Pote, co jsme si odpocinuli a ohrali se v Cotahuasi, prisel konecne na radu utok na nadmorskou vysku 6000 m, a to na hore Coropuna (6425 m). Nemeli jsme v planu hlavni vrchol, mirili jsme na jeden z vedlejsich (6127 m), Lukas od pocatku prohlasoval, ze se klidne spokoji s prostym prekonanim 6000 m, bez vystupu na nejaky vrchol.

Nedaleko mista, kde jsme se v noci nechali vysadit z autobusu,  sedi figura poskladana prevazne z vystroje silnicinich delniku:

Coropuna z mista vysadku:

Prvni den chceme dojit do vysky 5000 – 5200 m a zridit si „vyskovy tabor“

Sousedni sestitisicovka Nevado Solimana (6093 m):

Pecliva priprava na zitrek – studium moznych vystupovych cest:

A na nocleh v 5150 m, prvni a snad jediny nad 5000 m, se pro zmenu pripravujeme tim, ze na sebe do spacaku obleceme temer veskere obleceni. Nakonec ale snad bylo tepleji, nez predchozi noci v 4700 m.

Solimana a uplne vzadu Ampato (6288 m), z nehoz pochazi mumie z ledu Juanita, obetovana Inky pred 500 lety blizko vrcholu.

Solimana v rannim slunci, vlevo vzadu zarezy kanonu Cotahuasi:

Pohnu s nim? Radsi ne, takovy vandalismus…

Lukas nasazoval svarecske bryle jen na souvislejsich snehovych polich. Ta jsou najezena tzv. kajicniky (span. penitentes), tvrdymi bodlinami tvoricimi se na ubyvajicim snehu:

Cil splnen, GPS ukazovala 6016 metru nad morem a tlak kolem 490 mbar (pul atmosfery), coz je o neco vic, nez jsem cekal.

V dusledku trochu ukvapenych zmen trasy uz neni cas pokracovat vzhuru na vrchol nad nami, kterym nakonec byla Coropuna Oeste, jen o par m nizsi nez hlavni vrchol. Uz nekolik desitek metru nad nami zacinal strmy tvrdy snih, dale komplikovany kajicniky. Bez macek a cepinu by stejne asi nebylo prilis dobre pokracovat. Cervena cara v obrazku ukazuje do mista, kam jsme dosli.