyně jsem se vrátil zpět do správcovské stanice, kde jsem si vyzved odložený bágl a dál jsem měl v plánu vrátit se zpět po silnici na San Antonio a cestou omrknout ostatní atrakce, co rezervace nabízí.

U posledního domku mě ale zastavil hlavní správce a ptal se odkud jsem, kam jdu a tak podobně jako se ptají vždycky. Pak přišla otázka kde chci trávit noc, tak řikam, že si postavim stan někde u vody, kde nejsou mravenci a on na to, že kempit se smí v rezervaci akorát tady, že jinde je to zakázaný a že mi to měl přeci říct týpek u vstupní brány. Řikam, že vstupní branou jsem projel ve stopnutým autě, takže mi tam neřikal nikdo nic a že když je to tak, ukempim se samozřejmě tady. Ale jelikož bylo ještě celkem brzy, chtěl jsem jít před stavbou stanu ještě něco omrnout. Správce řikal, že další nejblizší věc po jeskyních jsou 4 km vzdálený kaskády Rio On Pools, což byla vzdálenost právě tak akorát, abych si stih místo prohlídnout a ještě se v pohodě vrátit za světla.

Vyrazil jsem tedy tam, samozřejmě bez báglu, kterej jsem si nechal u správce v domku. Místo je možná trošku dál než 4 km, ale když se jde nalehko, tak to vzal čert. Kaskády pak vypadají takto:

a na jejich konci jsou dokonce i tři nebo čtyři vodopády:

Ovšem přístup k nim je pouze po kluzkých kamenech, tak jsem tentokrát nějaký lepší fotky oželel, abych neslít i s telefonem do řeky.

Nahoře v kaskádách se pak člověk může naložit do nějakýho z jezírek ve skále a užívat si příjemně osvěžující vodu. Pěkný místo.

Do Douglase jsem se vrátil okolo pátý a když jsem se chystal jít hledat místo na stan, povídá správce, že na noc vždycky odjíždí do Santa Eleny a jestli chci, tak klidně můžu přespat tady v jeho chatce. Že tam budu mít sprchu, sporák a nebude mě tam otravovat žádná havěť. Akorát prej pod střechou za tmy trochu víc lomozí netopýři. To se ví, že jsem to bral všema deseti.

Netopýři v noci vážně trochu rachtali, ale nic v čem by se nedalo spát. Když se ráno správce vrátil, povídá, že za chvíli pojedou chlapi do Santa Eleny pro benzín a že mě tam můžou svézt. Ač jsem až do Santa Eleny nechtěl, nějaká doprava se určitě hodila, takže jsem za vše poděkoval a vydal se k cestě čekat na odvoz.

Auto projíždělo okolo asi za 10 minut, tak mě naložili a odvezli nějakých 20 km k odbočce na vodopád Thousand Foot Falls, který jsem před opuštěním rezervace chtěl určitě vidět. Od křižovatky to k němu sice bylo ještě 12 km, což vlastně znamenalo 24, protože bylo taky třeba se vrátit, ale znovu jsem to šel bez báglu, tak to nebylo tak hrozný a zabralo mi to jen 4 hodiny.

Z názvu vodopádu by leckdo moh soudit, že měří 300 m, ale ono je to ve skutečnosti ještě o 200 m víc. Akorát že tenhle „zbytek“ není z vyhlídky viditelný, proto pouze 1000 stop.

No je to teda velká škoda a taky je škoda, že k němu neni přístup víc zblízka. Když už tu maj takovýhle salto, tak by myslim stálo za to vytvořit k němu aspoň nějakou cestu.

Na místě se sice může člověk ještě pokochat výhledem na střední Belize,

ale to těch chybějicích 600 stop sotva nahradí.

Poslední zajímavost, co jsem v Pine Ridge viděl byla tahle dvojice štírů přímo na cestě:

Zřejmě pěkně jedovatých, soudě podle malinkých klepet, ale útočit na mě je samozřejmě ani nenapadlo. Po vyfocení jsem je radši vyplašil ze silnice pryč, aby je něco nerozjelo a za chvíli už mě nabrali dva chilský turisti, vracející se z Caracolu, a odvezli mě až ke křižovatce na Georgeville. Moh jsem s nima sice jet až do San Ignacia, ale tam už jsem se vracet nechtěl. Místo toho jsem se rozhod vydat k vesničce Barton Creek prozkoumat další jeskyni, která se měla v místech vyskytovat.

Ta byla od křižovatky ale ještě asi 10 km a protože jsem byl z procházky k vodopádu už dost utahanej, vlík jsem se šnečím tempem a do Barton Creeku dorazil jen chvíli před soumrakem. A to mě ještě asi dva kiláky popovez jeden z místních. Na jeskyni jsem se v tu chvíli tim pádem vykašlal a jal se radši urychlěně hledat nějaký místo k táboření. Jako na potvoru byly ale všude samý ohražený pozemky.

Před jednim z nich a zároveň blízko potoka však bylo rovný posekaný místo a jelikož u něj postával jakýsi vousatý chlapík, ptam se ho, jestli nebude nikomu vadit, když si tu postavim na noc stan. Týpek povídá, že pozemek neni jeho, že tu pouze pracuje a že ať se pro jistotu jdu zeptat přímo majitele, kterej je v nejbližším baráku. Nicméně, že on sám v tom žádnej problém nevidí a majitel nejspíš taky nebude.

Šel jsem tedy k baráku, kde jsem ale na zahradě zastih pouze jakousi paní v zvláštních jednobarevných šatech a krajkovým čepcem na hlavě. Ptam se jí teda jak s tim mym stanem a ona opět, že jí to tu nepatří, takže nemůže tohle rozhodovat a že přivede paní domu. Sed jsem si teda na verandě na kus klády, co se tam válel, a čekal. Než ale stihla přijít, dorazil na čtyřkolce sám majitel. Byl to postarší Američan, který se mi představil jako Doug, jeho žena, která se objevila vzápětí, se jmenovala Maureen.

Doug se mě zeptal, co že tu pohledávam, tak jsem mu vysvětlil situaci a on řiká, že v pohodě, ať si stan postavim, kde se mi zlíbí, případně, že můžu přespat v garáži pod střechou, kde je i sprcha. Zvolil jsem garáž hlavně z důvodu mravencůvzdornosti, ale sprcha rozhodně taky přišla vhod.

Než jsem si stih začít připravovat večeři, přinesla mi Maureen porci nějakýho pokrmu, pár tortill se sejrem a okurku. Co přesně jsem to dostal za jídlo jsem kvůli tmě nedokázal určit, ale chutnalo to hodně nezvykle a zároveň dobře.

Po večeři jsem se uložil ke spánku, ale za chvíli se objevil ještě ten vousáč z cesty, který mi pro změnu věnoval igelitku plnou nejrůznějšího ovoce a ořechů. No krucinál, ty jsou tady na mě nějaký hodný! Ale třeba si mě chtěj jenom vykrmit a pak sníst jako Jeníček Mařenku… Ba ne, byli to prostě další fajn lidi.

Ráno se Doug s Maureen odebrali na letiště, protože se zrovna na nějakou dobu zase vraceli do USA, tak jsem jim za všecko poděkoval a popřál šťastnou cestu. Před tim, než jsem konečně vyrazil k tý jeskyni, jsem měl ještě příležitost trochu pokecat s vousáčem.

I jemu jsem napřed poděkoval a pak se dozvěděl jsem, že ona paní s čepcem je jeho žena a že nejsou zahradník a služka, za což jsem je, díky jejich stylu oblečení, do tý doby považoval, nýbrž Amišové. To je zvláštní sekta lidí, který odmítaj používat jakýkoliv moderní technologie a žijou tak způsobem jak z 19. století. Muži nosí dlouhý plnovousy, košile, rovný klobouky a kalhoty ve stylu montérek, ženy pak ony jednobarevný šaty s čepcem, připomínající uniformu komorné. Jsou proti jakýmukoliv násilí a přepravujou se téměř výhradně v koňských povozech. Prostě působí tak trochu jako z jiný planety.

To bylo teda mý první setkání s Amišema v Belize. Potkal jsem je pak ještě párkrát a vždycky to byly fajn, přátelský lidi. Narozdíl od navenek podobných Menonitů, kteří tu také žijí, ale jsou téměř jejich pravým opakem. Ale o těch až později.

Jeskyně Barton Creek byla asi kilometr od Dougova domu a vlézt se do ní nedalo, neboť je zatopená vodou. Za 10 BD si sice může člověk zaplatit projížďku vnitřkem na kanoi, ale jelikož bylo ještě brzo, nikde nebyla ani noha. Čekat se mi nechtělo, tak jsem jenom vyfotil vstupní otvor

a pokračoval dál na sever k silnici.

Normálně by to byla ještě slušně dlouhá procházka, ale zase mě nabral jeden z  ochotných řidičů a odvez mě až na zastávku do Georgeville.Tady jsem už akorát počkal na autobus do hlavního města Belmopán a tím jsem měl západní Belize za sebou.

Obvykle se sice hlavním městům vyhejbam, ale tady to jednak moc dobře nejde a taky z informačního hlediska by byla škoda ho přeskočit, protože naprosto dokonale ilustruje totální nijakost a nudnost zdejších sídel.

Jak vidite, střed hlavního města je prostě jenom velká louka a okolo ní je čas od času nějaká ta vládní budova.

V Belmopánu nemělo smysl dál důstávat a tak jsem pokračoval ještě na východ až k pobřeží, do města Dangriga.

To je další tragicky nezajímavá díra, ale na to pokračovat dál na jih už bylo moc pozdě, takže jsem se vydal hledat někam na pobřeží místo na stan. Ten jsem si postavil na takovým umělým poloostrůvku, kde to nebylo podmáčený a kde nebyli mravenci. Nebyl jsem si jistej, jestli je to úplně dobrej nápad vzhledem k příboji, ale poblíž chytající rastafariánskej rybář mě ujistil, že tak vysoko voda nestoupá, tak jsem do toho šel. A až na mračna otravnýho mikrognusu bylo místo v pohodě.

Jinak takhle vypadá u Dangrigy moře:

A takhle zřejmě rašeliný jezero Gra Gra, nacházející se jenom pár metrů od pobřeží,

který bude zajisté domovem mnoha zajímavých živočichů.

Z Dangrigy jsem pak se vydal až téměř na samý jih Belize. Nejprve jsem se nechal vysadit u osady Crimson Creek, kde měly dle mapy být nějaké kaskády a vodopád. Nicméně ten tam žádnej nebyl a i ty kaskády byly teda dost vybředlý.

Tak nevim co tim autoři mysleli. Asi pět kilometrů dál po silnici se pak nachází ruiny Nim Li Punit, tak jsem vyrazil aspoň tam, doufaje že si spravim chuť.

Ovšem i tady jsem měl smůlu. Jak jsem se na vrátnici dozvěděl, tyhle ruiny neobsahujou žádný chrámy ani pyramidy a tim pádem by pro mě byla jejich návštěva ztrátou času a vyhozený peníze. A stejně se to má i s ostatníma ruinama v týhle oblasti. No, co se dá dělat. Vrátil jsem se teda zpět na silnici a v blízké osadě Indian Creek

jsem chytil první autobus a nechal se odvézt do indiánský vesničky Santa Cruz,

zkusit štěstí do třetice. Tentokrát byl mým cílem vodopád Rio Blanco a znovu všecko špatně. Dnešní den se prostě úplně nevydařil. Okolo vodopádu totiž existuje jakejsi národní park, kam vybíraj vstupný 10 BD. A jelikož v onom parku nic krom toho vodopádu neni, je takovýhle rejžování obyčejná prasárna a zlodějina, kterou rozhodně podporovat nehodlam. Takže jsem aspoň vyfotil okolní celkem pěknou krajinu

a otočil to zas zpátky do Santa Cruz.

Nějakých šest kilometrů za vesnicí, ve směru z kterýho jsem přijel je totiž ještě jeden vodopád. A okolo něj už žádnej park neni, tak to už se snad nemůže nijak podělat, ne? A taky nepodělalo.

Akorát jsem k vodopádu došel až druhej den ráno, protože když jsem si v Santa Cruz řikal u jednoho z domků o vodu, navrhnul mi chlapík ať si postavim stan tady u baráku. A jelikož tam neměl mravence a místo bylo rovný, udělal jsem to, protože čert ví jestli bych našel někde dál něco aspoň z poloviny tak dobrýho.

Po návštěvě vodopádu jsem si pak mohl ověřit, že Belize je země skutečně prťavá, neboť jsem se během dne přesunul z úplnýho jihu až k na severu ležícímu Orange Walk. To vše za světla a se slušnou časovou rezervou. A ještě jsem stihnul prohlídku největšího zdejšího města, Belize City. To je ale víceméně stejná bída jako ty ostatní. Maj tam ale aspoň trochu pořádnější kostel,

maják

a pár baráků v celkem netradičním stylu.

A to je celý.

Ještě jsem zapomněl zmínit, že v té jižní části Belize se nachází i nejvyšší bod země, Victoria Peak, se svými 1120 mnm. Takováhle vejška je už ale pomalu na kyslíkovej přístroj, který se ovšem v Belize shání obzvlášť špatně, takže jsem musel tuhle velehorskou eskapádu oželet.

Dnešní přesunový den jsem tedy zakončil v osadě Tower Hill, asi 5 km od města Orange Walk. Odtud totiž vedla silnice k ruinám Lamanai,  což bylo další místo, který jsem se rozhodl navštívit. Ovšem k ruinám to bylo nějakých 40 km a opět bez dopravy, takže to i s návratem vypadalo tak na čtyřdenní pouť. Noc v Tower Hill jsem pak strávil pod střechou, na verandě jednoho z domků ve vesnici. Místo jsem opět získal při prosbě o vodu. Chlapíka z baráku jsem pak později potkal na trhu v Orange Walk, jak tam prodává oblečení. Tak jsem si od něj aspoň koupil nový kapesníky, abych mu udělal nějakej kšeft. A taky proto, že ty svý původní už jsem do jednoho zlikvidoval nebo poztrácel.

Ráno jsem tedy vyrazil na dlouhou tůru směr Lamanai. Tenhle den byl bohužel taky tím, kdy se k Belize přihnala jakási tropická bouře, která se tu točila celkem šest dní a první dva prostě jen s různou intenzitou nepřetržitě chcalo. To posunulo už tak dost nezáživnej pochod ještě na mnohem vyšší level.

Do první, asi 15 km vzdálený, vesnice Guinea Grass jsem se sice dopravil stopem, ale protože jsem jel na korbě, byl jsem za chvíli od deště stejně komplet mokrej.

Pod střechou u jednoho z baráků jsem pak čekal asi dvě hodiny než se déšť aspoň trochu oslabí, aby se v tom dalo jít dál.

Dalších několik kilometrů za Guinea Grass nic neni a potom začíná menonitská komunita, rozkládající se na obrovský ploše. Jak už jsem naznačil výše, Menoniti jsou na venek podobný Amišům svým stylem odívání a častým používáním koňských potahů. Ovšem tady jsou muži oholení, takže od sebe můžete tyhle dvě skupiny rozlišit snadno na první pohled. Menoniti taky normálně používaj veškerou elektroniku, motory a jezdí autem. A hlavně jsou vrcholně nesympatický. Odtažitý, povýšený, nepomůžou, neporadí, nepozdraví. Uznávaj jenom svou vlastní komunitu a ostatní jsou pro ně póvl. Samozřejmě ne úplně všichni do jednoho jsou takový, ale většina rozhodně ano. A že je jejich jazykem němčina už je jenom taková meruňka na dortu.

Tady teda nepřipadalo v úvahu, že bych někoho stopnul, takže jsem pěkně kráčel pěšky. Ovšem jak už jsem napsal, Menoniti tu okupujou spoustu kilometrů, takže jsem do večera nestih z jejich území vypadnout. Částečně za to mohlo taky to, že jsem ještě několikrát musel čekat někde pod střechou až přejde ten nejprudší slejvák. Všude okolo byly ohražený a navrch fest podmáčený pastviny, takže jsem si stan musel postavit hned vedle silnice, kde jsem viděl jediný jakž takž suchý místo. Aspoň, že ten slejvák držel na uzdě ty zkurvený mravence.

Večer pak okolo projížděla všeljaká menonitská ožralá omladina, pořvávala na mě různý píčoviny, fotila si mě a vůbec se chovala a otravovala hůř než indiáni.

Ráno jsem se stále za deště sbalil a pokračoval dál s úmyslem dostat se někam, kde budu moct přespat pod střechou a trochu si usušit věci, kterých už jsem měl většinu mokrou. Asi po čtyřech kilometrech konečně skončila menonitská oblast a za dalších pět jsem přišel na křižovatku, kde bylo jasný, že se tudy budu i vracet zpátky. Čili jsem začal hledat nějaký krytý místo, kde bych si moh nechat batoh a jít k ruinám nalehko.

Kousek dál v poli jsem zahlíd nějakej přístřešek, tak jsem to šel omrknout. V něm vegetil postarší indián, tak se ho ptam jestli si u něj můžu nechat pár hodin věci, ať se s tim nemusim tahat a ať mi to zároveň ještě víc nemokne. On řiká že v pohodě a diví se, že jsem šel takovej flák pěšky. Řikam mu, že Menoniti nejsou zrovna dvakrát přátelský, s čimž souhlasí a řiká, že tady už se stop dá sehnat v pohodě a že lepší budu mít vrátit se cestou přes 15 km vzdálený San Felipe (což je ona na odbočka na přilehlý křižovatce), odkud už až do Orange Walk jezdí autobus. To zní dobře a navíc se nebudu muset vracet přes tu skopčáckou sebranku. Ještě jsem si s chlapíkem chvíli povidal a pak jsem vyrazil na posledních sedm kilometrů cesty k Lamanai, už tedy  aspoň bez báglu.

Ruiny se nachází blízko jakýsi říční laguny

a jedna z možností jak se do Lamanai lze dostat je využít čluny jezdící z Orange Walk právě po týhle řece. Ale vězte, že nic levnýho to neni, údajně si účtujou 75 BD. Nicméně protože cesta po zemi je dlouhá a nepohodlná, jsou turisti asi i tak dost ochotní za člun zaplatit. Jedna taková loď s dost početnou skupinkou tam dorazila právě když jsem odcházel.

Vstupný do komplexu je tradičních 10 BZ a uvnitř najdete několik pěkných pyramid,

vysokej chrám s možností vyhlídky do okolí

a úplně vzadu pak další menší chrám se dvěma vytesanýma obříma tvářema.

Také se uvnitř nachází hulákající opice

a mračna komárů. U vstupní kasy je pak malý muzeum s nějakou tou keramikou.

A kousek dál u cesty za mayskýma ruinama jsou ještě ruiny španělský, konkrétně zbytky kostela.

Za co jsem byl opravdu rád bylo, že po dobu mý návštěvy se počasí vcelku uklidnilo a jen lehce mrholilo. Moh jsem tim pádem normálně fotit. Jakmile jsem ale z Lamanai vylez, hustý déšť se zase rozjel na novo a provázel mě celou cestu zpět k batohu.

Pod střechou jsem si pak sněd oběd, ještě si trochu odpočnul, poděkoval chlapíkovi za pohlídání věcí a vyrazil na silnici směrem na San Felipe, doufaje že chytim nějakýho stopa a dostanu se do Orange Walk, abych nemusel už nikde tábořit.

Než jelo první auto uběhly asi 4 kilometry, ale hned tenhle řidič mi zastavil a do San Felipe odvez. Chystal jsem se jít čekat na zastávku na bus, ovšem jak mi řidič prozradil, poslední do Orange Walk odjel ve 13:30 a další pojede až zejtra. Do zejtřka jsem ale rozhodně čekat nechtěl, takže jsem tam musel nějak dostopovat. Tady už naštěstí žili zas normální lidi, takže to šlo celkem hladce a na tři etapy, přes vesnice Trinidad a Yo Creek

jsem se do Orange Walk dostal někdy okolo půl pátý.

Bez dalšího otálení jsem začal sháňět ubytování, ale když jsem zjistil, že ceny hotelů tu začínají na 35 BD za noc, začal jsem se obávat, že přes to všechno úsilí nakonec asi zase skončim v tom mokrým stanu ve spolecnosti komárů a mravenců.

Na druhou stranu jsem si řikal, že přece neni možný, aby tu nebyla nějaká finančně snesitelnější varianta ubytování, kterou budou využívat místní. Zkoušel jsem se tedá ptát lidí na ulici, jestli o něčem neví. Většinou mě pořád posílali do hotelu, což je sice lepší než do prdele, ale i tak to nebylo to, co jsem v danou chvíli chtěl.

Až jsem natrefil na chlapíka, co povídá, že ví o místě, kde pronajímaj pokoj za 40 BD ne na noc, ale rovnou na celej tejden. A vida! Tak přeci tu existuje něco jinýho než hotely. Šel jsem teda k baráku, kam mě poslal, ovšem paní domácí povídala, že má momentálně všechno obsazený. Nebylo ale třeba zoufat, protože v týhle čtvrti si timhle způsobem přivydělávali snad v každým baráku.  Na třetí pokus už jsem volnej pokoj našel a za 4 noci jsem platil 50 BD, což mi přijde jako pohodová cena. Moh jsem tam sice za ty samý prachy zůstat tejden, ale tak dlouho tvrdnout na jednom místě se mi zas nechtělo. Jo, kdybych o tomhle věděl na začátku, tak bych si, vzhledem k velikosti Belize, takovouhle nějakou cimru určitě pronajal a podnikal bych všecky výlety pěkně nalehko, případně s polovinou věcí. Ale to vám holt do průvodce nenapíšou. No, tak snad příště.

V pronajatý místnosti sice nebylo žádný zvláštní vybavení, ale byla dost velká na to, abych v ní v pohodě rozložil stan a všechny další mokrý věci z batohu a nechal je v klidu uschnout. A to bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřeboval.

Jelikož Orange Walk opět nic moc zajímavýho k vidění nenabízí, snad jen kostel

a hodinovou věž

, dny v něm strávené jsem věnoval psaní příspěvků o Belize, či se prostě jen tak flákal.

Po Orange Walku jsem se ještě krátce zastavil ve městě Corozal, aby mi něco zajímavýho neuteklo, ale obavy to byly zbytečné, ani tady nic pamětihodnýho neni.

Maj tu ale aspoň pěknou a klidnou přímořskou promenádu, kde jsem taky přenocoval a po dlouhý době se zas jednou vykoupal v moři.

Ráno jsem pak dopsal zbytek tohodle výtvoru a následně už se busem vydal k mexický hranici. Tam jsem na celnici zaplatil poněkud přehnanej propouštěcí poplatek 40 BD, dostal razítko a pak už mohl dát Belize a Střední Americe celkově sbohem. Že je ale definitivní, to si zatim tvrdit netroufám.