KYRGYZSTÁN | Andský vandr

Beshtash

Do Toktogulu jezdí několikrát denně maršrutka z Biškeku (Западный aвтовокзал) a z Toktogulu z autobusáku pak opět maršrutka do Kara Kunguy. Ta jezdí jenom jednou denně, bylo to někdy odpoledne ve dvě nebo ve tři. V každým případě je čas odjezdu vyvěšen na budově, případně je možný se zeptat místních.

Komu se nechce čekat na maršrutku může využít služeb místních taxikářů, vždy připravených vyzkoušet na turistech nové finty jak je ojebat o prachy. Já služeb týhle svoloče zásadně nevyužívám, předstírám, že neexistujou a dále už tuhle možnost dopravy ani zmiňovat nebudu. Vy, kterým cestovat s těmihle zmrdy nevadí vězte, že jsou všudypřítomní ve všech čtyřech Stánech a za přemrštěné obnosy peněz jsou ochotni vás odvézt kdykoli kamkoli. Já půjdu radši pěšky.

Z Kara Kunguy jsem ještě pár kilometrů pokračoval po cestě podél řeky Uzun-Achmat a pak odbočil do jedné z postranních dolin a stočil se na sever.

Dolina skončila klasicky průsmykem, v červnu ještě dostatečně zasněženým, nicméně překonat se dal vcelku bez problémů.

Poté bylo potřeba spustit se k dolině řeky Beshtash.

A stejnojmennému jezeru.

U jezera jsem zakempil a vydal se na lehko omrknout dolinu na levém břehu.

Další ráno jsem pokračoval údolím Beshtashe směrem vzhůru.

A poté přes zasněžený průsmyk na pravém břehu řeky do údolí řeky Itagar. Fotky z průsmyku nemám. Když jsem ho procházel, padla mlha a začalo sněžit.

Itagar teče směrem k silnici, po které jsem přijel do Toktogulu. Tam bych nic zajímavýho nenašel, takže jsem se rozhodl odbočit do jedné z postranních levých dolin, pokusit se projít průsmykem a dolinou dojít k silnici vedoucí do města Talas. Ale ještě předtím jsem si dal den pauzu u Itagaru a šel se podívat k jezeru na konci doliny, která leží proti té s průsmykem.

Abych se dostal do průsmyku, bylo potřeba přebrodit Itagar. Řeka je poměrně vodnatá a rychle tekoucí, takže jsem moc nevěděl kudy to vzít, aby mě proud nestrhnul nebo abych nevlez do moc velký hloubky. Naštěstí se podél řeky pásly krávy a jedna z nich se zrovna rozhodla podívat na druhý břeh, takže jsem to vzal stejnou cestou jako ona a vyšlo to. A teď už vzhůru do průsmyku.

I poslední průsmyk byl mohutně zasněžený z obou stran, ale projít se to dalo.

Pak už jenom stačilo sejít dolinou k silnici a tím moje první túra zde skončila.

Chatkal

Mapa:https://mapy.cz/s/dugodupama

Na místo, odkud jsem tuhle procházku začal není úplně snadný se dostat. Maršrutky jezdí z Talasu od tržnice do Kara Kunguy, ale odtamtud už na jih žádná hromadná doprava nejezdí. Ze začátku jsem nechápal proč, jelikož silnice je asfaltová a vypadá velmi dobře. Tenhle stav ovšem vydrží jen chvíli do vesnice Kara Buura a pak se z ní stane prašná polní cesta, plná kamenů a výmolů. Naštěstí se najde spousta místních, kteří se nelehkých podmínek nezaleknou, po cestě jezdí a ochotně berou stopaře.

První auto, co jsem stopnul jelo jen pár kilometrů k nějaký chajdě, druhý řidič mě vzal taky jenom kousek a na potřetí už se mi povedlo stopnout náklaďák, který jel za průsmyk a dokonce mnohem dál, než jsem potřeboval já. Do náklaďáku jsem nastoupil okolo sedmý večer a vzhledem k otřesnýmu stavu vozovky nešlo jet právě rychle, takže cca 70 zbývajících kilometrů do místa, kde jsem chtěl vystoupit nám zabralo 7 hodin. Ve dvě ráno jsem si tedy za svitu měsíce postavil stan kousek od silnice a byl jsem zvědav na ráno, kdy teprve pořádně uvidím, kde to vlastně jsem.

Od silnice jsem šel proti proudu řeky Kara-Tokoj

až tomuhle jezeru,

kde jsem odbočil do doliny na levém břehu s příslibem dalších jezer. První bylo hned záhy.

K dalším jsem se vydal následující den na lehko.

Poté jsem pokračoval levou větví doliny, okolo vodopádů a pozůstatků mrtvých kozorohů až k průsmyku.

Průsmyk ovšem vypadal takhle:

Vylézt téměř kolmou zasněženou stěnu jsem neměl šanci, takže bylo potřeba hledat nějaký jiný místo kudy se odsud dostat. Po prohlídce okolí a konzultace mapy jsem dospěl k názoru, že jediná možnost je koryto hned vedle.

Měl jsem trochu obavy jak to bude vypadat na druhý straně, vrstevnice jsou tam značeny poměrně hustě, ale nakonec bylo vše úplně v pohodě.

Pro lepší představu ještě přikládám video z vršku hřebene.

Na druhé straně se nachází údolí řeky Aflatun, kterým jsem se pokračoval až k stejnojmennému jezeru.

Od jezera jsem začal opět stoupat k poslednímu průsmyku téhle túry.

Dostat se do něj a projít jím bylo úplně v pohodě, viz video níže.

Průser bylo to, co následovalo na druhý straně a hlavně fakt, že to nebylo na první pohled nijak patrný. První dvě fotky navozují dojem, že se jedná o standardní dolinu, kterých je všude okolo spousta.

Když se ale slezlo o zhruba půl kilometru níž, vedla už jediná možná cesta tímhle zasněženým korytem.

Jelikož jsem neviděl žádnou překážku, která by bránila v sestupu, rozhodl jsem se po sněhu slézt, doufaje, že v nižších polohách už sněhu ubyde. Nebudu vás napínat, neubylo.

Nevím, jestli je to z fotek dostatečně patrný, ale to koryto mělo opravdu značnej spád, takže o tom, že bych se snad vrátil zpátky nahoru a zkusil jinou cestu už nemohla být ani řeč. Sníh byl v korytě ještě několik kilometrů a cesta po něm byla pomalá a nepohodlná. Postupně se začaly objevovat díry, trhliny a nezapadaný úseky.

Až nakonec sníh opravdu zmizel. Samozřejmě to muselo nastat zrovna v místě, kde byl vodopád. Vodopádem se hnala dravá, sněhem napájená řeka, takže nezbylo, než místo obejít horem. Vzhledem k tomu, že už jsem se nacházel poměrně nízko, pokrývala stěny kaňonu bujná vegetace, kde nebyla nouze zejména o kopřivy a různé trnovníky. Zároveň byly svahy pořád velmi prudké, takže varianta, že bych šel někudy horem, dokud se nedostanu do nějakých schůdnějších míst, nepřipadala v úvahu. Musel jsem za chvíli opět dolů řece.

No, podobná situace se opakovala ještě několikrát a dostat se z těch sraček mi trvalo ještě celý následující den. A to se bavíme asi o 2,5 km vzdušnou čarou. Aspoň jsem si užil pár pěkných výhledů, když jsem byl zrovna nahoře.

Když jsem se tedy konečně dostal k soutoku s další řekou, kde už byl i něčí srub a k němu vedoucí pěšina, musel jsem si dát na místě den pauzu, protože poslední dva dny mě dost vyřídily.

Ve volném dni jsem si šel mimo jiné omrknout pěknou vedlejší dolinu.

No a pak už jen zbývalo slézt po cestě zpět do civilizace. Ještě bych si ale dovolil dvě zastávky. První je na téhle křižovatce s cedulí.

Další aktivitou během volného dne bylo totiž vymýšlení alternativní cesty, která by člověku umožnila vyhnout se tý příšerný zasněžený dolině. Nakonec jsem takovou cestu našel. Začíná pod prvním průsmykem, kde jsem já vydal údolím řeky k Aflatunu (jak už teď vím, měl jsem jít na druhou stranu) a končí právě na téhle křižovatce.

Tady je mapa: https://mapy.cz/s/cerunalubo

Tudy byste tedy přišli na křižovatku, kdybyste se vydali po, podle mě, schůdnější cestě.

A tudy jsem přišel já.

No a druhá zastavka je pak ta poslední odbočka na mapě túry těsně před koncem. Tam jsem totiž objevil čistý pramen. Voda v hlavní řece už ve mně, vzhledem ke zvýšené koncentraci lidí a dobytka ve spodní části údolí, nevzbuzovala důvěru.

Takhle vypadá onen pramen a předcházející dva snímky je jeho blízké okolí.

V místě, kde na mapě túra končí je jakási osada a zároveň první zastávka mařsrutky.

Alai

Mapa:https://mapy.cz/s/ladegopote

Jelikož je vytváření těhle rádobyčlánku pro mě dost únavnou záležitostí, místní textový editor je vůči mě až nebývale uživatelsky nepřátelský a hlavně už na to momentáně ani nemám čas, budou od této chvíle následovat už jen výčty fotografií bez doplňujícího textu. Možná k tomu časem něco dopíšu, ale spíš ne.