Jak už jsem předeslal posledně, následující kus Mexika neni moc bohatej na přírodní krásy. Krajinu státu Guanajuato bych se dokonce nebál označit za vyloženě hnusnou. A místní to určitě dobře ví, takže aby sem taky natáhli nějaký turisty musí dohánět ztracený body ve městech. No a řek bych, že se jim to daří znamenitě. Všechno co může takový mexický město poskytnout si návštěvník týhle oblasti užije měrou vrchovatou. Takže uplynulých 12 dní jsem se věnoval putování po významnějších obcích mezi Morelií a Durangem, obdivování jejich architektonických skvostů, přežírání se tamějšíma kulinářskýma specialitama a sladkostma a chlastání piva. Nicméně zas taková pohoda, jak to může na první pohled vypadat, to nebyla. Většinu času jsem totiž strávil přesunama v autobusech a na tom teda věru nic zábavnýho neni. Bohužel, jinak to udělat nejde. A aby se neřeklo, že na tu přírodu úplně seru, ohraničil jsem tuhle městskou pasáž vejlety k sopce Paricutín a ke skalním městům Sierra de Organos. To jest na jediný dvě místa, který mi v týhle vybředlý polopoušti přišly dostatečně zajímavý.
Z Morelie jsem se teda nechal odvézt do indiánský osady Angahuan,
odkud měla směřovat cesta k sopce. I přesto, že místní moc neholdovali španělštině a já zase nehovořil jazykem jejich kmene, stezku jsem snadno našel a moh tak bez otálení vyrazit.
Vulkán ovšem není hlavní atrakcí tohodle místa. Na půl cesty mezi Angahuanem a sopkou totiž kdysi ležela vesnička San Juan, ze který ale zbyl po výbuchu Paricutínu jenom kostel uprostřed lávovýho pole. A právě ten sem přitahuje návštěvníky z širýho okolí. Inu, ruiny kostela zatavený v lávě jsem si jako malej vždycky přál pod stromeček (ostatně jako asi každý dítě) a když jsou teď zrovna ty Vánoce, tak to dá rozum, že jsem místo nemoh jen tak minout.
Ve skutečnosti bych sem samozřejmě zašel v kteroukoliv roční dobu, protože tohle je zas něco, co se jen tak někde vidět nedá. Nějaký přiblblý svátky jsou mi ukradený.
Pohřbít San Juan pod nános lávy asi musela bejt pořádná fuška, protože ze sopky se kouří ještě teďka.
Ba co víc, ona je přímo vybavená centrálním vytápěním. Totéž platí i pro nejbližší okolí, jak jsem zjistil, když jsem se na místě utábořil. Spát na vyhřívaný zemi je celkem bezva zážitek, tohle nenajdete ani v hostelu. Teda aspoň ne v těch z mojí cenový kategorie.
Sopka topila o sto šest, takže se dalo spát nahej a bez spacáku i přesto, že venku byla nad ránem teplota okolo nuly. Nevýhodou bylo, že od všudypřítomných výparu jsem měl všecko, co s nima přišlo chvíli do styku, mokrý jako hnuj. V podstatě by se dalo říct, že tohle místo téměř perfektně simuluje noc v středoamerickým pralese během období deštů. Chybí tomu akorát ten hmyz. Naštěstí.
Ráno jsem vylez zbývajících asi 150 m na vrchol Paricutínu, pokochal se výhledem do kráteru a okolí
a poté se vrátil zase pěkně zpátky do Angahuanu vyčkávat příjezd nějakýho autobusu a započít tak tour po středomexických městech.
První přišla na řadu Zamora se svojí úchvatnou katedrálou
a několika dalšími, vůbec ne ošklivými, kostely, který ale blednou v jejím stínu.
Další zastávkou mělo být Irapuato, ale protože tam odsud dneska už nic nejelo, nechal jsem se odvézt jenom na křižovatku u obce Carapan, kde jsem se v polích utábořil.
O skutečnosti, že tím směrem vůbec něco jezdí, jsem následující ráno začal dost silně pochybovat, protože čekání na autobus nebylo zrovna z nejkratších. Nevzdal jsem to jenom proto, že mě okolojdoucí zemědělci několikrát ujistili, že časem určitě přijede. A opravdu, asi po třech a půl hodinách se objevil. A po dalších třech a půl hodinách a přestupu v La Piedad
jsem tedy byl konečně v Irapuatu. Tím jsem taky vyměnil stát Michoacán za Guanajuato. Cestou jsem ještě odebral z okna busu nějaký vzorky krajiny, aby ty fotky nebyly furt samej kostel.
V Irapuatu je fajn, že autobusák leží hned vedle historickýho centra, takže jsem nemusel marnit čas dalším přesunem a moh všechno rychle zdokumentovat dokud bylo světlo.
Pěkný to tam mají. Ovšem přes noc jsem tu zůstat nechtěl a jako nocležiště jsem zvolil pole u vesnice Villagrán,
kam jsem přijel současně se soumrakem.
Další den to začlo konečně pořádně odsejpat. První zastávkou byla Celaya.
Hned poté následovalo Querétaro a tedy letmá zastávka ve stejnojmenném státě.
Tady mají v centru krom kostelů taky velkej park, kde pobíhá spousta nebojácných, roztomilých veverek.
Klidně přijdou až k člověku, očuchají ho, zapanáčkujou a zase si jdou po svých. Super.
No a z Queretara jsem se ještě stihnul přesunout do městečka San Miguel de Allende, honosícího se opět výstavní katedrálou.
Tak nevim, která se mi líbí víc. Jestli tahle a nebo ta v Zamoře. Naštěstí je to jedno, protože nejhezčí kostel je už navěky na náměstí v Moskvě a přes to nejede vlak.
Krom katedrály jsou tu jako vždy i další pěkný kostely,
a od příjezdové silnice si pak člověk může užít vyhlídku na celý město.
Celkově se mi tu dost líbilo a taky bylo zas už poměrně pozdě, takže jsem se rozhod, že se tu zůstanu přes noc. Ovšem najít tu levný ubytování neni nic jednoduchýho, neboť se sem z nějakýho, pro mě nepochopitelnýho důvodu, houfně stěhujou důchodci z USA, který jsou jedinou vadou na kráse městečka a zároveň příčinou zvýšené cenové hladiny veškerého zboží a služeb tady.
Nicméně věřil jsem, že nějaká cenově dostupná možnost tu určitě bude. Akorát je vždycky třeba najít toho správnýho člověka, kterej vám poradí kde jí hledat. Já ho naštěstí našel v jednom z pouličních stánků hned na první pokus a bylo mi řečeno, že vedle kostela v okrajový čtvrti El Obrejo pronajímá jistá doña Patricia pokoje za 400 pesos na týden. Tak dlouho jsem ale zůstat nemoh, maximálně dvě noci. Chlapík povídal, že po mně bude určitě ze začátku chtít ty 4 stovky i za tuhle dobu, ale když se s ní budu chvíli dohadovat, tak mě tam nakonec nechá za 100 pesos/ noc.
Poděkoval jsem za rady a vydal se na místo, který mi pán popsal. Ač barák nebyl nijak označenej jako ubytovna, byl jedinej, kterej polohou odpovídal. Zazvonil jsem teda, otevřela doña Patricia a dál to probíhalo přesně podle chlápkovo předpovědi. Řikala, že za tejden a jakejkoliv kratší čas účtuje 400, já na to že můžu zůstat maximálně dvě noci a že jí dam 100 pesos za noc. Chvíli jsme se dohadovali a nakonec kejvla.
Pokoj jsem vyfasoval velkej a útulnej a na dvorku mi, krom týhle kočičky,
dělali společnost také Miloš Zeman a Jan Kavan.
Čuníci to byli dost přátelský. Pokaždý, když jsem okolo nich šel na záchod, natahovali se ke mně a chtěli podrbat. Rád jsem vyhověl. Tohle je správný domácí zvíře a ne nějaký vypatlaný čoklové.
Další na řadu přišlo Guanajuato, což je sakramentsky zvláštní městečko. Tvoří ho síť úzkých ulic, uliček, průchodů a tunelů, které neustále někam zatáčí, mizí v podzemí a zase se vynořujou. Pro člověka, co neni místní, je tady orientace bez mapy, řekl bych, téměř nemožná. Na fotkách tohle ovšem postihnout dost dobře nejde, to je prostě třeba vidět na vlastní oči.
Co vyfotit lze jsou, jako vždy, kostely, takže tady je máte:
Krom nich Guanajuato obsahuje taky spoustu muzeí, divadel a soch.
Prostě je to tady celý takový kulturně laděný. A i okolní krajina tentokrát výjimecně neni pustá rovina, nýbrž takovýhle skaliska:
Tady bych zase klidně pár dní zůstal, ale bohužel neni čas. Urputně mě totiž pronásleduje Duch Vánoc
a před touhle sviní je třeba utéct někam do divočiny. A to tady nejde. Takže je nutný posouvat se dál.
Konkrétně do Leonu, hlavního a největšího města Guanajuata. Tam jsem dorazil chvíli před setměním, takže bylo potřeba rychle najít nějaký ubytování. Jeden z místních mi naštěstí ale zase poradil, kde hledat. Celá čtvrť, jakožto i onen onen hotel, sice byla plná šlapek a podivných existencí, ale na přespání za 100 pesos mi to bohatě stačilo.
Ráno jsem šel prozkoumat historický centrum,
který už ale nebylo tak obsáhlý a pěkný jako v předchozích městech. To se ovšem nedá říct o katedrále, která je tu opět luxusní.
Leonem jsem zakončil prohlídku Guanajuata a vyměnil ho za ministát Aguascalientes. V něm jsem ale moc dlouho nepobyl. Krom historickýho centra stejnojmennýho hlavního města tu totiž podle mě neni vůbec nic k vidění. Po jeho prohlídce
jsem se potřeboval přemístit zas do nějakýho vidlákova, kde půjde venku přespat a kde budu moct ráno v pohodě chytit další autobus. Vybral jsem si pro tento účel vesničku Ojocaliente
ve státě Zacatecas. Tedy se jednalo o přesun z Teplých vod do Teplýho… oka? By mě zajímalo podle čeho ty názvy vymejšlí.
Tam jsem se teda utábořil v blízkých kopcích,
stejně jako tenhle pták,
kterej ráno takhle podřimoval těsně u mýho stanu.
Vrátil jsem se na zastávku, kde už stál připravenej bus do Zacatecas, dalšího mýho cíle.
Tam mi to trochu připomnělo Guanajuato (město) jak spletitostí sítě ulic v některých částech, tak velkým výskytem různých muzeí a soch.
Jedno z muzeí, jak je tomu velmi často i v jiných městech, patří železnici a před takovým muzeem samozřejmě nesmí chybět pořádná lokomotiva.
Což mě oklikou přivádí k velmi podivný dopravní politice tohodle státu. Týká se samozřejmě autobusů, vlaky jsou i tady jen a jen nákladní. Ze Zacatecas jsem měl v plánu jet do Sombrerete, což je vesnice blízko skal Sierra de Organos (tj. oné druhé přírodní zastávky), kde jsem chtěl v klidu přečkat hrůzy blížících se svátků. Kouknu na cenu lístku a za nějakých 170 km chtějí 264 pesos. A nejedná se o žádnej bus první třídy, jak jsem si původně myslel. Prostě je to jenom příšerně předražený. Tak to by nešlo. Dívam se na ceny do ostatních zastávek na trase a poslední bod, kde je cena ještě přijatelná je 65 km vzdálený Fresnillo – 69 pesos. Koupim teda lístek do Fresnilla s tim, že by mohla odtamtud jezdit nějaká další, levnější společnost.
Nicméně žádnou takovou možnost neobjevim. Zato si všimnu, že ceny se poněkud změnily. Odsud už stojí lístek do Sombrerete 140 pesos. To se mi ale furt zdá za 105 km moc, takže zkusim znova stejnej trik a kupuju jízdenku za 75 pesos jenom na dalších 65 km, do osady Sain Alto. Pokladní mi ještě řiká ať máknu, že bus každou chvíli odjiždí. No aby, když je to ten stejnej, kterým jsem přijel.
V Sain Alto tedy opět vystoupim, koupim si lístek za 50 pesos na posledních 40 km a již potřetí (a zaplaťpámbu naposled) nasedám do stejnýho busu. Do Sombrerete se tedy s dvojím „přestupem“ dopravím za 194 pesos, což je o 70 pesos míň než kdybych si koupil lístek rovnou.
Ještě líp je to pak vidět na dalším příkladu, cestě Zacatecas – Durango. Na začátku byste zaplatili za 300 km neskutečných 1000 pesos, ve Fresnillu je to už jenom 330. Prakticky teda takhle vyhodíte 670 pesos za 65 km. To už mi přijde dost drsný.
A teď mi vysvětlete proč tohle dělaj. To jsou tu lidi tak blbý, že jim na to skočí? Pochybuju, vždyť já jsem tu poprvý v životě a přišel jsem na řešení tohodle hlavolamu okamžitě. Takže nevim evidentně to neví ani místní. Chlápek, kterýmu jsem si na to toho odpoledne stěžoval řikal, že to taky nechápe, ale že to takhle funguje co pamatuje.
No já hlavně doufam, že je to záležitostí jenom tohodle státu a že se s touhle demencí nebudu muset potýkat celou zbylou cestu na sever. Cestování busem už takhle patří k nejotravnějším činnostem a ještě abych si měl furt hlídat kam mi vlastně platí lístek.
Ale zpátky do Sombrerete.
Je to zase jedno z „pueblos mágicos“, takže tu turisti můžou obdivovat spoustu vydařených historických kostelů a jiných staveb.
Moc jich sem ale asi nezavítá, neboť tu na mě někdo každou chvíli pokřikoval „huero“, což je mexický označení pro člověka se světlýma vlasama, a taktéž ceny tu nejsou nijak turistům přizpůsobené. Právě naopak. Například kilo medu, domácí marmelády či karamelizovanýho mlíka tu dostanete za krásných 35 pesos.
Původně jsem se tu chtěl ubytovat, ale jedinej levnej hotel byl obsazenej, takže jsem musel jít zas kempovat do okolních kopců, kde je ovšem místa víc než dost.
Dopoledne jsem se ještě poflakoval po Sombrerete, nakupoval zásoby a zkoušel kvalitu místního jídla. Okolo poledne jsem pak se nechal dopravit na křižovatku u vísky San Francisco de Organos, odkud to bylo k výše zmíněným skalám nějakých 10 km. Ty už je ovšem třeba ujít pěšky. Teda pokud vás, jako mně, náhodou nesveze někdo z místních. Chlapík mě vysadil 2 km od skalních měst, kde odbočoval na svuj ranč.
Došel jsem tedy na místo a ač z dálky to tam vypadalo naprosto opuštěně, překvapila mě jakási vstupní brána a cedule, která hlásala, že na místo se platí vstup 20 pesos a hlavně, že návštěvní hodiny jsou od 8:00 do 19:00. To zcela nekorespondovalo s mým plánem se zde na několik dní utábořit. Nicméně park je dostačně rozlehlej, takže jsem zbytečně neupozorňoval na svou přítomnost, vrátil se kousek zpátky k odbočce na osadu Doroteo Arango a zhruba v půli cesty mezi ní a vrátnicí jsem našel ideální nocležiště za jedním z hřebenů,
kde byla minimální šance, že mě tam někdo objeví.
Následující den jsem pak věnoval prohlídce skalních měst, který jsou stejně pěkný jako ty v Kolumbii v Norte de Santander, ale mnohem rozsáhlejší a bez společnosti žravých mravenců.
Jelikož jsem se pohyboval v úseku, kde nejsou žádný oficiální cesty, doufal jsem, že bych moh potkat nějaký z divokých prasat jabalí, který se tu hojně vyskytujou. Ale měl jsem smůlu a jediný co jsem viděl byly jejich stopy. Takže jsem se ze zvířat musel spokojit s králíkem, veverkou a štírem, který mi ale všichni utekli než jsem je stih vyfotit. Vylez jsem tak aspoň na jeden z hřebenů, kterej se mi jevil nejvyšší a užil si výhledy na celý park i okolní nekonečný pláně.
Po návratu ze skal bylo potřeba podniknout ještě jeden výlet, a to do Dorotea, pro vodu. Celá oblast byla totiž, dle očekávání, zcela vyprahlá. Osada je solidní konec světa, nicméně vodovod tam měli a nic jinýho jsem nepotřeboval, takže výpravu lze prohlásit za úspěšnou.
Třetí den na místě a zároveň druhý den vánoc jsem pak, s výjimkou opětovné procházky pro vodu, jen proflákal a užíval si ničím nerušený klid.
Ráno už jsem se ale zase sbalil a vyrazil zpátky k silnici, s tim že tam počkam na autobus do Duranga, tj. prvního většího města při cestě, kde jsem se chtěl chvíli zdržet, doplnit zásoby a promyslet další plán cesty.
Než jsem ale vůbec stihnul dojít ke křižovatce, nabídnul mi svezení jeden z okolojedoucích řidičů. Ukázalo se, že je to hrdý občan Dorotea a dokonce si mě pamatoval z mých výletů pro vodu. A protože navíc mířil za prací právě do Duranga, nemusel už jsem řešit žádnej bus a dojel až do města s ním.
Jelikož jsem tam dorazil mnohem dřív než jsem původně předpokládal a navíc je v tomhle a dalších státech dál na západ jiný časový pásmo (čímž jsem získal další hodinu), vyrazil jsem nejprv na prohlídku historickýho centra.
Teda, ne že by to tam bylo ošklivý, nějaký pěkný kostely, stavby a lokomotivy tam rozhodně jsou:
A v jiný latinskoamerický zemi by mi to možná dokonce přišlo jako jedno z těch hezčích měst, na mexický poměry je to ale celkově dost slabota.
Navíc byly kvůli těm proklatým svátkům obsazený všecky nejlevnější hotely (i když 150 pesos, za který jsem se ubytoval, je asi furt dost v pohodě) a zvýšený ceny jídla v comedorech.
Z Duranga hodlam pokračovat dál na sever, do státu Chihuahua, kde už by zase mělo bejt k vidění něco zajímavýho taky v přírodě. Sice jsem si chtěl původně nechat Chihuahuu až na konec a odtud pak přeletět do Cancúnu, ovšem zjistil jsem, že všechny letecký spoje mají přestup v Ciudad de Mexico. A protože mým velkým snem, kterej si teď můžu splnit, vždycky bylo se mexickýmu hlavnímu městu úplně vyhnout, byl jsem nucen přehodnotit plány a ve finále se budu dopravovat do Cancúnu zase po zemi.