Když jsem se na autobusáku v Oaxace dozvěděl, že směrem na sever nejsou dnes hlášeny žádný blokády silnic (přičemž paní na přepážce se tomu dost divla, neboť současný počasí je prý na zátarasy jako stvořený), rozhod jsem se příznivé situace využít a radši se přesunout do jinýho státu, kde už snad týhle zábavě tolik neholdují.

Tím státem byla Puebla, konkrétně město Tehuacán. Byl jsem vysazen na jeho okraji, což bylo v tu chvíli ideální, protože jsem se moh na jednom z blízkých polí hned utábořit.

Ráno jsem chvíli přemejšlel kam chci vlastně dál pokračovat, ale stačilo vylézt ze stanu, rozhlídnout se a bylo rozhodnuto.

Ta špice tam v dáli je Pico de Orizaba, se svými 5610 mnm nejvysší mexická hora a jedna ze tří místních pětitisícovek. A jelikož zasněženej kopec jsem viděl naposledy před pěti měsíci a tenhle navíc vypadal extra parádně, bylo zcela nezbytný jít to omrknout zblízka.

V Tehuacánu jsem teda akorát vyfotil katedrálu

a dál na nic nečekal a nechal se odvézt k odbočce na vesnici Atzitzintla, přes kterou vede cesta k sopce.

Tady už autobusy nejezdí, takže to vypadalo, že dalších 20 km si dam procházkou. Jenže, zrovna když jsem zvěčňoval krásy místní polopouště,

nabíd mi jeden z řidičů, že mě kousek přiblíží. Odvez mě nakonec až do posledního osídlení, kde jsem si doplnil zásoby vody a pak už jen vystoupal k místu odkud jsem měl pěknej výhled na horu a tam se utábořil.

Ráno jsem zahodil bágl do křoví a vydal se nalehko na bližší průzkum sopky a okolí. Až na vrchol jsem jít nechtěl, neboť svářečský brejle z Peru jsem už nechal doma a courat se bez nich po sněhu v plným slunci mi přijde jako nápad hodnej právě tak leda Peruánce. V úvahu připadal ještě výstup na sousední, zhruba o kilometr nižší, kopec Sierra Negra, na jehož vrcholu je jakýsi obří teleskop a žádný sníh.

Jenže taky vede až nahoru asfaltka a takovýhle hory, kam si může vyvézt autem svou tlustou prdel libovolný stopadesátikilový prase s trojitým bypassem a pak se na internetu holedbat jaký je horolezecký eso, já naprosto neuznávam.

Takže jsem nakonec vylez na menší hřebínek mezi oběma horama, někam do 4500 mnm. Nevedla tam sice žádná cesta, ale výhled odtud byl velmi uspokojivý. Jak na oba vrcholy, tak i na zbylé okolí.

V dáli na západě jsem pak poprvé zahlédl zbylé dvě pětitisícovky, doutnající Popocatépetl a klidnou Mujer Dormida.

Co mě trošku zklamalo je, že na první jmenované neni momentálně ani ždibec sněhu. Ale třeba ještě časem napadne.

Když jsem usoudil, že víc už toho na místě nevykoukam, vrátil jsem se zpět dolů do vesnice, kde jsem chytil stopa, kterej mě odvez do městečka Esperanza,

odkud už se dá pokračovat autobusem. V mým případě to bylo do města Orizaba ve státě Veracrúz. Nicméně do Puebly jsem se ještě hodlal vrátit později. Minimálně ty další dvě sopky za to určitě stojí.

Orizaba je, stejně jako Oaxaca nebo San Cristobal, jedním z „Pueblos magicos“, což znamená, že tu lze čekat spoustu kostelů či jiných historických staveb, různá muzea a další možnosti kulturního vyžití. Já se pro tento den spokojil s těmi kostely

a jednou lokomotivou

a poté se šel do okolních polí utábořit.

Ještě co se tý mašiny týče, tak podobný kousky jsou vystavený i v dalších městech a taky už jsem viděl několikrát i muzeum železnice. Z toho usuzuju, že vlaky jsou v Mexiku dost populární a tim spíš nechápu proč všude jezdí jenom nákladní a na osobní přepravu po železnici tu zvysoka kašlou. Jedinou výjimku by měl tvořit stát Chihuahua daleko na severu, kde prý nějakej osobák jezdí. Tak doufam, že je to pravda. Vlakem se totiž v Americe marně pokoušim svézt už od Argentiny. Ono teda třeba v Peru nebo v Ekvádoru něco jezdí, ale to jsou vlaky vyloženě turistický a neexistuje, že by tim místní například jezdili do práce. Tohle nehledam. Jen aby bylo jasno.

Ráno jsem si v Orizabě ještě prohlédl městský vodopád, který se nacházel kousek od mýho nocoviště,

a následně se vydal na autobusák s tim, že bych rád do hlavního města státu, Xalapa. Ovšem zjistil jsem, že tam odsud přímo jezdí jen dvě společnosti a obě si účtují zhruba 2x víc, než jsem byl ochotnej zaplatit. Tak takhle by to teda jako nešlo. Když to nejezdí z Orizaby, musí to jezdit odjinud.

Prvně jsem se přesunul městskou linkou asi o 20 km dál do vesnice Fortín, odkud vedla na Xalapu přímá silnice. A tady už jsem byl o něco úspěšnější, respektive dozvěděl jsem se jak to vlastně je. Přímá doprava autobusy sedmé třídy do Xalapy skutečně neexistuje, nicméně za levno to lze provést s několikanásobným přestupem, po řadě v těhle vidlákovech: Huatusco, Tlaltetela a Coatepec.

Venkovský autobusy jsou starý a pomalý, takže tenhle den jsem to zvládnul dotáhnout jen do Tlaltetely,

(radši jsem vyfotil i ten název, abyste neřekli, že si to cucam z prstu, tady už je to fakt na hraně)

kde jsem se, jako obvykle, v polích za vesnicí, s výhledem na Pico de Orizaba, utábořil.

Ráno jsem vyrazil pěšky dál po silnici s tim, že až pojede nějakej bus, tak ho stopnu. Dřív než bus mi ale zastavil projíždějící pohřebák a nabíd mi svezení k asi 20 km vzdálený odbočce. Naštěstí měl místo v předu, takže jsem nemusel do rakve, kam jsem jenom odložil bágl. Sotva mě chlapík na křižovatce vysadil, přijel bus směřující na Coatepec.

Odtud už to bylo do Xalapy kousek, ale jelikož jsem zjistil, že asi 10 km opačným směrem, u vesnice Xico, by měly bejt další vodopády, rozhod jsem se vydat nejprv tam.

Xicoje sice taky pueblo magico, ale krom jedný katedrály

a  omezenýho výhledu na blízkou čtyřtisícovku Cofre de Perote

je tam už leda tak

.

Vzhůru tedy dolů k vodopádům. Jelikož jsem jako obvykle vybral ze dvou možných cest tu téměř nepoužívanou, dorazil jsem prvně k menší kaskádě Monja.

Vzhledem k tomu, že dnešní den, tedy 20. listopad, je v Mexiku svátkem revoluce, proudily k vodopádům davy místních z celýho okolí, aby si užily volnýho dne v přírodě. To je na jednu stranu docela sympatický, ale stejně bych radši preferoval k návštěvě nějakej nesváteční den. No, co nadělam.

Od téhle kaskády pak vedla pěšina k oficiálnímu vstupu, blízko kterýho se nachází hlavní vodopád, Salto de Texolo.

Není z nejošklivějších, pravda? Pokochal jsem se výhledem a pak se vrátil druhou cestou zpět do Xica, odkud jsem se už konečně přepravil do té Xalapy.

Tam mi jeden z pouličních čističů bot poradil kde najdu levný ubytování a vskutku nelhal, jelikož pokoj byl za 75 pesos/noc. Hostům bylo sice třeba připomínat jejich dobré vychování.

„Chlapi, neházejte ty kondomy z oken. Podívejte se jak vypadam.“

A elektrická zásuvka byla na celým patře jediná, pro všechny společná, ale na přespání a skladování věcí to bohatě stačilo.

Zůstal jsem dvě noci, abych měl dostatek času prohlídnout si město a vůbec zjistit, co Veracrúz oproti jiným státům nabízí.

Krom pár obligátních kostelů

je v Xalapě taky vyhlídkový vrch s hrobkou místních mudrců

a možností podívat se na celé město a jeho okolí. Opět nechybí ani Pico de Orizaba.

A co se dá jinak ve městě sehnat? No protože Xalapa, tak předevšim jalapeños a další druhy papriček ve všech možných podobách – čerstvý, sušený, nakládaný, mletý. Ovšem co mě nejvíc zaujalo byly obchody, kde prodávali na váhu všecko možný, co vás napadne (koření, luštěniny, bombóny, ořechy, semínka, potraviny v prášku a samozřejmě nesmí chybět svatá trojice sajrajtů: benzoát sodný, glutamát sodný a sorbát draselný) a to za ceny řekl bych až směšný. Namátkou: Kakao v prášku 40 pesos/kg, Oregáno 60 pesos/kg, Rozinky v čokoládě 50 pesos/kg nebo dýňový semínka 40 pesos/kg.

Z Xalapy jsem pak pokračoval dál na západ, do městečka Perote,

kde jsem se v blízkým borovicovo-agávovým lesíku utábořil. Tentokrát ve výhledu výjimečně chyběla Orizaba, ale nahradily jí na jedný straně Cofre de Perote

a na druhý jakási malá ale výrazná sopka v pustině.

Tu jsem měl pak ještě příležitost si prohlídnout víc detailně druhý den, když jsem okolo ní projížděl autobusem do města Huamantla.

Taktéž se mi povedlo vyfotit i blízké, evidentně slané, jezero Alchichica.

Do Huamantly jsem se jinak přesouval proto, že zrovna odtud vede cesta k La Malinche, což je další z místních sopek. A tady už jsem měl v plánu vylézt až na vrchol. Tímhle přesunem jsem taky zároveň opustil Veracruz a octnul se v prťavém státě jménem Tlaxcala, kde je zřejmě jedinou zajímavou přírodní atrakcí právě La Malinche a výhledy, které se z vrcholu nabízí.

Huamantlu samotnou jsem vlastně ani nedostal šanci omrknout nějak blíž, neboť z autobusu jsem vystoupil na jejím okraji a přes město mě převez jeden z místních, který správně odhadnul kam se chystam a chtěl mi ušetřit pár kilometrů chůze. Ale co jsem tak v rychlosti pozoroval, nevypadalo to, že jsem přišel o něco zásadního.

Okolí sopky je obrostlé borovicovým lesem, který je spolu s vrcholem součástí národního parku.  Je tam tedy klid a spousta místa k táboření, jediný co chybí je voda. Tu jsem ale vyžebral v posledním domku, takže mě to momentálně nemuselo trápit. Postavil jsem tedy stan, připravil večeři a šel spát.

Ráno jsem došel k asi tři kilometry vzdálenému rekreačnímu centru, kde začínala stezka na vrchol. Bágl jsem si nechal u stánku s občerstvením a posledních cca 1400 m převýšení šel pěkně nalehko. Díky tomu jsem postupoval dost rychle a cestou jsem předběh všechny ostatní, dříve příchozí, návštěvníky. Ti se plahočili nabalený v sedmi vrstvách oblečení a s batohama, ve kterých táhli čert ví co, na zádech, takže jim všecko trvalo minimálně dvakrát dýl. Nicméně líbí se mi, že jsou takovýhle výlety vůbec ochotný podnikat. To, že by místní v hojných počtech lezli pro zábavu po horách jsem tu zažil snad jen v Argentině. A tady do toho jdou navíc lidi každýho věku, mladý, starý a dokonce jsem potkal i školní vejlet asi čtyřiceti, řekl bych tak páťáků.

Výstup jinak neni nijak extra náročnej, nejhorší pasáž je posledních asi 400 m k vrcholu. Ale ani to neni nic na co by člověk potřeboval nějaký zvláštní vybavení nebo schopnosti. Prostě je tam jenom trochu prudší svah.

Na špici, ve výšce 4460 mnm

jsem byl zhruba za dvě hodiny a moh si, nikým nerušen, užívat úchvatný výhledy na široké okolí

A vidět je toho opravdu dost: Nekonečný mexický pláně, města Puebla, Tlaxcala, Huamantla a ostatní, které neznám a především všechny tři pětitisícovky plus další menší vrcholy.

A Orizaba i Popocatépetl jsou z těch hor, na který mě pohled nikdy neomrzí.

Jelikož les sahá poměrně vysoko a člověk tak dlouhou dobu pořádně nevidí na jakej vrchol to vlastně jde, ptali se mě ostatní několikrát během sestupu kolik jim toho nahoru ještě zbejvá. Odpovídal jsem popravdě, že docela dost a že to nejhorší je teprv čeká. Muži kleli, ženy omdlévaly a děti to začly rovnou otáčet dolů, tak jsem musel vždycky rychle dodat, jak parádní je ze shora výhled a že určitě stojí za to tam vylézt. To je znova nabudilo, takže šlapali poslušně dál.

Zpět dole u bufetu jsem se dozvěděl, že odsud dokonce jezdí maršrutky zpět do civilizace, konkrétně do městečka Apizaco a že tentokrát i za normální cenu, takže jsem toho využil a nechal se od sopky odvézt.

V Apizacu jsem si akorát vyfotil krásnou katedrálu na náměstí

a pokračoval dalším busem do vesnice Zacatelco,

blízko které jsem se, už zase v polích, utábořil. Tentokrát s výhledem jednak samozřejmě na La Malinche

a také na kouřící Popocatépetl.

Ráno jsem se přesunul do města Puebla (čimž jsem podle plánu vrátil do stejnojmenného státu), kde jsem měl v plánu se ubytovat.

Puebla je veliká a její centrum je opět nacpané všeljakými kostely a dalšími architektonickými skvosty,

ovšem s laciným ubytováním už to tak slavný neni. Za čtyři hodiny jsem našel jedinej hotel za 120 pesos/noc a bohužel obsazenej, všecko ostatní bylo drahý, 200 a vejš. Tolik jsem platit nechtěl a kempování v tomhle velkoměstě nepřipadalo v úvahu, takže jsem nechal Pueblu Pueblou a přesunul se dál na západ, zkusit štěstí ve vesnici Cholula.

Jenže Cholula je další pueblo magico a protože je to tu fakt hezký, je to místo dost turistický a tim pádem to na nějaký levný taky ubytování moc nevypadalo. Náhradní plán byl dopravit se do průsmyku mezi Popocatépetl a Mujer dormida, přespat ve stanu, další den vylézt na druhou jmenovanou sopku a poté hledat levnej hotel za horama.

Nicméně ještě nebylo tak pozdě, čili jsem se rozhod aspoň trochu omrknout Cholulu, kdyby se tu přeci jen nějaká levná alternativa vyskytovala. Jenže většina hotelů tu vypadá tak, že ani nemá smysl se ptát na cenu, pokud nejste milionář a ty dostupnější zase nešly pod dvě stovky. Takže jsem to v podstatě vzdal a začal pátrat po tom, odkud jezdí doprava do průsmyku.

Šel jsem se na to zeptat do nejbližšího krámku, jenže než jsem stihnul otázku položit už se mě paní začla vyptávat na všemožný jiný věci: jak se mam, odkud jsem, jestli se mi líbí v Mexiku a tak podobně. Nakonec jsem se ale přeci dostal k tomu proč jsem přišel a řikam, že momentálně nejsem schopnej najít tu žádný levný ubytování a tim pádem se chci přesunout k sopkám, kde můžu bez problému přespat ve stanu a ptam se kde je nějaká ta zastávka. Paní chvíli přemejšlí a pak řiká, že jestli mě ještě zajímá to ubytování, tak ví o místě, kde účtujou 80 pesos/noc. Řikam, že přesně něco takovýho hledam. Ona na to, že mam jít do hotelu Noche buena a tam se ptát po pokoji. A kdyby mi dávali vyšší cenu, tak mam říct, že mě posílá manželka Antonia Campose s tim, že tu mají cimru za 80 pesos a že oni už budou vědět. Paní jsem mnohokrát poděkoval a vydal se ověřit jak to bude fungovat.

Přijdu do hotelu, ptam se na pokoj a je mi řečeno, že noc stojí 200 pesos. Vytahuji teda svůj trumf s Antonio Camposem a dozvídam se, že tu skutečně mají i tyhle pokoje. Tedy ne přímo tady, nýbrž o blok dál, ve starém hotelu Noche buena. Nikdo další tam samozřejmě ubytovaný neni, takže mam koupelnu i zahradu jen pro sebe, to vše za oněch 80 pesos/noc. Baví mě když se věci vyřeší naprostou náhodou k úplný dokonalosti.

Na místě jsem zůstal čtyři noci. Cholula je fakt útulná vesnička s výhledem na sopky

a snad třiceti různýma kostelama.

S některýma z nich si trochu pohrálo nedávný zemětření, takže jsou ve stádiu oprav, nicméně i s lešením a bedněním vypadají pořád líp, než jakejkoliv kostel v Belize.

V Mexiku se mi líbí každým dnem  víc a víc, jídlo je tu fantastický, počasí jakbysmet, takže si musim znova vynadat, jak jsem to posral s tou letenkou. Tady by se totiž daly bez problému strávit další dva roky aniž by se člověk začal nudit.